Polcz, Alaine: Žena na frontě

Polcz, Alaine
Žena na frontě

recenze beletrie zahraniční

Autobiografická kniha maďarské autorky Alaine Polczové (1922–2007) Žena na frontě z roku 1991 vypráví nejen o jednom soukromém osudu – či spíše o jeho výseku (podtitul knihy zní Kapitola z mého života) –, ale také o tom, jaké byly poslední měsíce druhé světové války v Maďarsku a že se sovětští osvoboditelé nechovali dost často zrovna hrdinsky.

Alaine Polcz: Žena na frontě, přel. Anna Valentová, Havran, 2009, 192 stran

Autobiografická kniha maďarské autorky Alaine Polczové (1922–2007) Žena na frontě z roku 1991 vypráví nejen o jednom soukromém osudu – či spíše o jeho výseku (podtitul knihy zní Kapitola z mého života) –, ale také o tom, jaké byly poslední měsíce druhé světové války v Maďarsku a že se sovětští osvoboditelé nechovali dost často zrovna hrdinsky. Vypravěčka o tom ví své. Kniha může být přitažlivá i pro českého čtenáře: pomineme-li čtivost a zajímavost samotného obsahu, pak o průběhu války právě v Maďarsku toho u nás obecně asi mnoho nevíme a podobně více známe příběhy vojáků z fronty než lidí, kteří byli v zázemí, za frontou – žen, které čekaly na své muže a nevěděly, co je s nimi, případně se pak samy dostaly do blízkosti fronty.

Těžké to autorka měla i v soukromí. Její první manžel János, ačkoli byl obětavý a statečně pomáhal Židům, byl jinak „velice zamlklý a drsný. Charakteristický byl pro něho jakýsi podivný chlad a strnulost. Měl obtíže s navazováním vztahů s lidmi,“ (s. 17). Chtěl psát, ale nikdy nic nedokončil. Hodně pil a nechtěl přestat, ačkoli se to začalo podepisovat na jeho zdravotním stavu. Mladá Alaine mu to oplácí tím, že také pije. Jánose si vzala v březnu 1944 – tím její vyprávění začíná (první část se jmenuje Svatební cesta). Alaine pochází z dobře situované rodiny z Kolozsváru v Sedmihradsku – otec je advokát. Autorka poměrně otevřeně popisuje i sex, kterému se nedokáže úplně oddat. Svého muže miluje až zaslepeně, zatímco on se k ní chová chladně. Kritizuje ji, má vůči ní časté výhrady, nepřeje si, aby studovala. Ona se nechává až ponižovat a snižovat své sebevědomí. Je nešťastná, cítí, že ji János nemiluje, ale po celých sedm let, co trvalo jejich manželství, o tom s nikým nemluvila. Zpětně se vypravěčka diví své tehdejší naivitě a nezralosti. A byla opravdu hodně nevědomá. Popisuje, jak chytila od manžela kapavku, ale stále nechce věřit tomu, že se nakazila od něj a že ji tedy nejspíš podvádí, i to, jak nepochopila narážky lékaře na tuto nemoc a jak ji mohla získat.

Drama ovšem neprožívá jen v soukromí. Město je bombardováno a manželé utíkají přes Debrecín do Budapešti, odkud odjedou na zámek Esterházyů v Csákváru, kde je Jánosova matka klíčnicí. Tam jsou relativně v klidu a v bezpečí (druhá část se ostatně jmenuje Uprchlická idyla) – zámek slouží jako nemocnice Červeného kříže. Alaine pracuje jako ošetřovatelka v klášterní nemocnici, kde se na ni ale jeptišky dívají jako na velkoměstskou paničku ze zámku. Sblíží se s Monikou Esterházyovou a dobře si rozumí i se svou tchyní. Když zámek obsadí Němci (na začátku třetí, nejdelší části nazvané Fronta), dovolí jim odejít a mlčky tolerují, že s sebou vezmou i francouzské zajatce a Židy. Skupina odejde do myslivny v lesích, kde jsou partyzáni. Pak se objeví Rusové, ale dovolí jim z myslivny odejít. Usídlí se na faře hlídané Rusy. Tam se vypravěčka dozví o znásilňování žen ruskými vojáky. „Rázem se přede mnou rozevřela veškerá hrůza, která nás obklopovala,“ píše (s. 100). János je odveden a ona neví, co s ním je. Opakovaně je znásilněna. O některých strašlivých podrobnostech se raději ani nerozepisuje. Musí se s Rusy vyspat, když chce třeba sklenici mléka nebo matraci pro nemocnou tchyni. Až naturalisticky líčí všechnu tu špínu, smrad, vši, zimu, hlad, krev, výkaly, pach z úst nebo to, jak po útěku z fary nemůže najít u nikoho úkryt – Maďaři se bojí, nikde ji nechtějí. Jednou je znásilněna před ostatními v jakémsi sklepě, který slouží jako kryt a kde se schová – všichni mlčky přihlížejí, nikdo se jí pochopitelně nezastane. Upne se k jezevčíkovi Filike, kterého schovává před ostatními – psi do krytů nesmějí… Všechny ty hrůzy popisuje Polczová s odstupem poměrně suše, věcně, nepateticky, nesentimentálně, bez sebelítosti, ale otevřeně, nepřikrášleně, s jakousi otrlostí, kterou člověk asi tehdy musel získat, aby se nezbláznil, aby to vše přežil. Když se pak dostane do Pešti ke své matce, její otázky jí připadají směšné, nedůležité po tom, co prožila. Ta zkušenost je vlastně nesdělitelná, protože lidé o těch hrůzách ani nechtějí slyšet; a když nechtějí naslouchat, nemohou ani uvěřit. Matka jí nevěří, že byla znásilněna nebo že měla vši. Nejhroznější matce připadá, když byla jedna rodina ze sousedství hned postřílena – Alaine to ovšem považuje spíš za vysvobození: čeho všeho byla ta rodina vlastně ušetřena?

Po osvobození a po návratu do Sedmihradska (návrat je to však jen nakrátko, neboť Sedmihradsko je připojeno k Rumunsku a Polczová odchází natrvalo do Budapešti – ostatně rozpory a napětí mezi Maďary a Rumuny autorka průběžně reflektuje v celé knize) těžce onemocní a po uzdravení začne studovat psychologii na vysoké škole. Její další pozoruhodné osudy jsou popsány v doslovu překladatelky Anny Valentové.

Nelze se divit, že se kniha stala po svém vydání v Maďarsku událostí. Je to bezprostřední, nevyumělkovaná zpověď či vzpomínka (adresovaná druhému manželovi Miklósovi) na skoro padesát let staré zážitky, místy až drásavá, ale hlavně upřímná – a o to větší má účinek na čtenáře. Odkrývá také bolestné rány, o kterých se dlouho nemohlo mluvit, ačkoli se o nich vědělo; je jasné, že dřív ta kniha vyjít nemohla – vždyť obraz statečných rudoarmějců je tady notně pošramocený (tím ale samozřejmě ani autorka nijak nesnižuje zásluhy ruských vojáků na osvobození Evropy a sama uvádí, že ne všichni se chovali špatně). Na konci knihy stojí až nečekaně krásný příměr: „Nyní, po padesáti letech, kdy zanikají i diktatury a kdy je Sedmihradsko opět těhotné očekáváním, vidím své válečné manželství jako soukromou fresku namalovanou na zeď světové historie.“ (s. 184) Ano, je to opět jeden z těch krutých osobních příběhů na pozadí velkých dějin, které tak bolestně zasahují do našich soukromých osudů – a bránit se tomu, bojovat proti tomu je marné. Je však potřeba i na ty krutosti nezapomínat, vyprávět o nich, připomínat je. Jistě i proto Polczová svou knihu napsala. A těžko se najde čtenář, který by jejím vyprávěním nebyl zasažen a kterého by svými chvílemi až šokujícími skutečnostmi nestrhla.

© Milan Valden

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 189 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 3917x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce