Enright, Anne: Shledání

Enright, Anne
Shledání

studie beletrie zahraniční

Jako většina opravdu dobrých knih se Shledání vzpírá jakékoli stručné definici. Je to kniha na pomalé čtení, kniha, ke které stojí za to se vracet, protože každý návrat nás odmění dalším nečekaným objevem.

Hledání, shledání, nalézání
Anne Enrightová: Shledání, přel. Dominika Křesťanová, Euromedia-Odeon, Praha 2009, 256 stran

V říjnu 2007 porota Man Bookerovy ceny znovu prokázala nespolehlivost znaleckých předpovědí, když jednomyslným rozhodnutím cenu udělila málo známé irské prozaičce Anne Enrightové. Její kniha Shledání (The Gathering) byla tak oficiálně prohlášena za nejlepší anglicky psaný román uplynulého roku nejen na Britských ostrovech, ale v celém Commonwealthu. Autorce to ocenění zaručilo kromě nemalé finanční odměny i okamžitý věhlas a román vyneslo až na špičku nejprodávanějších titulů.

I když bylo její vítězství překvapením, kniha nebyla dílem žádného literárního začátečníka. Anne Enrightová se tou dobou věnovala psaní už téměř dvacet let. Narodila se roku 1962 v Dublinu, kde také vystudovala angličtinu a filozofii na prestižní Trinity College. Původně tíhla k divadlu, ale stipendium na kurz tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi pod vedením Malcolma Bradburyho a Angely Carterové nakonec rozhodlo o její budoucí kariéře.

Do literatury vstoupila v roce 1991 knihou povídek Přenosná panna (The Portable Virgin), která jí získala Rooneyho cenu za nejlepší irskou knihu roku. V té době pracovala jako režisérka a producentka v irské televizi a psala jen ve volném čase. O dva roky později se odhodlala zaměstnání opustit a živit se literaturou.

Její první román Paruka mého otce (The Wig My Father Wore) z roku 1995 je absurdně laděný milostný příběh ze současnosti, vyprávěný mladou Dubliňankou, která pracuje v produkci trapného televizního pořadu Kvíz lásky a zamiluje se do anděla seslaného na zem zachraňovat lidské duše před zoufalstvím. Za pět let následovala kniha Jaká jsi? (What Are You Like?), koncipovaná jako dvojportrét od narození odloučených dvojčat.

Raná tvorba Anne Enrightové se výrazně lišila od převládajícího realismu jejích irských současníků nejen svou lyrickou intenzitou, ale i volbou témat a jejich překvapivým zpracováním, často s fantaskními a absurdními prvky. Upoutala pronikavým intelektem, přesným pozorováním, originální analýzou a odvážným, břitkým až provokativním humorem.

Její odlišnost byla do jisté míry záměrná. Chtěla se prosadit jako spisovatelka v literárním světě ovládaném muži. Vědomí nedostatku ženského vidění v literatuře bylo u ní zřejmě posíleno tím, že většina irských spisovatelů její generace (Sebastian Barry, Colm Tóibín, Joseph O´Connor, Hugo Hamilton, Dermot Bolger) jsou muži. Téměř programově se snažila přispět k vyvážení situace, a to nejen tím, že z ženských postav přirozeně udělala protagonistky a vypravěčky svých příběhů. Nerovnováhu pociťovala nejsilněji v mužském literárním zpracování sexuálních námětů, kde žena je objektem, ne subjektem. Psát o sexu, a zejména o něm psát věcně, otevřeně, nesentimentálně a dokonce s humorem, se zdálo být výsadou mužů. Anne Enrightová mnohokrát s úspěchem prokázala, že tomu tak nemusí být.

V další knize, vydané roku 2002, tvoří smyslnost a sexualita hlavní ženské postavy přímo ústřední motiv románu. A na rozdíl od předchozích knih, převážně zasazených do prostředí současného Irska nebo Anglie, se tu stává místem děje exotické prostředí Paraguaye devatenáctého století. Historický román Potěšení Elizy Lynchové (The Pleasure of Eliza Lynch) volně zpracovává skutečný životní příběh krásné irské kurtizány, která se po boku diktátora Francisca Solana Lópeze stala na několik let nejbohatší ženou své doby. Námět, místo i čas děje přímo vybízely k využití nové škály výrazových prostředků. Román, psaný bohatým, elegantním, šťavnatým a senzuálním stylem, který mnozí kritici srovnávali s Gabrielem Garcíou Márquezem, jí vynesl pověst brilantní jazykové virtuozky.

Zatímco při práci na tomto románu měla možnost se soustředit na stylistickou stránku, její další kniha vznikala za docela odlišných podmínek. Jsou to zápisky z prvních měsíců mateřství, které sama přirovnala ke zprávám z bitevního pole. Osobní zážitky a pocity zaznamenávala po narození svých dvou dětí v črtách a úvahách, psaných ve vzácných chvilkách klidu. Vyšly souborně v roce 2004 pod názvem Jak se dělají děti: vklopýtání do mateřství (Making Babies: Stumbling into Motherhood). Kniha patří svým otevřeně autobiografickým, reportážním charakterem spíše do její paralelní publicistické tvorby. Její články, eseje, recenze a komentáře vycházejí už po mnoho let v předních literárních časopisech nejen v Irsku a v Anglii (Dublin Review, London Review of Books), ale i ve Spojených státech (The New Yorker, The Paris Review, Granta). S odstupem času říká, že zkušenost života matky dvou dětí ji postupně dovedla k přehodnocení některých dřívějších aspirací na estetickou vytříbenost a že se dnes více přiklání k realismu nebo až k naturalismu.

 

Shledání je jejím čtvrtým a dosud nejlepším románem. Napsala ho autorka, jejíž talent dozrál stejně jako její osobnost, jejíž styl se po dvou desetiletích vytříbil do formy čistší a jednodušší. Nepotřebuje už prokazovat svou jazykovou dovednost, ale dává ji plně do služeb příběhu. Obrací se k obtížnému námětu a neulehčuje si jeho zpracování žádnými vnějšími efekty. Nevystupují tu andělé, nezavádí nás do exotických krajů, ani název knihy hned neupoutá pozornost jako tituly dřívější.

Předkládá zdánlivě všední příběh životní krize ženy na prahu středního věku, od začátku až do konce vyprávěný hlavní postavou. Vnější akce se omezuje na minimum, většina děje se odehrává ve Veroničiných vzpomínkách a fantaziích. Její vyprávění má ale pečlivě konstruovanou strukturu, která rozděluje příběh do tří časových rovin. V první, reálné rovině zaznamenává současné dění, pozorování, rozhovory. Zahrnuje časový úsek necelých šesti měsíců a soustředí se převážně do dvou týdnů kolem bratrova pohřbu.

Druhá rovina obsahuje její vzpomínky, od nedávných, týkajících se hlavně historie jejího manželství a narození dětí, přes první lásku a dospívání až do raného dětství a zahrnují tedy asi pětatřicet let života nyní devětatřicetileté Veroniky. Čím vzdálenější od současného okamžiku, tím jsou vzpomínky zamlženější a méně spolehlivé. Veronika jejich spolehlivost opakovaně uvádí v pochybnost a hledá jiná možná vysvětlení zapamatovaných situací a událostí. První dvě roviny nejsou formálně odděleny, vyprávění plynule přechází ze současnosti do vzpomínek. Hranici mezi nimi ještě více zamlžuje občasná přítomnost Liamova ducha, kterou Veronika prožívá jako velmi reálnou a zařazuje svou vidinu do současného dění jako živou a konkrétní osobu. Třetí časová rovina je pak fantazijní spekulací ze života jejích prarodičů, většinou od primárního příběhu oddělená do samostatných kapitol, které tak vytvářejí paralelní příběh. Zahrnuje dobu asi padesáti let od roku 1925, takže přesahuje do časové roviny Veroničiných vzpomínek a svým dopadem i do přítomnosti. Její význam pro hlavní příběh uvádí na počátku: Semena smrti mého bratra padla do země už před spoustou let. Člověk, který je zasil, je už dávno po smrti, nebo si to aspoň myslím. Tím pádem když chci vyprávět Liamův příběh, musím začít dávno předtím, než se narodil.

Toto rozdělení příběhu do časových rovin odráží vztah člověka k vlastní minulosti a zejména k rodinné historii. Vzpomínky z vlastního života vnímáme jako reálné a velká část života našich rodičů ještě spadá do této kategorie, i když doba před naším narozením se obvykle začíná rozplývat do neskutečna a život generace našich prarodičů už patří do světa rodinných mýtů. Ve Veroničině situaci jsou vzpomínky na nedávnou minulost často bolestné a vrací se k nim jen nerada, zatímco do představ vzdálenější minulosti se vydává s chutí: A přiznávám, že je to příběh, který bych sepsala s největší radostí. Historie je přece nadmíru romantické místo, se všemi těmi drožkáři, rošťáky z ulice a botkami na knoflíčky. Do Dublinu dvacátých let minulého století se zjevně s chutí vydává i autorka. Vynikající líčení scény prvního setkání devatenáctileté Ady Merrimanové s mladým Lambertem Nugentem v hotelové hale má hypnotickou atmosféru sépiové fotografie a bohatství dobových detailů. Čas plyne neuvěřitelně pomalu, stále se čtenáři připomíná, že se píše rok 1925. K posílení iluze zašlého času tu nenápadně, ale velmi podstatně přispívá charakter jazyka. Aniž by archaizovala, autorka lehce posouvá, zjemňuje a zpomaluje styl historických pasáží. Stejně tak v druhých dvou rovinách citlivě odstiňuje rozdíly v přímé řeči let šedesátých a sedmdesátých od řeči současné.

Jazyk a změny, kterými prošel za posledních padesát až osmdesát let, nejsou v románu jen stylistickým prostředkem, ale podstatnou součástí příběhu. Veroničino pátrání v mlhavých vzpomínkách po události, která snad byla příčinou Liamova osudu, je znesnadněno tím, že ji nikdy nedokázala pojmenovat. Chtěla bych zapsat, co se toho léta, kdy mi bylo osm nebo devět, odehrálo v babiččině domě, ale nejsem si jistá, jestli se to doopravdy stalo. Mám nutkání předložit svědectví o neprokazatelné události, cítím, jak se ve mně s řevem dere ke slovu, byť se dost možná vůbec nestala. Nevím ani, jakým jménem ji označit…

Hned v úvodních větách se čtenáři předkládá otázka významu jazyka pro odhalení a pochopení pravdy. Snad stojí za připomenutí, že ke zmíněné události došlo někdy v šedesátých letech, kdy si katolická církev v Irsku ještě udržovala pozici absolutní autority. Teprve v průběhu osmdesátých a devadesátých let se začínalo veřejně mluvit o dosud ilegální antikoncepci a zároveň vycházely najevo případy zneužívání dětí, zejména katolickými knězi a vychovateli, které otřásaly samými základy irské společnosti. Novináři, rozhlasoví a televizní pracovníci, kteří měli referovat a diskutovat o skutečnostech dříve tabuizovaných a dosud nezmiňovaných, je museli nejdříve pojmenovat, vytvořit novou slovní zásobu. Jazyk se tak měnil s posunem v obecném vědomí, ale k posunu ve vědomí by nemohlo dojít, kdyby nebyl verbálně formulovaný. Pro dospělou Veroniku má tento posun klíčový význam, i když teprve šok bratrovy sebevraždy ji přivede k tomu, aby událost pojmenovala, pochopila a zařadila do souvislostí: Během následujících dvaceti let se okolní svět změnil a já si pana Nugenta vybavila. Ale sama bych tenhle krok nikdy nedokázala udělat, kdybych neposlouchala rádio, nečetla noviny a neslyšela, co se dělo ve školách, v kostelích a mnohdy přímo doma. Přistálo mi to přímo před nosem, a přesto mi to pořád ne a ne dojít.

Bezejmennou událost, které je Liam obětí a Veronika svědkem, odsunou oba do podvědomí, kde pak nepozorovatelně nabývá na ničivé síle. Je to právě nevyslovitelnost, nesdělitelnost toho zážitku, způsobená všeobecným mlčením o sexu v rodině i ve společnosti, která jim ho znemožňuje pochopit a vyrovnat se s ním.

Mlčení je nutné prolomit, aby se zrušila kletba promlčeného zločinu těla. Autorka to v postavě Veroniky dělá důsledně, tvrdě, nikdy neuhne pohledem, nezatmí scénu, neprostřihne na záběr kvetoucích šeříků za oknem. Stejně jako v předchozích knihách trvá na tom, aby všechno o sexu bylo vysloveno, ale vypovídá tentokrát převážně o jeho temné stránce.

Její průzračná, bezchybně plynoucí próza tu dostává až tělesnou kvalitu. Tělo a věci těla jsou stále naléhavě přítomné. Liamovo mrtvé tělo, Veroničino tělo zmordované po dětech, tělo jejího spícího manžela; i svou krizi v manželství shrnuje Veronika do věty: už v manželovo tělo nevěřím. Silné emoce sugestivně vyjadřuje tělesnými příznaky: Od boků ke kolenům se třesu jako sulc. Cítím příšernou horkost a uvnitř podivnou rozklíženost, ze které bych si nejradši zaryla pěsti mezi stehna. Je to matoucí pocit, něco mezi průjmem a sexem, takový bezmála genitální zármutek. Tělo uchovává naše prožitky spolehlivěji než paměť: Přetrvává jen to, co je zapsané v tělě, zbytek je jen letmý otisk. ovšem zdaleka není jen kniha o sexu a o věcech těla. Ani jen o lásce a smrti, o ztrátě, bolesti a vině, o zrádnosti lidské paměti a o hledání pravdy. Je o tom všem, ale je také skvělou a zábavnou studií složitých vztahů ve velké rodině. Když se objevila na seznamu nominací Man Bookerovy ceny, stručné komentáře v mediích ji charakterizovaly jako „temnou a bezútěšnou ságu tří generací nefunkční rodiny“. Temná kniha to jistě je, už svým námětem. Ale rozhodně ne bezútěšná, to bychom museli pominout přinejmenším závěrečnou katarzi, která dává Veroničině krizi smysl očistné pouti. Pokud jde o nefunkčnost rodiny, Hegartyové se nezdají být nijak neobvyklí, neobvyklá je snad pouze jejich početnost, i když ani ta nebyla v katolickém Irsku donedávna žádnou výjimkou. Dvanáct sourozenců vyrůstalo podle Veroniky spíše ve volném výběhu, protože při tak velkém počtu na ně rodiče prostě neměli čas.

Jako většina opravdu dobrých knih se Shledání vzpírá jakékoli stručné definici. Je to kniha na pomalé čtení, kniha, ke které stojí za to se vracet, protože každý návrat nás odmění dalším nečekaným objevem. Shledáme třeba, že temná zákoutí prosvětlují jiskřičky nepotlačitelného humoru, že skutečné mistrovství dokáže rozezpívat i tu nejsmutnější ságu, nebo že je nám ve společnosti samorostlých modrookých Hegartyů vlastně velice dobře. A že jednomyslná volba Man Bookerovy poroty nebyla nakonec ani trochu překvapivá.

 

© Alice Hyrmanová McElveen

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4625x

Inzerce
Inzerce