Janota, Vít: Miniová pole

Janota, Vít
Miniová pole

recenze beletrie česká

Vít Janota vydává své básnické sbírky podivuhodně rytmicky – každé dva roky jednu. Jeho poslední, čtvrtou sbírkou jsou Miniová pole, která vyšla minulý rok opět v nakladatelství Dauphin, jehož se Janota stává již téměř kmenovým autorem. Ve srovnání s předchozími sbírkami se autorova poetika zjemnila a zprůzračnila.

Miniová pole
Vít Janota
: Miniová pole, Dauphin, Praha – Podlesí 2008, 56 stran

Vít Janota vydává své básnické sbírky podivuhodně rytmicky – každé dva roky jednu. Jeho poslední, čtvrtou sbírkou jsou Miniová pole, která vyšla minulý rok opět v nakladatelství Dauphin, jehož se Janota stává již téměř kmenovým autorem. Ve srovnání s předchozími sbírkami (K ránu proti nebi, 2002, Fasování košťat, 2004, Praha zničená deštěm, 2006) se autorova poetika zjemnila a zprůzračnila.

Básně v nejnovější autorově sbírce vynikají především svou prostotou a jednoduchostí. Některé připomínají snad až říkadla či veršovánky, písňové texty (Janota často používá paralelu, refrén, opakování), které snadno utkví v paměti. Jednoduchost však není v této sbírce jen záležitostí formální. Také pocity, děje, myšlenky vyjadřované básněmi jsou zvláštně prosté a každodenní, někdy snad až banální a nezajímavé. Tato nezajímavost je však záměrná, autor se nesnaží čtenáře šokovat či oslnit něčím naprosto novým a neobvyklým. Naopak. Vodí jej po známých trasách a ukazuje mu známé scenérie, činí jej svědkem známých situací. Tak známých, že už je možná ani nevnímáme a považujeme je jen za mrtvé kulisy našeho života, které v nás nevzbuzují žádné pocity. A v tom tkví básníkova zásluha – že odhaluje „mystérium“ obyčejných věcí. Účelem tohoto odhalení však není oslava obyčejnosti, ale mrazivý prožitek šedi a deziluze, který je s všedností spojen: „A my / neschopní vykročit / z bludného kruhu / ohmatáváme stále dokola / tytéž špinavé stěny / tentýž nepochopitelně / rozestavený nábytek“. Jeho poezie je poezií každodennosti - neměnné, ubíjející a beznadějné tak, že už snad ani nestojí za to o ní mluvit: „A nic nového / ani co by se za nehet vešlo / ani co by papír otočil // Parky dál páchnou psí močí // Vždycky jsem mluvil málo / a budu ještě míň.“

Janota si svět a věci kolem nás nijak nepřikrášluje, ale přesto o nich mluví s pokorou téměř skácelovskou: „Za pytel brambor / si nebe nekoupíš / A když přece / jakpak v něm asi bude?“. Jeho básně jsou však temnější než ty Skácelovy. A také zemitější, syrovější. V bufetech, na nádražích, v zaplivaných podchodech potkává básník opilce a bezdomovce a tato setkání v něm vyvolávají pocit tísně a samoty: „Na Smíchovském nádraží / kde muž s dlouhou rukou vychází ze zdi / je tak snadné ztratit půlku života.“ Zánik, minulost, nenávratnost prožitého, to jsou častá a bolestná témata Janotových básní. Čas je nemilosrdný princip, jehož působení Janota spatřuje ve věcech, které jej obklopují. Proto jsou v básních velmi časté motivy ruin, sutin, rozpadlých domů, vyhaslých lamp: „Lampa za oknem / starého domu u zastávky / už nesvítí / Přeci to není tak dávno / co jsem tudy projížděl / přeci to není tak dávno / co ještě stál“, které symbolizují pomíjivost, deziluzi, stárnutí. Janota naříká nad starým světem, který je rozhrabáván lžícemi bagrů, nad svým ztraceným mládím. Jeho svět osciluje mezi vědomím o absurditě prožitého a nejistotou o podobě budoucího.

K nejlepším básním však patří ty, v nichž jako by autor podléhal „okamžikům čistého času“, průhledům do věčnosti, kdy čas není jen spojnicí mezi trapnou minulostí a beznadějnou budoucností, ale v nichž zprostředkovává „cestu do krajiny čiré radosti“. Takovým okamžikem je třeba pohled na děti, který vyvolává vzpomínky na vlastní dětství: „Když beru do ruky kartáč / ještě cítím jak pálil / v rukou mých rodičů / na odřené kůži // Spirála se otočila / a v zákrytu odhalila / další mystérium/naší pozemské pouti“, nebo pocit smíření, navozený pohledem na zimní krajinu: „Když měsíc leží v závějích / a do tmy se noří / poslední motorový vlak / je svíravě / a blízko k životu / tak na tři prsty“. Tyto básně vynikají jemností a pokorou a jsou branami k hlubokému estetickému a emocionálnímu prožitku.

Úžas nad životem prorůstá v Miniových polích vědomím o jeho absurditě, „jako se rez dere / ku povrchu věcí“. Dialog těchto dvou poloh je nejsilnějším momentem celé sbírky. 

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 104 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2688x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce