Woerden, Henk van

Woerden, Henk van

portrét beletrie zahraniční

Henk van Woerden (celým jménem Hendrik Willem Jan van Woerden) se narodil 6. prosince 1947 v Leidenu a zemřel 16. listopadu 2005 v Ann Arbor (USA). Jeho otec se ve 40. a 50. letech živil jako výrobce hudebních nástrojů a fotograf na volné noze.

Henk van Woerden (celým jménem Hendrik Willem Jan van Woerden) se narodil 6. prosince 1947 v Leidenu a zemřel 16. listopadu 2005 v Ann Arbor (USA). Jeho otec se ve 40. a 50. letech živil jako výrobce hudebních nástrojů a fotograf na volné noze. Henk byl nejstarší ze čtyř dětí. Když mu bylo devět let, vystěhovala se rodina do Jižní Afriky, přestože matka tou dobou už byla nevyléčitelně nemocná – o dva roky později zemřela. Až jako dospělý se Henk dozvěděl od bývalé otcovy snoubenky, která se mu ozvala na základě jeho autobiografického románu Moenie kyk nie, že otec byl jako příslušník nacistické strany NSB po válce nějakou dobu internován. Umíněnost, s jakou chtěl začít jinde znovu, se tím dodatečně vysvětlila.

Z afrikánské obecné školy (afrikánština je jazyk dávných holandských osadníků, spřízněný tedy s nizozemštinou) postoupil Henk na matčin popud na anglickou střední školu a vplynul tak do kruhů anglicky mluvící mládeže z lepších rodin, která se stavěla proti politice apartheidu. Po matčině smrti žil zhruba od dvanácti let u pěstounů – v rodině holandského metodistického misionáře. Později studoval na výtvarné akademii v Kapském Městě. V roce 1968 jeho znechucení apartheidem (a současně odpor k okázalému disidentství anglicky mluvících spolužáků i zjištění, že jakékoliv veřejné manifestace se mu z duše příčí) vyvrcholilo odjezdem do Nizozemska. Hrál v tom roli i jeho nejasný status – aby se vyhnul vojenské službě, úředně se v JAR nepřihlásil, takže tam vlastně žil jako ilegální cizinec s nizozemským pasem.

Ve staré vlasti si postupně oživil nizozemštinu, ale doopravdy zakořenit se mu tam nepodařilo. Procestoval západní i jižní Evropu, pár let žil na Krétě a také později pobýval střídavě v Nizozemsku a na cestách (Turecko, Irán, Řecko). Od počátku 70. let pravidelně vystavoval v amsterodamské galerii Espace (obrazy, kresby, fotografie). Seznámil se tam s významnými spisovateli s výtvarnými sklony, jako byl Vlám Hugo Claus nebo Jihoafričan Breyten Breytenbach. Z esejistiky v angličtině přesedlal až kolem roku 1989 na prózu v nizozemštině. V tom roce se poprvé od svého odjezdu odvážil navštívit JAR a deník, který si tam vedl, ho inspiroval k románové prvotině s afrikánským názvem Moenie kyk nie (Nedívej se na mě, 1993). Knihu psal i s ryze soukromým záměrem, totiž vylíčit nizozemské babičce, jak se rodina její dcery po emigraci rozpadla. Důležitou roli v ní hraje také van Woerdenovo postižení – jako sedmiletý přišel po několika neúspěšných operacích o jedno oko; plochý způsob vidění vnímá jako přednost: hloubku si musí spisovatel i malíř domyslet sám. Následující dva romány s jihoafrickou tematikou tvoří s prvotinou volnou trilogii: Tikoes (1996) je konfrontace muže, který se po letech vrací do JAR v doprovodu německo-indonéské přítelkyně Tikoes, se zemí svého dětství – pobyt je pro oba příležitostí k zúčtování s minulostí, Een mond vol glas (1998, Ústa plná skla) vypráví příběh Demitriose Tsafendase, který v roce 1966 zavraždil jihoafrického premiéra a „architekta apartheidu“ Hendrika Verwoerda. Tato „historická rekonstrukce“, jak knihu označuje autor, zaznamenala mezinárodní úspěch a zfilmovala ji BBC. Následovala životopisná črta jihoafrické básnířky Ingrid Jonkerové De dag kent een lange schaduw (Den má dlouhý stín), která provází výbor z jejích veršů v překladu Gerrita Komrije s titulem Ik herhaal je (Opakuji tě). Van Woerden je také autorem scénáře dokumentárního filmu o této básnířce Korreltjie niks is my dood (Zrnko ničeho je má smrt) z roku 2001. O rok později vyšla jeho sbírka úvah Notities van een luchtfietser (2002, Fantastovy zápisky), ve které se zamýšlí nad svým věčným neklidem a neschopností usadit se na jednom místě a porovnává cesty, které skutečně podnikl, s cestováním v představách. Jeho literární dílo vyvrcholilo v roce 2005 románem Ultramarín (Ultramarijn, č. 2009), kde se vyznává z lásky k východnímu Středomoří a osobní zkušenosti věčného migranta, který je doma všude a nikde, zpracovává v příběhu loutnisty Joakima a v Německu narozené Özlem. Měsíc po vydání tohoto románu van Woerden nečekaně zemřel ve spánku na zástavu srdce. Pobýval tou dobou v Ann Arbor jako hostující docent anglické literatury na Michiganské univerzitě.

Literární ceny a nominace:
nominace na knihkupeckou cenu Libris (1994 Moenie kyk nie, 2006 Ultramarín – nominace byla po úmrtí autora stažena, protože cena je určena pro žijící spisovatele)
nominace na cenu Generale Bank 1999 (nyní knihkupecká cena AKO Een mond vol glas)
Lubberhuizenova cena za nejlepší debut roku 1993 (Moenie kyk nie)
Alan Paton Prize 2001 (významná jihoafrická cena pro literaturu faktu)
Cena Franse Kellendonka 2003 (za dílo)
Zlatá sova 2006 (Gouden Uil – cena vlámských knihkupců, Ultramarín)
Inktaap 2007 (Ultramarín, cena středoškoláků, vybírá se z vítězů tří komerčních cen: AKO, Libris a Zlaté sovy)

Bibliografie:
1993 Moenie kyk nie (Nedívej se na mě), román
1996 Tikoes, román
1998 Een mond vol glas (Ústa plná skla), historická rekonstrukce
2000 De dag kent een lange schaduw (Den má dlouhý stín), životopisná črta Ingrid Jonkerové, součást sbírky Ik herhaal je (Opakuji tě)
2002 Notities van een luchtfietser (Fantastovy zápisky), úvahy
2005 Ultramarijn (Ultramarín), román, č. 2009

česky:
Henk van Woerden: Ultramarín. Z niz. originálu Ultramarijn přel. a doslov napsala Jana Pellarová. Mladá fronta, Praha 2009, 222 s.

Internetové odkazy:
http://www.henkvanwoerden.nl biografie v nizozemštině
http://www.nrcboeken.nl/schrijver/woerden-henk-van soubor recenzí NRC Handelsblad v nizozemštině
http://www.literatuurplein.nl/persdetail.jsp?persId=11313 rozcestník
http://www.nrc.nl/ interview s Elsbeth Ettyovou o Ultramarínu (v nizozemštině, měsíc před smrtí)
http://www.volkskrant.nl/ recenze v nizozemštině
http://www.boekmagazine.nl/ recenze v nizozemštině
http://www.8weekly.nl/ recenze v nizozemštině

© Magda de Bruin-Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2939x

Inzerce
Inzerce
Inzerce