Intertextualita
genealogie a smysl pojmu

studie literární věda

Porozumět novému pojmu pokaždé znamená načrtnout kontury krize či zlomové situace, v níž se utváří. Teprve tehdy, až projdeme těmito vzestupy a pády rozmanitých forem myšlení, můžeme správně porozumět sami sobě a situaci, v níž se ocitáme. S jistou výhradou lze tvrdit, že této zákonitosti si je dobře vědoma i Julia Kristeva...

Intertextualita: genealogie a smysl pojmu
Porozumět novému pojmu pokaždé znamená načrtnout kontury krize či zlomové situace, v níž se utváří. Tak Hegelova Fenomenologie ducha není ničím jiným než historiografií zlomů a aporií, z nichž vystupují nové podoby ducha. Teprve tehdy, až projdeme těmito vzestupy a pády rozmanitých forem myšlení, můžeme správně porozumět sami sobě a situaci, v níž se ocitáme. S jistou výhradou lze tvrdit, že této zákonitosti si je dobře vědoma i Julia Kristeva, když za východisko svých úvah o Bachtinově filozofii řeči volí poukaz na jistou trhlinu, jež se kdysi objevila ve „vědeckém přístupu“ (míněna je především jakási technická forma lingvistiky) k oblasti humanitních věd. Kristeva velmi pozorně mapuje složitý prostor oné krize až k momentu, v němž vyvstane „nejvýznačnější událost“ – zcela původní, bachtinovské myšlení.

Tato trhlina se nerozevřela proto, že by „vědecký přístup“ nebyl dostatečně vybaven pojmy, které by fenomén, na nějž tento přístup narazil, zpřístupnily v celé jeho složitosti. To, k čemu ve skutečnosti došlo, bylo setkání dvou vzájemně nepřevoditelných logik. Abychom byli konkrétní: onen složitý fenomén představovala dialogická povaha výpovědi, vnitřní rozvrstvení promluvy, kterou bytostně monologická perspektiva „vědeckého přístupu“ z principu nemohla vyložit. Nuže, nový způsob myšlení, v němž je tento fenomén uchopen, se prvně zjevuje v díle Bachtinově. Popsat, v čem přesně specifika této myšlenkové cesty spočívají, je naším úkolem. Zvláštní ohled přitom chceme brát na jakýsi mezistupeň v pohybu tohoto myšlení. Na moment, kdy se Bachtinovým textům začnou věnovat západní intelektuálové a teoretikové literatury. Zde nám ovšem nezbývá než tematizovat pojem, v němž se recepce Bachtina na Západě koncentruje nejvýrazněji, totiž pojem intertextuality. Tvrdíme, že porozumět pojmu intertextuality znamená pochopit, jakým způsobem čte Západ Bachtina.

Ač k artikulaci tohoto tématu dochází u celé řady autorů (Roland Barthes, Jacques Derrida, Gérard Genette, Harold Bloom, Renate Lachmannová a další), zaměříme se pouze na dílo autorky, jejíž komentář k Bachtinovi je v jistém ohledu reprezentativní, na texty již zmíněné Julie Kristevy. Je to právě její interpretace, skrze kterou dnes Bachtinově filozofii řeči rozumíme a především díky které je pro nás Bachtinovo myšlení stále „aktuální“. Přitom je třeba zdůraznit, že se jedná o komentáře ve zcela bachtinovském smyslu: Kristevě nikdy nešlo o to, pouze zpřístupnit myšlení jednoho dosud neznámého učence, ale především rozevřít jeho myšlení v novém kontextu: sledujeme tedy dialog moderní literární teorie a filozofie s Bachtinem – témata, kterými žije francouzská intelektuální obec 60. a zejména 70. let (vztah filozofie a literatury, Derridova dekonstrukce, problematika subjektu atd.), se postupně vplétají do bachtinovského myšlení řeči. Při genealogii pojmu intertextuality pak nemůžeme sledovat linii přejímání a obohacování jedné filozofie řeči v jiné, jde spíše o to, nahlédnout dialogický vztah mezi Bachtinovými texty a pozorným čtením bulharsko-francouzské autorky. Nejprve se pokusíme rozevřít bachtinovský kontext, posléze budeme sledovat, jakým způsobem do tohoto myšlení vstupuje sama Kristeva.

Bachtin
„Stylistika většinou vystupuje jako stylistika kabinetního mistrovství a pomíjí společenskou existenci promluvy mimo zdi umělcovy dílny, na tržištích, v ulicích, městech a vesnicích, v prostředí různých sociálních skupin, generací, epoch. Taková stylistika se však nezabývá živým slovem, ale jen jeho vypreparovanou tkání, abstraktním slovem lingvistů, které je ve službách mistrovství umělecké individuality.“

Již v úvodních Bachtinových slovech ke studii Promluva v románu se velmi zřetelně projevuje tendence tolik příznačná pro způsob jeho uvažování. Tato tendence v sobě, zjednodušeně řečeno, zahrnuje pozitivní a negativní moment. Negativní moment lze charakterizovat jako rozhodný odpor vůči abstrakci a zplošťování. Abstrakcí je zde míněna izolace jednotlivých aspektů reality, jež jsou zpětně kladeny jako věc sama. V podstatě se jedná o proceduru, která je – dle jistého filozofa – charakteristická pro celou tradici západního myšlení, totiž konfuzi obrazu a věci, zaměňování pojmu věci a věci samé. Taková abstrakce opomíjí jedinečné a heterogenní: individuální projev se klade jako „výjimka z pravidla“, jako cosi, co je vzhledem k pravidlu sekundární a co je nemůže zpochybnit.

Pozitivní moment spočívá právě v respektu vůči jedinečnému, k tomu, co vzhledem k obecným kategoriím vystupuje jako „jiné“. Bachtinův způsob uvažovaní tak lze charakterizovat právě citlivostí vůči heterogennímu, místy ho lze dokonce podezřívat z jednostranného nadržování mnohosti na úkor jednoty (na mysli zde máme především jeho hierarchii literárních žánrů, kde se kritériem stává míra „různohlasí“). Avšak je to právě tato jeho vnímavost, která stojí v základu zásadních objevů týkajících se povahy řeči.

Pokud chceme správně porozumět recepci Bachtinova myšlení na Západě, musíme pozorně sledovat, jakým způsobem je v jeho díle artikulován pojem, jenž v této recepci hraje klíčovou roli – pojem dialogu. Přitom je třeba dbát na skutečnost, na kterou ve své slavné monografii o Bachtinovi poukazují Morson a Emerson: pojem „dialog“ se v Bachtinových textech vyskytuje nejméně ve třech odlišných kontextech. O dialogu, resp. dialogičnosti se především hovoří jako o vlastnosti, jež je vlastní každé výpovědi, jinde se dialogičnost klade jako atribut, který některým výpovědím náleží, jiným nikoliv, a konečně o problému dialogu se na jistých místech hovoří v souvislosti s pojmem pravdy. 1 Nás bude zajímat pojem dialogu především v onom prvním významu. Vycházet budeme zejména z textu Promluva v románu, jistou relevanci pak pro nás budou mít i pasáže ze spisů Marxismus a filozofie jazyka (pod tímto textem je spolu s Bachtinem podepsán i V. N. Vološinov) a Problém řečových žánrů.

Věta a výpověď
Tradiční stylistika při určování faktorů, jež hrají roli ve formování výpovědi, uvažuje pouze téma výpovědi, které volí mluvčí, a expresi, resp. postoj mluvčího k danému tématu. Bachtin ovšem přichází s důležitým poukazem, který si nejlépe osvětlíme, když vyjdeme z jeho rozlišení věty a výpovědi.

Věta a výpověď jsou určovány především vzhledem k různým typům vztahů, ve kterých figurují. Pro větu jsou konstitutivní pouze vztahy ke kontextu, jehož je sama součástí, tedy k jiným větám stejné výpovědi. Oproti tomu výpověď se vždy konstituuje ve vztahu k jiným kontextům – výpovědím. Právě tento znak – vztah výpovědi k jiným výpovědím – představuje podstatný rys výpovědi. To by zatím někomu mohlo připadat jako malicherná hra s pojmy, avšak ve skutečnosti Bachtin činí velmi důležitý postřeh. Mezi oběma typy vztahů je totiž zásadní rozdíl:

Věty ve výpovědi jsou utvářeny a skládány z perspektivy celku výpovědi, resp. dle logiky určitého řečového žánru, který vytváří formu výpovědi. Pojem řečového žánru představuje významné téma v rámci uvažování o povaze výpovědi. Významné především z toho důvodu, že vyvrací naší intuitivní představu týkající se otázky, do jaké míry jsme pány vlastní řeči. Zdá se totiž samozřejmé, že pokaždé, když hovoříme, je zcela v naší moci, jakým způsobem celek výpovědi budujeme. Zde však Bachtin poukazuje na důležité omezení. Tvrdí totiž, že řečová vůle se omezuje na volbu řečového žánru jakožto „typické formy výstavby celku“ promluvy: „Když se rozhodujeme pro větu určitého typu, nevybíráme si ji pro ni samu, ne pro to, co se dá vyjádřit samotnou větou, typ věty si vybíráme z hlediska celé výpovědi, kterou máme před sebou ve svojí řečové představivosti a která určuje náš výběr. Představa o formě celé výpovědi, to znamená o určitém řečovém žánru, řídí proces celé naší řeči.“ 2

Samotný výběr je navíc podmíněn celou řadou faktorů, které nejsou zcela v naší moci: specifiky sféry řečového styku, personálním složením účastníků atd. Pojem řečového žánru tak u Bachtina představuje zásadně odlišný pohled na budování výpovědi, než jaké nalézáme u Ferdinanda de Saussura. Sám Bachtin explicitně Saussura zmiňuje a problematizuje jeho definici výpovědi (la parole) jako „individuálního aktu vůle a pochopení“, u něhož se rozlišuje kombinace jazykových forem a psychofyzický mechanismus, skrze který se tyto kombinace objektivují. Bachtinovou tezí je, že posledními normativními jednotkami nejsou formy jazyka (tj. slova a věty), které může řečový subjekt libovolně skládat. Hranice toho, co je normativní, je zde podstatně rozšířena, neboť žánrové formy kombinace jsou pro subjekt stejně závazné, jako byly pro Saussura formy jazykové. Bachtin tak komplikuje Saussurovu opozici parole-langue, které odpovídá opozice individuum-společnost, a vkládá mezi individuum a abstraktní systém jazyka ještě „formy vět“, řečové žánry. Při tvorbě výpovědi tudíž nepostupujeme tak, že bychom skládali jednotlivé věty libovolně za sebou, jejich kompozice odpovídá jisté řečové formě. Tu jsme již pojali předtím, než „zazněla“ první věta. Zde se ukazuje, proč je Bachtinovo vymezení výpovědi oproti větě klíčové. Je zřejmé, jak zanedbání rozdílu mezi větou a výpovědí jde ruku v ruce s tím, že se neregistruje existence řečových žánrů, tj. fenoménu, jehož tematizace je rozhodující pro artikulaci filozofie „různohlasí“. Lingvista, pro kterého byla poslední závaznou formou věta, nikdy nemohl dojít k náhledu, že v řeči tyto nadvětné celky působí.

Jazyk a souvislosti výpovědi
Abychom ukázali, jak důležitý je pojem řečového žánru pro další Bachtinovy úvahy o jazyce, musíme ještě poukázat na další motivy, které tu jsou ve hře:

„Používání jazyka se uskutečňuje ve formě individuálních konkrétních výpovědí […] účastníků jednotlivých oblastí lidské činnosti. Tyto výpovědi odrážejí specifické podmínky a cíle každé této oblasti, a to nejen svým obsahem (tematickým) a jazykovým stylem, to znamená výběrem lexikálních, frazeologických a gramatických prostředků jazyka, ale především svojí kompoziční stavbou. Všechny tyto tři momenty – tematický obsah, styl, kompoziční stavba se nerozlučně spojují v celku výpovědi, jsou stejně determinované specifikou dané sféry styku. Každá jednotlivá výpověď je individuální, avšak každá sféra aplikace jazyka si vypracovává relativně stabilní typy výpovědí, které nazýváme řečovými žánry.“ 3

Klíčovým pojmem je typičnost. Ta se netýká pouze kompozice, ale každý žánr se sebou nese i typický styl a typická témata. Žánr tak můžeme definovat jako typickou jednotu stylu, tématu a kompozice. Důležitá je myšlenka, že každý žánr je určován specifickou oblastí, v níž je aplikován. Ohlašuje se tu známý bachtinovský axiom, který tvrdí, že „jazyk jsou vždy jazyky“. Zjednodušeně řečeno, neexistuje např. francouzština ve smyslu jednotného jazykového kódu, reálně je tu přítomna rozvrstvenost do různých „žargonů“ a pro různé sféry příznačných jazykových stylů, jež jsou v napětí a neustálém procesu výměny. Mluvčí nikdy nevybírá z jednoho jazyka (francouzštiny jako homogenního lingvistického celku), nýbrž z plérómatu specifických jazyků a pro ně příznačných forem výpovědi.

Bachtin si byl vědom toho, že stratifikační řez jazykem lze vést různě, na základě rozmanitých kritérií (epocha, společenská třída, sféra činnosti, generační rozvrstvení atd.). V práci Promluva v románu například sledoval rozlišení jazyků především jako různých „světonázorů“ (každý jazykový projev ve své kompozici, tématu, lexiku, gramatice kondenzuje jistou hodnotovou perspektivu). Lze se tedy domnívat, že rozmanitost řečových žánrů pak můžeme do jisté míry identifikovat s tím, o čem se později bude hovořit jako o rozmanitosti jazykové. Tak především u pojmu jazyka i u pojmu žánru se předpokládá vliv mimoslovní skutečnosti na formu výpovědi, přičemž v rámci výkladu obou pojmů se konstatuje, že jednotlivé oblasti společenské reality vytvářejí vlastní typický styl, nesou v sobě typické hodnotící akcenty a typická témata. Oba pojmy se však dokonale nekryjí. Jazyk je totiž kladen především jako nositel světonázorové perspektivy, kterému jsou vlastní jisté typické formy vyjadřování s typickými tématy a typickým hodnotícím akcentem. Řečový žánr je pak tematizován právě jako takový způsob jeho typických projevů. Vztah mezi oběma pojmy můžeme určit tak, že jednotlivé řečové žánry představují jakési mody, v kterých se jazyk realizuje.

Vraťme se k rozlišení vztahů, jež konstituují výpověď a větu. Ukázali jsme, že z hlediska kauzality výpověď předchází větě. Tím je zcela převráceno tradiční pojetí budování promluvy, kdy se předpokládá, že každá věta je kladena zcela nezávisle na celku, který by ji přesahoval. Na základě takové úvahy pak platí představa, že v průběhu každé věty se můžeme rozhodovat, zda bude poslední, či nikoliv. To se při zavedení pojmu výpovědi (a korelativního pojmu řečového žánru) ukazuje jako zcela mylné.

Stejně jako věta nestojí ani celek výpovědi v řečovém vakuu, pojí se s výpověďmi jiných řečových subjektů. To jsou však vztahy zcela jiného druhu, než jaké jsme sledovali u věty, jde o vztahy dialogické. Je nutno si uvědomit, že Bachtinovo rozlišení věty a výpovědi míří zejména k rozlišení těchto vztahů uvnitř reálného bytí řeči: především zde se odkrývá onen podstatný rys promluvy, který lingvistika ani stylistika nebraly a nemohly brát v potaz.

Pokud se skutečně každá výpověď realizuje pouze ve vztahu k jiným výpovědím, nelze již uvažovat o takové podobě řečové situace, v níž by byl přítomen mluvčí sám pouze se svým tématem, o kterém (na základě jisté řečové formy výpovědi) hovoří. A právě toto, jakým způsobem „není sám“, je potřeba prozkoumat. K tomu nejprve bude nutno vyjasnit stanovisko Bachtinova „protivníka“, kterým je lingvistický model komunikace v podání již zmíněného Ferdinanda de Saussura. Saussurova koncepce je pro Bachtina završením těch tendencí v bádání o jazyce, jež nazývá „abstraktním objektivismem“ a proti kterým především staví své dialogické pojetí řeči. I na místech, kde výslovně Saussura nezmiňuje, je zřejmé, že jsou to právě teze Kursu obecné lingvistiky, které jsou opětovně promýšleny a v jistém ohledu kritizovány.

Přehodnocení úlohy recipienta: od Saussura k Bachtinovi
Teze „abstraktního objektivismu“ vyplývá ze Saussurovy analýzy komunikačního procesu či „řečového styku“, v níž je každá promluva pojímána pouze jednosměrně, totiž ve směru od mluvčího k posluchači. Posluchač je chápán jako zcela pasivní recipient, resp. jeho podíl na komunikačním procesu je redukován na pouhé dekódování dané promluvy. Mluvčí je naproti tomu vnímán jako aktér řečového styku, jenž právě s takovým posluchačem při konstrukci své výpovědi počítá. V tomto ohledu lze říci, že posluchač je pro danou výpověď jaksi přebytečný, přítomnost druhého se do podoby dané výpovědi nijak nepromítá. To, jakým způsobem hovoříme a co říkáme, by z této perspektivy neprošlo žádnou proměnou, i kdyby až na nás byl celý vesmír prázdný. Podívejme se blíže, jak si Saussure představuje reálnou podobu řečového styku:

„Předpokládejme, že daný pojem vyvolá v mozku odpovídající akustický obraz a tento čistě psychický jev pak je následován fyziologickým procesem: mozek předává fonačním orgánům impuls odpovídající tomuto obrazu. Dále pak se zvukové vlny šíří od úst A k uchu B, což je proces čistě fyzický. A konečně okruh pokračuje v B v obráceném pořadí: z ucha do mozku, což je fyziologický přenos akustického obrazu, a v mozku pak psychická asociace tohoto obrazu s odpovídajícím pojmem. Když pak mluví B, sleduje nový akt – od jeho mozku k mozku A – přesně stejný postup jako první a prochází postupně týmiž fázemi […].“4

Zaměřme se nejprve na to, jakým způsobem je popsán okruh posluchače. Jediné, co připadá na účet recipienta, je asociace daného akustického obrazu s pojmem, jenž mu odpovídá. Všimněme si, že posluchačův výkon spočívá pouze ve správné identifikaci akustického obrazu – vše podstatné pro výpověď se tak odehrávalo do chvíle, než byla vyřčena mluvčím (ten rozhodl, co bude vysloveno, adresát pouze dekóduje význam). Ono „pouze“ je třeba zdůraznit, neboť Bachtin poukazuje na fakt, že taková představa není zcela nesprávná. Nesprávná je jen do té míry, nakolik se snaží vydávat za celkový obraz reálné podoby řečového styku. Vyzdvihuje totiž pouze určité momenty komunikačního procesu. Zde upozorněme na Saussurovo tvrzení „když pak mluví B, sleduje nový akt“. Tím se zdůrazňuje, že moment pochopení a moment odpovědi jsou od sebe odděleny. Ve chvíli, kdy docházelo k dekódování, nebyla odpověď ještě vůbec ve hře. Posluchač je pasivním účastníkem hovoru, který nezkresleně registruje výpovědi právě tak, jak k němu přicházejí, takže myšlenky účastníka B v procesu chápání jsou dokonalými duplikáty myšlenek účastníka A.

S takovouto představou chápání (chápání jako pasivní recepce) pak úzce souvisí i představa mluvčího. Mluvčí totiž při konstrukci výpovědi počítá právě s posluchačem, který bude pouze „poznávat“ akustické obrazy jakožto nositele určitých významů, a do konstrukce promluvy se tak nebude promítat nic, co by spadalo na stranu posluchače.

Již zmiňovaní bachtinovští badatelé Morson a Emerson místo Saussurova schématu předvádějí pro ilustraci Bachtinovy kritiky Jakobsonovo schéma řečového styku. Jak známo, Jakobson vytvořil v rámci úvah o povaze básnické řeči schéma šesti faktorů působících v řečové události, které v každé výpovědi určují její celkový smysl a od nichž se odvozuje funkce dané promluvy: mluvčí (funkce emotivní), adresát (funkce konativní), kontext (funkce poznávací), sdělení (funkce poetická), kontakt (funkce fatická), kód (funkce metajazyková). V každé výpovědi vždy dominuje jedna z funkcí, přičemž ostatní nepřestávají působit. 5 Zde se však rýsuje důležitý posun od Saussura, neboť význam neprochází „neproblematicky“ od mluvčího k posluchači. Jak je patrno, je zde již uvažována aktivní přítomnost příjemce, určitou roli hraje i kontext a povaha komunikačního média. V Saussurově modelu byl však pro konstituci rozhodující pouze abstraktní jazykový systém a mluvčí, který vybírá a kombinuje jazykové formy. Na základě takové představy se pak komunikační proces jeví jako střídání různých výpovědí, kdy se každá realizuje pouze ve vztahu k jedinému centru, kterým je daný mluvčí. Výpověď tak nabývá podoby uzavřené jednotky, jejíž smysl se konstituuje zcela neproblematicky, nikoliv v síti vztahů mezi výpověďmi a (řečovým i mimořečovým) kontextem vzhledem k výpovědi vnějším.

Ještě než se podíváme, jakým způsobem vykládá celou věc Bachtin, upozorněme, že jeho kritika „abstraktního objektivismu“ je spíše pokusem o „upřesnění“. Vlastně neškrtá Saussurova tvrzení, ale pouze se snaží o jistá doplnění jeho koncepce. Již z předchozího nastínění lze tušit, v čem budou tato doplnění spočívat. Zaměřme se nejprve na moment chápání výpovědi, tedy na „okruh posluchače“:

„Faktem je, že posluchač při vnímání a chápání (jazykového) významu k ní [výpovědi] zároveň zaujímá aktivně odvetný postoj: souhlasí anebo nesouhlasí s ní (celkem anebo částečně), doplňuje ji, uplatňuje, připravuje se splnit její dispozice atd., a tento odvetný postoj posluchače se formuje průběhem celého procesu poslouchání a chápání, od samého jeho začátku, někdy doslova od prvního vyřčeného slova.“ 6

Je evidentní, že Bachtin tímto svým poukazem v jistém smyslu relativizuje hranici mezi opozitními kategoriemi mluvčí – posluchač. Zásadní posun spočívá v tom, že posluchači je přisouzena daleko větší míra aktivity, než tomu je v Saussurově schématu. Ukazuje se totiž, že chápání zde již nemá povahu pouhého dekódování, ale do promluvy se promítá postoj recipienta, který tak vlastně není pouhým příjemcem, ale zároveň „členem vysílajícím“. Každé chápání je zároveň odpovědí, to, čemu rozumíme, nejsou čistě vnější, „neposkvrněné“ významy, ale významy „obalené“ naší reakcí. Nikdy pouze „nenasloucháme“ holému x, ale x, s kterým souhlasíme nebo nesouhlasíme, kterému se vysmíváme apod. Zatímco u Saussura čas t1 zcela pokrývala výpověď jednoho mluvčího a teprve v čase t2, kdy tento mluvčí umlkl, začal mluvit druhý, rýsuje se zde představa časové osy, jejíž každý bod pronikají sféry všech přítomných mluvčích, přičemž každý hovoří bez přestání. Důležité je povšimnout si, jak silné je toto Bachtinovo tvrzení. Ve skutečnosti je totiž nesprávné přirovnávat reakci či „aktivně odvetný postoj“ posluchače k obalu, který se přidává na recipovaný význam. To by mohlo vzbuzovat dojem, že v aktu chápání je obsaženo jakési „původní“ sémantické jádro, ke kterému se teprve sekundárně přidávají konkrétní reakce. To bychom však Bachtinovi nerozuměli dobře. Věc se má spíše tak, že odpověď na danou promluvu se stává samotnou konstitutivní složkou významu, přesněji řečeno smyslu chápané výpovědi:

„[konkrétní pochopení] zahrnuje chápané do svého předmětně-výrazového horizontu, dokonale splývá s odpovědí, s motivovanou námitkou nebo přitakáním. Primární je v jistém smyslu právě odpověď jako aktivní princip: právě odpověď totiž připravuje půdu pro pochopení, chystá pro ně aktivní a vnitřně zainteresovaný podklad. Pochopení zraje právě v odpovědi.“ 7

Pochopení samo o sobě je ve svém základu odpovědí, zdůrazněn je sám aktivní aspekt, který se stává podmínkou otevření přístupu k tomu, co Saussure pokládal za pochopení vůbec. Důležitou roli zde hraje okolnost, že Bachtin spojuje výklad komunikačního procesu se svými úvahami o různořečí, tedy o jazyku vnitřně „rozchváceném“ do neredukovatelné mnohosti světonázorů (tento motiv jsme již rozebrali výše při promýšlení pojmu řečového žánru). Každé pochopení představuje střet dvou „světonázorových“ horizontů: slova sémanticky nasycená určitým směrem se v pochopení dostávají do nového kontextu, kde se původní významové akcenty „lomí“. To znamená, že v chápání přebíráme nějak významově zaměřenou výpověď a bezprostředně její odlišný významový horizont konfrontuje s vlastním. Dochází k jakémusi de-centrování výpovědi, která se realizuje v napětí mezi dvěma kontexty, které jsou vzájemně nepřevoditelné. Přebírám slovo utvořené v jiném hodnotovém horizontu, jenž se ihned střetává s mým vlastním – toto střetnutí má vždy určitou formu: souhlasím, odmítám, vysmívám se, kapituluji… Tato reakce se může, ale nemusí realizovat v odvetné promluvě recipienta. V ní by znělo právě toto „agonické“ setkání dvou jazyků.

Je třeba mít na paměti, že v řečovém styku jde vždy o konfrontaci dvou heterogenních perspektiv koncentrovaných v jazyce. Bachtinovský popis jazykové komunikace se z velké části opírá právě o pojem různohlasí (zjednodušeně řečeno: „světonázorových“ střetů uvnitř slova). Pokud by Bachtin dříve neobjasnil, že každá řečová událost není pouze instancí neutrálního systému jazykových norem, ale nositelem určité světonázorové perspektivy (jež se realizuje v jistém řečovém žánru), nemohl by nyní dost dobře argumentovat pro takovou koncepci chápání, jakou nám představuje. Jestliže by totiž každá výpověď pouze realizovala neutrální systém jazyka, který by představoval společný kontext mluvčího i posluchače, nebylo by zde žádné místo pro „odvetné pochopení“ a představa neproblematického dekódování by byla zcela správná.

Výpověď v okruhu mluvčího
Dosud jsme se soustředili pouze na „okruh posluchače“. Podívejme se nyní na „okruh mluvčího“ a jeho vztah k posluchači či posluchačům. Zde hrají významnou roli poznatky, ke kterým jsme dospěli v úvahách o odvetné povaze chápání. Z dosud řečeného by mohl vzniknout dojem, že ve výpovědi se prolínají dva kontexty teprve ve sféře posluchače. Avšak Bachtin se snaží poukázat na okolnost, že již při samotné konstrukci výpovědi je druhý, tedy posluchač, ve hře. Neboť to, co mluvčí předpokládá, není pasivní přijetí výpovědi, ale právě aktivní postoj. Tak se celá jeho výpověď realizuje ve světle přítomnosti druhého, anticipuje možný souhlas či nesouhlas apod., tzn. přijetí v odlišném jazyce. Jde právě o tuto vnitřní zaměřenost k druhému, kterou je třeba považovat za jeden z nejpodstatnějších faktorů, jež určují formu výpovědi. Bachtin v souvislosti s tímto znakem promluvy hovoří o adresivitě či apelativnosti. Odvetné reakce jsou dokonce pojímány jako „důvody vzniku“ výpovědi, takže řeč existuje právě pouze jako dialog mezi rozmanitými promluvami. Každá výpověď je výzvou k odpovědi, neklade prostě své téma, ale vždy zároveň ponouká k reakci a ve své stavbě reakci (a tudíž odlišný hodnotově-jazykový kontext) předpokládá. Bachtin na konkrétních příkladech vysvětluje, jak silně se přítomnost jiných výpovědí promítá do exprese, kompozice a stylu promluvy. To je velmi významné doplnění ke stavebním kamenům, o nichž lingvistika uvažovala jako o relevantních pro výstavbu výpovědi (téma a jazykový kód).

Je třeba znovu zdůraznit, že dialogičnost výpovědi, která se v těchto úvahách rýsuje, je vnitřní vlastností každé promluvy. I promluvy, které jsou z kompozičního hlediska monology, nesou v sobě toto zaměření na cizí výpověď, resp. na aktivní postoj možného posluchače, jenž aktuálně nemusí být přítomen. Pojem „řečového styku“ totiž neodkazuje pouze k situaci, kdy se aktuálně setkávají dva řečové subjekty, které spolu vedou dialog, ale stává se popisem charakteru výpovědi vůbec – každá výpověď je bytostně „ve styku“ s jinými výpověďmi. Vše, co říkáme, říkáme vždy společně s druhými, i v té nejletmější myšlence je přítomen druhý. Zde však musíme předejít možným nedorozuměním. Termín „druhý“ (partner v hovoru) tu neodkazuje k nějaké individuální vůli či něčemu podobnému, co bychom mohli označit pojmem „osobnost“. „Druhým“ se především míní „jiný jazyk“ jakožto řeč nasycená v odlišném hodnotovém kontextu. Pokud pak říkáme, že každá výpověď je vždy zároveň pluralitou výpovědí (v tom smyslu, že do každé výpovědi se vždy promítá výpověď-rekce druhého) a každý mluvčí zároveň posluchačem, míníme tím, že výpověď je vždy orientována ke konkrétní perspektivě, hledisku či horizontu, je dialogem s tímto hodnotovým kontextem, odlišným od toho, v němž se sama utváří.

Věc jako předmět neomezeného množství promluv
To, o čem jsme právě pohovořili v souvislosti s pojmem mluvčího, bychom mohli nazvat protenčním rysem výpovědi. V každé promluvě předpokládáme její recepci v odlišném hodnotovém prostředí, jež – v tomto ohledu – do naší řeči proniká, působí v ní. Řeč pouze nemíní svůj předmět, ale zaznívá v ní napětí mezi různými hodnotícími perspektivami. Tento protenční rys výpovědi však není jediným dialogickým vztahem, v němž se výpověď konstituuje. Každá promluva v sobě vždy nese nejen odkaz na anticipované výpovědi, ale i promluvy již vyslovené. Tento rys výpovědi budeme označovat jako její retenci. V souvislosti s tímto aspektem promluvy se řeší řada závažných témat. Především se objevuje problém, jaká je vlastně povaha předmětů, ke kterým se vztahujeme a jaký je charakter tohoto vztahování. Bachtin se samozřejmě nesnaží rozvíjet žádnou ontologii ani epistemologii, avšak jeho analýzy k úvahám takového typu jednoznačně míří. Pokusme se však nejprve ozřejmit základní rysy jeho teze. Vyjděme z tohoto úryvku:

„[…] mezi slovem a předmětem, promluvou a promlouvající osobností se rozprostírá neprodyšné, často obtížně průchodné prostředí jiných, cizích promluv o stejném předmětu, na stejné téma. A promluva se může stylově individualizovat a tvarovat právě jen v procesu dynamické součinnosti s tímto specifickým prostředím. Každá konkrétní promluva nachází totiž vždy předmět, na který je zaměřena, jako předmět, o kterém se už mluvilo, s kterým se už polemizovalo, který už byl hodnocen […] předmět obestírají a prostupují obecné myšlenky, mínění, cizí soudy, poznamenávají jej cizí akcenty.“ 8

Ukazuje se tedy, že výpověď se pokaždé konstituuje ve dvou směrech: je anticipací možných reakcí na sebe sama a zároveň odpovědí na již vyslovené výpovědi. Zde se rýsuje pozoruhodné ztotožnění reakcí na cizí výpovědi a vztahem k předmětu, o kterém se výpověď vyslovuje. Tím, s čím se ve skutečnosti setkáváme, není totiž předmět sám, ale dané promluvy o předmětu (předmět se vždy již ukazuje jako proslovený jinými výpověďmi, odlišnými hodnotovými perspektivami). Nevztahujeme se tak nikdy přímo k věcem, ale k věcem jakožto tématům, která prošla a procházejí rozličnými promluvami. Zde vstupuje do hry právě retenční rys výpovědi, jež s ohledem na tuto skutečnost nikdy není prostým slovem o předmětu, ale ocitá se v dialogickém vztahu ke komplikované síti cizích promluv. O věci tak vlastně nikdy pouze nereferujeme, ani ji nikdy pouze nepoznáváme, ale vždy se již ocitáme v polemice s ní, vždy již zaujímáme odvetný postoj, souhlasíme, ironizujeme apod. Každá výpověď se tak vždy utváří s ohledem na cizí hlasy, které určují její styl, kompozici i významové akcenty. Na základě úvah o „proslovenosti“ předmětu však musí být zřejmé, že cizí promluvy na naši výpověď nepůsobí pouze z „vnějších stran“, ale i „zevnitř“. Netematizujeme nikdy předmět samotný, ale předmět jakožto téma jiných výpovědí. Zaměření na předmět je vždy polemickým přebíráním cizích slov o něm. Bachtin poukazuje na fakt, že to, co říkáme, je tak vlastně vždy citací cizích hlasů neboli nepřímou či polopřímou řečí. Promluva se tak jeví jako přivlastňování a přemáhání cizích slov, jejichž smysl se v novém kontextu modifikuje. A znovu: tato vztaženost k jiným výpovědím se ukazuje jako ten rys řeči, který lingvistika ani logika nejsou schopny popsat. Bachtin dokonce hovoří o tom, že z tohoto hlediska jde o cosi iracionálního – ve smyslu nevysvětlitelného z apriorního systému.

Na závěr analýzy Bachtinových tezí k filozofii řeči se ještě zaměřme na problém vztahu k předmětu, tematizovaný v textu Promluva v románu. Nemusí být totiž zcela zřejmé, jakým způsobem Bachtin vlastně chápe předmět, ke kterému mluvčí orientuje svou výpověď. Sice jsme konstatovali, že předmět, k němuž se výpověď vztahuje, je konstituován výpověďmi na shodné téma, ale zdá se, že Bachtinovo stanovisko je zde poněkud komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát.

„Představíme-li si intenci, tj. zaměřenost na předmět, takové promluvy v podobě paprsku, pak opalizující, neopakovatelnou hru barev a světla ve fasetách obrazu, který paprsek vytváří, nelze objasnit lomem paprsku-promluvy v samém předmětu (jako hru obrazu – básnického tropu v úzkém slova smyslu, ve ,slovu, zřeknuvším se světa‘), ale jeho lomem v onom prostředí cizích promluv, hodnocení a akcentů, jimiž paprsek prochází cestou k předmětu.“ 9

Na základě těchto tvrzení bychom se mohli domnívat, že Bachtin operuje s metafyzickým pojmem věci. Šlo by o jakousi substanci, jež se skrývá za houštinou rozmanitých promluv, které ji tematizují. K tomu by mohla poukazovat Bachtinova teze, že některé výpovědi věc spíše objasňují, jiné spíše zatemňují. „Věc“ by se zde zároveň stávala kritériem pravdivosti, přičemž pravdou by se mínila shoda výpovědi a předmětu. Zdá se, že Bachtin si na jedné straně předmět představoval opravdu takto neproblematicky – jako skutečnost stojící mimo dialog rozmanitých hlasů, kterou jistým způsobem tematizujeme. Objevují se však i náznaky jiného pojetí. Bachtin tak například na jednom místě tvrdí, že práci prozaika charakterizuje to, že předmět pro něho představuje „koncentraci různých protihlasů“. Zde se metafyzické pojetí překračuje a zároveň se pozoruhodným způsobem komplikuje fenomenologické pojetí vědomí. Vědomí v tomto ohledu nemůže nikdy být k předmětu přímo intencionální: v bachtinovské perspektivě se totiž předmět chápe jako opředený cizími hlasy, a jedině právě jako téma cizích výpovědí by se mohl stát korelátem vědomí ve smyslu intencionálního vztahu. Myšlení předmětu by pak bylo možno chápat jako „přepisování“ těchto cizích tematizací, jinými slovy: myslet by zde znamenalo vést dialog s jinými výpověďmi. Tak Bachtin v knize o Dostojevském hovoří o tom, že žádné vědomí není soběstačné, bytostně se vztahuje k jinému a jen takovým způsobem existuje. V této souvislosti poukazuje na to, jakým způsobem Dostojevskij představuje proces sebeuvědomování hrdinů. Vnitřní život každé postavy je zobrazen jako mlčenlivá rozmluva s jinými hlasy. Uvnitř každého hrdiny se nachází celá řada nesourodých perspektiv, jež se nepřetržitě střetávají a nikdy nesplynou do jediného tónu.

Kristeva
V tematizaci základních rysů Bachtinova myšlení řeči jsme si připravili půdu pro následující výklad. Chceme se zabývat tím, jakým způsobem Bachtin byl a je interpretován v prostředí moderní filozofie a u představitelů západní teorie literatury. Již jsme předeslali, že recepce Bachtina je koncentrována v pojmu intertextuality, pojmu, který se váže především (ovšem nejen) k dílu Julie Kristevy. (Přitom je nutno upozornit, že Kristeva někdy místo o intertextualitě hovoří také o transpozici, a dokonce tento pojem před pojmem intertextuality v některých textech upřednostňuje.) V našem výkladu se z převážné části zaměříme na její komentář k Bachtinovým monografiím o Rabelaisovi a Dostojevském, tedy na esej Slovo, dialog, román. Tento komentář nedávno vyšel v češtině již podruhé, a to v přepracovaném překladu Josefa Fulky. Jde o součást obsáhlejšího sborníku přeložených textů autorky: Polyfonie: Významy, pohlaví, světy. 10

Bachtin jako původce převratu v myšlení
První rys recepce dialogické filozofie řeči představuje rozhodné kladení důrazu na okolnost, že v Bachtinově díle nenacházíme pouze pozoruhodné příspěvky k teorii literatury a řeči, nýbrž zcela původní způsob myšlení vůbec – Kristevové komentář k Bachtinovi je prodchnut narážkami na počátek nového myšlení. Formulace pojmu intertextuality tedy představuje v první řadě pokus o artikulaci základních rysů této originální bachtinovské „logiky“, neuzavírá se pouze v oblasti básnického slova, nýbrž vyznačuje přechod ke specifickému celkovému postoji ke světu. Zaměřme se nyní na jednotlivá tvrzení a témata výkladu, aby nám tento postoj vyvstal před očima v celé své složitosti.

Jak jsme již zmínili výše, Kristeva situuje Bachtinovo dílo do okamžiku krize, kdy je vědecký přístup k humanitním vědám konfrontován s fenoménem, jenž se z perspektivy tohoto přístupu zdá být zcela neuchopitelný. Vědecký jazyk naráží na zvláštní logiku řeči, která se projevuje především v jistém typu psaní, v psaní, jež realizuje „dynamickou grammé“. Kristevová vědeckým přístupem myslí především takové analýzy, které izolují výpověď (na jakékoliv úrovni: replika, román, soubor textů…) od konstitutivního vztahu k jiným výpovědím (textům) a které na tomto základě artikulují smysl výpovědi jakožto instanciace homogenního kódu či souboru pravidel. Z této perspektivy je zcela srozumitelné Kristevové úvodní poznámka k Bachtinovu objevu v oblasti výzkumu struktury výpovědi:

„Bachtin, jenž byl spisovatelem právě tak jako ,vědcem‘, jako jeden z prvních nahradil statické členění textů modelem, v němž literární struktura nepředstavuje něco, co zde prostě je, nýbrž co se buduje ve vztahu k nějaké jiné struktuře. Tato dynamizace strukturalismu je možná pouze na základě koncepce, podle níž ,literární slovo‘ není nějakým bodem (ustáleným smyslem), ale protínáním textových ploch, dialogem různých druhů psaní: psaní spisovatele, příjemce (či postavy) aktuálního nebo předchozího kulturního kontextu.“ 11

Základní gesto nového myšlení spočívá především v náhledu, že „literární struktura nepředstavuje něco, co zde prostě je, nýbrž co se buduje ve vztahu k jiné struktuře“. Je tedy zcela nezbytné porozumět tomuto tvrzení, pokud chceme vstoupit do hájemství nového způsobu myšlení. Jde především o to, pochopit, že výpověď se nerealizuje, „nevypovídá se“ pouze tak, že by realizovala jistou možnost kódu – promluva nebere ohled výhradně na kód, nýbrž její struktura se tvaruje především, jak říká Kristeva, vzhledem k jiným výpovědním. S ohledem na to, co bylo řečeno výše, vědecký výklad selhává natolik, nakolik nedokázal vysvětlit tento aspekt výpovědní struktury. To znamená, že tvar výpovědi již není vyložitelný pouze z ustálených pravidel lexikálních, gramatických a syntaktických, ale je třeba nahlédnout ono přesahování jedné výpovědi k jiné, pokud ji chceme pojmout v její konkrétnosti. Právě v tomto ohledu není výpověď „ustáleným bodem“. Tím by byla, pokud by pouze opakovala, co jí předepisují pravidla jazyka (poukaz na sausurovskou opozici langue-parole je tu zcela zřetelný). Promluva se strukturuje, a to zcela původně v prostoru promluv, do něhož se sama vkládá – a znovu: nakolik se tvaruje vzhledem k jiným výpovědím, není uchopitelná pouze na základě kódu: jedná se – z perspektivy kódu – o neuchopitelnou strukturu vztahů.

Zapamatujme si zatím tolik: nové čtení Bachtina spočívá především v náhledu, že se v jeho úvahách zračí nový způsob myšlení. To se projevuje především v reflexi složité povahy výpovědi, která již ve své struktuře není vykládána pouze ze vztahu k sedimentovaným jazykovým pravidlům, ale ve vztazích k jiným promluvám. Tyto vztahy jsou z perspektivy kódu nevysvětlitelné. Tato nová („mezivýpovědní“, intertextová) logika se pak nejvýrazněji projevuje v literárních textech. Co přesně je na tomto myšlení nové, tedy proč není pouze kritikou, úpravou např. dosavadní teorie řeči (jak si zřejmě myslel i sám Bachtin), uvidíme vzápětí. Zatím ještě sledujme jednotlivé body komentáře.

V literárním textu
Upřít pozornost k těmto vztahům, jež žádná poetika dosud netematizovala, znamená dle Kristevy především zabývat se „statusem slova“, a to vyžaduje provést jisté základní členění:

„[…] je nutné nejprve definovat tři rozměry textového prostoru, v němž se budou uskutečňovat různé operace sémických celků a poetických sekvencí. Tyto tři rozměry jsou následující: subjekt psaní, příjemce a vnější texty (tři prvky, které spolu vedou dialog). Status slova se potom definuje (a) horizontálně: slovo v textu náleží zároveň subjektu psaní a příjemci; (b) vertikálně: slovo v textu je orientováno k předchozímu či synchronnímu literárnímu korpusu.“

Jak jsme řekli výše, výpověď se nekonstituuje pouze ve vztahu k sadě pravidel, ale otvírá se i k jiným výpovědím, „textům“. Tato nově objevená dimenze se ve vyjadřování Kristevy velmi často spojuje s prostorovou metaforikou. Naznačuje se tak, že výpověď je tím, čím je, právě ve vztahu k jiným výpovědím, není uzavřena v sobě a pro sebe, ale jako taková se napíná do několika směrů. Prostorovost tu značí, že ony jiné „texty“ stále spolupůsobí, takže dané výpovědi „rozumíme“ pouze tehdy, pokud spolu s ní zohledňujeme promluvy, na které reaguje a které očekává – ocitá se s nimi v jediném prostoru vzájemného vymezování. Tento řečový prostor lze rozčlenit do třech oddílů: slovo náležející subjektu, příjemce a vnější texty. Na základě těchto tří „ordinál“ se ustavují dva typy relací: mezi subjektem psaní a příjemcem a vztah slova k „předchozímu či synchronnímu literárnímu korpusu“. To na první pohled může působit vcelku nesrozumitelně. Stratifikace se ovšem stává ihned jasnější, jestliže si připomeneme Bachtinovu kritiku Saussurova komunikačního modelu. V té souvislosti jsme rozlišili protenční a retenční rys výpovědi. V protenci promluva anticipuje – strukturuje se vzhledem k předpokládaným odpovědím-reakcím jiného jazyka-výpovědi. V retenci je oproti tomu konfrontována s dosavadním „proslovením“ předmětu, nutně se ocitá v dialogu s výpověďmi, které „obsazují“ předmět, k němuž tato výpověď míří. Kristevová ve svém členění tuto myšlenkovou figuru přejímá. Horizontální vztahy jsou v jistém ohledu analogické ke vztahu protenčnímu, vertikální vztahy odpovídají tomu, co označujeme termínem retence. Není proto zcela správné, když Kristeva tvrdí, že: „U Bachtina tyto dvě osy, které označuje jako dialog a ambivalence, ostatně nejsou jasně rozlišeny.“ 12 Naopak, Bachtin toto rozlišení provádí s maximálním zaostřením, ovšem ne v textech, k nimž Kristeva odkazuje (monografie o Rabelaisovi a Dostojevském), nýbrž ve studii Promluva v románu. Přesto právě okolnost, že Kristeva dokáže ve své interpretaci vyzvednout i to, co je v jistých textech obsaženo pouze implicitně, dokazuje, jak pozornou čtenářkou Bachtina je.

Pojem intertextuality
Nuže, v tomto rozlišení dvou dialogických os se již rozevírá možnost poprvé předběžně vymezit pojem intertextuality. Kristeva v návaznosti na toto členění tvrdí:

„[…] každý text se buduje jako mozaika citací, každý text je vstřebáním a transformací jiného textu. Na místo pojmu intersubjektivity se staví pojem intertextuality a básnická řeč se čte jako něco, co je přinejmenším dvojí.“ 13

Důraz je třeba klást na okolnost, že vztah jednoho textu k jinému je „vstřebáním a transformací“. Na tento poukaz upozorňujeme z toho důvodu, že Kristeva bude vzápětí klást intertextualitu proti tradičním filozofickým kategoriím, mezi něž náleží i pojem kauzality. Oproti pozitivistickým verzím srovnávací literatury tak Kristeva v návaznosti na Bachtina nepokládá vedle sebe jeden text jako příčinu a druhý jako účinek. Pak by druhý text pouze opakoval první, a byl tak určitým způsobem v područí jiného textu. V pojmu intertextovosti je spíše zahrnuta představa, že jeden text je v napjatém vztahu k jinému. Jedna promluva nikdy není pasivním odrazem jiné, ale je vždy v jistém aktivním vztahu k ní. V určitém ohledu první promluvu přepisuje, lomí její významové intence, přebírá její téma a ocitá se v rozporu se způsobem, jakým je původní výpověď sémanticky osvětlila. Důležité je, že první promluva není nikdy zcela přehlušena, vytěsněna. Vzpomeňme na metaforu prostoru: v každé promluvě vždy zaznívá ještě jiná, vůči které se vymezuje, na niž určitým způsobem reaguje. Právě v tomto smyslu je každý text „mozaikou citací“. Již u Bachtina přitom najdeme tvrzení, že to, na co promluva převážně reaguje (a co anticipuje), není jediná výpověď, ale vždy celá řada promluv. Každý text tak spolu se svým tématem přebírá tuto spleť rozmanitých výpovědí, jejichž významová odstínění se snaží překonat, nějak na ně reagovat. Citací tak není míněno prosté opakování jiných významových intencí, ale jakési vtažení jednoho slova do dialogu s jiným, polemické skloubení jedné významové intence s intencí vůči ní heterogenní. Jedinou promluvu bychom tak mohli rozvinout do celé řady hlasů, které v ní však nejsou obsaženy jako předpoklady (něco, co by prostě přejímala a na tom stavěla, dále vyvozovala), nýbrž jako podloží, s nímž je v neustálém dialogu, tenzi.

Ústup subjektivity
Důležitý motiv se přitom otvírá v tvrzení, že pojem intertextuality se staví na místo pojmu intersubjektivity. To souvisí ještě s jinou tezí: „Příjemce je však do diskursivního univerza zahrnut výhradně jakožto sám diskurs. Splývá tedy s oním jiným diskursem (s onou jinou knihou), ve vztahu k němuž spisovatel píše svůj text…“ 14 Co je tím myšleno?

Již při výkladu Bachtinova pojmu dialogu jsme upozornili na možnost nedorozumění, které by – a to i přes průzračnost Bachtinova vyjadřování – mohla vyvolat především jeho monografie o Dostojevském. Dialogickým střetem dvou promluv nikdy, v žádném případě není míněn střet dvou vůlí. Nekonfrontuje se chtění či ambice dvou postav, ale pokaždé jde o setkání dvou jazyků, což pro Bachtina znamená souboj dvou heterogenních perspektiv, jež se kondenzují v jistých řečových žánrech. Již v Bachtinově úvaze je implicitně obsaženo, že každý jazyk přesahuje svou postavu – postava (subjekt) je spíše místem, v němž se odehrává toto setkávání a výměna jednotlivých promluv jakožto realizací rozmanitých, vzájemně nepřevoditelných perspektiv. Právě na tento motiv evidentně navazuje Kristeva, když místo pojmu intersubjektivity artikuluje pojem intertextuality – využívá přitom pojmu diskurs, jenž tvoří jednu z ústředních kategorií moderní francouzské filozofie. Problematizace a nové promýšlení pojmu subjektu přitom představují pro téma diskursivity přirozený kontext (ovšem nikoliv kontext jediný, tento pojem se objevuje jako význačná kategorie například v naratologických analýzách francouzských strukturalistů).

Velmi zjednodušeně řečeno, diskurs v této souvislosti představuje nevědomý řád, jenž prochází rozmanitými strukturami kulturního prostoru (od básnické promluvy přes taxonomie živočišných druhů až po „systém módy“) a člení vztahy prvků, které tyto struktury konstituují (vznikají pak různé „diskursivní formace“, tzn. v různých oblastech se utvářejí specifické způsoby členění, každá formace vykazuje vlastní „jazyk“, jenž ji odlišuje od jiné). Pojem diskursu se pak ocitá v jistém napětí vůči karteziánsky pojatému subjektu, který si je potenciálně vědom všech svých prožitků, na něž dokáže bezezbytku reflektovat, a jak v myšlení, tak jednání je zcela „sám sobě pánem“. Pojem diskursu oproti tomu představuje subjekt jako vždy již nějak vřazený do jistého diskursivního členění, které „řídí“ jak jeho myšlení a poznávání, tak jednání a pohyb ve strukturách společnosti.

Pokud Kristeva místo Bachtinova termínu jazyk užívá tohoto pojmu, snaží se evidentně napojit jeho analýzu řeči na moderní filozofii diskursivity. Nakolik jsme obeznámeni s Bachtinovými úvahami, můžeme konstatovat, že nejde o spojení nijak zvlášť „divoké“. I Bachtin v pojmu různohlasí míní střet jistých nadosobních formací (toto nejostřeji vystupuje v textu Marxismus a filozofie jazyka), takže interpretovat ho jako pojem označující setkání různých diskursivních řádů se – s jistou licencí – západnímu pohledu nabízí. Důležitá je přitom myšlenková figura, jež je „umožněna“ právě díky užití pojmu diskurs: intertextový vztah není něco, co by se nutně týkalo pouze toho, čemu obyčejně říkáme „jazykový projev“, ale vztahuje se i ke strukturám, jež se artikulují v odlišné sféře znaků (např. móda, architektura atd.). Jeden systém znaků (diskursivní formace) přepisuje jiný, vstřebává ho a transformuje. Ač se toto rozšíření pojmu textu ohlašuje i v eseji, který právě rozebíráme, děje se to pouze náznakově. Nicméně právě tímto směrem se další promýšlení pojmu intertextuality vydá u řady Kristevové pokračovatelů (v českém kontextu je exemplárním případem monografie Daniely Hodrové Citlivé město).

Pouze na okraj poznamenejme, že vedle právě zmíněné kritiky tradičního pojmu subjektu Kristeva sleduje ještě jinou strategii problematizace tohoto pojmu. Tato strategie velmi zřetelně vystupuje v rozhovoru nadepsaném titulem Vražda v Byzanci. Zde se míří na ten aspekt karteziánského pojetí, v němž je subjekt vymezen jako substance (res cogitans) – ve smyslu vnitřně identického podkladu, jenž je nositelem rozmanitých proměnných akcidentů (vjemy, myšlenky…). Proti tomu Kristeva neváhá využít odkazu na Aurelia Augustina a velmi důmyslně pracuje s jeho sentencemi: „Sebe sama jsem si učinil otázkou“ a „Není jiné otčiny než cesty“. Tváří tvář setrvalé identitě karteziánského subjektu se vynořuje subjekt karnevalový, který se ve smíchu, ironii a masce neustále zpochybňuje a permanentně vzdaluje od sebe samého.

Pokusme se opět o stručné, předběžné shrnutí: zkoumat status slova pro Kristevu znamená především sledovat promluvu napjatou v horizontálních a vertikálních vztazích. Tyto vztahy jsme vyložili jako analogii k Bachtinovu rozlišení dvou typů dialogického rozestření promluvy, jež byly označeny termíny protence a retence. Pojem intertextuality pak představuje alternativu vůči kategorii příčiny a účinku. S tím souvisí metafora prostoru, v němž se jednotlivé výpovědi vzájemně vymezují („reagují na sebe“) – nejde tedy o lineárně-kauzální řetězec zapříčiňování jedné promluvy jinou. Nakonec jsme se zastavili u pojmu diskursu, který problematizuje karteziánskou představu subjektu jakožto sebevědomí a v kontextu probíraného eseje napojuje Bachtinovo myšlení řeči na témata příznačná pro moderní filozofii.

Podoby a implikace dialogičnosti: lex non scripta
V návaznosti na tato rozlišení je nyní budována jistá typologie textů, jež v mnohém opisuje opozici vytvořenou Bachtinem – jeho dělení na dialogické a monologické žánry s paradigmatickými zástupci polyfonním románem a lyrikou. Kristeva liší monologický a dialogický diskurs. Aniž bychom chtěli hlouběji sledovat tuto opozici, zastavme se zde u motivu, který je pro kristevovské čtení Bachtina příznačný a jenž tak výrazně v textech ruského učence nevystupuje. Při vymezování kategorie monologismu Kristeva říká:

„[…] dialog, jenž je imanentní složkou každého diskursu, je potlačen zákazem, cenzurou, a to tak, že tento diskurs odmítá obrátit se zpět k sobě samému (,vést dialog‘). Určit různé modely této cenzury by znamenalo popisovat povahu rozdílů mezi dvěma diskursy: diskursem epiky (historie, vědy) a menippským diskursem (karneval, román), který překračuje zákaz.“ 15

V úvodu eseje, v souvislosti s karnevalem, čteme zase toto:

„Karnevalový diskurs rozbíjí zákony řeči cenzurované gramatikou a sémantikou a týmž pohybem se zároveň stává určitým společenským a politickým zpochybněním: nejde o ekvivalenci, ale o identitu mezi zpochybněním oficiálního jazykového kódu a zpochybnění oficiálního zákona.“ 16

Zdůrazněme především výrazy zákaz a cenzura. Právě zde se stává zřejmým, že podobně jako u Bachtinova rozlišení žánrů ani zde členění diskursu nemá povahu pouhé deskripce. Vzniklá diference totiž mj. představuje kritérium hodnocení textů a výpovědí v širším slova smyslu. Zatímco u Bachtina se tento hodnotící pohled spojuje spíše s jeho svéráznou filozofií života a tělesnosti (ta se nejvýrazněji projevuje v monografii o Rabelaisovi, ale ve zhuštěné podobě ji najdeme také např. ve studii o „chronotopu“), u Kristevy jde zcela nepochybně o apel politický – v právě citované pasáži je tento moment zmíněn explicitně. Taková recepce Bachtinovy nauky pro nás nemůže být překvapivá, přinejmenším nakolik jsme již vyložili Bachtinovo pojetí jazyka jako jisté formy, v níž se kondenzuje hodnotící perspektiva určitého společenského celku. Pokud toto platí, pak každé uvedení promluvy-jazyka do dialogu, do napjatého vztahu s jinou promluvou-jazykem, znamená zavedení odlišné kódové artikulace, s kterou se původní kód střetává. Dosud stabilní zákon, jemuž odpovídala jistá forma vypovídání, není zrušen, nýbrž zpochybňuje se tím, že je vtažen do různohlasí heterogenních výpovědí. Jde potom o takovou řeč, která v sobě nechá zaznít několikero jazyků, jež neuspořádává do hierarchizované struktury, ale dává jim promlouvat v jediné rovině a ve vzájemném protivenství.

Pokud se někdy s odkazem na Bachtina a Kristevu hovoří o polyfonii, je třeba pozorně sledovat, co přesně se tímto termínem míní. Ani jednomu z autorů totiž nejde o to, prostě vyžadovat pluralitu jazyků – neboť i monologická výpověď může v jistém ohledu uspořádávat heterogenní jazykové projevy –, nýbrž o zrušení hierarchických vztahů mezi nimi, takže se vzájemně přetlačují a jeden vylučuje absolutní platnost druhého. Toto vzájemné zpochybňování, „snižování“ přitom není cosi, co by jednou mohlo nastat a konstituovat se ve formě jakéhosi stavu věcí. Je to spíše možnost, jež musí být bez přestání přítomna, je to pohyb, který musí neustále probíhat, pokud má být – totiž jedna promluva přepisuje jinou a bezprostředně je ironizována, překrucována jinou atd. Řeč, v které se tento „agonický“ pohyb odehrává, spatřuje Kristeva spolu s Bachtinem v řadě žánrů: menippská satira, karnevalová řeč, sókratovský dialog, subverzivní román.

O čem je ten text?
Na závěr se vraťme k motivu, na nějž jsme upozornili v úvodu oddílu věnovanému Kristevě, totiž že v jejím čtení Bachtin představuje ozvuk jakéhosi nového myšlení. Kristevu s jinými filozofy 20. století spojuje předpoklad, že jistá etapa filozofie je nyní u konce a ohlašuje se, velmi zjednodušeně řečeno, nová „epocha“. Podobně jako např. Derrida, Heidegger či Lévinas se Kristeva pokouší pojmout dosavadní tradici v celku, aby vzhledem k ní mohla formovat zcela původní cestu uvažování. Velmi ilustrativní je následující pasáž, kterou je v této souvislosti vhodné ocitovat v nezkrácené podobě:

„Román, a především moderní polyfonický román, jenž do sebe začleňuje menippskou satiru, ztělesňuje snahu evropského myšlení opustit rámce kauzálně určených identických substancí a směřovat k jinému způsobu uvažování: ke způsobu uvažování postupujícího s pomocí dialogu (logika distance, vztahu analogie, non-exkluzivní, transfinitní opozice). Není potom divu, že román byl považován za podřadný (ze strany klasicismu a jemu podobných systémů) nebo subverzivní žánr (zde mám na mysli velké autory polyfonických románů všech dob – Rabelaise, Swifta, Sada, Lautréamonta, Joyce, Kafku, Bataille, abych uvedla jen ty, kteří vždy stáli a pořád ještě stojí na kraji oficiální kultury). Skrze slovo a narativní strukturu románu 20. století by bylo možné ukázat, jak evropské myšlení překračuje své konstitutivní charakteristiky: identitu, substanci, kauzalitu, definici, aby si osvojilo jiné: analogii, relaci, opozici, tedy dialogismus a menippskou ambivalenci. 17

Ono nové myšlení tedy vždy již bylo přítomno v evropské tradici, ovšem pouze jako spodní proud „oficiální“ linie. Spolu s žánry, v nichž bylo zachováváno, a spolu s autory, kteří je povolávali ke slovu, bylo upozaďováno oproti prosazujícímu se monologismu. Je třeba si povšimnout, jakými kategoriemi je ono tradiční uvažování vymezeno: identita, substance, kauzalita, definice. O pojmu příčiny jsme již hovořili – ten spolu s dalšími implikuje jakousi setrvalost a jednoznačné vymezení. Kauzalita zakládá vztah podřízenosti (účinek jako něco řízeného příčinou), substance v aristotelské metafyzice značí jakýsi neměnný podklad měnlivých akcidentů, definice představuje radikálně jednoznačnou artikulaci významu. Kategorie identity tak má v jistém ohledu výsadní postavení, je vzhledem k dalším kategoriím shrnující. Tradiční myšlení totiž míří k řeči, která je jednoznačně strukturovaná a sděluje identický význam – vyloučením dialogismu zachovává identity a čelí rozptýlení smyslu ve vztazích k jiným výpovědím. Nové myšlení by se oproti tomu neslo ve znamení diference – v karnevalové výpovědi se artikulují nejméně dvě významové intence, jež jsou vzájemně nepřevoditelné a ocitají se ve sporu. Nelze se ptát, co taková výpověď znamená, neboť to, co se v ní realizuje, je spíše jistý pohyb, napětí, výměna mezi pluralitou smyslu. Myslet jinak by tudíž znamenalo myslet v tomto pohybu neustálého překračování, v pohybu ironického sebevztahu a bezprostřední distance.

1. G. S. Morson – C. Emerson: Mikhail Bakhtin: Creation of a Prosaics, Stanford 1990, str. 130–131 zpět
2. M. M. Bachtin: Estetika slovesnej tvorby. Přel. V. Šabíková. Bratislava 1988, str. 291 zpět
3. Bachtin, op. cit., str. 266 zpět
4. Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Praha 1996, str. 48 zpět
5. Srov. Roman Jakobson: Poetická funkce. Přel. M. Červenka, Praha 1995 zpět
6. Bachtin, op. cit., str. 276 zpět
7. M. M. Bachtin: Román jako dialog. Přel. D. Hodrová. Praha 1980, str. 60 zpět
8. Bachtin, op. cit., str. 55 zpět
9. Bachtin, op. cit., str. 56 zpět
10. V rámci projektu Nadace Dagmar a Václava Havlových vydal Malovaný kraj, Břeclav 2008 zpět
11. J. Kristeva: Polyfonie – významy, pohlaví, světy, přel. J. Fulka, Břeclav 2008 zpět
12. Kristeva, op. cit., str. 24 zpět
13. Kristeva, op. cit., str. 24 zpět
14. Kristeva, op. cit., str. 24 zpět
15. Kristeva, op. cit., str. 25–26 zpět
16. Kristeva, op. cit., str. 23 zpět
17. Kristeva, op. cit., str. 36 zpět

 

© Tomáš Koblížek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 7873x

Inzerce
Inzerce