Hojda, Zdeněk; Ottlová, Marta; Prahl, Roman (eds.): Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti?

Hojda, Zdeněk; Ottlová, Marta; Prahl, Roman (eds.)
Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti?

recenze historie

28. ročník plzeňských sympozií o české kultuře 19. století dospěl k tématu stáří.

Zdeněk Hojda, Marta Ottlová a Roman Prahl (edt.): Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 28. února - 1. března 2008, Academia, Praha 2009

28. ročník plzeňských sympozií o české kultuře 19. století dospěl k tématu stáří. Některé příspěvky se mu věnovaly z hlediska individuálního konce života vybraných veřejných osobností, jeden autor píše o stáří jako námětu vtipů, parodií a jiných druhů posměchu, další pojednali o obecnějších sociálních podmínkách života starých lidí nebo také přeneseně o stáří jako hodnotě u historických staveb. Někteří vědci na plzeňských sympoziích vystupují pravidelně: kupříkladu historik Jiří Rak, který připomenul četné projevy „dětinské oddanosti a lásky ke stařičkému mocnáři“ Františku Josefovi I., které sice po roce 1918 vystřídal někdy až nevkusný posměch, ale místo císaře brzy obsadil stařičký prezident a „vše šlo dál podle starých schémat“.

S ještě větší mírou ironie poznamenal ve svém textu kunsthistorik Vít Vlnas, že čteme-li pozorně Vasariho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, získáme záhy dojem, že to nejlepší, co mohli geniální starci udělat, bylo najít si vhodný okamžik skonu. Tak například podle Vasariho v hodině smrti Leonarda da Vinciho král umělci podepřel hlavu, aby mu pomohl ulevit v nemoci; „a protože Leonardův božský duch pochopil, že se mu už větší pocty dostat nemůže, dokonal v náručí krále“ - k tomu ovšem skeptický kunsthistorik poznamenává, že malířově smrti král ve skutečnosti prokazatelně přítomen nebyl.

Mnohé příspěvky nebyly vůbec radostné ani lichotivé, když například ukazovaly, jak se u řady zkoumaných osobností ke stáru stupňovaly jejich negativní vlastnosti a pošetilost.
Ovšem kniha názorně ukazuje, že svoje pošetilosti má i mládí. Jeden mladý badatel ve svém příspěvku se zápalem tvrdí, že „neschopnost naší civilizace přijmout fakt samotného stáří“ má teologické souvislosti: Kristus zemřel jako třiatřicetiletý muž, čímž se podle něj definuje negativní vztah ke stáří v celé západní civilizaci, který ostatně ve sborníku trefně vystihuje už citát ze začátku 20. století od sociologa Maxe Webera. Pokusy o hledání kořenů současného podceňování stáří jsou jistě chvályhodné, ale věc je přeci jen komplikovanější. Ježíš sice zaslíbil Boží království dětem, ale nedá se tvrdit, že by to v křesťanství vyvolalo nějaký přehnaný kult dětství. V bibli se zdůrazňuje, že dlouhý život je žádoucí a je přislíben tomu, kdo ctí své vlastní (staré) rodiče. I ve středověku je stáří dobou, kdy sice člověk tělesně slábne, ale duchovně se obrozuje - rodí se v něm nový člověk toužící žít v Duchu svatém a připravující se na život věčný.

Pro mnohé autory ovšem bylo idálem spojení obojího - existoval dokonce topos „Puer senex“, který v sobě zahrnoval sílu mládí i moudrost stáří. Podle Ernesta R. Curtia se topos rozšířil již v pozdní antice a analogické formule se vyskytovaly i ve Starém zákoně, obecně poslové spásy nejrozmanitějších náboženství jsou charakterizováni právě propojením dětství a stáří. Podle Curtia jde tedy o jev transkulturní, je to podle něj jeden z archetypů, jež nás spojují s archaickou mentalitou. I v českém sborníku opravdu najdeme četná analogická vyjádření, kdy se při pohřbu starce prohlašuje, že „stojíme nad hrobem kmeta - jinocha“, který „zůstává věčně mladý“, a třeba s M. Alšem se pozůstalí loučili slovy „Buď sbohem, Alši, ty nejmladší, nejkrásnější a nejumělečtější srdce Čech“.

Ovšem sborník také ukazuje, že samotné pojmy stáří a mládí jsou značně relativní: podle M. Lenderové se ještě v polovině 18. století lidé žijící v českých zemích dožívali průměrně 25 - 28 let, v polovině 19. století něco přes 30 let. Zajímavostí je, že až do doby před první světovou válkou byl vyšší průměrný věk mužů. U sympozií je věk 28 už nepochybně úctyhodné číslo, ale nad přítomným sborníkem mne napadala otázka, jestli už konference neztratila svoji mladickou sílu a jestli už většina témat nebyla vyčerpána.

© Jan Lukavec
recenze byla odvysílána na ČR 3 Vltavě
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Vltavy

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.