Polcz, Alaine: Žena na frontě 1

Polcz, Alaine
Žena na frontě 1

ukázka beletrie zahraniční

Do Budapešti jsme přijeli v září, právě skončil nálet. Rafinerie nafty Shell hořely, projížděli jsme poblíž. Obloha, ulice, všechno bylo zahaleno temným dýmem. Žilo se tam rušně. Lidé běhali do krytů a smáli se přitom, žertovali. Když vylezli, uklízeli trosky a tančili. V restauracích bylo nabito. Místo jídla vařili všelijaké flaksy nebo zeleninové přílohy, ale číšníci je přinášeli zdvořile a vesele. Budapešť je náramně otužilé město.

Alaine Polcz: Žena na frontě, přel. Anna Valentová, Havran, 2009, 192 stran

Uprchlická idyla
Do Budapešti jsme přijeli v září, právě skončil nálet. Rafinerie nafty Shell hořely, projížděli jsme poblíž. Obloha, ulice, všechno bylo zahaleno temným dýmem.
Žilo se tam rušně. Lidé běhali do krytů a smáli se přitom, žertovali. Když vylezli, uklízeli trosky a tančili. V restauracích bylo nabito. Místo jídla vařili všelijaké flaksy nebo zeleninové přílohy, ale číšníci je přinášeli zdvořile a vesele. Budapešť je náramně otužilé město. (Příležitost k obdivu se mi naskytla i později …)
Ubytování jsme dostali v Esterházyovském paláci na Hradě. Čisto, ticho, harmonie. V systému sklepů pod Hradem, když jsme scházeli do úrovní čím dál nižších – v tom labyrintu se chodilo po schodech, po spojovacích chodbách –, jsme rachot bombardování neslyšeli. Jako bychom se ocitli v zakleté říši. Sklepy byly čisté, udržované, dobře větrané i v hloubce třetího poschodí, a byly tam studny s čistou vodou.
Tady jsem poprvé viděla v koupelně ruční sprchu (také jsem se jí bála). Větrem a tou spoustou prachu se mi při útěku tak spekly a zcuchaly vlasy, že i zamokra jsem je stěží rozčesala, musela jsem si je taky prostříhat.
Zašla jsem na Jižní nádraží podívat se po nějakém vlaku. Letecký poplach. V okolí železnice jsem se strašlivě bála, a tak jsem uháněla přes Krvavé pole nahoru po schodech na Hrad. Při leteckém poplachu nikdo nesmí zůstat na ulici. Ani tam nikdo nebyl, aby si mě všiml. Jenom na okraji Krvavého pole (tehdy to ještě byla taková zatravněná prohlubeň) leželi na břiše němečtí vojáci. Křičeli za mnou, abych vběhla do nějakého domu. Oni nesměli? Anebo jich tam bylo příliš mnoho? Zůstali ležet. Vždycky ukáznění, vždycky potichu.
Potom Bicske. Jeli jsme do Csákváru, nocovali jsme u rodiny Marciho Kisse-Kerecsendiho. Tehdy jsme se dozvěděli, že obranu Kolozsváru vzdali několik hodin po našem odjezdu. Nic jiného. Až do jara nepřišla jediná zpráva.
János zavolal do lesního úřadu v Csákváru a požádal je, aby vyrozuměli mami, že jsme naživu a jedeme tam. János stál u psacího stolu a telefonoval. Ležela jsem na pohovce a dívala se na něho.
V pokoji byl také Marci a jeho matka. Mlčeli jsme, abychom ho nerušili. Konečně dostal spojení. A tehdy János řekl: „Tady XY, prosím vás, pane lesní rado, řekněte matce, že jsem ve zdraví dojel, jsem v Bicske, a zítra pokračuji v cestě domů.“ A na druhém konci drátu otázka, na kterou dutým hlasem odpověděl: „Je tady taky…“ Tomu cizímu muži, který mě nikdy neviděl, bylo patrně divné, že mluví v první osobě jednotného čísla, a proto se zeptal, a na mne se vztahovalo je tady taky.
Nejdříve mě přepadl podivný stud, že tohle napadne i Marciho a jeho matku, a náhle jsem srdce cítila až v hrdle.
Potom mi to najednou bylo naprosto jedno, vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem se úpěnlivě modlila za jeho život, aby bomba dopadla na mne, a ne na něho.
Vtom jsem si náhle a bolestně uvědomila, že jsem opustila Sedmihradsko a ocitla se v jiném, cizím světě. Jako by mi země pod nohama začala ustupovat. Musela jsem si uvědomit, že uprostřed všech těch hrůz jsem sama. Uchylovala jsem se ke smrtelným chvílím v bunkru, zachycovala jsem se toho, že tehdy jsme byli spolu.
V Csákváru na zámku Esterházyů byla mami, Jánosova matka, klíčnicí. Rok předtím, když jsem tam přijela, abych se mami představila, jsem se spřátelila s Monikou Esterházyovou a tehdy jsem byla na návštěvě i v zámku v Majku. (Monika byla zvláštní člověk a zvláštní byla i celá rodina, ale o tom až někdy jindy.) Ostatně teď jsme přirozeně jeli k mami.
Mami byla malá, baculatá osůbka (jak se jí podařilo porodit takového dlouhána?) s dětsky modrýma očima a volným drdolem upleteným jako vánočka; nikdy v životě nepoužívala pudr ani kolínskou. Kdysi dávno přijela z Vídně, i nyní mluvila maďarsky s poněkud cizím přízvukem. Stará urozená paní, paní na Csákváru, maďarsky neuměla, a možná proto vzali mami po smrti jejího manžela do zámku jako klíčnici.
Ostatně mami byla ten největší poctivec, jakého jsem v životě poznala. Byla trošku nahluchlá a možná jí to i myslilo o něco pomaleji. Ale duši nahluchlou neměla. Avšak každodenní styk s ní byl poněkud obtížný. János vždycky mluvil velice potichu. Když jsem chtěla jeho slova tlumočit mami hlasitěji, rozhněvala se a netrpělivým posunkem mi naznačila, abych s tím přestala. Mami nerozuměla složitějším maďarským slovům, hovorovějším výrazům, narážkám, nerozuměla ani válce.
O Sedmihradsku měla mlhavé představy a ještě nikdy nemluvila s člověkem, který přežil nálet.

Csákvár byl opravdová vesnice. Bylo tam ticho. Nehoukaly sirény, nebyly poplachy. Zámek se sto šedesáti komnatami, s vlastním divadlem a kaplí, do níž docházel farář sloužit mše, s obrovským stojitrovým parkem, který přecházel v lesy Vértese, s nesmírnými uměleckými poklady a s hospodářstvím nevěděl o válce vůbec nic. (Zato později se o ní dozvěděl…)
Nicméně na příchod Angličanů byli připraveni. A do té doby budou pod ochranou švýcarského Červeného kříže. Na zámecké střeše byl na dvacetimetrových plátnech namalovaný obrovský červený kříž, aby letadla viděla, že na ně mířit nesmí, i kdyby náhodou dostala na vesnici zálusk. Nemocnici Červeného kříže organizovala hraběnka Méri, neprovdaná dcera urozené paní. A všichni na vojáky pletli, nátělníky a podobné věci. Stejně jako v minulé válce.
Mami bydlela v jednom vedlejším křídle zámku. Náš pokoj sousedil s prostranným pokojem, v němž stála obrovská, velice krásná kachlová kamna, do kterých se přikládalo zvenku; měl metrové zdi a okna se zelenými žaluziemi. Náš pokoj byl poněkud protáhlý a býval to Jánosův studentský pokoj, zařízený byl stroze a puritánsky. V pokoji mami byly manželské postele stále ještě vedle sebe jako kdysi. Zakrývala je obrovská krémová vlněná přikrývka. Uprostřed byl vetkán starý rakousko-uherský znak a kolem něho do oblouku tato slova: Indivisibiliter, sed inseparabiliter.
Do velkého mramorového podstavce byla zapuštěna dvě ručně malovaná umyvadla jedno vedle druhého. Pak tam ještě byla oválná nádoba na mytí nohou, rovněž z ručně malovaného porcelánu. Na jejích okrajích tančili pastýři a pastýřky.
Koupelny v zámku nebyly. (Možná jedna, měla ji hraběnka Méri.) Každé ráno nám přinášeli jednu konev s horkou vodou a jednu se studenou. Byly tam však splachovací záchody, nádrže na vodu ustavičně plnil chlapec zaměstnaný pouze za tímto účelem. Pamatuji se, že jsme mu museli říct, že teď jsme tři, aby doléval nádrž častěji.
Snídani, svačinu, večeři, oběd nám nosili na podnosu, ale nikdy s ním nikdo nešel dál. Postavili podnos venku v předpokoji a potichu zaklepali. Podle toho, kdy se klepání ozvalo, jsme věděli, jestli přinesli horkou vodu, oběd nebo večeři. Když jsem vyšla, nikdy jsem tam nikoho nenašla.
Buď to bylo zavedeno v celém zámku, anebo je to naučila mami.
I použité nádobí jsme dávali na podnosu ven, odnášeli je a přinášeli, aniž bychom věděli, kdy tam vůbec byli. V tom předpokoji jsme také nalézali poštu, vyprané prádlo, lístky se vzkazy. V košících posílaných z lesní správy bývaly na zelených listech maliny, ostružiny, lesní jahody určené na stůl urozené paní – povinností mami bylo postarat se o ně. Esterházyovi anebo vrchní kuchař občas posílali dárky nebo chutná sousta i mně.
Uklízeli, když jsem šla na procházku, anebo uklízela mami, jen mi to tajila?
Věžní hodiny byly přesně nad námi. Krásným zvučným hlasem odbíjely i čtvrti a předcházela tomu malá zvonkohra. Hodiny a zvonkohra se ozývaly dnem i nocí každých patnáct minut.

Neměla jsem co dělat. (V obrovské knihovně maďarská literatura nebyla, opravdu nebyla.) János mlčel, mami neslyšela. Panovalo u nás hluboké ticho, pouze hodiny bily v jednom kuse. János se ke mně nepřibližoval ani v posteli.
Och, ty večeře, k nimž jsme usedali ve třech! Mami se na mne občas s úsměvem podívá, János čte noviny, potom ulehneme, mami přijde a políbí mě, postojí u nohou mé postele a s úsměvem na mne hledí: „Víš, co mě napadalo? Že ti přinesu koťátko, jistě se tu nudíš…“ Potom odchází. Jánosovi dá dobrou noc, on něco zabručí. Čte dál, já donekonečna čekám. Pak zhasne, nedá mi dobrou noc, ani se nepodívá, co dělám.
Když se pokusím o rozhovor: „Co zas máte, lidi umírají, a vy tady fňukáte, já bych se styděl…“ Tehdy jsem už tušila, že tu nákazu jsem chytla od něho.
Ublížila jsem mu, zošklivila se mu? Proč se se mnou oženil, když mě nemá rád? Já jsem se přece vdávat nechtěla, chtěla jsem studovat, stát se lékařkou. Dalo mu to hodně práce, než mě ke svatbě přemluvil. Už jsme byli zasnoubení, když jsem mu několikrát navrhla, abychom sňatek neuzavírali, budu jeho milenkou a půjdu na univerzitu. (Na tomhle si zakládám dodnes, tady a dneska to nic neznamená, ale tam a před půl stoletím k tomu byla zapotřebí velká odvaha a vnitřní svoboda.)
Donekonečna jsem se nad Jánosovým chováním trápila, ani nevím, jak bych to vyjádřila, ale velice jsem trpěla.
Jednou jsme si zajeli do Pešti, setkala jsem se tam s matkou, sourozenci, s Irénke a Egonem, utekli nejdříve do Kecskemétu, potom do Pešti. O otci nevěděli ani oni. Někam odešel, nenašli ho, mysleli si, že zůstal s námi. (Co že dělal? Chtělo se mu spát, celé to pozdvižení ho otravovalo, odešel ke své někdejší sekretářce a ulehl, aby se prospal. Potom tam pěkně zůstal, rozprodával zařízení ze dvou bytů a dvou kanceláří a podporoval všechny své někdejší a současné milenky – z prodeje tolika věcí to možné bylo – a vesele si žil. Mezitím si dělával starosti i kvůli nám, ale spoléhal se na vůli Boží. O tom všem více na patřičném místě.)
Pobyt s rodinou v Pešti mě velice potěšil.
Setkala jsem se taky s Pistou Kovácsem.
Měli jsme náramnou radost, když nás na Muzejní okružní třídě překvapil letecký poplach. Teď si zajdeme do prvního sklepa a pořádně si popovídáme! A to jsme taky udělali, mezi vzdálenými výbuchy jsme se i hodně nasmáli.
Jednou jsem s ním a s Irénke šla na procházku a dostali jsme velký hlad. Zašli jsme do restaurace. Měli lečo, nic jiného. Pálilo tak, že jsme se div nezbláznili, a nadarmo jsme žebronili, dali nám k němu jenom malý krajíček chleba na osobu. Že prý ho máme pořádně zapít vodou, doporučil nám číšník a postavil na stůl džbán plný vody. Smáli jsme se spolu s číšníkem a pili vodu.
Chtěla jsem matce říct, že bych ráda zůstala s nimi, ale nedokázala jsem to, navíc jsem se pořád ještě strachovala o Jánose. (Tehdy už platil za vojenského zběha.) Všichni nám záviděli, že jsme na takovém bezpečném, spolehlivém místě!
Jeli jsme zpátky do Csákváru. Rozloučili jsme se s matkou. Chudinka, měla z toho moc těžké srdce. O otci věděla, Egon byl rovněž vojenský dezertér, Irénke se bála Rusů a s nemocničním vlakem chtěla odjet na Západ. (Druhý den také odjela.) Matka mě objala: „Jsem moc ráda, že můžu být klidná, aspoň pokud jde o vás.“ Byla Jánosovi vděčná a těšilo ji, že toho jejího mazlíčka odvezl na tak dobré místo.

Uprostřed války klidné, ospalé týdny: odbíjejí pouze hodiny. Ale já jsem to nemohla vydržet. Chodila jsem k silnici na Fehérvár a hleděla jsem a hleděla na vojenská auta: já teď zamávám a vylezu nahoru. Odjedu. Bude to úplně jednoduché, na Západ utíkají všichni a pro všechny se najde místo. Jenže na Západ já jsem nechtěla a návrat do Sedmihradska možný nebyl. Věděla jsem jediné: můžu se pokusit o cokoli, ale dostat se zpátky přes frontu je vyloučeno. Když to nejde, tak to nejde, ale odtud musím prchnout kamkoli: nasedla jsem na vůz a po několika kilometrech jsem vystoupila a schlíple se vracela. Nemám s sebou ani kousek prádla, ani bych se nemohla převléct…
Taky jsem musela do Székesfehérváru na kontrolu, jestli už jsem se uzdravila.
Nemocniční oddělení pro nemoci kožní a pohlavní bylo daleko za městem. Když jsem diktovala své údaje, řekl lékař: „Vážně jste přijela z Kolozsváru?!“
A nechal mě tam stát, odběhl a přivedl Elli Kristofovou (dceru kolozsvárského univerzitního profesora), která přijela dříve. Ať jí proboha povím, co je v Kolozsváru nového, žijí její rodiče? Hrozně jsem se styděla. Zmateně jsem něco koktala o go (to je diskrétní zkratka nemoci), ale Elli mě ani neposlouchala, jenom mě objímala a vyptávala se.
Potom jsem chtěla jít, ale nepustili mě, že mě později odveze do města nemocniční auto. Poplach stejně bývá v tu dobu, kdy od nemocnice má vyjet autobus. A pravidlo je takové, že autobus vyjede za půl hodiny po skončení poplachu. Jenže čas poplachu se přiblížil, ale autobus vyjel tentokrát dříve, a proto jsem se do Csákváru nevrátila. Nepovažovala jsem to za velkou tragédii: János a mami se dozvědí, že autobus vyjel dříve, a napadne je, že jsem jej nestihla.
Do nemocnice jsem se už vracet nechtěla, byla moc daleko. Hledala jsem hotel. Nikde neměli volno. Setkala jsem se s nějakou mladou učitelkou, také prchala. Putovaly jsme spolu. Moc jsme se nasmály. Rozveselila jsem se, jakmile se mi naskytla sebemenší příležitost. (János tohle nesnášel.) Někde jsme se navečeřely, ale nocleh jsme neměly. Nenašly jsme ho nikde, v celém městě. Chtěly jsme přenocovat v křeslech v hale jednoho hotelu. Vrátný nám to nedovolil.
Venku bylo chladno, bláto a poplach. Nakonec nám jeden maďarský důstojník přenechal svůj pokoj, spal v křesle sám a my dvě jsme šly do jeho pokoje. Umyvadlo se mi zdálo tak špinavé, že jsem se ani neumyla, a lehla jsem si oblečená, aby se nepříliš čisté lůžkoviny nedotýkaly mé kůže. Má spolubydlící se myla celá blažená, že se konečně dostala k tekoucí vodě a že bude spát v opravdové posteli.
Hleďme, napadlo mě, kolikrát jsem se rozhodla, že odejdu z Csákváru nadobro, ale vždycky mě zadržel strach, že si nebudu moci opatřit čisté prádlo, že nevím, kde se umyju. Nebála jsem se hladovění, ale špíny. (No, té jsem si potom užila!)
Počítaly jsme s tím, že muž, který nám půjčil svůj pokoj, bude třeba požadovat protihodnotu. Smály jsme se tomu a dveře do pokoje zabarikádovaly. Ale toho maďarského chlapce jsme už víckrát neviděly. I v hale jsme s ním prohodily jenom pár slov. Kdy asi ležel naposledy v opravdové posteli on? A kolikrát ještě v životě?
Druhý den jsme právě snídaly v jedné kavárně, když jsem vyhlédla ven a vidím, že za oknem sahajícím až po zem stojí János, zarostlý, bledý, utrápený, a hledí na mne. Zaskočilo mi.
Smích nám zmrzl na rtech. Chvíli jsme si ve třech zdvořile povídali. Potom jsme se rozloučili.
Cestou mi János řekne: „Myslel jsem, že jste utekla. Hned jsem šel k vaší skříni. Vaše šaty tam byly. To ještě ovšem nic neznamená. Spočítal jsem vaše prádlo (copak ví, kolik mám prádla?), nechyběl ani kousek. Tak mě napadlo, že vás něco zaskočilo a nemohla jste se vrátit. Mami proplakala celou noc, telefonicky jsme vyburcovali celé město, ale nikdo o vás nevěděl.“
„A TY?“ zeptala jsem se, zatímco se se mnou pomalu zatočil celý svět. „Už jste si mohla odvyknout vyptávat se na hlouposti,“ řekl. Překvapilo mě to, on tedy ví, že jsem nešťastná? A ví, že bez prádla na převlečení se na cestu nevydám? Nemluvila jsem o tom, nikdy a s nikým. Tehdy jsem ještě mlčela.

 

 

© Anna Valentová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3353x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce