Cucui, Jasutaka: Peklo

Cucui, Jasutaka
Peklo

ukázka beletrie zahraniční

Bylo pozdní odpoledne a Nobuteru si se svými dvěma kamarády hrál na pódiu na školním dvoře. Všichni tři chlapci byli oblečeni dost uboze. Bylo to totiž v době, kdy se oděv dal koupit pouze na přídělové lístky.

Jasutaka Cucui: Peklo, přel. Anna Křivánková, Euromedia-Odeon, Praha 2009

Bylo pozdní odpoledne a Nobuteru si se svými dvěma kamarády hrál na pódiu na školním dvoře. Všichni tři chlapci byli oblečeni dost uboze. Bylo to totiž v době, kdy se oděv dal koupit pouze na přídělové lístky. Navíc byli ti tři dost divocí, takže i pořádně špinaví a jejich zaprášené a propocené šaty byly na sklonku dlouhého letního dne náramně cítit. K čistotě docela lhostejní chlapci ze čtvrté třídy základní školy si však takovými věcmi hlavu nijak zvlášť nelámou.

Toho dne si hráli na strkanou. Pódium bylo metr a půl vysoké, takže pád mohl být nebezpečný, ale chlapci byli ve věku, kdy se ochotně oddávali neopodstatněnému přesvědčení, že ať už hrozí nebezpečí jakékoliv, platí to jen pro ty druhé a jim samotným se nic stát nemůže. Podobným způsobem už si hráli mnohokrát a mnohokrát také spadli, ale až na pár odřenin se ještě ani jednou nikomu z nich nic nepřihodilo.

Júzó, nejdivočejší a nejmohutnější z nich, si se smíchem odhalujícím mezery po chybějících zubech otřel nudli u nosu, a když mu zůstala přilepená na dlani, rozmáchl se a přilplácl ji Nobuteruovi na tvář. Nobuteru úlekem vyjekl, uskočil dozadu a vrazil do Takešiho, který mu stál za zády.

Takeši se zřítil z pódia. Dopadl na záda a pronikavě se rozkřičel. Podle toho povyku Nobuteru usoudil, že nemůže jít o vážné zranění, což si později znovu a znovu vyčítal. Júzó a Nobuteru se chopili se zahanbeným úsměvem Takešiho podivně zkrouceného levého kotníku a tahali za něj, prozpěvujíce:

„Nenaříkej holubičko, má ženo milovaná!“

Chtěli jej utěšit a rozesmát. Takešiho noha však byla zlomená. Ze sborovny přiběhlo několik učitelů, přilákaných neobvykle hlasitým pláčem. Rychle vzali Takešiho na nosítka a dodávkou na rozvážení obědů jej odvezli do nemocnice.

Od té doby Takešiho levá noha nikdy nebyla jako dřív a po propuštění z nemocnice musel už navždy chodit o holích. Nobuteru už s ním potom nedokázal nikdy promluvit, dokonce ani pohlédnout mu do tváře, která teď vypadala ještě ostýchavěji než dřív.

Ale stejně je to divné. Píseň Nenaříkej holubičko přišla do módy krátce po válce, takže ji tehdy Nobuteru rozhodně nemohl znát. Že by si to nakonec přimyslel? Každopádně si nedokázal vybavit, že by tehdy zpívali nějakou jinou písničku.

Než mohl postoupit do páté třídy, odjel Nobuteru s celou rodinou do Sasajamy v prefektuře Hjógo. Později se doslechl, že žáci, kteří neměli na venkově příbuzné, byli hromadně evakuováni. Ale co se stalo s Júzóem a Takešim, netušil. Nobuteruova rodina se po válce vrátila do města, ale mnoho z rodin jeho kamarádů přišlo při bombardování o střechu nad hlavou. Ani Takeši ani Júzó už se do školy nevrátili.

„Motojama se dal k jakuze,“ uslyšel krátce po nástupu na vysokou školu od bývalého spolužáka. To, že se násilnický Júzó, který navíc nikdy neměl moc dobré známky, stal členem gangu, Nobuterua nijak nepřekvapilo. Přesto mu však Júzó chyběl, poněvadž byli dobří kamarádi a kromě Takešiho zmrzačení na něj vždy vzpomínal v dobrém. Pro Nobuterua byl prostě ten špinavý kolozubý Júzó přítelem ztělesňujícím celé jeho dětství.

Tenhle Nobuteru již nyní překročil sedmdesátku a dobře si uvědomoval, že za celý svůj život napáchal hromadu špatností, takže si vlastně nakonec s Júzóem nijak nezadal. Jeden čas pracoval v kruzích poměrně blízkých Júzóovu světu a tehdy si říkal, že by se třeba mohli znovu setkat. Když se však účastnil srazu spolužáků po padesáti letech, dozvěděl se, že Júzó byl zabit ve rvačce s nepřátelským gangem, když mu bylo dvacet. Nobuteru užasl, že přítel, po kterém se mu takovou dobu stýskalo, je už dávno mrtev. Přišlo mu divné, že Júzó zemřel a on sám přitom ještě žije. Nobuteru se totiž také párkrát ocitl ve smrtelném nebezpečí, i když za poněkud jiných okolností než Júzó. I teď v sedmdesáti letech se znovu ocitl smrti tváří v tvář a stalo se to způsobem, jenž byl pro starší ročníky docela typický.

Toho novoročního dne byl Nobuteru sám doma, když mu v krku uvízl jeden z rýžových koláčků, které vyjídal z hrnce se zbytky zeleninové polévky. Nobuteru totiž stále ještě pociťoval hlad z dob, kdy byl nedostatek potravin a kdy právě tu polévku s rýžovými koláčky, kterou měl tolik rád, neměl vůbec příležitost ochutnat. Když se tedy začal dusit, strčil si prsty do úst a pokusil se koláček vytáhnout, ale protože si předtím ve snaze vychutnat si jídlo co nejvíc nacpal plnou pusu, dosáhl pouze toho, že mu rýžový koláček zapadl ještě hlouběji do krku, takže jej už nemohl vykašlat. Zmocnila se jej závrať a zhroutil se na podlahu. Já tu teď umřu, uvědomil si. Taková ostuda, budu všem pro legraci. Poslední pokus. Nobuteru zaviklal zubní protézou a podařilo se mu ji vytáhnout i s koláčkem, který se na ni přilepil.

Bylo to jen o vlásek.

Kolikrát už jsem takhle ošálil smrt a kdoví, kolikrát se mi to ještě podaří, než nadobro natáhnu bačkory, říkal si Nobuteru. Kdyby byl ještě mladý, asi by se prostě jen zaradoval, že se mu podařilo uniknout smrti, ale nyní již nebyl schopen takové věci podobně prožívat.

Nobuteru už zapomněl, jak hrozně v mládí mluvíval a často se teď proto nad slovníkem mladých lidí malicherně pohoršoval. Lezlo mu krkem, jak říkali „v pohodě“ místo „to je v pořádku“ a podobně. „Máš vole mobil?“ Co bylo tohle za vyjadřování? Sám ovšem ještě na základní škole spolu s Júzóem říkával o děvčatech že jsou „buchty“ nebo „saze“ a později na vysoké škole používal výrazy jako „šukatelná“ a podobně.

 

Júzó přišel o život, když spolu se dvěma společníky pronikl na území nepřátelského gangu. Tehdy při své téměř bláznivé odvaze vůbec netušil, že se blíží jeho poslední hodinka. Jeho podřízený Date, kráčející v jeho stopách, rovněž nic netušil. Bylo mu devatenáct a Júzóa považoval málem za boha.

Stalo se to jednoho podzimního večera v osm hodin. Date a Hattori, druhý z Júzóvých podřízených, rázovali bok po boku v patách svého „bratra“ a snažili se napodobovat jeho hrdé držení ramen. Procházeli právě zadními uličkami komerční čtvrti Misugi, plné barů, hospod, stánků s občerstvením a pochybných podniků. Byli na území gangu Ikaruga, takže kdyby svým protivníkům padli do rány, nemuseli by vyváznout lacino. Jenže Date tehdy strach ze smrti vůbec neznal a byl přesvědčen, že dokud je s neohroženým Júzóem, něco jako smrt se jej vůbec netýká.

Júzó se ohlédl dozadu a zazubil se na Dateho.

„Hele, nesnažíš se náhodou dostat na moje místo, ty Úhoři?“ oslovil jej přezdívkou.

„Z toho se asi nevykroutím, co?“ zavtipkoval Date jako obvykle.

Hattori se nesměle zasmál. Jejich přátelské vztahy byly vzápětí zpřetrhány, když Júzóa náhle obstoupili čtyři členové gangu Ikaruga a po krátké hádce jej bodli do břicha. Těžko to šlo nazvat rvačkou s nepřátelským gangem, jak Nobuteru slyšel od spolužáka. Ve skutečnosti členové gangu Ikaruga tehdy ještě ani nevěděli, že jde o jejich nepřátele.

Júzó se zhroutil svým protivníkům k nohám, skoro jakoby se k nim chtěl modlit, a veškeré iluze, které o něm Date choval, se zhroutily spolu s ním. Takhle snadno se Júzó nechal zabít? Date a Hattori šli kousek za ním a úlekem zůstali stát na místě, takže si muži nejprve nevšimli, že měl Júzó společníky. V tom ale Hattori beze slova vystřelil pryč a muži okamžitě pohlédli jejich směrem. Date se rovněž rozběhl a odstrkávaje kolemjdoucí, vběhl na hlavní třídu. Najednou se cítil, jakoby se chystal vstoupit na balkón mrakodrapu a místo toho vykročil přímo z okna. Hattori utíkal vpravo, takže Date se pustil vlevo. Byl vděčný, že jej strach zcela neochromil. Teď alespoň běží. Běžel a běžel, vděčný za každý krok. Když však za sebou zaslechl kroky pronásledovatelů, kolena se mu roztřásla a nohy vázly. Teď mě zabijou! Umřu! říkal si v běhu. Znovu zabočil do zadních uliček, zakopl o plastový kbelík stojící u zdi a vrazil do kolemjdoucího. Jeho vědomí se zcela obrátilo ke smrti, měl pocit jakoby mu žaludek nafoukl vzduch a vystoupal až do krku, útroby se zkroutily ve strašlivých bolestech. Vběhl do úzké uličky lemované pouze zadními dveřmi obchodů, ale když si uvědomil, že kdyby jej zde dostihli, nebude mít kam utéct, vřítil se pln strachu do další uličky. Připadalo mu, že ať poběží kamkoliv, už nikdy se na širokou hlavní třídu nedostane, navěky zůstane tady, kde se jedna malá ulička mění v druhou. Jak by byl šťastný, kdyby se teď mohl vrátit domů, zalézt si do svého doupěte a už nikdy nevystrčit nos! Jenže místo toho jej už brzy chytí a jeho krátký život ukončí nůž.

Date se v běhu pomočil do kalhot a to nepříjemné teplo jen přiživilo jeho hrůzu a zároveň jej vzrušilo, až se celý roztřásl. Všude kolem číhala smrt. Překvapen jejím nasládlým pachem vytřeštil oči a běžel a běžel a běžel.

 

© Anna Křivánková
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2643x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce