Woerden, Henk van: Ultramarín

Woerden, Henk van
Ultramarín

recenze beletrie zahraniční

V románu Ultramarín nizozemský autor Henk van Woerden koloruje tři klíčová období v životě nevlastních sourozenců Joakima a Aysel a jejich dcery Özlem ve třech odstínech modré barvy – v zelenomodré, nebesky modré a v odstínu nejušlechtilejším, jímž je právě ultramarín.

Román pro všechny smysly
Henk van Woerden: Ultramarín, z nizozemského orig. Ultramarijn přel. a doslov napsala Jana Pellarová, Mladá fronta, Praha 2009, 222 s.

V románu Ultramarín nizozemský autor Henk van Woerden koloruje tři klíčová období v životě nevlastních sourozenců Joakima a Aysel a jejich dcery Özlem ve třech odstínech modré barvy – v zelenomodré, nebesky modré a v odstínu nejušlechtilejším, jímž je právě ultramarín.

Je čtvrtek 11. srpna 1955 a patnáctiletý Joakim opouští ve starém vyřazeném armádním autobuse poprvé v životě rodný Kusaliman na pobřeží Středozemního moře. Cesta na výchovný tábor v horách pro něj ovšem není odměnou, ale spíše trestem. Před několika dny ho totiž otec přistihl s nevlastní sestrou Aysel. Když se po čtyřech týdnech spartánského režimu vrátí domů, nalezne Joakim jen nevlastní matku – otec s milovanou sestrou odcestoval přes moře do Evropy. Zatímco se již tak světu odcizený chlapec utíká do světa tradiční hudby a veškerý volný čas tráví cvičením hry na loutnu, jeho sestra, pro Joakima teď již spíše symbol než skutečná žena, v dalekém Frankfurtu porodí dceru.

Děj románu Ultramarín nedávno předčasně zesnulého nizozemského spisovatele, malíře a hudebníka Henka van Woerdena začíná silnými emocemi a přinejmenším problematickou milostnou zápletkou, ani další vývoj událostí z této emoční vypjatosti nesleví. Nejsou to ovšem jen čtenářovy emoce, na které tento středomořský román hraje. Spolu s románovými postavami vidíme různé odstíny moře, ochutnáme rybí polévku, kterou Aysel na závěr okoření špetkou skořice, cítíme vůni jehněčího dušeného ve šťávě z granátových jablek, na vlastní kůži nás hřejí sluneční paprsky a chladí přímořský vánek, slyšíme tradiční stupnice makamy, improvizované Joakimem na loutnu. Ať již je to autorovým uměleckým vzděláním a zaměřením, nebo dětstvím stráveným v Jižní Africe, Henk van Woerden rozhodně ve svých knihách nepracuje jen se slovy – Ultramarín zasahuje všechny čtenářovy smysly. Autorova schopnost vcítit se do jednotlivých aktérů příběhu zároveň čtenáři umožní si tento hořký, ironický příběh prožít společně s postavami, které se ve vyprávění střídají a jednotlivé události předkládají ze svého vlastního pohledu. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout van Woerdenovu práci nejen s vypravěčskými perspektivami, ale hlavně s fokalizací, jíž dociluje skutečně hlubokého vykreslení postavy Joakima, ale také obou žen.

Středozemní paleta
Van Woerdenův poetický jazyk je současně schopen velmi pregnantně pojmenovat a uchopit aktuální témata jako multikulturní společnost, globalizovaný svět a s nimi spojený pocit vykořeněnosti – vlastní i samotnému autorovi. Poté, co se ve své jihoafrické trilogii Moenie kyk nie (Nedívej se na mě), Tikoes a Mond vol glas (Ústa plná skla) „vypořádal“ s vlastním dětstvím, nastínil tematiku kulturní příslušnosti znovu, tentokrát inspirován svým dlouholetým pobytem na Krétě. Každá ze tří hlavních postav, a zároveň vypravěčů, se s pocitem vykořeněnosti potýká po svém. Ať už je to umělec s nevyjasněnou sexualitou Joakim, imigrantka Aysel nebo prostitutka Özlem, každý z nich je svým vlastním způsobem marginální (a marginalizovanou) postavou. Snad právě z důvodu obecné platnosti problematiky, kterou román tematizuje, není děj geograficky přesně zasazen, odehrává se na blíže nespecifikovaném místě na pobřeží Středozemního moře. Jediná skutečně existující místa v románu jsou Amsterdam a Soluň, i ta jsou ovšem použita spíše jako jakési literární toposy: Amsterdam představuje nenaplněný příslib svobody, kam se Özlem uchýlí na cestě za vlastním já, ale kde je zároveň uvězněna ve výloze čtvrti červených luceren, řecké město pak kvůli tragickému osudu sefardských židů, kdysi představujících většinu jeho obyvatelstva. Také Středomoří má v knize symbolickou funkci jakéhosi tavicího kotlíku, ve kterém se potkávají a mísí nejrůznější kulturní vlivy.

Joakim, Aysel i Özlem, potomci „falešného proroka“ Zeviho, jsou pak typickými produkty tohoto prostředí, jakoby předurčeni k věčnému hledání sebe sama. Joakim celý život marně hledá milovanou sestru a Aysel předčasně zemře, uštvaná a opuštěná v cizím městě, se kterým se nikdy nesžila. Özlem dočasně nalezne pocit určité sounáležitosti s okolním světem, až když se náhodou během dovolené ocitne v zemi svých rodičů. Právě zde ji natolik osloví Joakimova hra na loutnu, že se rozhodne zůstat, aby pak krutou ironií osudu skončila v náručí vlastního otce.

Modrá je barvou naděje, ale také melancholie, moře a oblohy, ultramarín je pak její nejušlechtilejší variantou. Také, jak vysvětluje autor, barvou dovezenou „ze zámoří“, získanou z lazulitu, jak je nazvána i poslední část knihy. Dva předchozí úseky, azur a ceruleum, zelenomodrá a nebesky modrá, jsou ke třetí části předehrou, a zároveň spolu tvoří nedílný celek, podobně jako jsou propojeny životy Joakima, Aysel a Özlem.

Krátce po vydání románu Ultramarín se spisovatel nechal slyšet, že si v koutku zvláště k tomu určenému mezi dvěma mozkovými laloky schovává dalších pět románů. Následkem autorovy předčasné smrti zůstal Ultramarín nakonec první a bohužel také poslední knihou nové slibné etapy van Woerdenovy tvorby

© Martina Vitáčková
Článek vyšel v

Literárních novinách

8. května 2009
Na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 134 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 6418x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce