Vojnović, Goran: Čefurji raus

Vojnović, Goran
Čefurji raus

ukázka beletrie zahraniční

Kniha roku 2008 a prvotina Gorana Vojnoviće je knihou v mnoha ohledech provokativní. Ukazuje na Achillovu patu dnešních Slovinců - soužití s přistěhovalci.

Goran Vojnović: Čefurji raus!, Študentska založba, Ljubljana 2008 

Proč čefur pouští muziku v autě na plný koule
To, že Adi dostal klíčky od auta, aby ho jel zaparkovat, bylo důvodem k tomu, abysme udělali jedno kolo po městě. Mirsad si dá se Samirou jednu rychlovku. Aby měl pak pokoj.
Mirsadovo meďour smrdí po těch zasranejch stromečkách. Ten týpek má v autě vosum stromečků, ale už jeden páchne, že se nedá dejchat. Plus fakt, že ten čefur má v autě kazeťák. Meďour a kazeťák, no co to je, ty vole. Kdes to viděl. Jenomže to je proto, že Mirsad má nějaký starý kazety, kde zpívá Lepa Brena a Dragana Mirković, ale nechce koupit přehrávač na cédéčka, protože pak by ty písničky nemoh poslouchat. Ale to, že si můžeš všechny songy Lepy Breny za půl hoďky stáhnout z internetu, to von nechápe. Mirsad ví kulový, co je internet. Kazety jsou pro něj prostě pořád jasná volba. A přemotávání a tak.
Pokaždý, když Adi dostane auto, všichni se nacpeme dovnitř a pak vohulíme muziku na max a nejdřív dáme jízdu po Fužinách a troubíme a různý takový a pak jedeme do města. To je peklo. Beztak nemůžeme kecat, protože se všechno otřásá, protože muzika jede na plný koule, až všechno drnčí. Ale je bomba sledovat, jak lidi čumí, když jedeš kolem a pouštíš ty největší čefurský hity.
„Všechno se jen třese v tom mým mercedese.“
Hustý, vole, hustý. Jsme borci, borci. Něco na tom prostě je, na tý muzice v autě, s votevřenýma voknama, pomalá jízda a tohle všechno. Sledovat lidi, jak vobracej voči v sloup, je maximální rozkoš. Dyť víš, že tu muziku nesnášej, že by nás všecky nejradši vyhladili nebo poslali zpátky do Bosny, a ty pak uháníš rychlostí deset za hodinu po městě a máš puštěnýho Mile Kitiće, aby tě všichni slyšeli.
„Plava ciganko! Plava ciganko! Ceo grad zbog tebe zna me, u crno si zavila me! Plava ciganko! Plava ciganko!“
Co je? Polib mi! Kam čumíš? Chceš ránu? Nikdo na tebe nemůže a můžeš dělat machra a hrát si na čefura, ať chtějí nebo ne. V autě nemusíš přemejšlet, co si lidi myslej vo tom, že jsi čefur. Jedeš kolem a prdíš na ně. Nevědí, kdo jsi, nevědí, kde bydlíš, jak se menuješ, nevědí nic. Co nechápeš? Že se nebudeme brzdit a budou lítat pěsti. Máš sílu. V tom to je. Nemusíš se stydět, nemusíš se bát, že na tebe bude někdo ječet, a ještě je to prdel. Třeba když jedeš po Prešerňáku a ptáš se lidí, kde je Prešerenovo náměstí. Nebo když zahlídneš tlustou ženskou:
„Teeetkááá! Proč si tak děsně tlustá? Seš v jináči?"
„Čau, buchto, ty seš kost! Kurva fix! Chceš jít se mnou na burek?“
„Teplouši! Hej, úchyle! Nemáš svici v rici?“
A jedeš dál. A lidi vobracej voči v sloup. Absolutně nemáš vůbec žádnej blbej pocit, když se tě zeptaj, jestli je Ðorđić s měkkým nebo tvrdým č a odkud jsou tví rodiče, a když ti jazykářka před celou třídou voznámí, že v eseji používáš kroatismy. Jaký kroatismy, do hajzlu zelenýho rozkvetlýho. Bosanismy, a ne kroatismy.
Tohle tu neni. Ty jenom pomalu jedeš městem a pouštíš tu svoji muziku. A vy všichni jděte do prdele. Vy všichni, co se na nás díváte, jako bysme utekli ze zoologický zahrady, vobracíte voči v sloup a myslíte si, proč jsme je nevymazali všecky, ne jenom těch vosumnáct tisíc. Kvůli vám všem pouštíme tuhle muziku na plný koule a jezdíme po městě a provokujeme vás. Dívejte se, dívejte se, větší kingoně, než jsme my, hned tak neuvidíte. Do hajzlu s váma se všema.
„Armaturu čupaš iz temelja sreče, niko tako draga voljeti te neče.“
Dejan je největší borec. Von má mámu Slovinku a vykloní se ven a haleká čefurský songy. Aco pouští muziku a mění Mirsadovy kazety, Adi točí volantem jen tak s loktem z vokýnka a já lidem hučim do hlavy.
„Pani, utekla nám jedna zebra, taková africká, pruhovaná. Neviděla ste ji náhodou? Cože? Teď šla kolem? Jasněže! A víte vy, pani, co je to zebra?“
To je největší nářez. Jedeš si to v meďouru a děláš si prdel. To je kurva život, a ne to lyžování a badminton a sauna a bouling a ty slovinský sedlácký sračky. A ty srágory od Nuši Derendy a Saši Lendero.
„Fero, můj kemo, čeká mě San Remo, pohlídej mi Fatu, než zapěju sonátu.“
To je nářez.

 

© překlad Aleš Kozár

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3233x

Inzerce
Inzerce
Inzerce