Judt, Tony: Poválečná Evropa: historie po roce 1945

Judt, Tony
Poválečná Evropa: historie po roce 1945

studie historie

Před začátkem českého předsednictví Evropské unii i v jeho průběhu se u nás zintenzivnila publikační činnosti spojená s historií a smyslem evropské integrace.

O hledání metafory: Evropa jako betonový věžák, babylonská věž či katedrála?

Před začátkem českého předsednictví Evropské unii i v jeho průběhu se u nás zintenzivnila publikační činnost spojená s historií a smyslem evropské integrace. Už dříve ovšem o tomto tématu vyšly dvě zásadní publikace: zatímco Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti od Václava Vebera, které byly pro velký úspěch letos reeditovány, tento proces nahlížejí optimisticky, Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti od Christophera Bookera a Richarda Northa naopak vyznívají skepticky až odmítavě. I Veber přitom vyjadřuje jisté obavy: v samotném zavěru své knihy lituje, že Evropa ještě neodzkoušela možná v budoucnu „nejúspěšnějším nástroj sjednocení“, kterým je podle něj kultura a vzdělání, Veber proto apeluje na hledání „evropské duše a evropské identity“. Autor předpovídá, že mladá generace nejprve začne evropsky žít, a poté i evropsky myslet. Jak to má konkrétně vypadat v praxi sice nenaznačuje, ale možnou odpověď můžeme najít v knize Poválečná Evropa: historie po roce 1945 od britského historika Tonyho Judta. Ta v části o vývoji Evropy po roce 1989 obsahuje i mimořádně zajímavé kapitoly jako Podoby Evropy a Evropa jako způsob života.

Judt s radostí konstatuje, že se například publikum evropského umění poevropštělo a že recenze významných výstav či divadelních představení se objevují v tisku mnoha různých zemí v Evropě. Dalším z jeho témat je třeba vzrůstající úloha angličtiny, jíž v Belgii (či Švýcarsku) dávají přednost coby neutrálnímu jazyku příslušníci jednotlivých národních komunit při setkání s členem jiné komunity. Judt popisuje také turistické propojování jednotlivých zemí a anglické uchvácení exotikou východní Evropy: výslovně zmiňuje pověst Prahy (a Tallinu) jako míst poskytujících levný sex a alkohol. Jako Angličan ovšem nezůstává nic dlužen ani své rodné Anglii: jestliže pro Brity za lamanšským průlivem končila civilizace, z pohledu Evropy byla Británie mnohdy zemí ležící na periferii, takže když roku 1991 Bulhaři odpovídali na otázku, která zahraniční kultura je jim nejbližší, 18 procent odpovědělo, že francouzská, 11 procent německá, ale jen 1,3 procenta připouštělo bližší vztah ke kultuře anglické.

Autor se věnuje také slábnoucímu vlivu intelektuálů v současné Evropě: podle něj byli stárnoucí moralisté jako Havel nebo Michnik nerozlučně spjati s minulostí, jejíž přezkoumávání dnes zajímá jen málo lidí, a tak se setkávají jen se „znuděným nezájmem“ – zde ovšem musím polemizovat: vůči Václavu Havlovi u nás vedle toho přeci existují jak nepřátelství (a to jak u mladých komunistů, tak u mladých konzervativců, jak ukázal film Kupředu levá, kupředu pravá), tak i sympatie, což ovšem ani v jednom případě není projev nezájmu.

Judt nezapomíná na význam sportu: když roku 1953 slavný maďarský fotbalista Puskás přiváděl své hráče na trávník londýnského stadionu, nikdo ho v Anglii ještě neznal a jeden z anglických hráčů prý prohodil: „Podívej se na toho malýho špekouna. Tuhle partičku teda zaříznem“. Anglie pak zápas prohrála 6:3. Od té doby sport velmi změnil: jako velmi významné Judt hodnotí to, že když byly roku 2004 semifinalisty fotbalového mistrovství Evropy pouze reprezentanti menších evropských zemí (Portugalska, Holandska, Řecka a Česka) a Anglie již byla vyřazena, nemělo to v žádný vliv na sledovanost televizních přenosů. Fotbal dokonce autor označuje za specificky evropský druh sportu. Přitom se dá ovšem autorovi namítnout, že se vůbec nezabývá tím, nakolik jsou procesy jím popisované součástí evropské integrace a nakolik projevem celoplanetární globalizace. Ovšem právě k univerzálnímu poselství kniha Poválečná Evropa: historie po roce 1945 nakonec, navzdory autorově skepsi a kritickým výhradám, dospívá: ač by to před šedesáti lety čekal jen málokdo, Evropa je dnes podle Judta „vzorem mezinárodních ctností“ a „21. století by přece jen ještě mohlo patřit Evropě“. Morálnost Evropy autor shledává v její otevřenosti k vlastním vinám: jestliže H. Heine kdysi napsal, že pro židy je křest „vstupenkou do Evropy“, pak podle Judta „dnes není určujícím znakem evropanství křest, ale vyhlazování: dnešní vstupenkou do Evropy je uznání holokaustu“. Evropa si totiž podle Judta dala za úkol zajistit, aby se v budoucnosti zločinům z minulosti věnovala náležitá pozornost, dokonce jsou podle něj Evropané definováni jako lidé, kteří jim pozornost soustavně věnují. Následně pak líčí, jak obtížně se jednotlivé evropské země s dědictvím 2. světové války vyrovnávaly. Jestliže si podle Judta máme i pro budoucí léta udržet v paměti, proč se zdálo tak důležité vybudovat Evropu zbavenou osvětimských pecí, může nám pomoci jen stálé připomínání si historie. V tomto smyslu je Evropská unie „odpovědí dějinám, nikdy však nemůže být jejich náhradou“ – tak uzavírá Judt svoji knihu.

Tato Judtovo vyznání by asi potěšila Northa a Bookera (ten je mimochodem příznivcem teorie „inteligentního designu“ a bojovníkem proti teoriím globálního oteplování), protože v jejich euroskeptické knize se posměšně píše, že jedním z nejvíce zarážejících rysů „budování Evropy“ bylo to, jakou měli jeho účastníci „skálopevnou víru v transcendentní význam svého konání a považovali jej za nejvyšší smysl života“. Byli to „pravověrní“, kteří kráčeli za svou vizí, „ubírali se po dlouhé a krkolomné cestě k zářnému vzdálenému cíli“. V tomto ohledu měla podle nich „evropská ideologie“ psychologické rysy sekulárního náboženství. Právě v tomto duchu vrcholí kniha V. Vebera: „Evropa je katedrála, kterou budujeme společně“. Veber přitom použil název jednoho z příspěvků ze sborníku Evropané píší o Evropě, ve kterém jeho autor R. Quinn prohlašuje: „Budujeme novou impozantní politickou stavbu, která jinde na světě neexistuje. Jako v případě středověkých katedrál je potřeba nějaký čas, než ji dostavíme“. Quinn patřil ke skupině odborníků, kteří připravovali projekt jednotné evropské měny, v soutěži o design evropských bankovek byl nakonec přijat návrh s názvem „Architektura a mosty“: podle Quinna je postaven na myšlence, že různé architektonické slohy reflektují historii Evropy napříč staletími, mosty zase zdůrazňují potřebu vytvářet kontakty mezi lidmi.

Ovšem Booker a North také mají svoji působivou architektonickou metaforu: Evropskou unii přirovnávají k vizím Le Corbusiera o „zářivém městě“, které bude zbaveno neduhů nehygienických historických měst. Dlouho zůstával architektův sen nenaplněn a byl považován za pouhou kuriozitu; příležitost k uskutečnění mu dala až rozbombardovaná města po 2. světové válce (zde je jejich příměr časově velmi přesný): výsledkem byly obrovské betonové věžáky a panelové domy (to připomíná způsob, jakým o bruselské unijní architektuře referoval europoslanec Železný). Když se ale do nich nastěhovali skuteční lidé, vzápětí zjistili, že se jejich příbytky vzpírají lidské zkušenosti a potřebám - a stejně tak to „dopadlo i s budovami, které stvořili Monnetovi technokraté“, říkají Booker a North s narážkou na jednoho ze zakladatelů Evropské unie, který v jejich knize zastává roli hlavního padoucha.

Podobá se tedy sjednocená Evropa stavbě mohutného duchovního chrámu, k němuž je potřeba jak silná vize, tak i obrovské a každodenní úsilí, či lidsky vyprázdněnému sídlišti, naplánovanému technokraty, nebo třeba babylonské věži, jejíž stavba je kvůli mnohojazyčnosti stavitelů, z nichž každý má své partikulární zájmy, odsouzena k zániku? A nebo je především kontinentem budujícím mosty? Nato si každý musí odpovědět sám: já ovšem žiju na velkém pražském sídlišti poměrně spokojeně už od dětství, a to, kolik v něm bude života, kolik ducha do něj vnesu, záleží i na mně.

Tony Judt: Poválečná Evropa: historie po roce 1945, z anglického originálu přeložil Dalibor Výborný, Slovart, Praha 2008

Monika MacDonagh-Pajerová a Jan Hron (editoři): Evropané píší o Evropě, Ano pro Evropu, Praha 2008

Václav Veber: Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti, Vyd. 2., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009

Christopher Booker, Richard North: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti, z anglického originálu přeložila Veronika Lásková, předmluva Hynek Fajmon, Barrister & Principal, Brno 2006

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 17.8.2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce novin

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4896x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce