Kratochvil, Jiří: Slib 2

Kratochvil, Jiří
Slib 2

recenze beletrie česká

Nový román Jiřího Kratochvila nese podtitul „rekviem za léta padesátá“, což by mohlo sugerovat další tryznu za oběti komunistické mašinérie. Slib se však místo toho zručně pohybuje na pomezí tragédie a grotesky.

Dvojí vězení Jiřího Kratochvila
Jiří Kratochvil: Slib. Druhé město, Brno 2009, 292 stran. 

Nový román Jiřího Kratochvila nese podtitul „rekviem za léta padesátá“, což by mohlo sugerovat další tryznu za oběti komunistické mašinérie. Slib se však místo toho zručně pohybuje na pomezí tragédie a grotesky.
 
Kratochvilův Slib sice obraz společnosti vrcholného stalinismu nezbavuje rzi estebáckých praktik a brutální manipulace, avšak neodpovídá na ně zapálenými morálními odsudky, nýbrž prostředky, jež jsou literatuře vlastní. Fikcí dovede měnit zrůdnost v absurditu a obraz stalinistického ráje konstruovat z nadhledu, s laskavým pochopením toho, kdo má odstup a výsadu vlády nad vyprávěným příběhem.
 
Příběh architekta Kamila Modráčka, který se rozhodne po svém pomstít běžnému zástupci státních složek, obsahuje silný prvek grotesknosti – odplata se vymyká strůjci z rukou a mimoděk vytváří mikroskopickou „sklepní“ verzi totalitní utopie postavené na bohulibém motivu. Kratochvil navíc bohatou fabuli románu rozšiřuje o panoptikální výjevy z komunistického Brna, kde se pod rouškou ctnostného budování smilní jako kdykoli předtím. Pracuje s fantaskně podbarveným obrazem skutečnosti, čtenáře zbytečně nepoučuje, nevnucuje mu hodnocení a dokáže v pojetí padesátých let zachovat jiskřivý rozpor mezi banalitou všední existence a pokřiveností státního aparátu, stejně jako nostalgické echo avantgardních konceptů vzrušující revoluce.
 
Klíče, klec, pomsta
Jiří Kratochvil využil nadmíru náročné formy vypravěčské polyfonie. Různorodost vypravěčů neslouží k odkrytí podstaty světa, jenž postrádá scelující řád a smysl. Kratochvilova narace je silně dostředivá a početné nitky využitých vypravěčů-postav směřují do jediného ohniska, k jediné stabilní výpovědi. Nedočkáme se alternativních verzí fikčního světa – autorský vypravěč zůstává sebevědomě ve středu svého díla.
 
Na rovině vypravěče se zrcadlí ústřední­ metafora Slibu. Podobně jako Kamil Modráček i on vězní postavy ve zlaté kleci. Je majitelem klíčů a stále zpřítomňovaným architektem metafory o šalebné pomstě. Otevřeně podléhá kouzlu manipulace, svými hrdiny vláčí a vstupuje do jejich vnitřních monologů žertovnými glosami. Takový přístup hraničí se svévolí – a té se Kratochvil bohužel nevyvaruje. Vyprávění chybí ona iluzorní svoboda uvažování a celistvé nitro; mají tím pádem sklony k zpovrchnění. Autor obdivuhodně bohatým stylovým rejstříkem dokáže odlišit jednotlivé promluvy, ale hlubší charakterizace naráží na zmíněnou podřízenost dostředivému půdorysu jeho stavby. Postavy jsou dočasnými nositeli pohledu, prázdnými skořápkami, které vypravěč naplní a vzápětí opustí.
 
Vzdušné vězení ze slov
Zatímco Kamilu Modráčkovi se jeho podzemní utopie z rukou vymyká, pánovitý autorský vypravěč Slibu zůstává jistý. Jeho účel plně světí prostředky. Udržuje napětí, žongluje aluzemi, pohrává si se čtenářem a tragického vyznění docílí bez přepjatosti. Především ale dokáže zpřítomnit podstatu manipulací ve stalinské společnosti. Jeho ležérně rozevláté promluvy k „ctěnému čtenáři“ sice občas trpí až nadbytečným slovním exhibicionismem a strojenou květnatostí, ale i to lze brát jako součást velké narativní hry na pána sklepení a jeho poslušné vězně.
 
Kratochvilova nová kniha nesochá křečovitý pomník obětem komunistické zvůle. Neuzavírá místo pro komiku a absurditu, skrze niž se uhrančivá zrůdnost stalinské utopie vyjevuje přirozeně. Metaforickou strukturou poodhaluje cosi univerzálního v lidské povaze – neodolatelnost pomsty, sklon podléhat utopiím, podmanivý pocit třímání „volantu dějin“, ale i opojnou iluzi kontroly nad vlastním příběhem. Jakkoli Kratochvil podvratnou sílu vyprávění autoritativně ovládá, Slib v žádném případě není schematickým žalozpěvem. Spíše souzní s výrokem Slavoje Žižeka na adresu reprezentací velkých traumat lidských dějin: „Smích je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s nepochopitelným.“
 

© Vítek Schmarc
článek vyšel v A2
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 197 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

71%čtenáři

zhlédnuto 3600x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce