Adam, Olivier: Des vents contraires

Adam, Olivier
Des vents contraires

recenze beletrie zahraniční

Paul Anderen je spisovatel, má dvě děti. Dosud vedl bohémský život, na nikoho nebral velké ohledy, podléhal svým náladám, nepřemýšlel o tom, jak se jeho nejbližším žije s ním. Až když mu teď zmizela žena, začal zpytovat svědomí: co všechno dělá špatně?

 

Protivětry
Olivier Adam
: Des vents contraires, Editions de l'Olivier, 2009, 256 stran

Paul Anderen je spisovatel, má dvě děti. Dosud vedl bohémský život, na nikoho nebral velké ohledy, podléhal svým náladám, nepřemýšlel o tom, jak se jeho nejbližším žije s ním. Až když mu teď zmizela žena, začal zpytovat svědomí: co všechno dělá špatně? O tom, co s ním nová situace dělá, vypráví Olivier Adam celý román.

Olivier Adam (1974) patří dnes k nejvýraznějším spisovatelům své generace. Píše romány, knížky pro děti i filmové scénáře. Des Vents contraires (Protivětry) jsou jeho šestým románem. Čtenáři i kritika si ho oblíbili hlavně proto, že je vděčným vypravěčem. A tedy důstojným zástupcem právě toho proudu současné francouzské literatury, který byl v posledním století několikrát zavržen jako vyčerpaný, a vždy zase znovu kříšen dokazuje, že psát (a číst) román má cenu i dnes. Příběh v Adamově podání nám nabízí čtenářskou slast srovnatelnou hltání pohádek, detektivek nebo třeba červené knihovny. Ani jedno z toho sice Adam nepíše, ale princip je stejný: historka patřičně zamotaná, přičemž stále ještě věrohodná, smutná, ale krásně napínavá. Krom toho má však Olivier Adam vypiplaný i způsob psaní...

Nepříznivý vítr
Paulova žena Sarah se jednoho dne nevrátila domů. Jenomže není jisté, zda utekla s jiným či zda prostě odešla, protože už měla dost života s chaotickým a vznětlivým umělcem, který všechnu práci doma i s dětmi nechával na ní, a na rozdíl od své ženy ani neměl pravidelné zaměstnání. Možná se jí ale něco stalo, zabloudila, ztratila paměť, někdo ji přepadl, kamsi se vydala - zkrátka je docela pravděpodobné, že se každou chvíli vrátí. Anebo taky ne. Třeba je mrtvá. Spolu s Paulem tuhle záhadu čtenář rozlouskne až úplně v závěru románu. Ale v tu chvíli už dávno ví, že celý příběh Protivětrů je vlastně o něčem jiném. Co si počne otec s malými dětmi bez matky? Jak přežije Paul bez své milované ženy? Olivier Adam vypráví svou malou velkou historii beze spěchu, napíná čtenáře záběry na milé i tklivé detaily, pozdržuje ho v meandrech Paulových úvah, baví drobnými odbočkami, jejichž důležitost pro hlavní linku příběhu se ukáže až později.

Paul Anderen se rok po zmizení své ženy, když se policejní vyšetřování ukáže být stejně povrchní jako marné, rozhodne, že musí s dětmi změnit prostředí. Ve starém domě na kraji Paříže na ně ta smutná záhada padá ze všech stran. Koupí tedy domek ve svém rodném městě v Bretani, a doufá že jim čerstvý vzduch, moře, noví přátelé pomůžou dostat se z nejhoršího. Navíc tu má bratra Alexe a jeho ženu Nadine, kteří jsou připraveni jim pomoct i s běžnými každodenními záležitostmi od zaměstnání pro Paula po občasné pohlídání dětí. Společně s Paulem postupně objevujeme nový dům, nové místo k životu, desítku nových známých - z nichž každý má osud pěkně zašmodrchaný. Paul se sice topí ve vlastních problémech, ale neváhá pomáhat, kde to jde. Slečně Justině, nezaměstanému Bréhelovi, důchodkyni Elise, stěhovákovi, který bojuje o syna, a nakonec i policejnímu komisaři, jenž se ukáže být stejně lidský a nešťastný jako každý druhý. Náhodným vedlejším postavám se nedostane mnoho pozornosti krom toho, že projeví různé špatné, často nesnesitelné vlastnosti. Například učitelky jsou v Adamově podání zásadně zavilé, nemilé, nelítostné semetryky, s nimiž prostě není normální řeč. Nesourodé nitky rozličných osudů se postupně podivně přibližují a splétají, až nakonec právě jejich zauzlení nabídne jakýsi konec příběhu Protivětrů. Když se pak na Vánoce skoro všichni sejdou v jednom domě, máme chuť autorovi takové nevěrohodné vyústění příběhu zazlívat - jenomže Adam se z toho vyvlékne tak dokonale, že poslední stránku otáčíme s vědomím, že tady příběh teprve začíná... Těch skoro 300 stran bylo vlastně jen úvodem pro skutečný román o Paulu, Clémentovi a Manon a vlastně o všech dalších postavách.

Paul Anderen není žádný velký hrdina, i když celou knihu "táhne" sám. Tak jako život. Je to otec trochu netypický: ocitá se sám s dětmi, a i když se chvílemi zdá, že mu všechno, a zejména jeho vlastní rozháranost a trápení přerůstá přes hlavu, svou roli zvládá dokonale. Je trpělivý, pozorný, neobyčejně vnímavý. Děti jsou mu vším. Věnuje jim veškerý čas - a nejen že ho to netrápí, ještě mu to připadá být málo. Na rozdíl od učitelek v mateřské a základní škole si umí s dětmi poradit v každé situaci.

Olivier Adam nejen že obdivuhodně rozehrává svůj smutný příběh, umí i decentně předvést, jaký je mistr slova. Či spíše věty. V toku vyprávění nenápadně přesmykne z jednoho pohledu do druhého či z výpovědi určité postavy do jiné. Do proudu popisu přihodí pár zřetězených substantiv bez jakéhokoli spojení - v zápalu psaní jako by se neobtěžoval hledáním patřičného slovesa, ale ani spojky, ba dokonce nesáhne ani po čárce - imituje tak proud myšlení, vzpomínek, vnitřní poetický, anebo hašteřivý hlas... Přijde na to, jestli jsme právě u popisu zuřících živlů, kdy vichr a rozbouřené moře jsou pozadím a zároveň paralelou osudových zvratů, či jde jen o nastínění rozbolavělé mysli protagonistovy, případně jestli nám Adam právě předkládá jeho vtíravé představy, nechává vyplout na povrch Paulův vybájený sen...

Nedosti na tom, že spisovatel Adam zvládá tak dokonale své řemeslo. Jeho knihy jsou pozoruhodné i proto, jak lidské charaktery umí vystavět - a nakolik se dokáže do rozestřených osudů vcítit. Odzbrojující rozumování malé Manon, její upřímná radost z maličkostí a děsivá reakce nad nepochopitelnými projevy velkého světa jsou stejně pravdivé a živé jako zvláštní chování staršího Clémenta, když se vlivem událostí proměňuje z veselého zvídavého kluka ve smutnou apatickou loutku bez kamarádů, chlapce, kterému ve škole nikdo nerozumí a k němuž má jen otec blízko, protože se do něj dokáže vcítit, ale zároveň i daleko, jelikož ví, že ho musí takhle brát. Děti ale vlastně vidíme jen Paulovýma očima, tak jako celý ten příběh, který nám Paul Anderen vypráví - a snaží se být upřímný jak ke svému posluchači, tak sám k sobě. Jen navenek pořád musí hrát nějakou hru. Před dětmi plní roli toho, kdo všechno ví a o vše se postará, před před policií anebo školou roli toho, kdo vše bez problémů zvládá, před svými blízkými roli chlapíka rozhodnutého nějak to ustát. I když někdy - a to ví jen on (a s ním my) - to jde jen s pomocí hodně alkoholu, hodně přemáhání, hodně potlačovaných slzí, anebo vzteku.

Kniha Oliviera Adama nabízí velice vděčné čtení: její příběh je smutný a složitý, krásně napsaný, v tom dnešním pomateném světě věrohodně odráží zpackané životy několika lidí, kteří jsou nám blízcí právě tím, jak jsou nám podobní. I obyčejný život může být napínavý, i banální den může vydat na román. Jestliže četní spisovatelé dnes hledají extrémní historie proto, aby dokázali upoutat a oslovit čtenáře, zaměřují se na dějinné anebo osobní násilí, na sex, či třeba staví hypotézy života v budoucnosti, Olivier Adam volí cestu opačnou: předestírá příběhy z proudu řeky života. Vždyť stačí jen trochu nepříznivý vítr...

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 141 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

59%čtenáři

zhlédnuto 2376x

Inzerce
Inzerce