Text The gallery of the slopes of the Acropolis (s. 5–17) podává stručný přehled o místě, na němž nové muzeum stojí. Bylo totiž kontinuálně osídleno od neolitu až po 6.století n. l. (a samozřejmě i dále) a tvořilo zónu, v níž se stýkaly oficiální a soukromé kulty ve veřejných i privátních budovách (svatyně Dionýsa Eleutherea, Asklepia, nymfám, Afroditě, Hermovi ba i Isidě, jeskyně, v nichž byl ctěn Zeus, Apollón, Pan a Kekropova dcera, nymfa Aglauros ). The archaic gallery (s. 14–32) pojednává o nálezech z mykénského, geometrického a archaického období, z něhož upoutají především půvabné korai, dívky s jemným úsměvem na tváři, i nastupující tváře tzv. přísného slohu. Centrem pozornosti průvodce je však  The Parthenon gallery (s. 32–39) a Propylaia, Athena Nike, Erechtheion (s. 40–45) obsahující nejdůležitější sochařská díla z doby největšího rozkvětu Akropole – parthenonský vlys, metopy a výzdobu chrámů Athény Nike a Erechtheia. Poslední oddíl From the 5th cent.BC to the 5th cent. AD., s. 46–53) je nejstručnější, neboť pozdější umění helénistické a římské není v centru pozornosti. Přes tuto úspornost je tu dost přívětivých fotografií, které i neznalci umožní orientaci v muzeu. Průvodce sympaticky uzavírá nárys všech poschodí obsahující upozornění na nejdůležitější vystavované objekty i praktické informace o dalších zařízeních počínaje šatnou a konče obchody a kavárnami.

Malý průvodce je jistě jen z nouze ctnost, skutečný katalog prý vyjde později a souvisí jistě s mnohokrát odkládaným otevřením muzea (původně se mělo konat v době olympijských her). Přislíbená oficiální slavnostní ceremonie, která následovala vynikající výstavu Nostoi, vypukla 19. června tohoto roku a byla ozdobena mnoha vzácnými hosty. Je ovšem škoda, že se toho nedočkal velký filhelén Jules Dassin, který oddaně třímal prapor své ženy, velké herečky, zpěvačky a ministryně kultury Meliny Mercouri a zemřel docela nedávno, v březnu minulého roku. Nyní v létě je již muzeum otevřeno běžným návštěvníkům za symbolickou cenu – vstupenka stojí 1 Euro a před muzeem se tvoří dlouhé fronty. Ani teď ovšem není zdaleka vše hotovo. Zatím návštěvníci sledují vykopávky antického města, na nichž muzeum stojí, skrze skleněné podlahy a stěny, později bude prý možno tam také vstoupit.

Budovu nového akropolského muzea vskutku nelze srovnávat s výkřikem moderní architektury, kterým je Gehryho Gugenheimovo muzeum v Bilbau. Architekti – švýcarský Američan Bernhard Tschumi a jeho řecký spolupracovník Michalis Fotiadis – však byli v nevýhodné situaci. Na pozemku, na němž muzeum stojí, bylo během příprav odhaleno doslova celé starověké město (takže muzeum stojí na 92 pilotech), navíc bylo třeba budovu zajistit proti otřesům, které způsobuje nedaleké metro, i proti možnému zemětřesení. Přidají-li se k tomu soudní spory s majiteli pozemků a budov určených k demolici (údajně jich bylo 104) a nevraživost zastánců neoklasicistního řešení, dá se říci, že architekti měli velmi obtížný úkol. Ať už se nám budova líbí nebo ne, je třeba přiznat, že architektonický minimalismus kombinující sklo s mramorem a betonem a fascinujícím způsobem užívající přirozené osvětlení tu sehrál obdivuhodnou roli. Slouží pokorně vystavovaným objektům, nikterak je nezastiňuje a neomezuje. V obrovských prostorách muzea si nepřekáží ani sochy, ani návštěvníci. A navíc je tu cosi, co překonalo všechna očekávání: prosklená budova navázala s okolím perfektní dialog, jak je nejlépe vidět ve 3. patře, v parthenonské galerii, kde může návštěvník obdivovat mistrovská díla a současně se kochat pohledem ven, na Akropoli, Filopappův pahorek i na Lykabetos.

Tím byla také znovu otevřena neutuchající debata o navrácení tzv. Elginových mramorů, tedy o výzdobě Parthenonu, kterou lord Elgin na počátku 19. století zakoupil, vyvezl do Velké Británie a posléze prodal Britskému muzeu, v němž jsou dosud vystavovány. Řecko vykonává na Británii nátlak již mnoho let (zahájila jej velmi razantně kdysi právě Melina Mercouri), podobné hlasy se ozvaly i při otvírací ceremonii, které se zástupci Británie ostentativně nezúčastnili. Nicméně právě instalace zbylých fragmentů a jejich doplnění sádrovými odlitky z Britského muzea představuje účinnější zbraň – je to decentní citové vydírání, k němuž britští návštěvníci asi nezůstanou hluší. Řady těch Britů, kteří se domnívají, že Elginovy mramory se mají vrátit do Řecka, jistě porostou. Takže dost možná by se s katalogem mohlo ještě trošku počkat.