Quintreau, Laurent: Hrubá marže

Quintreau, Laurent
Hrubá marže

kritika překladu překlad

Recenze Anny Čmejrkové na překlad knihy Marge brute Laurenta Quintreaua se objevila v časopisu Plav. Zajímavý je už název celého příspěvku: Hrubá marže v hrubém překladu. Nápaditý titulek, ke kterému bohužel jeho autorka nepodává vysvětlení: má tím na mysli, že je překlad vulgární, nepřesný, nebo nedotažený?

Hrubá marže jen zhruba (polemika s kritikou překladu)
Laurent Quintreau: Hrubá marže, přel. Zdeněk Rucki, Euromedia-Odeon, Praha 2008, 128 stran

Recenze Anny Čmejrkové na překlad knihy Marge brute Laurenta Quintreaua (česky Hrubá marže, přel. Zdeněk Rucki) se objevila v časopisu Plav (1/2009). Zajímavý je už název celého příspěvku: Hrubá marže v hrubém překladu. Nápaditý titulek, ke kterému bohužel jeho autorka nepodává vysvětlení: má tím na mysli, že je překlad vulgární, nepřesný, nebo nedotažený?

To se v článku nikde nedozvíme. Stejně jako nám zůstane zatajeno, jak rozsáhlý vzorek obou textů kritička analyzovala, a podobně zda porovnávala (předem dané?) úseky originálu a překladu, anebo jen účelově dohledávala výrazy a pasáže, na nichž by mohla své výtky demonstrovat.

Nutno přiznat, že kritika Anny Čmejrkové je nebývale rozsáhlá a propracovaná, autorka se snaží k rozboru originálu i k překladu přistoupit zodpovědně a svou kritiku doložit dostatečným množstvím příkladů. Z jejího textu lze také jasně vycítit, že se s knihou podrobně seznámila; po jeho přečtení nezůstane nikdo na pochybách, že ať už sáhne po originálu, či překladu, mělo by se mu do rukou dostat dílo velmi netradiční jak po formální, tak i po jazykové stránce. I z těchto důvodů můžeme trochu zalitovat, že se kritička při hodnocení překladatelova výkonu omezila pouze na konstatování, že „neodvedl špatnou práci“. Zmíněná větička je totiž nakonec v rámci celé kritiky upozaděna dlouhým výčtem překladatelských řešení komentovaných jako nevhodná.

Marge brute
Na samém začátku autorka nejdříve představuje knihu a její kontext a hodnotí originalitu díla. Nabízí se ale otázka, zda se má kritika překladu věnovat pouze překladu jako takovému či zda má nějakým způsobem hodnotit i text originálu. Uvést čtenáře článku do kontextu a originál stručně představit je jistě třeba, kritikovi překladu však nepřísluší hodnotit kvality originálu, měl by hlavně posoudit, nakolik a jakým způsobem jsou tyto kvality (ať už pozitivní, či negativní) reflektovány v překladu. Pokud se kritik překladu rozhodne, že na již tak omezeném prostoru, jaký je mu zpravidla vyhrazen, stručně zhodnotí originál, měl by se vyvarovat nepodložených a ukvapených závěrů, které mohou práci uškodit.

Právě již v rozboru originálu poskytuje Anna Čmejrková prostor k polemice. V úvodu svého článku zmiňuje, že Quintreau se hlásí k odkazu D. Alighieriho, což je nepochybně pravda. Aluze na klasickou literaturu jsou v současné francouzské literatuře běžné, není to tedy nic překvapivého. Bohužel však následně autorka šmahem odsuzuje snahu francouzského autora jako nenaplněnou a koncept jako nepropracovaný, jelikož, jak uvádí, nekopíruje renesanční báseň v rozdělení do třikrát devíti kruhů.

Možná však stálo za to položit si spíše otázku, zda právě to, že v Hrubé marži je jen devět okruhů Pekla a jeden okruh Ráje, není autorovým záměrem (aluze není přesné kopírování). Quintreauova variace Pekla, poutavá jak aktuálním přesahem, tak důkladnou stylizací jednotlivých kapitol, by těžko snesla trojnásobný rozsah, v jejích případných 27 postavách by se čtenář pravděpodobně rychle přestal orientovat.

Ale to je jeden z možných důvodů okleštění Dantova známého díla. Quintreau se mohl rozhodnout, že zasadí téměř všechny postavy právě do Pekla a že počet oddílů zkrátí, i z jiného důvodu: v neúprosném světě nadnárodních společností si totiž můžou všichni prožívat své vlastní „peklo“, a naopak jen „básník z jiné doby“, Alighieri, má právo obývat „ráj“. To je další možná interpretace a jistě jich je možno nalézt ještě více. Jedině autor, a to ještě ne vždy, je schopen odhalit pravou koncepci svého díla. Nařknout spisovatele z nekoncepčnosti tedy působí poněkud ukvapeně, zvlášť pokud nevíme, jestli ona „nekoncepčnost“ vlastně není „koncepcí“.

Kritička se dále pozastavuje nad povrchností problémů, nastíněných v díle, a opět je odsuzuje jako vadu. I zde se můžeme pokusit nabídnout další možná vysvětlení, například že banalita osudů kontrastuje právě s renesančním zdrojem inspirace. Navíc se lze domnívat, že v takové situaci, jako je porada, se myšlenky postav opravdu neubírají hlubším směrem a že autorovým cílem mohlo být zachytit právě onu banalitu a povrchnost, ve které všichni tito lidé žijí.

K úvodu kritiky překladu z pera Anny Čmejrkové stojí za zmínku ještě jedna obecně známá, ale často opomíjená skutečnost: že totiž kritik nemá za úkol vyzdvihovat jen negativa. Pokud však negativa vypočítává na prvním místě, a až v závěru se stručně vyjádří též v pochvalném duchu, článek už se jednou nese v duchu negativním a tento punc těžko může ztratit.

Obecná čeština, vnitřní monolog a... překlad
Podívejme se tedy na problémy, které Anna Čmejrková Zdeňku Ruckému vytýká nejvíce. V prvé řadě zpochybňuje plošné použití obecné češtiny v pasáži figurující přibližně v polovině textu překladu a vytýká překladateli její nesourodý zápis. Zmiňuje například hláskové přeměny „ý>ej“ a „é>ý“ v koncovkách přídavných jmen a zájmen, které prý ústí v neexistující tvary, např. „v mým věku“, a doporučuje důsledně uplatňovat i obecně-české hláskové změny (í>ej, i>y) či krácení (í>i), kdy např. namísto „cítit“, „blít“ Anna Čmejrková doporučuje přepis „cejtit“, „blejt“ atd.

Otázka používání obecné češtiny v překladových dílech se však týká složitější problematiky, která vychází z jazykových zákonitostí – zde konkrétně francouzštiny a češtiny. Je známo, že v češtině je jako v jednom z mála jazyků výrazně propracovaná nespisovná podoba jazyka. V češtině se tedy uplatňuje silná diglosie, přičemž hranice spisovnosti vs. nespisovnosti není ostrá a užití nespisovné formy vůbec neodráží sociální postavení mluvčího (na rozdíl např. od angličtiny ve Velké Británii). Obecně česky hovoří dělník u pásu se svými kolegy, spisovatel, ale i premiér ve svých veřejných vystoupeních. Přitom každý mluvčí je velice dobře seznámen se spisovnou formou jazyka, aktivně se k ní však uchyluje jen v určitých situacích.

Zamyslíme-li se nad důvodem takto rozvinuté nespisovné podoby češtiny, jako vysvětlení se nám nabízí jazykové možnosti češtiny jakožto flektivního jazyka. Při ohýbání jednotlivých slov dochází k obměně koncovek, v nichž se výrazně projevují varianty spisovné a nespisovné. Také vývoj češtiny a jednotlivé hláskové změny zanechaly mnoho prostoru různým obměnám slov (která se pak stávají značnou překážkou pro cizince učící se česky, protože se vlastně pro porozumění běžnému hovoru musí naučit druhý jazyk). Nespisovnost se samozřejmě projevuje také ve francouzštině, jenomže zde se jedná spíše o změny na úrovni lexikální a fonetické, nikoliv morfologické, jak vyplývá z charakteru jazyka, který je izolační.

Otázkou spíše pro psycholingvistiku je, jakou podobu jazyka mluvčí volí pro vnitřní myšlení, tedy jak by měly být zachyceny vnitřní monology literárních postav. Rozhodnutí je samozřejmě na autorovi díla, a v případě překladu bychom se měli pravděpodobně řídit přirozeností znění daných promluv. Čtenář by asi těžko přijímal, kdyby postavy z románu Hrubá marže, jehož protagonisté jsou různým způsobem charakterističtí byznysmeni, rozvíjeli své vnitřní úvahy ve spisovném jazyce – nedělejme si iluze o tom, jak se „kravaťáci“ vyjadřují… Z tohoto pohledu je, zdá se, plošné užití nespisovné podoby češtiny v překladu oprávněné, přestože k tomu originál ne vždy zavdával příčinu: koneckonců ani vždy nemohl, když mu to francouzština ani nedovoluje, stylizace mluvenosti se zde odráží právě jen v nespisovnosti lexika.

Pokud by se překladatel (v češtině) omezil pouze na převod substandardních a slangových výrazů, jak se vyskytují v originále, zněla by tato slova v jinak hláskově nezměněném okolí dosti nepřirozeně a násilně. Takový přístup by mohl nakonec vést ke zploštění a neutralizaci (jak k tomu Anna Čmejrková ostatně sama dochází ve svých návrzích překladatelských řešení).

S obecnými úskalími české diglosie nicméně souvisí i oprávněná výtka Anny Čmejrkové na adresu překladatele, kterou upozorňuje na „tradiční problém zápisu obecné češtiny, která zde (tj. v českém vydání Hrubé marže) místy působí obzvlášť nesourodě“. Nezapomínejme, že v beletristických dílech rozhodně nejde o stenografický záznam hovorové řeči, nýbrž o její stylizaci.

Čmejrková zde jako příklad uvádí postavu mladého manažera Pujola. A má pravdu: v kapitole vyprávěné touto postavou překladatelovo využití prvků obecné češtiny působí vskutku nesourodě. Pokud se totiž překladatel rozhodl např. používat protetické „v“, měl by se ho držet důsledně v celé promluvě. Na s. 22 přitom můžeme najít slovo „vodkejvám“, zatímco na straně následující se již vyskytuje výraz „okurkama“ či na str. 25 spojení „o tom žádná“. Lze se domnívat, že kdyby takovou promluvu pronášel jeden a tentýž člověk používající obecnou češtinu, protetické „v“ by použil i v těchto dvou případech („vokurkama“, „vo tom žádná“). Problém vhodného používání protetického „v“ je však velmi složitý a může být vnímán u různých lidí odlišně. Je jasné, že jednotliví mluvčí cítí jazyk subjektivně. Pro někoho je protetické "v" v psaném textu nepřípustné, někdo nepoužívá slovo „bezva“, „šťabajzna“, jiný by nikdy nepoužil slovo „dohovoří“, „škaredí se“.

Podobně nesystematicky působí i použití obecněčeské koncovky 7. pádu plurálu -ama. V rámci jedné strany (s. 23) tak můžeme narazit na tvary „okurkama“, „robertkama“, ale i „potními chýšemi“ či „šamanskými rituály“.

Ve většině případů překladatel používá nespisovné koncovky přídavných jmen, např. „starej“, „nakrklej“, ale v několika případech se vyskytují i koncovky spisovné, které mohou tok nespisovné řeči rušit.

V neposlední řadě je nutno dát kritičce za pravdu v otázce týkající se zkracování samohlásek v obecné češtině. Pokud se již autor uchyluje k nespisovným koncovkám či protetickému „v“, které se týká především výslovnosti, neměl by opomíjet ani další fonetické změny. Např. výrazy „zatím“, „držím“ (str. 22) či „myslím“ (str. 23) by se v obecné češtině vyslovovala „zatim“, „držim“ a „myslim“, a pokud by chtěl být překladatel důsledný, měl by změnu kvantity samohlásky zaznamenat i do psaného textu.

Důvodem těchto nesrovnalostí by mohl být i ostravský původ překladatele (ačkoli podle tiráže text prošel standardní redakcí). Mluvčí, kteří běžně nemluví obecnou češtinou, totiž nemají dostatečně vyvinutý cit pro její použití. Překladatel tedy správně naznačil nespisovný jazyk, ale nedržel se jej do důsledků.

Co však znamená do důsledků? Výše jsme zmínili rozdíl mezi stenografickým zápisem nebo fonetickou transkripcí, tedy grafickým záznamem mluvené řeči a její stylizací. Nadmíru složitou otázkou je zápis daných výrazů v literárním textu, jejich výskyt v různém kontextu – sousloví, věty, odstavce... –, a vliv takových subtilních okolností jako rytmus či tón dané pasáže. Zaměříme-li se tedy výhradně na sledování kritizovaných prvků, budeme nadskakovat rozhořčením a radostí z úlovků. Je však také možné, že čtenář, pohlcený tokem vypravěčovy promluvy, si takových „závažných“ vybočení vůbec nevšimne. Zmíněné nepatrné problémy nelze považovat za dostačující argumenty pro tvrzení, že překlad není zdařilý. Originální francouzský text je velmi náročný a překladatel odvedl výbornou práci mj. i v hledání adekvátních poloh promluv jednotlivých mluvčích.

Jak jim zobák narost...?
Druhá velká výtka kritičky na překladatelovu adresu rovněž souvisí s obecnou češtinou a používáním slangových výrazů a vytýká překladu nedostatečné zachycení stylu jednotlivých postav. Tomuto názoru však můžeme oponovat úryvky z promluv prvních pěti postav:

Kapitola v podání spořádané ženy na úrovni, Meyerové: „...Stoeffer má záchvat vlhkého kašle a zakončí ho nepříjemným tělesným zvukem, hnusí se mi, je mi z něho na zvracení, Rorty na něj vrhá rádoby soucitný pohled, Rorty je přitažlivý ztepilý čtyřicátník...“ (s. 15) Řeč postavy plně vystihuje její povahu, z použitého lexika a spisovných koncovek je patrné, že mluvčím je člověk na úrovni, dokonce i když popisuje silný pocit odporu ke svému kolegovi, nepoužije silně expresivních či vulgárních slov. Stejně tak při popisu atraktivního kolegy nesklouzne k lascivnosti, ale zůstává i ve svém vnitřním monologu sále korektní.

Frajírek Pujol: „...už aby byl večer, mám spicha s tou buchtou z lékárny, ale do tý doby je tu Dominique Meyerová, fakt sexy ženská...“ (s. 21) – i s minimálním použitím obecné češtiny je na první pohled patrný rozdíl oproti předchozí promluvě. Odlišení stylu promluvy je dosaženo právě použitím hovorového lexika (což Anna Čmejrková popírá), například: „proto jsem dostal tenhle flek...“ (s. 21), „ale teď ať se jde bodnout“ (s. 21), „ještě furt jsem ve zkušebce“ (s. 22). Zároveň je zachováno občasné použití lexika vyššího stylu tak, jak je tomu v originále: „...mea culpa, c´est la vie...“ (s. 21), nechybí ani obrazná vyjádření: „...je třeba dostat lidi z jejich ulit...“ (s. 21).

Lehce zakomplexovaná, „normální ženská“ Brémontová: „...připadám si jako na kurzu managementu někdy v osmdesátých letech, Tissier je ostatně hodně eighties...“ (s. 29) „...Pujol na mě zírá, co mi tenhe playboy z výprodeje může chtít, cítím se jako tlustá kráva...“ (s. 29) – nechybí zachování výrazů manažerského slangu, celkově promluva dokonale vystihuje charakter postavy.

Tissier, topmanažer za zenitem, ale stále ještě na úrovni: „hemoroidy o sobě zase dávají vědět, mám té bolesti po krk, potřeboval bych si lehnout, terapie doktora Watze už nezabírá, krvácím v jednom kuse...“ (s. 38) Tento úryvek navíc vyvrací tvrzení Anny Čmejrkové, že překladatel používá obecnou češtinu plošně u mužských monologů.
Stoeffer, zhrzený a naštvaný bývalý topnamažer: „...hajzl je to, hajzl, hajzl, ani špetka úcty nebo soucitu, vůbec nic, moc dobře vím, na čí stranu by se tahle svině postavila v lágru, chudák Brémontová, a ta nebetyčná šaškárna s těma tematickejma snídaněma...“ (s. 47). I zde Zdeněk Rucki dosahuje hovorového stylu převážně volbou odpovídajícího lexika.

Kdybychom nebyli omezeni rozsahem článku, mohli bychom takto pokračovat až k postavě Alighieriho.

Návod na překlad?
Anna Čmejrková poukazuje na překladatelovy limity a navrhuje proti nim vlastní, elegantní a zdánlivě ideální řešení. Často u nich však zůstáváme na pochybách, jak by tato nabízená řešení obstála v celku knihy, jejíž konzistentní působení je základním předpokladem dobrého překladu. Kritička například takto pro změnu vytýká překladatelově variantě hovorovost v místech, kde by ona použila knižní styl (srov. překladatelovo řešení části textu o „božské jiskře“ v knize a řešení A. Čmejrkové v jejím článku), jinde zas navrhuje nahradit mnohoslovnost věty „blíží se k závěru svého příspěvku“ obratem „každou chvíli dohovoří“ – zde se již jedná o kontextová synonyma často takřka rovnocenná... Nutno připomenout, že každý překlad je z velké části jednou z mnoha možných variant.

Stejně relativní je Čmejrkové hodnocení „trochu groteskně působí zvolání ‚chce se mi blít, vybliju se přímo tady‘ (54; elegantnější by snad bylo řešení ‚chce se mi zvracet‘ nebo expresivnější ‚chce se mi blejt‘)“ – i rodilý Pražák by v reálné situaci kritizovaný proslov klidně mohl pronést. Naopak kritika v těchto nuancích začíná působit jako poněkud účelové vypisování příkladů, které by se spíše daly zahrnout do práce o subjektivním vnímání jazyka, o rozdílnosti idiolektu, o nutném sváru nejen regionálních, ale i sociálních, generačních, zkušenostních atd. pohledů na češtinu.

Takto by se dalo postupovat dál a polemizovat s leckterými dalšími závěry Anny Čmejrkové: například kritizovaná pasáž „Je fakt, že už nejsem k nakousnutí“ těžko jedním šmahem odsoudit jako nevhodné řešení, pokud vezmeme v úvahu, že překladatel se nejspíš snažil zachovat patrnou sebeironii originálu, která by se v kritičkou navrženém překladu zcela vytratila…

Podle Čmejrkové překladatel dále není dostatečně věrný originálu také v pasáži vyznačující se v Quintreauově knize užitím anglicismů: „Na pochybách jsem v tomto ohledu v případě promluvy kariéristy de Valse, která je v originále „prošpikovaná“ řadou anglicismů, typických pro manažerské prostředí. V překladu se tento aspekt de Valsova monologu zcela ztrácí.“ Zde je ale opět záhodno vzít v potaz rozdíl mezi jazykem originálu a překladu: francouzština má díky své typologii mnohem menší obtíže s vkládáním anglicismů do vět, čeština se po formální stránce mnohem více brání tím, že je musí uměle začlenit do deklinací či paradigmat, čímž zároveň podtrhuje jejich cizí původ, protože v české větě mohou působit o to nepřirozeněji. Snahou překladatele by mělo být zachovat je všude tam, kde je to v češtině možné, a případné ztráty se snažit kompenzovat tam, kde to mateřština dovolí. V dané kapitole skutečně některé i najdeme („holding“, „playboy“, „lifting“, „piercing“, „image“ – příklady jen ze s. 56-58).

 

Navíc, jak už bylo řečeno, aby mohla být kritika považována za objektivní, měla by hodnotit nejen záporné, ale i kladné aspekty analyzovaného textu – a v překladu Zdeňka Ruckého je určitě co ocenit. Nebylo nijak snadné nalézt a udržet jedenáct variací vnitřního monologu „kravaťáků“, tedy lidí zaměstnaných ve vysokém managementu, vybraných Laurentem Quintreauem tak, aby se co nejvíce svářily jejich vnitřní světy. Nebylo nijak snadné stylizovat znuděnou, defétistickou, rozhořčenou či bojovnou náladu každého z nich. Ruckého překlad se pěkně čte, nabízí často velmi vtipná řešení – běžným mluvčím obyčejně podvědomě známá, jež jsou ale rozhodně pro málokoho pohotovou součást aktivního slovníku.

Co v recenzích uměleckých překladů často chybí, je citlivé postižení problematiky oboru (často také respekt k individuálnímu přístupu a svébytným řešením) a zřetel k účinu textu: schopnost nadhledu nad komplexním přístupem k textu originálu a překladu a nad dílčími problémy, konkrétními detailními řešeními, jakkoli někdy subjektivně vnímanými za ne právě vhodná, u nichž však je – máme-li je posoudit jako neomluvitelné prohřešky – třeba posuzovat především jejich podíl v rámci celého textu. Kritizovat tedy buď celkové pojetí překladu (mine-li se překladatel v „nasazení“ textu), anebo ta dílčí řešení, jež jsou neústrojná, zvolené pojetí narušují nebo shazují.

Úkolem překladatele je volit slova a přizpůsobovat promluvy postav jejich psychologii tak, aby celek zprostředkovaného díla zapůsobil na čtenáře stejně jako jeho originál. Proto by čistě na rozboru významových nuancí dílčích řešení neměla stát žádná – jakkoli bystrá – kritika překladu.

Text kritiky

 

© Hana Bělíková, Markéta Benešová, Olga Fraitová, Vladimíra Matějková, Ludmila Rusá, Michaela Řezáčová, Lenka Tomášková, Irena Zbiejczuková.
Text vznikl v rámci semináře Překlad literárního textu a redakce na Ústavu translatologie FF UK.

Diskuse

Vložil: Hana Bělíková, 13.10.2009 13:06
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
to Lukáš Novosad: V prvé řadě bych chtěla říct, že mě těší, jakou metakomunikaci jsme svou reakcí na kritiku vyvolaly. Ráda bych jí ještě rozšířila a reagovala na Vaši reakci. V prvé řadě bych chtěla osvětlit vznik naší práce. Jak si můžete všimnout v anotaci, seminář je zaměřen na literární překlad,... nikoli na kritiku (na to máme semináře jiné). Reakce na kritiku vznikla naprosto spontánně v průběhu našich vlastních snah o překlad úryvku Hrubé marže. Nakonec jsme se s kolegyněmi dohodly, že se každá budeme věnovat jednomu z aspektů recenze a nakonec naše dílčí reakce spojíme v jeden celek. Samozřejmě, za kolektivní práci se lze jednoduše schovat, ale jak uvidíte za chvíli, každá si za svým "kouskem" stojíme. Spíše než kolektivní článek jde tedy o jakousi koláž. Nyní k jednotlivým bodům Vaší reakce. ad 1.) Vaši nabídku kolegyním přetlumočím, jistě ji rády v budoucnu využijeme. Z ústavu translatologie byla již do Plavu vyslána poměrně obsáhlá recenze nového překladu E.A.Poea. ad 2.) viz dříve ad 3.) Samozřejmě, že chápeme funkci titulku, zarazil nás však odsudek v něm obsažený. ad 4.) Zde bych jen chtěla uvést, že naše vedoucí semináře, tedy Jovanka Šotolová, měla na našem článku podíl pouze inspirační a její názory a postoje v něm nemusí být nutně obsaženy. Body 5.), 6.) a 7.) jsou mým dílem, proto s Vámi budu ráda polemizovat. ad 5.) Podle mého názoru by to takto mělo být. U¨chrakteristiky originálu v rámci kritiky překladu by se měl autor myslím omezovat na neutrální konstatování, totéž platí u recenze knihy vydané v překladu (to, že překladatelé a překladatelky pláčí nad nedostatečnou kritikou překladu neznamená, že by měla být integrální součástí recenze knihy). Bohužel stojím za názorem, že kvalifikovanou kritiku překladu může vytvořit pouze člověk znalý buď obou jazyků (v ideálním případě sám překladatel), nebo alespoň problematiky překladu. Nejsem si jistá, kolik takto schopných literárních recenzentů se v českém kontextu pohybuje. ad 6.) Za prvé bych Vás ráda upozornila na to, že interpretace nebyla nabídnuta jedna, ale hend více, právě pro ilustraci toho, jak může být snaha o jedinou interpretaci zavádějící. ad 7.) Nemám samozřejmě nic proti vtipnosti ani trefnosti Vámi zmiňovaných kritiků. Bohužel v námi komentované recenzi negativa zcela zastínila fakt, že je překlad celkově povedený, obzvláště vezmeme-li v potaz obtížnost textu originálu. Cílem kritiky snad není paušálně "kritizovat". Nesnažíme se říct, že je třeba chválit za každou cenu, ale že by se na chválu nemělo zapomínat. (jen tak na okraj: to, že kritika by neměla být jen negativní, nás učili na gymnáziu). Vaše další body se týkají práce kolegyň, pokusím se je také požádat o reakci. Každopádně za nás všechny snad mohu vyjádřit potěšení nad diskurzem, který se kolem naší práce vytvořil.
Vložil: Lukáš Novosad, 25.09.2009 18:59
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Nastal myslím čas, kdy se k tomuto článku chci vyjádřit také. Věděl jsem od Jovanky ještě před jeho vydáním, že se něco chystá, nuže pak jsem byl příjemně překvapen vážností a poctivostí této reakce (musela dát hodně práce). Je tu však (možná samozřejmě) několik bodů, které jsou podivné. Předesílám,... že asi nikdo zainteresovaný nečeká, že budu plivat po Čmejrkové kritice otištěné v Plavu (již nepřijímám bez výhrad). Tedy bodově: 1) článek je vlastně recenze recenze. to je samozřejmě jiný žánr než samotná recenze. bylo by hezké, kdyby autorky své teze předvedly v praxi jako vlastní recenzi překladu. rád kterékoli z nich poskytnu prostor v Plavu. 2) článek je kolektivním dílem. je bezesporu snazší nést kůži na trh v kolektivu, protože při hádkách o konečné znění může spadnout pod stůl leccos, co by jinak autorky jednotlivě rády publikovaly. ale je to samozřejmě dohad, třeba práce na článku vypadala jinak. je-li však můj odhad správný, odpovědnost za text je v rovině jednotlivce menší, lze se schovat za celek. to není docela fér přístup. lépe by bylo, kdyby každá z autorek publikovala vlastní recenzi recenze. ledaže by článek byl míněn jako manifest, to pak snad ano. ale to by - v souladu s požadavky samotných autorek - mělo být výslovně zmíněno. 3) lze se obout takřka do každého odstavce: název recenze je samozřejmě zvolen jako provokace, jazyková hříčka atd., má prostě jako každý dobrý titulek zaujmout. četl jsem jen ve špatných doporučeních, že by autor musel výslovně zdůvodnit název svého textu/díla. nějaká práce by přece měla zůstat na čtenáři, proto čteme, ne? 4)jistě je případné uvádět, kolik z textů recenzent srovnává. zřejmě bláhově jsem se domníval, že není-li to zmíněno výslovně, rozumí se samo sebou, že srovnal celá znění. v případě takto krátké knížky to navíc není nic až tak těžkého. pro zajímavost, zdejší šéfredaktorka Jovanka Š., takto vedoucí semináře, na němž tento text vznikl (snad to nepletu), publikovala v Plavu doposud dvě kritiky překladu, přičemž jen v jedné z nich alespoň přibližně specifikovala, nikoli jak dlouhé úseky porovnávala, nybrž z které části knihy. v obou případech samozřejmě kritička nedala do zrcadla bloky textů, nýbrž jen jeho ždibečky: slova, věty, nebo ještě přidala styl. totéž dělá Anna Čmejrková, byť to nemá označené v kapitolách. jde tedy u Jovanky o změnu názoru? nadto větě "zda porovnávala (předem dané?) úseky originálu a překladu, anebo jen účelově dohledávala výrazy a pasáže, na nichž by mohla své výtky demonstrovat." pranic nerozumím - jako by signalizovala, že celá Čmejrkové recenze byla snad na objednávku (ano, redakce texty také zadávají, toto však nebyl případ ten, nýbrž jejího vlastního čtenářského zaujetí; je však přece nepodstatné, kdo stojí za článkem, ale o čem je ten). pokud se tu snad v druhé části citátu pracuje s představou, že měla Čmejrková dopředu připravené výtky, k nimž hledala příklady, pak mám obavu, že autorky její text pořádně nečetly. 5) u "kritikovi překladu však nepřísluší hodnotit kvality originálu, měl by hlavně posoudit, nakolik a jakým způsobem jsou tyto kvality (ať už pozitivní, či negativní) reflektovány v překladu." jsem byl upřímně zděšen. platí-li tato maxima, pak zároveň platí, recenzentovi díla (který však u překladu impicitně, ať chce nebo nechce, hodnotí i překlad, že), nepřísluší jakkoli se přímo vyjádřit k překladu. takže si potom, páni překladatelé a paní překladatelky, neustále nestěžujte, že na vás recenzenti zapomínají, tady máte černé na bílém, že je to v pořádku. 6)"Právě již v rozboru originálu poskytuje Anna Čmejrková prostor k polemice." - ale samozřejmě, to je přece hlavní náplň kritické práce. každý soud je nakonec jen osobní, více nebo méně důmylsně podaný. a každý soud je napadnutelný. proč takovou samozřejmost vyzdvihovat, notabene vydávat za slabinu nějakého článku? nechápu. (ostatně vždyť autorky se hned v dalším odstavci odhodlají ke své interpretaci (místo aby ji v souladu se svými požadavky odolaly), samozřejmě nikde sebeméně zpochybněné, všecko je to psané tak, jako by to bylo tak a ne jinak, přičemž začínají odmítnutím představy, že si Anna Čmejrková položila otázku, jež je podle nich důležitá. co když ano a podle ní důležitá nebyla? kdo má tedy "větší pravdu"?) 7) věta "K úvodu kritiky překladu z pera Anny Čmejrkové stojí za zmínku ještě jedna obecně známá, ale často opomíjená skutečnost: že totiž kritik nemá za úkol vyzdvihovat jen negativa." mě upřímně rozesmála. copak existuje jasný, kanonický, obecně přijímaný předpis na to, jak má vypadat správná kritika/recenze? kde? od koho? pokud si přečtete kritiky takového Bohumila Doležala nebo Jana Vaňka jr., jsou to texty vypočítávající takřka zásadně jen negativa. nic to ovšem nemění na jejich důmyslnosti, zábavnosti ani přitažlivosti. poukázat hlavně na problémy a bez obav přitom nést tíhu odsudků je po mém soudu bezesporu obdivuhodnější přístup než tvorba dalších a dalších uznalých potlesků, které se nijak nepokoušejí s dílem vypořádat. recenzování je přece tvůrčí proces, začínaný s každým textem vždy nanovo, nikoli vyplňování křížovky. učivo prvního ročníku vysoké školy. doufám že na kterékoli filologii. (a hodnocení článku A. Čmejrkové je opět subjektivní - jaké ostatně jiné -: napíši-li, že článek se nese v duchu věcném, nikoli negativním, čí tvrzení platí víc?) 8) po "Je známo, že v češtině je jako v jednom z mála jazyků výrazně propracovaná nespisovná podoba jazyka. (...) Obecně česky hovoří dělník u pásu se svými kolegy, spisovatel, ale i premiér ve svých veřejných vystoupeních. Přitom každý mluvčí je velice dobře seznámen se spisovnou formou jazyka, aktivně se k ní však uchyluje jen v určitých situacích." s dovolením přeskakuji pasáž o nespisovnosti a odmítám ji brát jako relevantní. stojí-li celá na chybě, nemá totiž smysl vážně se jí zabývat. čeští premiéři sice opravdu mluví čím dál častěji jako dělníci, ale většinou ještě dovedou používat hovorovou češtinu, případnou k výpovědnímu rámci, v němž se většinou při komunikaci "s námi" nacházejí. stejně jako kdokoli z nás. plést si hovorovou a obecnou češtinu (dále se totiž s pojmem hovorovosti pracuje, čili autorky zjevně obecnou a hovorou češtinu vnímají jako totožnou vrstvu jazyka), to jsou opět začátky studia na vysoké škole, neřkuli že je to učivo gymnaziální. a nepochybně jen málokdo je obeznámen se spisovnou češtinou velice dobře. sám se češtinou živím a mám v ní ještě moc mezer. přitom ano, pasus o užití nižších vrtev českého jazyka, to je skutečné gró Čmejrkové recenze i této reakce. o tom se dá hádat donekonečna a všichni vlastně budou mít pravdu. právě proto, že nespisovný jazyk i spisovný mluvený jazyk nejsou pevně ukotvené. další si odpustím, závěrem ještě smířilivé: "Co v recenzích uměleckých překladů často chybí"... Řekl bych, že v prvé řadě chybí ony recenze překladů. je jich pořád málo a soustavně, opravte mě, jestli se mýlím, se jim věnuje právě jen Plav. a Magda de Bruin. (případné překlepy a chyby mi promiňte, nemám čas po sobě příspěvek zkorigovat)
Vložil: michaela otterova, 25.09.2009 13:55
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
to jovanka: Ano, v poslední větě jsem se skutečně nevyjádřila přesně. Měla jsem na mysli, že kritika překladu má poctivě pojednat o všech relevantních aspektech daného textu, nikoli (v rámci jakési pochybné vyváženosti) tu pochválit, tam zkritizovat. Naopak (v rámci objektivity) velmi souhlasím s úvodní... pasáží článku, totiž že je třeba uvést, jak rozsáhlý vzorek byl analyzován.
Vložil: Magdalena Křížová, 25.09.2009 13:21
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Díky za kvalitní "kritiku kritiky" překladu, trefnou a výstižnou. Praxe je skutečně taková, že se hovorová rovina napodobuje v literárních textech zpravidla stylizovaně, tj. nikoliv důsledně a vždy, ale jen v náznacích, a to z důvodů, které jsou tu uvedené v diskuzi (ani mluvčí češtiny nejsou vždy a... stoprocentně důslední, nemluvě o regionálních rozdílech; a navíc se takový text stává téměř nečitelný...) Pokud jde o to, že původní čeští autoři si můžou dovolit laťku stylizace posunout více k hovorovosti - to je asi přirozené, ne? Inovace v této a v podobných oblastech je skoro vždycky na bedrech původních autorů. Aby se stal překladatel inovátorem, musel by ho originální text před ním k takovémuto riskantnímu (a odvážnému) kroku vyloženě vybízet. Což zřejmě alespoň zde nebyl ten případ. A taky děkuju za závěr článku: "vozit se" kritice po jednotlivých řešeních, která nejsou nota bene ani prokazatelně špatná, opravdu není smyslem kritiky překladu. Knížku jsem nečetla, ale pasáže citované v tomto článku mě přesvědčily, že ten překlad je povedený (snad si ho dokonce i koupím :)
Vložil: jovanka, 25.09.2009 00:08
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
to M. Otterová: "tvrdit, že musím nutně překladatele za něco pochválit, abych byla objektivní" - nic takového v článku nikdo netvrdí. Čtěte pozorněji, prosím. Sama z textu citujete "aby mohla být kritika považována za objektivní, měla by hodnotit nejen záporné, ale i kladné aspekty analyzovaného textu"....
Vložil: Michaela Otterová, 24.09.2009 13:59
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Je dobře, že tu vzniká translatologická debata. Ovšem na můj vkus se příliš zabývá jednotlivostmi. K tomuto textu mám jednu zásadní výhradu: "aby mohla být kritika považována za objektivní, měla by hodnotit nejen záporné, ale i kladné aspekty analyzovaného textu". To je s prominutím výraz zbabělosti,... ne objektivity. Objektivita kritiky překladu tkví v tom, že se zabývám všemi relevantními jeho aspekty, nikoli jen nahodilými chybami. Je také pravdou, že téměř každý překladatel alespoň v nějakém aspektu ve svém úsilí uspěje. Ale tvrdit, že musím nutně překladatele za něco pochválit, abych byla objektivní, tak to pardón...
Vložil: Martina Neradová, 02.08.2009 19:07
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
No ta poznámka v Sestře je samozřejmě odrazem doby. S těmi redaktory jsem to tedy předtím špatně pochopila. Jinak souhlasím, že jde o věc osobního vkusu, i s tím, že bych dloužení používala jen v přímé řeči. Ale ani takové užití si před každým redaktorem/překladatelem zatím neobhájíte. Někteří prostě... tvrdí, že je to gramaticky špatně a hotovo. Jenže přesně, jak píšete, je to patrně jen otázka času - ať už si o tom myslíme cokoli.
Vložil: Magda de Bruin, 02.08.2009 14:00
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Ta poznámka v Sestře mi vždycky přišla dost komická - takové ujištění, že autor i redaktor ve skutečnosti pravopis umějí... Dnes už nikdo necítí potřebu ten styl takhle ospravedlňovat. U Jáchyma Topola je ostatně v tomto kontextu hlavně zajímavé zcela plynulé střídání hovorových a spisovných (poetických,... nebo naopak spíš mírně žurnalistických) pasáží - to je něco, co by překladateli možná tak snadno neprošlo (ale jako skoro u všech odchylek od normy je nejspíš otázka času, kdy to pronikne i do překladů). Mimochodem nemyslela jsem to tak, že ty dlouhé tvary tam (zvrhlý) redaktor vkládá, ale že je (vědomě?) neopravuje. Nemyslím si taky, že by dloužení bylo v překladu nepřípustné - v přímé řeči bych se ho nebála (a před redaktorem by se určitě dalo obhájit), v delším textu je to věc volby - já osobně bych s tím váhala, protože mi to jako čtenáři vadí. Ale je to do velké míry věc vkusu, věku atd. (A měla by to být samozřejmě vědomá volba, nikoliv neznalost pravidel.)
Vložil: Martina Neradová, 02.08.2009 11:25
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Ano, u Škvoreckého je to přesně tak, jak říkáte, například Voženil v Inženýrovi. A ještě k Topolovi. V ediční poznámce k Sestře se píše: "Ediční příprava respektuje autorův záměr zachytit jazyk v jeho nesoustavnosti a vykloubenosti. Časté odchylky od běžné normy [následuje výčet včetně kolísání v akuzativu... ji-jí]představují prvek autorovy poetiky, jsou součástí jazykové hry, charakterizují postavu nebo prostředí. Platná pravidla jsou přítomna v pozadí za textem, protože jen díky existenci normy je možné její smysluplné překročení." Ani v tomto případě tedy nešlo o svévoli zvrhlého redaktora. Trochu nás to ale vrací na začátek téhle diskuze - proč to za určitých okolností v české beletrii jde, zatímco v překladu je to nepřípustné? Pořád si myslím, že u extrémně nespisovné řeči by to nevadilo, jiná věc je, že se v překladech setkáme i s naprosto náhodným dloužením, které je výsledkem buď neznalosti, nebo nepozornosti.
Vložil: Magda de Bruin, 29.07.2009 15:36
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Jestli se nemýlím, dělá to Škvorecký ale výhradně v přímé řeči, případně v dopisech postav, které jsou s pravopisem na štíru (např. Inženýr lidských duší). To je trochu jiná situace než celá kniha psaná z perspektivy více či méně hovorově mluvícího vypravěče/vypravěčů (jako zřejmě v případě Hrubé marže... - soudím podle recenze, sama jsem tu knihu nečetla).
Vložil: Jan Vaněk jr., 29.07.2009 14:42
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Jako příležitostný překladatel (a častější redaktor) se shodnu s předřečníky v tom, že preferuji zachování rozdílu ji/jí přesně z uvedených důvodů. Ohledně Škvoreckého, kde přesně to je? On myslím dost bazíroval na fonetičnosti zápisu, včetně protetického vo- a vynechávaného j-, tam je to opravdu silně... zřetelně nespisovné a stylová nevyrovnanost nehrozí.
Vložil: Magda de Bruin, 28.07.2009 10:10
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
No, já myslím, že u obou jmenovaných autorů hodně záleží na tom, jak s tím naloží redaktor.
Vložil: Martina Neradová, 28.07.2009 00:53
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Díky za reakce! Argument s výslovností uznávám, asi je tedy opravdu lepší délku rozlišovat. Ale abychom byli spravedliví k našim autorům: "jí" píše třeba Jáchym Topol, u něj to asi omyl nebude, nebo dokonce Škvorecký, u kterého to omyl určitě není:-)
Vložil: Magda de Bruin, 27.07.2009 10:35
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Na problém ji/jí jsem narazila při překladu nizozemských pověstí (Bludný bruslař, Argo). Originál byl z poloviny v nářečí, takže i můj překlad zachází v hovorovosti poměrně daleko. Sama jsem po dlouhém zvažování a zkoušení nakonec zvolila všude tvary "jí", ale redaktor mi to pak přece jen vrátil do... podoby ji/jí. Určitě tady platí, co píše Petra, totiž že ve výslovnosti (alespoň v českých krajích) se ty rozdíly stejně ztrácejí. Správná psaná podoba aspoň poskytuje při čtení určitou oporu. A určitě platí, že na rozdíl od jiných hovorových prvků tohle zavání mírnou negramotností (a současná původní beletrie dělá možná z nouze ctnost, protože se asi už ve škole neučí ta prostá pomůcka, že stačí nahradit ji/jí zájmenem "ta": té/tou odpovídá dlouhému "jí", krátké "tu" navozuje použití "ji").
Vložil: Petra, 26.07.2009 19:41
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Souhlasím, taky mluvím nedůsledně, abych nebyla ani příliš spisovná, ani příliš nespisovná. ji/jí: na to se názory různí. Spisovně to asi vyslovuje málokdo, podobně tomu bude i se čtením, spisovně napsaný krátký tvar si pro sebe můžeme přečíst nespisovně dlouze, "jsem" taky nemusíme číst s "j". Osobně... bych byla pro dlouhé psaní, aby text opravdu nevypadal komicky, ale vzhledem k tomu, že spousta lidí ji/jí nerozlišuje, měl by se rozdíl graficky zachovávat, aby ho všichni aspoň podvědomě vnímali. A záleží taky, odkud překladatel pochází, každý chápe (ne)spisovnost jinak (např. protipóly Praha-Brno, kde se něho/něj vnímají opačně).
Vložil: Martina Neradová, 26.07.2009 15:59
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Přidávám se k paní Magdě de Bruin - například důsledné používání protetického "v" by mohlo vést až ke karikatuře postavy. Navíc není pravda, že by mluvčí byli v těchto věcech vždy konzistentní - někdo může říkat "von", ale "okno" a "obecně", nebo jednou "von" a podruhé "on". Podobně je to i s adjektivními... koncovkami "-ej" a s krácením samohlásek. Vono je to totiž složitější... Zajímal by mě ovšem názor překladatelů na psaní "ji/jí" v akuzativu. Sama mám pocit, že spisovný tvar může zejména ve spojení s vulgarismy vyznít komicky, ale vím, že někteří v tomto případě dloužení odmítají jako gramatickou chybu, přestože současná původní beletrie se mu nevyhýbá.
Vložil: editace, 13.07.2009 16:35
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Práce je kolektivní, ale do anotace se všechna jména nevejdou; směrodatný je vždy copyright pod článkem, kam se dá uvést více informací.
Vložil: Jan Vaněk jr., 13.07.2009 15:34
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
A je tedy "Autor článku: Hana Bělíková", nebo je to kolektivní dílo všech ostatních seminaristek, jimž je přiřčeno autorské právo?
Vložil: Magda de Bruin, 13.07.2009 12:34
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Jen drobnost k "odkazu A. Danteho": jmenoval se Dante Alighieri (v tomto pořadí). Mělo by se také sjednotit skloňování - později se uvádí "okleštění Dantova známého díla". Ale obsahově je to skutečně zajímavý článek - na otázky (míry) hovorovosti v českém překladu naráží asi každý překladatel. Ze svých... zkušeností bych doplnila i ryze praktické hledisko - příliš fonetický přepis, určitě v rozsáhlejším textu, je pro čtenáře časem únavný (nelze podceňovat grafickou podobu slova, jak ji máme zafixovanou ze spisovných textů). I to je důvod pro použití stylizovaného hovorového jazyka.
Vložil: J. Zeman, 12.07.2009 15:47
Quintreau, Laurent: Hrubá marže
Moc hezká práce. Díky!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4175x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce