Ammaniti, Niccolò: Vezmu tě a odvedu tě pryč

Ammaniti, Niccolò
Vezmu tě a odvedu tě pryč

recenze beletrie zahraniční

V osudu Pietra a jeho rodiny jsou, jak je u Ammanitiho (snad s výjimkou románu Žábry) obvyklé, zachyceny některé sociální aspekty dnešní Itálie.

Niccolò Ammaniti: Vezmu tě a odvedu tě pryč (Ti prendo e ti porto via), přel. Alice Flemrová, Havran, Praha 2008, 391 stran.

Vezmu tě a odvedu tě pryč je druhý román Niccola Ammanitiho, autora známého v Česku díky knize Já se nebojím. Jeho druhé do češtiny přeložené dílo je klubkem příběhů několika postav, mezi nimiž vyčnívají dvě, které můžeme právem označit za hlavní protagonisty. Prvním je malý Pietro, pocházející z chudé rodiny, syn otce alkoholika a nervově labilní matky, který je sice obdařen vysokou inteligencí, zároveň ale i ostýchavostí a neschopností zařadit se do kolektivu. Tím druhým je čtyřicátník Graziano, místní don Juan, pravý opak Pietra, člověk, který celý svůj dosavadní život prožil toulkami po světě, hraním na kytaru v barech, sexem s náhodnými turistkami a opojením z drog. Od začátku do konce se jejich příběhy alternují, zpočátku bez sebemenších náznaků vzájemné souvislosti. Ammaniti však jejich osudy nakonec proplete způsobem, jenž je pro oba hrdiny bolestivý a pro čtenáře nečekaný.     
 
Na začátku se ocitáme v Ischianu Scalo, vesnici, kde kromě jednoho baru a pár obchodů není vůbec nic. Zde prožívají drobné patálie i životní tragédie hlavní nositelé děje, Pietro, Graziano, Gloria a Flora. Nejvýraznější postavou románu je bezesporu malý Pietro, hodný a tichý chlapec stranící se kolektivu, který je snadnou kořistí pro partu gaunerů vedených zlým Pietrinim. Ve škole má jedinou kamarádku Glorii. Spolu představují klasický vztah dvou lidí z rozdílných sociálních vrstev: chuďas Pietro na straně jedné, krásná Glorie z velmi bohaté rodiny na straně druhé. Seznámili se v době, kdy Pietrova maminka chodila vypomáhat jako služebná ke Gloriiným rodičům a synka brala s sebou. Malé děti pojí tak silné pouto, že si své odlišné sociální postavení vůbec neuvědomují. Mohli bychom si myslet, že jejich vztah postupně přeroste dle stereotypů růžové knihovny ve velkou lásku typu „a žili spolu až do smrti“. Ničeho podobného se nedočkáme, k žádnému happy endu Ammaniti nesměřuje. Pietra dožene život v rozvrácené rodině i přes jeho dobrosrdečnou povahu k tomu nejhoršímu zločinu, jaký lze spáchat, vraždě. Je poslán do ústavu pro problémové chlapce, odjíždí, aniž by Glorii podal nějaké vysvětlení. Až po letech si uvědomuje motiv svého činu i následného přiznání: chtěl uniknout prostředí, ve kterém vyrůstal, v němž by se z něho nejspíš stal opilec, jakým byl jeho otec a jakým se postupně stal i jeho bratr. Malou naději Ammaniti nechává po dobrém konci dychtícímu čtenáři. Pietro před svým propuštěním píše Glorii dopis na vysvětlenou a slibuje jí, že si pro ni přijede, vezme ji a odvede ji pryč.
 
V osudu Pietra a jeho rodiny jsou, jak je u Ammanitiho (snad s výjimkou románu Žábry) obvyklé, zachyceny některé sociální aspekty dnešní Itálie. Jedná se především o problémové chování dětí a mladistvých, kteří přerostli generaci svých rodičů přes hlavu, mezigenerační propastné nedorozumění, sociálně nezdravé rodiny držící pohromadě jen nějakým neviditelným pojítkem.
 
Tak jako Pietro sice nevědomky, ale přece spěje celou dobu k odchodu z Ischiana, Graziano se tam naopak snaží vrátit. Po životě prohýřeném v italských a jamajských barech se chce usadit v rodném městečku a skoro se mu to díky vztahu s učitelkou Florou podaří. Vztah, který začal z Grazianovy strany zcela zištně, nakonec přerůstá v opravdovou lásku. Idylickou fázi vztahu Ammaniti pouze nastiňuje, zato podrobně líčí její tragický konec. Graziano ženu bez vysvětlení opouští a až pozdě si uvědomí, co pro něho Flora znamenala. Jak to v životě bývá, neuvážené činy nelze vzít zpět a tak se s bývalým don Juanem loučíme v momentě, kdy od života dostává tu nejkrutější lekci v podobě ztráty milované osoby. Skrze jeho postavu se autor zamýšlí nad žebříčkem lidských hodnot. Graziano je člověk, který toho v životě hodně zažil – procestoval svět, hrál s významnými světovými muzikanty, opájel se sexem, drogami, bavil se na diskotékách - a mylně se domnívá, že má ve svém curriculu co nabídnout. Ve středním věku si ale najednou uvědomuje, že v životě nic nedokázal, nemá řádné zaměstnání, nezaložil rodinu, není nikde pevně zakotven. Až pozdě přichází na to, o co v životě nejvíce stojí – o ženu, která je v té chvíli již mrtvá.
 
Ti prendo e ti porto via je román dlouhý, naplněný různými příběhy se širokou plejádou postav zasazených do pevně daného, jasně promyšleného rámce. Je napsán ve třetí osobě, což Ammanitimu umožnilo zdařile vylíčit vnitřní stavy hned několika postav. Pronikáme do pocitů a myšlenek Pietra a Graziana, do žensky problematického světa učitelky Flory nebo do zvráceného světa Pietriniho, který je v knize nositelem negativního žebříčku hodnot. Několikrát se Ammaniti uchýlil k šikovnému tahu, když jednu a tutéž událost vylíčil z úhlu pohledu všech zainteresovaných stran, nejvíce antagonistů Pietro – Pietrini, Flora – Graziano. Máme tak dojem, že vypravěčů je v knize hned několik včetně zcela druhořadé postavy nějakého Maxe, který se v románu objeví jen v souvislosti s jedinou příhodou a pak navždy zmizí z Ammanitiho zorného úhlu. Příhoda s Maxem nám může posloužit pouze k tomu, abychom se podívali na Ammanitiho techniku popisování charakteru postav. Nevolí popis v klasickém slova smyslu, ale vypomáhá si vylíčením chování svých hrdinů v různých situacích, které jejich povahu dobře vykreslují. Zmíněná historka o Maxovi, díky níž se dozvídáme více jen o vedlejší postavě policisty Bruna Mieleho, Grazianova kamaráda, však působí v kontextu celého příběhu nepatřičně, jako by se tam zatoulala omylem. Ammaniti sice román obohatil o další příběh, hlavní děj tím ale spíše zatěžkal.
 
Příjemně ubíhajícímu čtení napomáhá překlad Alice Flemrové. Podařilo se jí zachovat každodenní, všední, místy hovorový tón Ammanitiho jazyka: jedna paní tak dostala „heksnšůs“, chlapec s rovnátky hovoří tak, že mu není rozumět „ani ň“. Jen výraz „šlápota“ pro prostitutku není právě šťastný. Mimo kontext se význam tohoto termínu vytrácí, navíc je v hovorové češtině již zavedeno slovo „šlapka“. I původní italské „zoccola“ je běžně používaný výraz pro prostitutku, Ammaniti si žádný novotvar nevymýšlí. Ke „šlápotě“ se pak přidal „nicnedělák“, přičemž obyčejný „povaleč“ by zřejmě udělal stejnou službu lépe. Toto jsou však pouze zanedbatelné výhrady, překlad jako celek je zdařilý a dokazuje zkušenost Flemrové s překládáním současných italských autorů.

© Věra Křížová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 166 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 3571x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce