Polcz, Alaine: Žena na frontě

Polcz, Alaine
Žena na frontě

studie beletrie zahraniční

„Konečně můžu jít po vesnici se vztyčenou hlavou,“ přiznala obyvatelka Csákváru poté co Alaine Polczová vydala roku 1991 svou slavnou vzpomínkovou knihu Žena na frontě (Asszony a fronton), která vzbudila mimořádnou pozornost maďarské veřejnosti, získala titul Kniha roku, dočkala se dosud pěti vydání doma a mnoha v cizině v překladech do různých jazyků.

O autorce
Alaine Polcz: Žena na frontě, přel. Anna Valentová, Havran, 2009, 192 stran

„Konečně můžu jít po vesnici se vztyčenou hlavou,“ přiznala obyvatelka Csákváru poté co Alaine Polczová (1922–2007) vydala roku 1991 svou slavnou vzpomínkovou knihu Žena na frontě (Asszony a fronton), která vzbudila mimořádnou pozornost maďarské veřejnosti, získala titul Kniha roku, dočkala se dosud pěti vydání doma a mnoha v cizině v překladech do různých jazyků.

O zážitky z bojiště druhé světové války se do té doby dělila jen s úzkým okruhem blízkých přátel a v rozhovorech, které poskytovala sdělovacím prostředkům, tvrdila, že nemůže hovořit pouze o třech věcech: o svém prvním manželství, o válce a o sedmihradské otázce. Teprve po změně politických a společenských poměrů ukázala neretušovanou pravdu o tom, čemu bylo civilní obyvatelstvo – v tomto případě především ženy – vystaveno v posledním roce války ze strany vítězně postupující sovětské armády.

Nakonec tedy podala diskrétní, ale přesnou výpověď o nezdaru svého prvního manželství, také o tom, jak „jí zlomili tělo, ale jak její duše zůstala nezraněná“. A vypovídala také o Sedmihradsku, třebaže jakoby mimochodem, dokonce s jistou hravostí. Pozornému čtenáři jistě neušlo, že narodila-li se autorka roku 1922, nemohlo jí být roku 1944, kdy se odehrává převážná většina děje Ženy na frontě, devatenáct let, jak nejednou v knize tvrdí: Jenže zde vstupuje do příběhu – kromě toho, že Alaine Polczová zacházela s životopisnými daty vždycky volně – právě sedmihradská realita. V době, kdy se Alaine Polczová narodila v rodině maďarského advokáta, tvořilo Sedmihradsko čerstvou součást rumunského státu a rumunské matriky evidovaly narozené děti výlučně se jmény v rumunské podobě. Otec tomu chtěl zabránit, a prostě nedal svou dceru do matriky zapsat. Jenže dcera rostla, měla začít chodit do školy, a nebyla zaregistrována; otec tedy pro ni vymyslel jméno Alaine, které nebylo možné porumunštit, a určil rok narození, o němž autorka později nejednou zapochybovala. Je samozřejmé, že Polczová používá ve svých vzpomínkách maďarské zeměpisné názvy, což jsme respektovali i v překladu do češtiny. Zavádění rumunských zeměpisných názvů do textu tohoto typu by znamenalo falšovat ducha knihy.

Její beletristicky pojaté memoáry přímo vybízejí ke srovnání s deníkovými záznamy Ein Frau in Berlin (česky Žena z Berlína, které roku 2004 vydalo nakladatelství Ikar v překladu Zlaty Kufnerové), jež si pořizovala německá intelektuálka, které bylo něco málo přes třicet, v období od 20. dubna do 22. června 1945. Ani tato zkušená, vzdělaná žurnalistka zprvu nepomýšlela na to, že by své heslovité zápisky dopracovala tak, aby je mohla publikovat. A když ji k tomu přátelé přemluvili, byla Žena z Berlína publikována anonymně nejdříve roku 1954 v New Yorku, rok poté následovala britská edice a pak vyšla v mnoha dalších evropských jazycích. Až potom svolila anonyma k německému vydání. Později žila ve Švýcarsku a odhalila své jméno: Marta Hillersová. Zemřela roku 2001.

Jak Alaine Polczová, tak Marta Hillersová byly vystaveny téměř stejnému zacházení ze strany vítězů. Avšak Němka pobývala v hlavním městě, měla byt, v něm postel, v přestávkách mezi bombardováním si mohla napumpovat vodu a umýt se, při náletu se uchýlit do dosti dobře vybaveného krytu, který sdílela s ostatními obyvateli domu, kdežto strádání maďarské vypravěčky se pohybovalo na ostří nože, bylo mnohem krutější.

Zároveň však hrdinky obou knih mají hodně společného, spojuje je mnoho podobných zážitků i pohledů na jednotlivé události: Je to lhostejnost ne-li nepřátelství ať už německých, nebo maďarských spoluobčanů, kteří oběma ženám ze strachu odmítají poskytnout pomoc v nouzi. Jsou to závěry, k nimž obě došly při pozorování vítězů, u nichž vnímají nejen krutost, bezohlednost, nýbrž i projevy přívětivosti a dobrosrdečnosti; ani žena z Berlína, ani Maďarka nepociťují nenávist, navíc oběma kmitne hlavou podezření, že vojáci jejich armád si patrně nepočínali v Sovětském svazu mnohem lépe.

Nápadné shody a rozdílnosti v obou knihách by bylo možné rozebírat zevrubněji, avšak spokojme se jen tím nejnápadnějším rozdílem: ačkoli situace Alaine Polczové byla ve fyzickém a materiálním smyslu bědnější, nebyla jakožto Maďarka zesměšňována, urážena pro svou národnost, kdežto Němka byla vystavena posměchu i pomstě. Alaine Polczová se při první možné příležitosti sebrala a vlastně pěšky dorazila do Budapešti, kde se setkala s matkou a sourozenci, kdežto Marta Hillersová říká: „Už nevím, proč bych měla na světě být. Pro žádného bližního nejsem nezbytná, jen tu tak postávám a čekám, nevidím před sebou ani cíl, ani úkol. Součet slz je konstantní.“

Pro úplnost dodejme, že podle zcela jistě nepříliš přesných statistických údajů se počet žen znásilněných sovětskými vojáky za druhé světové války pohybuje okolo milionu, v Maďarsku se tento odhad týká asi čtvrtmilionu žen.

I kdyby Alaine Polczová už nenapsala nic jiného než záznam svých válečných útrap, měla by své místo v domácí literatuře zajištěno. Jenže: jestli její chování za války bylo obdivuhodné, tak neméně obdivu si zaslouží také to, jak se její život vyvíjel dál.

Chtěla si splnit svůj dávný sen a vystudovat medicínu, ale lékaři jí to rozmluvili s ohledem na její podlomené zdraví. Vystudovala tedy psychologii, studia začala v Kolozsváru a ukončila roku 1949 v Budapešti, kam nakonec ilegálně z Rumunska uprchla a kde už také zůstala. V době, kdy se psychologie stala „buržoazní pavědou“, získala místo v Psychologickém ústavu a zabývala se choromyslnými. Od roku 1970 pak desítky let věnovala všechno své vědění, lásku, empatii i zájem smrtelně nemocným dětem, nejčastěji postiženým leukémií. Vypracovávala a zaváděla testovací a terapeutické hry, uplatňovala arte- a muzikoterapii, léčení pomocí loutkových a maňáskových scének, vymohla, aby rodiče mohli trávit dny i noci u svých umírajících dětí, bourala hradby zkamenělých zvyklostí, aby pomohla dětem i jejich rodičům. Možná nejlépe vyjádřil mimořádnou oblibu Alaine Polczové údiv správce Dětské kliniky, kde působila: „Dítě umře, a rodiče za ní přijdou s květinami…“

Tato mnohaletá práce ji přivedla k problematice posledních věcí člověka, k umírání. Stala se průkopnicí moderní maďarské thanatologie, zabývala se otázkou důstojného odchodu ze světa jak z hlediska umírajícího, tak jeho rodiny, pozůstalých, tedy také otázkou zármutku, oplakávání. Studovala rituály, zvyklosti různých náboženství a civilizací i důsledky jejich absence na psychiku současného člověka.

Mluvila a psala o těchto věcech přímo, otevřeně, odvážně, jak měla ve zvyku. Její nezastupitelnou roli v této oblasti výstižně zhodnotili její přátelé a kolegové ve sborníku, v němž zveřejnili své vzpomínky na tuto výraznou osobnost: „Čemu asi vděčí za svou popularitu?... Mimo jiné tomu, že je statečnější než my…, že jedná místo nás, místo nás zaujímá stanovisko a vyslovuje to, co má být vyřčeno. Je přirozená místo nás…“ „Alaine se střetává s tabu, s předsudky, s pohodlím a se zbabělostí snad v té nejtěžší oblasti. Válku možná nevyhrála, ale mnoho bitev ano.“

V této oblasti snad vyhrát válku ani nelze, zde nebude dobojováno nikdy, ale směr jejího úsilí ji nutně dovedl k myšlence zakládání hospiců jakožto zařízení, která ulehčují konec života; výsledkem jejího snažení byl roku 1991 vznik Nadace Maďarský Hospic, jíž předsedala.

Alaine Polczová publikovala v odborném tisku své zkušenosti s prací s dětmi, s nemocnými, v tomto oboru získala také doktorát. Řekněme, že toto patřilo také k jejímu pracovnímu úvazku, jenže ona si získala celonárodní popularitu, a to řadou populárně naučných a vzpomínkových knih; i v této oblasti byla neúnavná, v 90. letech minulého století se stala jedním z nejčtenějších autorů. A přitom různých vzpomínkových knih vycházelo a vychází spousta, proč tedy zrovna ty její jsou nejvyhledávanější?A navíc téma umírání čtenáře spíše odrazuje než přitahuje. Když se do jejích memoárů začteme, napadne nás, že Alaine Polczová vlastně ani nepíše, nýbrž s velkou dávkou empatie vypravuje, že se vrátila ke kořenům epiky, k vyprávění. Ani nepostřehneme, kdy od intimního detailu, od soukromého příběhu přejde k událostem širšího významu, kdy už hovoří o zemi, o střední Evropě, a kdy se zase vrací k charakteristické podrobnosti ze soukromí. Její prózy tak skýtají čirý estetický zážitek, nenápadně otvírají nitro člověka a stejně nenápadně sdělují také něco závažného o světě.

Od 90. let minulého století lze o Alaine Polczové hovořit jako o známé a všeobecně vážené osobnosti, což se odrazilo i v uznáních, jimiž byla oceněna: roku 2000 obdržela Cenu nakladatelství Jelenkor, kde publikovala, za rok na to státní řád Středního kříže Maďarské republiky.

K profilu Alaine Polczové neodmyslitelně patří i soukromá sféra jejího života, dvaapadesátileté harmonické manželství s výrazným intelektuálem, s opozičním prozaikem Miklósem Mészölyem. Tento autor se nesnížil k tomu, aby psal podle diktátu právě aktuálních politických požadavků, tvořil jen v souladu se svým viděním, se svou vnitřní potřebou vyjádření. Režim v tehdejším Maďarsku ho za to nehýčkal, ale nechával ho aspoň na pokoji, nebránil ve vydávání jeho knih.

A tak se jak v budínském bytě manželů Mészölyových, tak v jejich chatě poblíž Dunaje po léta scházela maďarská umělecká a literární elita, vytvořil se zde neformální literární salon.

Alaine Polczová obětavě a zasvěceně pomáhala i Miklósi Mészölyovi, když trýzněný těžkou nemocí opouštěl tento svět. A za pár let se u ní ohlásila rakovina, dříve už potlačená: tentokrát s ní již bojovat nechtěla, se svými ošetřujícími lékaři se domluvila na paliativní péči. Z knihy hovorů Poslední míle (Az utolsó mérföld, 2007), kterou tvoří její debata s americkým lékařem maďarského původu László Bitóem jak o konkrétních podrobnostech odchodu Alaine Polczové ze života, tak o duchovní dimenzi smrti, se kromě jiného dozvídáme, že statečná a poučená Alaine Polczová se smrti nebála, pouze nesnesitelných bolestí a ztráty soběstačnosti; nakonec ji postihlo obojí, nezvládnutelné bolesti i zlomenina stehenního krčku, která jí znemožnila pohyb. Poslední, v literárním kontextu ojedinělá kniha, jež je výpovědí o strastiplném finálním období jejího života, Nebudu uhánět dál (Nem trappolok tovább), vyšla až po její smrti.

O tom, jak její smrt zasáhla nejširší veřejnost, snad nejlépe vypovídá nápis napsaný neumělou rukou na tabuli na budapešťské ulici: „Bůh s vámi, Alain!“

 

© Anna Valentová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3733x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce