Uri, Helene: Ti nejlepší z nás 4

Uri, Helene
Ti nejlepší z nás 4

recenze beletrie zahraniční

Helene Uri je bezpochyby oblíbená spisovatelka, coby jazykovědná poradkyně je zavalovaná otázkami a jako přednášející zvána na široké spektrum akcí. Její zatím poslední román z univerzitního prostředí Ti nejlepší z nás (2006, česky 2008) vzbudil však kontroverzní reakce. Částečně proto, že jde do určité míry o román klíčový (někteří z akademických pracovníků Univerzity v Oslu se v knize poznali).

Den otevřených dveří
Uri, Helene: Ti nejlepší z nás, přel. Jarka Vrbová, Knižní klub, Praha 2009, 368 stran 

Norská spisovatelka Helene Uri (1964) se ve svých beletristických knihách umí případně vysmívat kdejakému neduhu typickému pro dnešní západní společnost (např. v románu z roku 2002 o čtyřech záštipných přítelkyních nazvaném Medové jazýčky, viz Host 4/2008). Zároveň je tato dáma vynikající popularizátorkou jazykovědy (Kdybychom u nás měli někoho takového, česká populace by nespekulovala nad každým i/y a v internetových fórech by pravděpodobně sofistikovaně diskutovala o používání přechodníků.). Kromě toho je Uri také autorkou nebo spoluautorkou knih pro děti a mládež (romantický příběh mapující prázdninové sbližování dvou teenageru Léto, kdy jsme se svlékli z roku 2005).

Helene Uri je bezpochyby oblíbená spisovatelka, coby jazykovědná poradkyně je zavalovaná otázkami a jako přednášející zvána na široké spektrum akcí. Její zatím poslední román z univerzitního prostředí Ti nejlepší z nás (2006, česky 2008) vzbudil však kontroverzní reakce. Částečně proto, že jde do určité míry o román klíčový (někteří z akademických pracovníků Univerzity v Oslu se v knize poznali). Hlavním důvodem bylo ale spíše rozčarování, které autorka svým pohledem umožnila. Norsku, kde jsou univerzitní vzdělanci tradičně váženi, totiž nepříliš citlivě vzala iluze o výjimečnosti této skupiny lidí. Nikoli náhodou je kniha uvozená citátem z Holbergovy hry Erasmus Montanus: „Jak hrozní jsou učení lidé, takovou zášť k sobě chovájí a žádný nedokáže strpět, že někdo jiný je také učený.“

Helene Uri není David Lodge. Z jejího humoru spíše mrazí. Ironický nadhled sdílí možná z Kingsley Amisem. Retrospektivně líčená scéna, v níž se jeden průměrný norský lingvista na zahraniční konferenci opije a hlasitě obviní britské organizátory akce z toho, že klidně spí, zatímco „angličtina se rozpíná a vytlačuje malé jazyky“, jako by byla parfrází slavné scény ze Šťastného Jima, v níž Dixon drží přednášku, která mu má zajistit místo na příslušné univerzitě. Pod vlivem alkoholu se však hrdina ztrácí uprostřed vět a navíc s hrůzou zjišťuje, že bez nějakého zvláštního úsilí začíná parodovat styl jednotlivých přítomných profesorů, kteří mu koneckonců už dlouho lezou krkem.

Na Uri univerzitním románu je zábavná jeho aktuálnost. Mnoho nešvarů najdeme i v českém vysokém školství (snaha tvářit se, že univerzita je firma jako každá jiná a lze ji proto měřit a formovat jako kdejaký soukromý podnik; transformování studentů v klienty; čachry s obskurními, špatně vypovídajícími indexy hodnocení vědeckých publikací). Vzrušující je i plán lingvistický. I tady popularizuje Uri jazykovědu stylem, který v lidech neznalých věci, musí minimálně vzbudit zvědavost. Půvabná je v tomto směru nastíněná hierarchie panující v lingvistických kruzích – syntaktici jsou zde srovnáváni s kardiochirurgy.

Ke svým postavám je ovšem autorka zcela nemilosrdná. Podobně jako v Medových jazýčcích vykresluje své hrdiny se všemi jejich nectnostmi tak dokonale, že se nám všichni svým způsobem hnusí. Trio hlavních hrdinů je toho dobrým příkladem. Profesorka Edith Rinkelová je vyrovnaná, atraktivní žena, která je vynikající vědkyní. Sociálně však reprezentuje typ, který je velmi neoblíbený pro svou dokonalost a zároveň pomlouvaný pro svou nepřizpůsobivost a citovou chladnost (Rinkelová žije sama, milence sbírá podobně jako boty a navíc si je často vybírá z řad studentů). Hlavní hrdina Pål Bentzen je inteligentní požitkář, kterému ženy padají k nohám jako přezrálé hrušky po pronesení jediné nonšalantní repliky. Zároveň je ovšem nebetyčně naivní. Nanna Klevová je andělská bytost, která v blond vlasech ukrývá ďábelské růžky. Tato nevinně působící, pronikavě inteligentní dívka zákeřně využívá starých dobrých ženských zbraní, aby dosáhla toho, že jí všichni muži nejen podlehnou, ale zároveň za ni odvedou práci a učiní ji slavnou. Venkoncem neradostná galerie, která je ovšem pro současné norské romány typická.

Hlavní devizou knihy je chytrý vtip, takže na závěr rébus zcela ve stylu Helene Uri: Pokud jde o v románu zmiňované sémantické kategorie kožešinová zvířata, mořští živočichové a ovoce, tak v češtině označují podle Ouředníka inkriminovanou věc slova medvěd, veverka, bobr, lastura, škeble, mušle, chlupatá ústřice, mišpule a datle. Víte, o čem je řeč?

© Karolína Stehlíková
článek vyšel v časopisu Host 6/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce i autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 169 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Stáňa Boušková, 08.11.2009 12:44
Uri, Helene: Ti nejlepší z nás 4
Kdybychom měli takové popularizárory jazykovědy, jako je Helene Uriová, nemuseli bychom číst takovou češtinou napsané recenze. Internet bezpochyby snese všechno, jen se divím, že text neprošel řádnou redakcí v Hostu. Za největší perlu považuji "Na Uri univerzitním románu...". Autorka má však pravdu,... že popularizátorů jazykovědy je třeba.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4084x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce