Cucui, Jasutaka: Peklo

Cucui, Jasutaka
Peklo

studie beletrie zahraniční

Vstoupí-li český čtenář do míst, kde čas není pevně daný, tři dny zde mohou být stejně dlouhé jako jinde deset let a vaše nejintimnější vzpomínky a myšlenky slouží spolucestujícím ve vlaku místo bulvárního tisku, zavítá tak knižně vůbec poprvé do jednoho z mnoha světů, jež stvořil významný japonský postmoderní spisovatel, dramatik, literární kritik a v neposlední řadě i hudebník a herec Jasutaka Cucui.

Budete jako bohové
Jasutaka Cucui
: Peklo, přel. Anna Křivánková, Euromedia-Odeon, Praha 2009

Vstoupí-li český čtenář do míst, kde čas není pevně daný, tři dny zde mohou být stejně dlouhé jako jinde deset let a vaše nejintimnější vzpomínky a myšlenky slouží spolucestujícím ve vlaku místo bulvárního tisku, zavítá tak knižně vůbec poprvé do jednoho z mnoha světů, jež stvořil významný japonský postmoderní spisovatel, dramatik, literární kritik a v neposlední řadě i hudebník a herec Jasutaka Cucui. Držitel mnoha významných literárních cen a autor několika set děl – románů, povídek, scénářů, esejí i kritik – se dlouhá léta drží na pozici jednoho z nejoblíbenějších japonských poválečných spisovatelů a nezanedbatelný úspěch zaznamenal i v dalších zemích.

Jasutaka Cucui se narodil 24. září 1934 v Ósace jako první ze čtyř synů známého zoologa Jošitaky Cucuiho. V útlém věku propadl literatuře, filmu a komiksu a po dokončení střední školy se rozhodl pro studium estetiky a umění na prestižní kjótské univerzitě Dóšiša. Jeho velkým snem, který si ostatně později splnil, bylo stát se hercem, ale psaní dostalo přednost a počátkem šedesátých let začal aktivně přispívat vědecko-fantastickými povídkami do časopisu NULL, který založil společně se svými třemi bratry. Časopis sice po několika číslech zanikl, ale Cucui získal na popularitě a jeho talentu si povšiml i významný autor Rampo Edogawa (1894–1965), známý především jako zakladatel žánru suiri šósecu, neboli japonské obdoby detektivního románu.

Průlomovým dílem v Cucuiho tvorbě se stal sci-fi román Toki o kakeru šódžo (Dívka, která cestovala časem, 1967), původně vycházející na pokračování v populárním časopise pro mládež. Příběh o středoškolačce Kazuko, která při úklidu školní laboratoře náhodou získá schopnost cestovat časem, si získal velkou oblibu a postupně se – jako ostatně mnoho Cucuiho pozdějších děl – dočkal filmového, televizního i komiksového zpracování. Následovalo několik dalších povídkových sbírek a románů, za které si autor vysloužil literární ocenění – v průběhu sedmdesátých let se několikrát stal držitelem Ceny Seiun v kategorii nejlepší japonský vědecko-fantastický román či povídka. Několikrát byl rovněž nominován na Naokiho cenu, udělovanou nadějným mladým autorům, roku 1981 obdržel za román Kjodžintači (Fiktivní lidé, 1981) Cenu Izumiho Kjóky a o šest let později mu byla udělena i prestižní Tanizakiho cena za dílo Jumenokizaka bunkiten (Rozcestí na zarostlém svahu snů, 1987). Ve stejné době si Cucui účinkováním ve filmu Star (Sutá, režie Makoto Naitó,1986) konečně splnil svůj velký sen ocitnout se na stříbrném plátně, kde se ostatně objevuje dodnes, často ve filmové či seriálové adaptaci některého ze svých vlastních děl, jako například již zmíněného románu Dívka, která cestovala časem či Nihon igai zenbu činbocu (Všechno kromě Japonska se potápí, 2002), parodie na slavný katastrofický román Sakjóa Komacu Nihon činbocu (Japonsko se potápí, 1973).

Počátkem devadesátých let zaznamenal Cucui několik větších literárních úspěchů – získal například Cenu japonské vědecko-fantastické literatury za román Asa no Gasupáru (Gaspard po ránu, 1992) a velmi kladně byla přijata i díla Bungakubu Tadano kjódžu (Profesor Tadano z literární akademie, 1990) a Papurika (Paprika, 1993). Vzápětí však přišel zlom, když si v létě roku 1993 na jednu z Cucuiho starších povídek, nově otištěnou v učebnici literatury pro střední školy, oficiálně stěžovala Japonská asociace epileptiků. Povídka totiž podle jejich názoru vykreslovala pacienty trpící touto chorobou v nelichotivém světle a mohla proti postiženým lidem vyvolávat předsudky. Asociace nakonec dosáhla stažení povídky, proti čemuž se Cucui ohradil a celá aféra přerostla ve velký skandál, jemuž se dostalo značné publicity. Cucui byl za svůj přístup ostře kritizován na stránkách významných deníků a v médiích se rozpoutala vášnivá debata mezi jeho příznivci a odpůrci na téma politické korektnosti, konkrétně do jaké míry může být uplatňována, aniž by utrpěla svoboda slova. Debata v konečném důsledku vyzněla do ztracena a Cucui, znechucený přístupem médií, nakonec vydal veřejné prohlášení, v němž oznámil svůj záměr literárně se odmlčet – alespoň v tištěných médiích, která podle jeho názoru nedokázala zaručit autorům svobodu vyjádřit se, aniž by byli neustále nuceni ohlížet se na uměle vytvořená omezení a seznamy přípustných výrazů. Své slovo dodržel a v dalších třech letech nevyšel tiskem žádný z jeho románů. O to více se však Cucui soustředil na jiné médium – internet, kde roku 1996 pomohl založit JALINet, jeden z prvních japonských literárních serverů, na němž on sám a jeho přátelé, spisovatelé Kjódži Kobajaši, Akira Hori a Júdži Usui, bezplatně zveřejňovali své povídky a romány na pokračování.

Rok 1996 se zároveň stal i rokem autorova návratu do literárního světa, který zahájil uveřejněním eseje o svobodě slova.V následujícím roce vydal několik dalších povídek a román Džagančó (Pták se zlýma očima, 1997) a rovněž obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. V následujících letech se pak Cucui ukázal být stejně plodným jako před svým dočasným odchodem z literární scény a vydal velké množství povídek a románů, mezi nimi i nám již známé Peklo (Heru, 2003) a Ginrei no hate (Konec stříbrného věku, 2006), temnou satiru o japonské společnosti a „konečném řešení“ důchodcovské otázky. Cucuiho vize o vládou řízeném programu, v jehož rámci jsou všem lidem nad sedmdesát let rozdány zbraně, aby se utkali v boji na život a na smrt, dostává nyní ve světle nedávných slov japonského premiéra Taróa Asa, jenž se o japonských důchodcích vyjádřil jakožto o příživnících, jejichž výdaje za zdravotní péči musí platit z vlastních daní, docela nový rozměr.

 

Román Peklo (japonsky Heru, odvozeno z anglického Hell) spadá do autorova plodného období na omu tisíciletí a nalezneme v něm vše, co tohoto spisovatele proslavilo: osobitý styl vyprávění, prolínání snu a reality – či alespoň něčeho, co je nám jako realita představováno –, bizarní postavy, nemilosrdná společenská satira a všudypřítomný černý humor.

Cucuiho peklo rozhodně není typickou mučírnou plnou ohně a síry, jak je známe z křesťanské tradice, nepředstavuje však ani tradiční buddhistické peklo, které rovněž nabízí nepřeberné množství velmi vynalézavého utrpení, jež má pomoci očistit hříšníkovu duši. Namísto toho všeho nechává autor své hrdiny bloudit v místech, která se na první pohled jen málo liší od jejich „skutečného“ světa, k němuž je ostatně váže mnoho pout. Jeho peklo je výjimečné i v jiném ohledu – skutečnost, že Izumi a ostatní pasažéři tragického letu Paříž–Tokio vstoupí do pekla, zatímco jejich spolucestující jiných národností zmizí (či ještě lépe „přejdou do svých vlastních pekel“), jasně naznačuje, že toto netypické peklo je čistě japonské. Určité vodítko, proč tomu tak může být, nám dává Sasaki, když říká, že peklo je pouze „…místem bez božstev či Buddhy, takže pro Japonce, kteří v bohy moc nevěří, to není zas takový rozdíl. Většina Japonců je nevěřících a nemají nikoho, včetně vlastních rodičů, kdo by jim mohl jako nějaký bůh sloužit, takže jakmile se trochu dostanou k moci, hned propadají iluzi, že jsou skoro jako bohové. Tohle peklo je tu nejspíš proto, aby nám ukázalo, že je to opravdu jen iluze…“

Na otázku, jsou-li Japonci ve vztahu k víře skutečně tak vlažní, není snadné odpovědět. Původním japonským náboženstvím je šintoismus, který zde spolu s buddhismem, jenž do Japonska oficiálně zavítal zhruba v polovině 6. století n. l., již po více než tisíc let hraje hlavní duchovní roli. Vedle nich jsou v Japonsku samozřejmě v menší míře zastoupena i ostatní světová náboženství včetně křesťanství, z náboženského hlediska nejsou příliš významná. Šintoismus i buddhismus lze v Japonsku potkat téměř na každém kroku – jsou obsaženy ve svátcích, zvycích, svatebních i pohřebních rituálech, kultuře a částečně i v životní filozofii. Pro absolutní většinu Japonců tedy tvoří nedílnou součást života, ovšem znatelně méně v tom, co bychom mohli chápat jako „aktivní“ víru, která řídí jejich kroky a slouží jako morální imperativ. Možné důsledky jeho absence pak můžeme tušit v druhé části Sasakiho vysvětlení – v jeho narážce na iluze o vlastní moci, jimiž mohou trpět jednotlivci, ale přeneseně i instituce či média, s nimiž měl Cucui nejednu trpkou zkušenost, již ostatně ve své literární tvorbě neváhal zúročit.

V Cucuiho Pekle nelze spoléhat na čas, prostor ani soukromí vlastních myšlenek a spolu s hrdiny románu zůstáváme do poslední chvíle na pochybách i o jeho účelu. Spolehnout se můžeme pouze na to, že každému ukáže jeho život i smrt v podobě možná nikoliv prvoplánově hrůzné, ale v každém případě vedoucí i přes relativně humorné pojetí k mnohdy neveselému zamyšlení.

 

 

© Anna Křivánková
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3033x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce