Palahniuk, Chuck: Snuff

Palahniuk, Chuck
Snuff

studie beletrie zahraniční

A čekali byste, že novela o šesti stech „sexuálních praktikách” by se pod hlavičku DĚLEJTE TO OSOBNĚ vešla. Ani to snad není novela, jen spoře oděná divadelní hra, inspirovaná dokumentem o pornokazetě.

Nejnudnější věc na světě je nahota
Chuck Palahniuk: Snuff, přeložil Richard Podaný, Euromedia-Odeon 2009, 176 stran

V Americe teď běží taková reklamní kampaň na žvejkačky. Jeden spot vypadá takhle:

Fotbal na improvizovaným hřišti na pobřeží. Jakmile dá chlápek gól, objeví se nápis ŽÁDOST O ZAŘAZENÍ MEZI PŘÁTELE. Skočí na spoluhráče a text se doťuká: PŘIJATA.

Další spot vypadá takhle:

Holka s báglem a taškou pochoduje k jedinému domečku usazenému na dně seversky zeleného údolí. Na chvíli se zastaví, je doma. Máma a táta jí běží v ústrety, málem by se umačkali. PŘENOS DOKONČEN, oznamuje titulek.

Vizuál v metru:

Na gauči blbnou tři holky a dva kluci, všichni v pyžamech, kluci s odhalenou hrudí. CHATOVACÍ MÍSTNOST PLNÁ, píše se tam. Na čumáku autobusu čtete: ZAVŘETE PROHLÍŽEČ. OTEVŘETE NÁRUČ.

Šeptání do ucha = PŮVODNÍ HLASOVÁ ZPRÁVA.

Slogan celé té kampaně zní: DĚLEJTE TO OSOBNĚ.

A to je Chuck Palahniuk v patnácti vteřinách. V jednom pohledu nad hlavu spolucestujícího, který je tak nepříjemně blízko, že děláte, že ho nevidíte.

A čekali byste, že novela o šesti stech „sexuálních praktikách” by se pod hlavičku DĚLEJTE TO OSOBNĚ vešla. Ani to snad není novela, jen spoře oděná divadelní hra, inspirovaná dokumentem o pornokazetě. Proto místo překombinované palahniukovské struktury, která vás hrne poskoky kupředu, sledujeme tentokrát „intimní“ spirálu, kde si všichni líně krouží a recitují svá tajemství na potkání. Už v předchozích knihách si autor osvojil vyprávění prostřednictvím několika postav, které si lehce protiřečí (jelikož taky chci být vtipný, připomenu v téhle souvislosti Robbe-Grilletovu klasiku Gumy) a různé postavy promlouvaly taky do toho, jak bude Snuff vypadat. Palahniuk má rád společnost a jako záminku pro komunikaci nechává lidi, aby mu nosili příběhy, hledali informace nebo vymýšleli názvy pornofilmů. A narozdíl od Warhola je pak skutečně použije. Na Sex: The Annabel Chong Story, populární film na Sundance 1999, upozornila Palahniuka kolegyně z kurzu kreativního psaní, kde učí. O pár let později se na dokument podíval, o dalších pár později ho inspiroval k divadelní hře. Dal ji na čtenou zkoušku, zhrozil se a za osm týdnů ji přepsal do novely. Drama i próza měly původně jen tři mužské postavy, ale na naléhání frekventantek kurzu přidal Sheilu. „V první verzi celý příběh končil tím, že ta žena zemře a její honorář půjde na sirotka, jehož předtím adoptovala. Jenže jsem si říkal, že je to moc ordinérní. Takže jsem vymyslel, že šestistý muž jí podá smrtící pilulku, načež se postará o opuštěného kluka. Ale zase jsem s tím nebyl spokojen, takže jsem v třetí verzi nechal toho posledního chlapíka, aby spolknul pilulku sám. V další verzi ho ale hned poté oživují pomocí elektrického šoku, načež ženská, naštvaná, že jí ten poslední nabíječ sebral okamžik slávy, nasedne na jeho probíjející penis a zemře spolu s ním. Nakonec v poslední verzi nezemře ani jeden, ale seškvaří se k sobě a musí spolu žít dál nerozdělitelně až do smrti. Není to romantický konec?” popsal to v rozhovoru pro Salon, literární přílohu Práva (14. 8. 2008).

Že Cassie žije, je jistá věc. Její MySpace je na adrese myspace.com/cassiewrightlives. I na YouTube má několik klipů, ještě základkovštějších, než jména těch porňáků.

Rád bych tu teď o World's Biggest Gang Bang I napsal nějakou externí informaci, která skrývá klíč k příběhu. Ale krom toho, že Grace Quek alias Annabel Chong na něm nevydělala téměř nic, je už všechno v textu. Všechno, co se dá na netu za hodinu o gang bangu najít. Lubrikant K-Y, rozkuřovačky, přihlášky odhalené blízkými, bronz a hot dogy, nejasné součty „čísel“, „chlápci, co si vzali odpoledne volno, postávali tam v podkolenkách a obrovských flekatých tričkách, mávali jasně modrýma páskama na zápěstí, jak parta technařů středního věku… přehlídka vězeňských tetování a jizev po očkování proti neštovicím, masírujou se, aby zas naběhli.“1, 2

Pravděpodobně nejdůležitější předobraz, který Palahniuk nezmiňuje, je ale Houston 500, pokus z roku 1999 přezdívaný Gang bang, který ukončí všechny gang bangy, při kterém měla stárnoucí blondýna Houston zvládnout 620 „inštancí“. Houston má dceru, pověst milé a inteligentní pornohvězdy a od té doby ukončila kariéru, dostala rakovinu a stala se mluvčí křesťanské iniciativy XXXChurch, která pomáhá závislým na pornu.

Mimochodem, Snuff vyšel na den matek.

Ještě znám jednu sérii reklam, animovaný gepard tam radí lidem, jak zaneřádit okolí pomocí sýrových kukuřičných křupek. Jejich stránka se jmenuje Orange Underground a začíná to: „První pravidlo…“

To jenom, abychom věděli, kde se pohybujeme. I Viggo Mortensen ví o sémiotice tetování víc než pan 72. Králík Playboy prodává penály. O snuffu natočili před deseti lety film s Nicholasem Cagem. S Nicholasem Cagem, tak kontroverzní je to námět.

Palahniuk kalkuluje s popularitou porna jako tématu, ale krom známých paralel mezi sexem a smrtí funguje sex ve Snuffu jen jako rámec - stejně jako v Klubu rváčů násilí. Muži se mají proč sejít, bušení pěstí či pér udává rytmus, a je o čem psát (a to se týká hlavně marketingu). Z toho hlediska by se kniha mohla odehrávat v masokombinátu, fyzický kontakt, maskulinní prostředí, mechanický chod a šoková hodnota zákulisí tam jsou přítomny v požadované míře. Feminismus totiž Snuff příliš nezajímá a k normalizaci porna se taky skoro nevyjadřuje, krom opakování, že z hlediska kariéry porno není terno, sebelákavější fantazie nemůže nahradit fyzickou přítomnost a porno bere sexu tajemství a energii (všechno je nuda od doby, co je na netu dost porna zdarma). „Po většinu lidských dějin byly erotické obrazy odrazem, oslavou, nebo náhražkou skutečných žen. Dnes jsou skutečné ženy jenom špatným pornem,“ píše Naomi Wolf a autorky, které Palahniuk cituje (Wolf, Ariel Levy, Judith Williamson) vesměs vystupují proti pornu, ale s radikalitou Andrey Dworkin nemají nic společného, jejich doporučení se drží na úrovni „třiďte odpad, nežijte v něm“. Palahniukova vlastní verze už tak sporného „fuck-me feminismu“, totiž že podstoupit gang bang je askeze analogická výstupu na Everest, kulhá v tom, že Everest Rakoncaj a jeho parta nevzrušují, i když by si to možná mohli myslet, a jeho vrcholek posledních pár tisíc let chlapy nevojížděl na všech frontách. Ostatní úvahy jsou podobně hluboké, takový intelektuální necking pro toho fanouška z In Bloom, kde Kurt Cobain zpívá „He’s the one / Who likes all our pretty songs / And he likes to sing along / And he likes to shoot his gun / But he don’t know what it means“. Palahniuk si z něj dělá trochu srandu, ve Snuffu i v Rantu, autorově předchozím románu, který v češtině ještě nevyšel a kde mimochodem stejně jako trik se zalykáním v Zalknutí používá historku o sirotkovi donucenému ke gang bangu. Ale kdo ví, co to znamená?

Stačí, když řeknete, co vás první napadne v souvislosti s divadlem. Shakespeare a Řekové? Tomu se říká mít wikipedické znalosti. A co potom nezvratný úděl, msta, ztracený syn obcující s matkou a milovník otomanů z Příboru…? Oidipovský komplex jako látka pro divadlo zasazené do prostředí obchodu s extrémní sexualitou?

„Osobně si připadám jako novinář – také jsem to vystudoval –, který naslouchá příběhům lidí kolem sebe a snaží se v nich najít nějaké obecné, třeba mytologické obrazy, jež by mohl zprostředkovat publiku,“ řekl Palahniuk v Právu. Mytologie je způsob jeho práce. Demaskuje (městské) mýty pomocí zákulisních informací tak, aby si uvolnil ruce pro stavbu mýtů nových nebo staronových. Dozvíte se, jak udělat výbušninu z mýdla a uvěříte na kluby rváčů. Za tip, že syfilis chutná jako kuře na kari máte uvěřit cestování časem. Kvůli ledu - tajemství úspěchu Marilyn Monroe i Jasmin St. Claire - skočíte na motivaci vystydlé pornoherečky. Palahniuk se taky v několika rozhovorech snaží přirovnat funkci porna k funkci mýtu nebo pohádky pro dospělé. Zaujalo ho, kolik pornáčů se odehrává na Titaniku (apokalyptický imperativ: Teče mi do bot – poď do mě!) a vyvodil z toho, že až někdo natočí porno z Columbine, bude americká společnost jen krok od vyrovnání se s jinak nepochopitelnou událostí.

Téma, které se ale v posledních několika Palahniukových knihách dere do záběru, je rodina. Peripetie jeho rodu dobře známe – děda zastřelil babičku i sebe, zatímco se otec schovával pod postelí, toho i s přítelkyní zas popravil a spálil její bývalý manžel a Palahniuk se se svým rozhodnutím dát vrahovi trest smrti vyrovnává v Ukolébavce. Dávno tvoří důležitou součást značky Palahniuk a dávají mu autenticitu a mandát mluvit o hraničních zážitcích. V Rantu i Snuffu jde ale o starou dobrou věc – o to, jak nesmazatelným fixem se na nás rodiče (a bohové) podepíšou, jak nás zkurví, obrazně a v tomhle případě i doslova. Jak se jim za to odvděčíme a jestli dovolíme, aby nás to poškození definovalo celý život. Oidipovská situace se ve Snuffu akorát rozprostírá mezi více postav.

Thébský král Láios se bojí věštby, která mu předpověděla zkázu z rukou potomků. Syna Oidipa tudíž nechá pohodit v lese a ještě mu dá probodat nohy. (Branch posílá Cassie na potrat, aby jim nezničila kariéru.) Otroci dítě ale přinesou sousednímu králi, který jej vychová jako syna. (Vláčky stavíval s otcem sám Palahniuk.) Oidipus nezná pravé rodiče, otce, který ho vyprovokuje, zabije, matku si vezme za ženu a stane se králem. (Sheila se snaží mámu zlikvidovat, a když se všichni s Cassie vyspí, čeká ji odměna.) Oidipova matka Iokasté po prozrazení páchá sebevraždu, Oidipus si v zoufalství vypíchá oči. (Viagru tenkrát neměli, o sebevraždu se pokouší Cassie i Branch.)

Ve Freudově psychoanalýze značí oidipovský komplex fázi vývoje chlapce, kdy opouští matčinu postel a uvědomuje si, že není pro matku jediným - matka touží po otci. Chlapec chce tudíž otce zabít a v posteli ho nahradit. Viděl ale ženské genitálie a domnívá se, že je někdo za trest zbavil penisu. Obává se tedy, že by ho otec mohl taky vykastrovat a přistoupí na dohodu – bude si smět ponechat penis, pokud se vzdá matky a svou pozornost přesune na ženy obecně. Tím podléhá otcově disciplíně, místo jednoty s matkou se identifikuje s otcem, vzniká superego a formuje se identita dítěte. Libido totiž nemá žádný předem daný objekt, je „polymorfně perverzní“ a teprve překonání Oidipova komplexu ho reguluje, uspořádá jej do normy heterosexuálních genderových rolí. Nevyřešený oidipovský komplex vede podle klasické psychoanalýzy k fobiím, psychózám, pedofilii nebo homosexualitě.

Pokud jste dcera a procházíte oidipovským komplexem (Carl Jung tomu říká Elektřin komplex), dáváte podle Freuda matce za vinu, že nemáte penis, že jste hendikepovaná. (Je to skoro jako by vás odložila a na cestu vám dala jméno, které znamená Bojovnice Sjetá.) Dívky absenci penisu řeší tím, že chtějí získat penis otce a matku zlikvidovat. Sheila, která žije s matkou v intimním vztahu (depiluje jí ohanbí a sleduje Venušiny kuličky ve scéně, která symbolizuje potrat) dokáže získat celkem dost penisů, včetně toho otcova, aby matku před jejíma očima upíchaly, a to jí dává moc, kterou jinak falus v teorii reprezentuje.

Nejen feminismus samozřejmě mezitím většinu téhle teorie odmítnul jako falogocentrickou - termín Palahniukova oblíbence Jacquese Derridy pro dominanci rozumu a falu. Jakoby mužskost byla neutrální hodnota, vůči níž je ženskost marginální. Jakoby penis byl jediný pohlavní orgán, jediné výchozí nastavení a ženám by mělo automaticky něco chybět. Jako by byly jen nedostatečnými muži. Znám takovej vtip. Belgická feministka Luce Irigaray poznamenává, že společnost nerozlišuje dva rody, muže a ženu, ale jen jeden, muže, a zbytek jsou jen jeho odvozeniny. Vlastně to není vtip. Tak vypadají ženy v Palahniukových knihách.

Přisadili si i další akademici. Gilles Deleuze a Félix Guattari se domnívají, že freudovský oidipovský komplex je jen maskou kapitalismu, protože považuje za jediné normální nejen maskulinitu, ale taky nukleární rodinu, základní jednotku kapitalistických výrobních vztahů.

Jacques Lacan vykládá funkci otce/falu šířeji. Dítě předpokládá, že matka touží po tom, co sama postrádá – falus – a chce se jím tedy stát, aby ji mohlo uspokojit a vrátit se do ložnice. Otec/falus ale incest pod pohrůžkou kastrace zakazuje, neumožňuje dítěti dál se identifikovat s matkou, nutí ho se od ní oddělit, a tak si uvědomit své já (přesně to se stane panu č. 72). Skrze fázi Oidipova komplexu se spolu tím, že nesmíme spát s matkou, učíme podřídit sociálním normám a odlišit sebe od ostatních. Otec/falus tu není konkrétní biologický otec, ale spíše otcovská role jako funkce, a falus neznamená nutně penis - Lacan mu někdy říká le-nom-de-pére, slovní hříčkou, která vyslovena může znamenat jak „jméno otce“, tak „otcovo ne“. Otec/falus reprezentuje řád, sociální struktury, které vymezují naše jednání (konvence a zákony, genderové role, náboženství, vzdělání, kulturu, do které se dítě rodí a kterou nemůže odmítnout). Člověk se tedy stává sám sebou skrze akceptování falu - symbolického řádu výměnou první lásky za příslib budoucí, výměnou dokonalosti za věčnou nedokonalost, za věčný pocit náhražky. Člověk se stává sám sebou skrze metaforu, substituci a učí se chápat proces zastupování (jazyk, obraznost).

A tady jsme zase u Palahniukova velkého tématu: vždycky stojí za to vyjít do společnosti, ať jakkoli dysfunkční. Dítě je schopno vycházet s ostatními jen za předpokladu, že opustí sladkou jednotu s matkou. A to se stalo panu č. 72. Otec mu sice řekl, vojeď ji a zabij, ale syn stejně pochopil, že matka není a nebude „jeho“ a přesunul svůj zájem na ženy obecně. A to se stalo Sheile. Přijala své jméno. Stala se Zeldou Zonkovou. A to se nestalo panu č. 173. Jeho otec nedokázal říct ne. Když přišla jeho chvíle, nějak se zakoktal.

Všechny ve Snuffu determinují chyby, které se staly jen jednou, a oni se teď musí hodně snažit, aby to tak nezůstalo po zbytek jejich života. Robin Morgan říká, porno je teorie, znásilnění praxe. Akorát, že tady to platí v obráceném pořadí. Otázka pak je, jestli i předurčení pohlavím a genderem lze označit za osud. Pohlaví dítěte je koneckonců ve Snuffu klíčem k záhadě, velkým rozuzlením. Všichni jste si mysleli, že to je kluk (aspoň chvíli, máma to říkala), a ona to byla holka. Pravda je žena, říká Nietzche a Derrida to interpretuje: pravda, stejně jako ženské pohlavní orgány odkrývá, otevírá, odhaluje. Penis je naopak stylem (le stylo je francouzsky pero a nezapomínejme na české pero/péro), nástrojem na psaní, tím „jak“.

Palahniuk je samozřejmě romantik a fatalista. Jakkoli propaguje agresivní aktivitu, v jádru se skrývá pokora před předurčeností. Prvotní je přijetí. Standardní vývoj jeho postavy spočívá v tom, že se nechává definovat prostředím (třebas negativně) a vládu nad vlastní existencí získává až v katarzním odhalení, které okoukal v podpůrných skupinách, jaké znáte z Klubu rváčů, tedy v momentě, kdy se vyzpovídá ze svých hříchů a posedlostí. Od toho okamžiku přestává být asociální a komunita mu dovolí znovu budovat svou identitu. To, co předvádí většina Palahniukových postav, je dospění – moment, kdy se odvážíme přijmout zodpovědnost, myslet za sebe, odmítnout být vedeni. Rant i Snuff vyprávějí o generačním převratu, dětech, které se bouří proti chybám dospělých a přebírají jejich roli. A pokud jde o zasvěcení, nic vhodnějšího než porno ho zdobit nemohlo – z porna se přece děti dozvídají, jako to chodí (v řádu, v jehož středu je penis).

Nesluší se hledat kořeny příběhu v autorově životě, ale Palahniuk vyrostl ve městě, které cihlu po cihle přesunuli, aby na jeho místě vznikla přehrada. Pak mi povídejte o znovuvytváření. Někdo by se zase mohl dohadovat, zda to nemá něco společného s tím, jak otálel vyjít na veřejnost s tím, že je gay. Doteď se tomu vyhýbá a ani scéna mezi otcem a synem při čekání na autobus, která se téměř doslova opakuje v Rantu i Snuffu, u Palahniuků nikdy neproběhla. „Možná proto, že to otec vědět nechtěl,“ říká Palahniuk časopisu Advocate. „Znám lidi, kteří řeší svou národnost, sexualitu nebo rasu, ale po pár knihách se to ukáže jako omezující, jejich čtenáři nechtějí, aby psali o ničem jiném. Jsou zaškatulkovaní a dokumentují ten stejný drobný aspekt sebe sama pořád dokola.“ Povídejte mi o televizním detektivovi, jemuž jediné rozhodnutí změní život. A konečně, znám jednu takovou historku, co Palahniuk vypráví. Když mu bylo osm, zasekla se mu na prstu podložka pod matku z tátova nářadí. Celý den se jí snažil sundat a nic. Když už byl prst modrý, rozhodl se jít za otcem. Táta se na prst podívá a říká, že za blbost se platí. A už brousí sekeru, že prst usekne. „Nebylo kolem toho žádné drama, jen jsem zcela jasně věděl, že za to nesu odpovědnost, a že odteď budu zodpovědný za všechno, co udělám, nebudu z toho vinit jiné lidi a za to, co udělám, zaplatím. Nakonec jsem měl prst na špalku, táta seknul a o vlásek minul. Pak jsme šli dovnitř a podložku sundali mýdlem a vodou. V tu chvíli jsem dospěl.“ Povídejte mi o tom, že nemáte prsty strkat, kam nemáte. O iniciaci, kastraci a vyřešení oidipovského komplexu jako socializaci skrze zastrašení a potlačení.

© Michal Nanoru
Text vyšel jako doslov ke knize Ch. Palahniuka Snuff
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství Odeon

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4186x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce