Šotolová, Jovanka (in Knižní novinky)

Šotolová, Jovanka (in Knižní novinky)

rozhovor překlad

Pro českého čtenáře je text dost nezvyklý – naše škola běžně neučí vnímat finesy stylu, knihy čteme, jen abychom se nasytili příběhem. Proto možná ten hravý Echenozův rukopis může někomu připadat složitý, zvláštní, prostě jiný...

 

Mladá fronta vydala v román Jeana Echenoze Ravel v překladu Jovanky Šotolové. Od autora u nás vyšlo již několik děl, mj. i román Jdu, který byl oceněn prestižní Goncourtovou cenou (1999). Na autora a jeho knihu jsme se zeptali právě překladatelky.

M.Š.: Mohla byste představit Jeana Echenoze a jeho místo mezi současnými francouzskými autory?
J.Š.: Jean Echenoz (nar. 1947) je dnes jedním z předních francouzských spisovatelů – tedy těch, kteří se obracejí k náročnějším čtenářům. Jeho knihy nejsou složité, jsou jen jiné: vybočují z tradiční představy o románu. V rané tvorbě se Echenoz inspiroval některými žánry jako špionážní, dobrodružný či detektivní román, a jejich zažité postupy sabotoval zaměřením na nedůležité peripetie, podružné detaily nebo nepřípustné zvraty v příběhu či třeba chronologii vyprávění. Nejvýraznější je však v Echenozově přístupu k literární tvorbě neustálé ohledávání hranic jazyka, na odiv stavěná autorská volnost, až svévolnost v zacházení s konvencemi literárního textu i běžného vyjadřování. Spisovatel nabourává klišé, recykluje dobře známé výrazy v nových významech, staví slova do nesprávných vztahů ve větě, někdy se i schválně dopouští stylistických neobratností či přímo chyb – to vše s jasným úmyslem napínat konvenci užívání jazyka za danou mez, upozorňovat na jeho další možnosti. Tento hravý rukopis je především velmi důvtipný a vtipný, dává zapomenout na důležitost příběhu v koncepci literárního díla. Celé je to osobitá reakce na dlouhý literární, ale i filozofický, společenský vývoj nejen poválečné Francie, jakási vlastní reakce na vyústění v lecčems typicky francouzský souboj nového a starého, tradice a experimentátorství...

- O čem a jaký je jeho román Ravel?
- Knížka s názvem Ravel zachycuje poslední období života slavného hudebního skladatele – jde však o román, nikoli životopis. Inspirace biografickými daty a peripetiemi je jednoznačná, ale hranice fikce a skutečnosti velmi nenápadná – Echenozův přístup je pokusem vžít se i do toho, jak se Ravel sám vidí a co prožívá. Skladatelova obsese dokonalým vzezřením projevující se nebývalou péčí o šatník či účes, jeho podivínské samotářství, náladovost nebo neochota v určitých věcech se uskrovňovat kontrastuje s všeobecně přijatým obrazem významné osobnosti, slavného muzikanta. Ještě důsledněji tuhle mylnou vizi dokonalé figury velkého světa boří detailně popisovaná až nebetyčná Ravelova nepraktičnost, neschopnost organizovat si čas anebo nevole věnovat se čemukoli smysluplnému... To všechno jsou drobné, z hlediska běžného životopisce možná nedůležité manýry, které ale čtenáři dávají možnost poznat velikána Ravela (mimochodem muže značně neduživého, a k tomu malého vzrůstu) jako nijak ideálního, chybujícího a soucit vyvolávajícího člověka. Jako literární postava se nás Echenozův Ravel však vůbec o soucit neprosí, jen máme možnost dobrat se jisté empatie.

- Jaký je autorův styl a jazyk a jak těžké je překládat ho do češtiny?
- Překládat Echenoze není snadné, a hlavně těžko říct, zda vůbec lze všechny minucióznosti jeho stylu do češtiny přenést. Hra s různými rovinami jazyka – od vysoké, výsostně literární, až po nižší, uvolněnější, vyznačující se nápodobou mluvenosti, citacemi nenápadných komunikačních tiků, drobných úsloví, grafickým zápisem náznaků gestiky – se samozřejmě dá rozvíjet i v češtině, i když ne vždy zcela rovnocennými prostředky. Snažila jsem se hlavně vystihnout napětí mezi stylizací mluveného jazyka a průkazně literárním, tradičním až archaicky znějícím vyjadřováním. Jedním z největších oříšků bylo autorovo laškování se slovesnými časy, ve francouzštině bohatšími a navíc svázanými pevnějšími pravidly užívání. Anebo jeho až posedlost francouzským osobním zájmenem „on“, které má neobyčejně široký rejstřík potenciálních významů – může znamenat „já“, „my“, „ono (se to udělá)“ nebo třeba pasivum. Pro Echenoze je prostředkem, jak skloubit pozici autora, vypravěče, protagonisty románu i čtenáře: použitím jediného slůvka (které navíc čeština obecně ani nevyjadřuje, protože česky si osobu domýšlíme z kontextu, neříkáme nutně explicitně „my se nudíme“, ale jen „nudíme se“...) dosahuje toho, že všichni zmínění jsou jaksi účastni popisované dějové peripetie nebo soucítí určitý postřeh a podobně. Pro českého čtenáře je text dost nezvyklý – naše škola běžně neučí vnímat finesy stylu, knihy čteme, jen abychom se nasytili příběhem. Proto možná ten hravý Echenozův rukopis může někomu připadat složitý, zvláštní, prostě jiný.

- Mladá fronta chystá také jeho poslední román Běžet. Jaké je to dílo?
- Román Běžet se inspiruje životopisem Emila Zátopka, ale opět ho nelze číst jako biografické dílo. Na pozadí Zátopkovy kariéry se odvíjí i konkrétní události určitého dějinného období (Echenoz dokonale vystihl člověčí malost v době utuhávající totality, ubohost sportovce ze socialistického bloku v padesátých letech na mezinárodních soutěžích). Běžet je velmi citlivý, lidský román, vybrané Zátopkovy drobné životní peripetie jsou podbarveny mohutným orchestrem rozehrávajícím jen v drobných náznacích nesčetná pnutí, zákazy, obavy, jakých byla tehdejší doba plná a jež se výrazně dotkly i úspěšného sportovce, jemuž je dnes někdy zazlívaná kolaborace s režimem. Každé takové chování je ale třeba brát v širokém kontextu všeho, co se kolem člověka a v něm v dané době odehrává – a je obdivuhodné, jak tohle dokázal Echenoz popsat. Přitom vůbec nezachází do detailů, ani trochu se nesnaží o psychogickou sondu. Román psal, jak mi sám vyprávěl, na základě podrobného studia tehdejších sportovních rubrik francouzských deníků. Probíral se články, hledal v nich jasné i skryté významy, domýšlel si důvody určitého jednání, některých výroků atd. Velkou výzvou pro spisovatele bylo také pokusit se promítnout přímo do textu, do způsobu psaní, Zátopkův pověstný styl: jeho běh odporující všem poučkám, připomínající lokomotivu… I Echenozovy věty tentokrát pomalu nabírají tempo, supí, hrnou se trochu hromotlucky dopředu. Příběh končí smutně, vytrácí se, tak jako spousta osudů dané doby.

 

Rozhovor Ivany Myškové s Jovankou Šotolovou o Echenozově románu Ravel: ČRo 3 - Vltava

© Milan Šilhan
článek vyšel v časopise Knižní novinky
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3258x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce