Armstrong, Karen: The Bible. The Biography

Armstrong, Karen
The Bible. The Biography

recenze náboženství

Karen Armstrongová, britská popularizátorka různých témat souvisejících s náboženstvím, svůj „životopis Bible“ pojala jako zachycení obou velkých etap života této knihy: neomezila se na více než více než tisíciletou historii vzniku kánonu biblické literatury, který dnes tvoří křesťanské Písmo svaté, ale věnuje přibližně stejně velký prostor i zhruba dvojnásobně dlouhému životu Bible od uzavření kánonu do současnosti, jak se odehrával a odehrává v jeho čtení a čtenářích.

Životopis kánonu
Karen Armstrong
: The Bible. The Biography, Atlantic Books, London 2007, 302 stran


Karen Armstrongová, britská popularizátorka různých témat souvisejících s náboženstvím, svůj „životopis Bible“ pojala jako zachycení obou velkých etap života této knihy: neomezila se na více než více než tisíciletou historii vzniku kánonu biblické literatury, který dnes tvoří křesťanské Písmo svaté, ale věnuje přibližně stejně velký prostor i zhruba dvojnásobně dlouhému životu Bible od uzavření kánonu do současnosti, jak se odehrával a odehrává v jeho čtení a čtenářích. Z nejrůznějších metodologických přístupů k biblickému materiálu zdůrazňuje autorka v první části metodu historicko-kritickou – paralelně vedle sebe běží výklad dějin starověkého Izraele (resp. Svaté země) a biblického, resp. starozákonního textu –, v druhé části se mnohem více uplatňuje hledisko recepční, tzn. na Bibli se pohlíží spíše jako na literaturu. Armstrongová upozorňuje na kultické a politické pozadí vzniku jednotlivých textových vrstev nebo i jednotlivých biblických knih, ve druhé části představuje její výklad vlastně nesmírně zhuštěné dějiny křesťanství (všech konfesí) a judaismu (rabínské ortodoxie i originálnějších proudů, jakými jsou chasidismus či kabala), jejichž spojující linii tvoří různé způsoby čtení a interpretací Písma a jejich implikací systematicko-teologických a především etických.

Je třeba zdůraznit, že Armstrongová chce psát dějiny celé Bible, kterou, jak známo, tvoří Starý a Nový zákon a tyto dva větší celky se zase skládají z velkého počtu žánrově, tematicky i dobou vzniku se lišících knih; jejich povaha je odlišná i po stránce teologické. Bible je soubor spisů, který integruje větší počet vzájemně si odporujících tradic, což platí v rámci obou Zákonů i v jejich vzájemném vztahu. Na tyto odlišnosti autorka výběrově upozorňuje a vysvětluje je. Pokud si však klade otázku, jak je za takových podmínek vůbec možné psát „životopis“ Bible, je její odpovědí přístup blízký tzv. kanonické kritice, jejímž nejvýznamnějším představitelem je pravděpodobně Brevard S. Childs: biblická literatura je přes všechny disharmonie jediná a snaha o rekonstrukci jednoty jejího poselství, pro kterou Armstrongová užívá termínu coincidentia oppositorum, objeveného Hérakleitem z Efesu a proslaveného Mikulášem Kusánským a Mirceou Eliadem, je pro ni úkolem obce věřících, která je podmínkou autority biblického textu coby Písma svatého. K inspiraci kanonickou kritikou poukazuje i to, že Armstrongová sleduje v dějinách posuny centra kánonu – od lutherovského „was Christum treibet“ po motivy spojené s Exodem v interpretaci afroamerické liberální teologie nebo po apokalyptiku některých současných proudů v americkém evangelikálním prostředí. Dějiny biblického výkladu pak jsou sledovány v jednotlivých obdobích jak v křesťanském prostředí, tak v judaismu.

Autorčin styl a způsob psaní charakterizuje nesmírná koncíznost. Armstrongová vyniká schopností sdělit na neobyčejně malém prostoru tolik, na co jiní autoři spotřebují celé kapitoly či knihy. Jako příklad může sloužit hned několik prvních řádků „Úvodu“, kde se píše toto (str. 1):

„Lidské bytosti jsou tvorové, kteří se pídí po významu. Pokud ve svých životech nenajdeme nějaký vzorec smyslu, velmi snadno upadáme do beznaděje. V našem hledání hraje důležitou roli jazyk. Ten není jen životně důležitým prostředkem komunikace, ale pomáhá nám uspořádat a vysvětlit nesouvislý nepokoj našeho vnitřního světa. Užíváme slov, když chceme, aby se něco stalo mimo nás…“

V tomto kratičkém textovém úseku Armstrongová svého čtenáře seznámí s přirozenou hermeneutičností člověka podle Paula Ricoeura, s obecně lingvistickým předpokladem primátu jazyka před „jazykovým obrazem světa“, který slouží jako odrazový můstek pro širokou paletu oborů od filozofie jazyka po kognitivní vědu, a konečně s pragmatickou (perlokuční) funkcí jazyka formulovanou v teorii řečových aktů. Tato autorčina erudice však, jak vidíme, zůstává v pozadí, samotný text neobsahuje žádné odkazy, vysvětlivky či argumenty. Takový postup má sice nevýhodu v tom, že čtenář musí autorce prostě věřit, ale tato charakteristika se obrátí v nespornou výhodu, uvědomíme-li si, jak obrovský kus práce Karen Armstrongová čtenáři ušetří.

Armstrongová se v životě vnitřně rozešla s oficiálním křesťanstvím – po sedmi letech opustila řád „Society of the Holy Child Jesus“, v němž působila jako řádová sestra – i s akademickým světem, když neobhájila disertační práci z anglické literatury. Těmto zkušenostem snad vděčí za určitý nadhled, s nímž k náboženským otázkám přistupuje. Nestaví žádné náboženství či konfesi nad jiné názory a navíc s rozkoší zpochybňuje obecně přijímané pravdy, které ve staleté tradici sedimentovaly. Platí to pro předpoklad jednoty biblické zvěsti, který je pro mnohé věřící samozřejmostí a o němž jsme se již zmínili. Platí to však také například o všeobecně přijímaném, leč zjednodušujícím tvrzení, že náboženství starověkého Izraele bylo monoteistické. K tomu Armstrongová lakonicky poznamenává: „Ani jahvista, ani elohista [hypotetičtí autoři dvou starých textových vrstev Starého zákona, pozn. J. M. H.] tomu nevěřili… Jahve byl původně členem shromáždění bohů, kterému předsedal El, vysoko postavený kanaanský bůh, se svou manželkou Ašerou“ (str. 16). Platí to pro akt založení prvního křesťanského sboru v Římě, které je tradičně připisováno apoštolu Petrovi, z čehož římskokatolická církev odvozuje papežský primát – ovšem Armstrongová jasně dává najevo, že se jedná o mýtus: „Někdo – nemáme nejmenší tušení kdo – založil dokonce církev v Římě“ (str. 59).

Armstrongová se rovněž důsledně snaží stírat či zpochybňovat tradiční hranice – mezináboženské, historické, dogmatické, církevní –, vymezené v biblické literatuře i v dějinách. Při výkladu vzniku nejstarších starozákonních textů se neustále obrací k okolnímu kontextu včetně starých mytologických představ mimoizraelského původu. Ježíšův příběh se zase vynořuje z vroucího kadlubu židovských apokalyptických očekávání a profétie, helénistického elitářského mudrctví a politických turbulencí ve Svaté zemi kolem roku „nula“. Armstrongová tento svůj přístup obhajuje – s lapidárností sobě vlastní – tím, že k „životopisu Bible“ kontexty prostě patří a brání nesprávné, jednostranné exegezi. Neustále zdůrazňuje kontinuitu obou Zákonů, kterou vykládá historicky jako překódování. Mnoho prostoru věnuje různým pokusům o teologické důsledky takového výkladu, včetně těch marginálních, jako je údajné ztotožnění Ježíše Krista s židovskou postavou šechiny, personifikací Boží přítomnosti ve světě, v Matoušově a Lukášově evangeliu. Podobně se snaží upozorňovat na styčné body mezi celky či tradicemi pociťovanými jako protichůdné: mezi janovskou teologií a gnosí, u nichž upozorňuje na společné dualistické východisko nebo esoterní, exkluzivní charakter; nebo mezi středověkou a reformační exegezí, když středověkým vykladačům přisuzuje takovou míru závislosti (v pozitivním slova smyslu) na Písmu, že reformační biblismus (na který je mimochodem tak hrdá reformace česká, o níž se Armstrongová pochopitelně nezmiňuje) před ní bledne závistí – a zcela ztrácí barvu obecně přijímaná opozice středověkého primátu církevně-dogmatického systému, který se pro své definice a koneckonců i konfese obrací k abstraktním filozofickým koncepcím a pro nějž Písmo představuje pouhá dicta probantia, a reformačního pojetí Bible jako autority. Na několika místech se dokonce zdá, že autorka ve své originalitě při nacházení nových, neotřelých pohledů zachází příliš daleko – například když mišnu nazývá „Novým zákonem rabínského židovství“ (str. 93). K tomuto stylu patří i jistá žoviálnost, s níž Armstrongová čtenáře překvapí přirovnáním, že „archetyp a jeho pozemská kopie jsou neoddělitelně spojeny jako gin a tonik v koktejlu“ (str. 111).

Další, druhý život Bible předkládá Karen Armstrongová, jak už bylo řečeno, v podobě dějin její recepce. Výsledkem je solidní přehled různých teologických koncepcí od patristiky po současnou dobu. Také zde se autorce většinou daří vyjádřit to podstatné na každé z jednotlivých exegetických škol – v patristice je to svár alexandrijské školy reprezentované Órigenem a alegorickou metodou s antiochijskou školou představovanou Theodorem z Mopsuestie nebo Janem Zlatoústým, která dávala přednost výkladu doslovnému, úloha Augustina z Hippo jakožto předchůdce sémiotického přístupu ke slovnímu významu, etické implikace studia Písma u pouštních Otců a spory o trojiční dogma. Stejným způsobem je zpracována doba středověku, reformace a „moderní doby“, která pro Armstrongovou začíná na konci 17. století a charakterizuje ji jako věk rozumu, jednoznačnosti, odvratu od minulosti k budoucnosti, relativizace pravdy, empirismu, specializace a analytického myšlení. To vše má pro čtení Bible dalekosáhlé důsledky související nejen s tím, že je zpochybněno samotné náboženství (neboť to se, jak Armstrongová trochu škodolibě poznamenává, vyhnáno dveřmi stejně vrací oknem – třeba i v podobě nového čtení znovu objevených děl antického starověku, jež suplují některé funkce Písma svatého), ale hlavně autorita Bible, která se najednou stává textem stejným jako kterýkoli jiný. V autorčině zorném poli se nyní objevují pokusy dojít ke svědectví o Bohu nikoli ze zjevení, ale z rozumového poznání (u Descartesa a Newtona), chasidismus a pietismus, ale zejména „koperníkovský obrat“ v biblistice: rozmach historicko-kritické metody, který má na spory liberálních a konzervativních proudů v křesťanství dopad závažnější než ve stejné době se vynořivší darwinismus (str. 196). Novým vědeckým interpretačním metodám by se možná slušelo věnovat trochu víc prostoru – vedle poučení o historické kritice zcela chybí zmínka o lingvostrukturalistických metodách, které v 60. a 70. letech 20. století konečně vysvobodily vědecké studium Bible z nekonečných debat o „víře“ a „dějinách“, v nichž se utápělo, nebo třeba o exegezi feministické; novější ojedinělé a originální počiny na tomto poli (Michael Fishbane, Hans Urs von Balthasar) již Armstrongová uvádí jen okrajově a nesystematicky.

Zdá se, že čím více se Armstrongová blíží době, ve které sama žije, opouští stále více vzdělavatelný cíl své knihy a chce poukázat na jiný fenomén, který přineslo nové čtení Bible v moderní době. Racionalismus nového věku s sebou nese ztrátu schopnosti rozumět mytickému jazyku a vede ke stále větší a citelnější trhlině mezi postupujícím ateismem a reakcí na něj – stále více se radikalizujícími náboženskými konzervativismy a fundamentalismy všeho druhu. Ty ovšem ještě více přiživila vlna násilí, která se přehnala světem ve 20. století. Bible na jeho konci snad nejčastěji slouží opět jako dicta probantia, tentokrát ovšem pro nejrůznější ideologie – Armstrongová nabízí řadu příkladů od nacismu přes politický sionismus až po ultraortodoxní tórickou zbožnost praktikovanou některými rabíny v době po holocaustu v Izraeli a Spojených státech či nábožensky podbudovaný militantní kapitalismus v podání amerických evangelikálních kruhů kolem Pata Robertsona.

Ačkoli je kniha nabitá fakty, není to úvod do studia. Armstrongová na závěr odhaluje svůj vlastní „kánon v kánonu“, ke kterému je zaměřen její výklad dějin vzniku a recepce Písma: volá po společné hermeneutice křesťanů, židů a muslimů, hermeneutice, která by byla laskavá: učila především naslouchat a nesnažila se přistupovat k druhému jako k někomu, kdo se mýlí a musí být přesvědčen o pravdě – což je podle Armstrongové přístup v naší době velmi rozšířený. Taková hermeneutika by měla být schopna se postavit všem fundamentalismům včetně ateistického a snad i posloužit ještě vyšším cílům. Některé z nich bychom v Bibli našli.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

63%čtenáři

zhlédnuto 3243x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce