Sapkowski, Andrzej: Lux perpetua

Sapkowski, Andrzej
Lux perpetua

recenze fantasy

Co je Lux perpetua? Věčné světlo. Ale co značí tento symbol konkrétně u polského postmodernisty Sapkowského? Víc než co jiného existenciální román na pozadí historické epochy konce husitského hnutí, kdy bojovníci kalicha marně čekají na příchod království božího (a někteří už dávno čekat přestali).

Andrzej Sapkowski: Lux perpetua, překlad: Stanislav Komárek, Wales, Leonardo 2008.

Když na počátku roku 2008, po více než čtyřech letech od uvedení prvního dílu, vyšel v česku román Lux perpetua, závěr husitské trilogie polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, jednalo se o literární událost. O jejím významu svědčí i ocenění knihy cenou za Nejlepší fantasy roku 2008 Akademií SF, F a Horroru. Co na tom, že o fantasy jde až ve druhém či dokonce třetím plánu? Román je dobrý a hranice žánru přerůstá.

Čtenáři se konečně dočkali. Narrenturm, tedy Věž bláznů a první kniha trilogie, byla groteska, Boží bojovníci byl optimistický akční historický román. Co je Lux perpetua? Věčné světlo. Ale co značí tento symbol konkrétně u polského postmodernisty Sapkowského? Víc než co jiného existenciální román na pozadí historické epochy konce husitského hnutí, kdy bojovníci kalicha marně čekají na příchod království božího (a někteří už dávno čekat přestali).

Reinmar z Bělavy, který pomalu začíná odrůstat floutkovství, jímž si dokázal znepřátelit nejen ostatní postavy románu, ale i mnohé ze čtenářů, dále hledá svou vyvolenou Juttu, v čemž mu pomáhají jeho věrní druhové. Ta tam je ale rozmarnost prvního dílu. Zdá se, že unaveni jsou nejen hrdinové, ale i sám autor, který tlačí káru příběhu, jenž mu nabývá s každou další stránkou netušených rozměrů.

Je pravda, že nakonec Sapkowski furgon do cíle dotlačí a završí celou svou trilogii, jež bez jakýchkoli pochyb předvádí exhibici, kterou čeští čtenáři v posledních letech neměli možnost příliš často zahlédnout. Nelze však nekonstatovat, že se u psaní viditelně zapotil. Úskalí příběhu spočívá v přesném dodržování historické linie, kterou potřebuje autor spojit s hlavním hrdinou. Ten se vláčí od čerta k ďáblu, a i když dozrává v moudrého muže, není to v silném dějinném proudu nic platné jemu ani autorovi. Čtenář se pak už začíná trochu ztrácet ve věčném kolečku od zajetí k zajetí, od útěku k útěku…

Je těžko říci, zda je záměrem Andrzeje Sapkowského unavit harcováním nejen svoje hrdiny, ale také čtenáře, kterému dává pocítit, jak marné je všechno snažení. I přes fixní ideu světla věčného, které v pravidelných intervalech prosvitne zkrvavenou a zaprášenou temnotou románu, nejsou vyhlídky růžové. Hrdinové z posledních sil (fyzických i duševních) stále hledají a nenalézají. Co konkrétně? Ze všeho nejvíce asi klid, který je personifikován do postavy Reinevanovy milé. Do románu se však velmi plasticky promítá i únava obyvatel českých zemí i okolních států, které jsou k smrti vyčerpány dlouhými husitskými nepokoji.

Lux perpetua je kniha, která, stejně jako sama historie, nekončí dobře. Nálada závěru románu je ale předznamenána ještě dávno před bitvou u Lipan, tři roky před ní při návratu husitů z úspěšného výpadu do německých zemí. Právě tehdy Sapkowski ukončuje hlavní dějovou linii a poukazuje na marnost všeho lidského počínání, dobrého i zlého.

Přesto nejsou všechny otázky zodpovězeny, všechny linie ukončeny. Některé linie, zejména ty fantastické a spojené s magií, zůstanou bez odpovědí. Ostatní ovšem mohou i sami čtenáři dohledat v historických análech a zjistit tak, jakou práci si Sapkowski s probíráním pramenů dal. Jeho posedlost po detailech je přímo pověstná.

Snad mu byl vzorem skutečně Eco, snad chtěl dokázat, že má na víc než na působivou fantasy (proslavil se romány o tajemním zabijákovi nadpřirozených příšer Zaklínačovi). Lux perpetua, stejně jako předchozí dvě části, je poměrně věrnou historickou freskou (ač hrdinové jednají zcela moderně a ne středověce, na což se dá ovšem namítnout, že husitství bylo v revoluční a uvolněnější dobou) s velmi podrobnými detaily a stovkami citací ve francouzštině, italštině, latině, němčině, angličtině i polštině.

Sapkowski předkládá sám sebe jako evropského autora, nebo minimálně někoho, kdo přesahuje Polsko a jeho literaturu. Daří se mu to, i když je zejména ve třetí knize tu a tam vidět, že proces tvorby nešel tak lehce, jak by se samotnému autorovi líbilo. Bezesporu je ve vrcholné formě, ale jeho fanoušci budou postrádat jeho pověstnou spontaneitu, která byla ještě patrná v předchozích dvou knihách. Snaží se o ni i zde, ale bohužel při vší té vyumělkovanosti a preciznosti, s jakou přidává jednotlivé ingredience, je vidět, že je jen dalším kořením, které je nezbytné, aby román dobře chutnal.

I přes lehké výtky je ale Lux perpetua důstojným zakončením husitské trilogie, v níž nás polský autor poučuje o naší historii očima někoho zvenčí. Už jen to je důvod, proč si knihy přečíst. Naštěstí to ale není důvod jediný – celé je to vážně dobře napsané čtení.

 


© Richard Klíčník
článek vyšel na autorově blogu http://sumarum.wordpress.com
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 187 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jindra, 07.02.2011 23:24
Sapkowski, Andrzej: Lux perpetua
Vaše recenze husitské trilogie je to nejlepší, co jsem na internetu našel. Děkuji.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

57%čtenáři

zhlédnuto 3916x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce