Maďarskému pohledu na zvěrstva druhé světové války se již dostalo nejednoho literárního zpracování, z nichž hned několik je jich běžně dostupných i českému čtenáři. Stejně tak o postupech, které udržovaly v chodu nacistické pracovní a vyhlazovací tábory, není díky pečlivé německé evidenci těžké získat poměrně jasnou představu. Příběh, který nám ve svých pamětech vyjevuje lékař Nyiszli, tak nebourá ani naše představy o válečných faktech, ani nenabízí nikterak oslňující a objevný literární prožitek. Přesto však má, obzvláště dnes, v době, kdy se historická literatura mnohdy odklání od příběhů mocných k prožitkům a zkušenostem obyčejných lidí, nárok na své místo na pultech knihkupectví. A toho je si Academia a její Edice paměť dobře vědoma.

Nyiszli si hned v úvodu knihy neklade žádné literární ambice, jeho snahou je poskytnout „svědectví, jež zachycuje ty nejtemnější stránky historie lidstva, zcela bez emocí, v souladu s pravdou, bez sebemenšího přehánění a přibarvování“ (str. 7). Tato motivace jej, lékaře, který se jistou dávkou náhody, ale zejména díky svým medicínským zkušenostem a dokonalé znalosti němčiny ocitá pod přímým velením doktora Mengeleho v pitevně osvětimských krematorií, provází a svým způsobem i udržuje při životě po celou dobu pobytu na půdě tohoto vězení smrti. Nutno říci, že již po prvních stránkách knihy si čtenář povšimne zejména zmiňovaného odstupu, objektivnosti a v některých chvílích až poloodborně zpracovaného popisu situací, který jej, ačkoliv se jinak jedná o velice emotivní informace a situace, které by si člověk raději nepředstavoval, strhává k tomu, aby vše vnímal stejně suše a s odstupem, jako je autor popisuje. Postupně jsou nám tak odkrývány jednotlivé způsoby usmrcování, které nacisté v táboře používali, čteme popisy pitev, trávení volného času i pracovní náplně členů sonderkomanda, a, ačkoliv poněkud zkresleně a v kontrastu s dnes dostupnými informacemi nepříliš faktograficky hodnotně, se dozvídáme i o osudech jednotlivých transportů a táborů. A postupně si na ně, spolu s Nyiszlim, zvykáme.

Kromě místy zpochybnitelné historické roviny knihy, která je pro Nyiszliho tak důležitá, se čtenáři poodkrývá i druhá, intimnější vrstva. Seznamujeme se v ní nejen s pocity tohoto vězně číslo A-8450, s hořkostmi, podezřeními, důvěrou a vděčností, které choval k okolnímu světu, svým kolegům a nadřízeným, ale do určité míry nám dává nahlédnout i do pohnutek, slabostí a jiných „lidskostí“ svých věznitelů. V neposlední řadě pak knihu, jakoby jen v jemných náznacích a odstínech, ale přeci jen, provází i příběh lásky a naděje, ve kterém se Nyiszli jako manžel a otec vydává zachránit zbytek své rodiny a pomáhá uskutečnit, přesvědčen o vlastním brzkém zániku, pokus o záchranu jejího života. Nakolik úspěšně, o tom si již musí každý přečíst sám.