Soukupová, Petra: Zmizet 1

Soukupová, Petra
Zmizet 1

recenze beletrie česká

V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena.

 

Zmizet
Petra Soukupová
: Zmizet. Host, Brno 2009, 344 stran
 
Budiž řečeno bez obalu: V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena. Což v kontextu ocenění mladých talentů nebylo a není vůbec samozřejmé.
 
U Petry Soukupové nevede cesta do literatury přes záznamy z éry prázdnoty, křečovité snahy vystihnout odcizení, pamflet spílající konzumní společnosti nebo egoistickou prezentaci. S autorkou jdeme rovnou k jádru věci, totiž k tomu, čím vyprávění bytostně je. Ptáme se: Co to vlastně čteme? Odpovídáme si: Nic než drama dění. Výše zmíněná nabídka supermarketových pokušení by také autorce, jakou je Petra Soukupová, asi nejspíš neseděla, neboť se nezajímá ani tak o sebe, jako o své postavy (kým jsou a co chtějí) a spíše než odcizení, které vlaje ve vzduchoprázdnu a které se prezentuje jako úzkostné volání o pomoc, je jí vlastní přibližování vzdáleností a konfrontace stvořených postav, zejména dětí s dospělými. Uvědomíme si, mimo jiné, že dospělí v očích rodičů nikdy nevyrostou z role dětí nebo s jakou zatvrzelostí lze vzdorovat, utrží-li dětská duše pocit křivdy.
 
V podání Petry Soukupové to skoro vypadá banálně, ale zručnost, s jakou dokáže popisovat mezilidské vztahy, je zkrátka hodna obdivu. Pomocí introspekce nahlédneme dílčí motivace, třecí plochy, nálady všech zúčastněných, ocitáme se v labyrintu zrcadel, v němž se lomí pohledy – pravda a vina jsou tu subjektivní, záleží, z jakého úhlu se zrovna díváme. Autorka dokáže úsporným jazykem rozehrát komorní psychologické drama, neustále držet čtenáře v napětí a hlavně, a zde smekám podruhé, skicováním evokovat námi odžité situace, které každodennost zatlačila kamsi do zapomnění – spolu s vypravěčkou je při čtení knížky znovuobjevujeme: první polibek, první rande nebo pití alkoholu. Přitom jde o prózu tak hutnou, že by vystačila na několik románů. K psychologickým zvratům by se lyričtější duše propisovala po jednotlivých kapitolách, zatímco pro Petru Soukupovou je neředěná konfrontace denním chlebem, který odtrháváme z krajíce každé věty.
 
Pro pořádek upřesněme, že se jedná o knihy-novely tři (Zmizel, Na krátko, Věneček), ale všechny spojuje motiv zmizení někoho/něčeho v rodině. Autorka variuje téma v diametrálně odlišných příbězích a její nadhled, s jakým tak činí, skoro budí dojem, že by mohlo jít stejně tak dobře o náročné cvičení.
 
Petra Soukupová druhou prózou stvrdila, že zakotvila na poli vztahů mezi nejbližšími. Připomeňme, že v prvotině K moři předkložila velmi komplikovanou síť traumat, dobrých a méně dobrých pohnutek členů jedné rozvětvené rodiny. Posun u Zmizet spatřujeme velmi zřetelně, a to zvlášť ve formálním úsilí. Text K moři připomínal syrový přepis scénáře, v němž se vše shrnuje s punkovou přímočarostí a stejně tak ubíhá příběh podél krajnic (na cestě k moři jako středu vyprávění). Vypravěčka křížila cestu českému jazyku nejednou anomálií a nejčastěji časovala slovesa řekl a další z nejobecnějších („řekl, řekla a jedou“ by mohlo být mottem celé knihy). Zmizet už autorka vybavila jako klasickou prózu: od „prozaičtějšího“ jazyka, přes přehlednější a jednodušší hierarchičnost vyprávění až po jeho lineární strukturu. (Výjimku představuje závěrečný Věneček, kde se prolínají časové roviny – odžívané vzpomínky a současnost.)
 
Když čteme Petru Soukupovou, jako bychom četli ryze českou knihu, stejně jako vepřoknedlozelo považujeme za naše národní jídlo. Připojíme-li analogii: Jako má německá autorka Juli Zeh blízko k Immanuelu Kantovi, tak má česká Petra Soukupová blízko ke starým filmům Marie Poledňákové nebo Sněženkám a machrům. Její psaní je totiž příkladně česky ateistické, chalupářské a nemetafyzické. A připojit by se daly i další charakteristiky: neangažovanost, nepolitičnost a další, přesně jako jsou výše zmíněné filmy.
 
Zmizet budiž tedy dobře vypravenou knihou, která nalézá vyprávění samo o sobě uprostřed nenalezených témat a rozrůstající se periférie experimentů. Uprostřed fragmentarizace světa, slova a písma nám totiž připomíná, o co ve vyprávění jde především.
 
Předně proto je pro mě kniha Zmizet hlavní událostí letošní české literatury.

© Petr Vaněk

Přečtěte si také recenzi Petry Hůlové na stránkách Respektu.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 249 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 9097x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce