Stefánsson, Jón Kalman: Letní světlo, a pak přijde noc

Stefánsson, Jón Kalman
Letní světlo, a pak přijde noc

recenze beletrie zahraniční

Jaké je Kalmanovo Letní světlo? Místo děje: vesnice o čtyřech stech duších na západě Islandu. Čas: konec 90. let, tudíž doba velkých společenských změn, například privatizace bank, kteréžto změny v roce 2008 vyústily v naprostý krach ostrovního hospodářství.

Světlá ostrovní noc
Kalmanův román je nádherným pohledem na život na Islandu
Jón Kalman Stefánsson
: Letní světlo, a pak přijde noc, přeložila Helena Kadečková, Dybbuk, 240 stran.

Islandské romány v češtině skoro žádné nevycházejí. Proto začněme malou oklikou. V dubnu vystoupil na Karlově univerzitě norský profesor Hans Skei s přednáškou Nejlepší norské knihy. Nejprve se představil a ve vlastním miniportrétu vyzdvihl, že se od 60. let věnuje také rehabilitaci žánru detektivky. A pak spustil o těch nejlepších norských románech. A ejhle – mezi zmiňovanými tituly nebyla detektivka jedna jediná. Pana profesora jsem se pak trochu jízlivě zeptala, jak to. A on přiznal, že skandinávské detektivky jsou přece jen „jiná“ literatura a mezi nejlepšími romány rozhodně nemají co pohledávat. A jsme u toho. Ze zmiňované islandštiny se do češtiny bohužel překládají více méně právě jen detektivky. Tedy pardon: vůbec nejslavnějšího islandského detektivkáře Arnalda Indridasona u nás nakladatelství MOBA vydává v mizerných překladech z němčiny.

Je to malý zázrak, pokud se někdo odváží vydat knihu poháněnou něčím jiným než neúprosnou ekonomií detektivní zápletky. Nakladatelství Dybbuk tu odvahu mělo a ve výborném překladu Heleny Kadečkové vydalo román Letní světlo, a pak přijde noc lyrika a prozaika Jóna Kalmana Stefánssona. Autor za něj roku 2005 obdržel nejprestižnější islandskou literární cenu a byl dokonce nominován na Cenu severské rady.

Pohlavní pud
Jaké je Kalmanovo Letní světlo? Místo děje: vesnice o čtyřech stech duších na západě Islandu. Čas: konec 90. let, tudíž doba velkých společenských změn, například privatizace bank, kteréžto změny v roce 2008 vyústily v naprostý krach ostrovního hospodářství. To Kalman v době, kdy román psal, ještě nemohl vědět, o mnohém však vypovídá, že hrdiny románu nejsou finanční dobrodruzi, kteří zemi zavlekli do nesplatitelných dluhů, nýbrž lidé, kteří se navzdory neúprosnému trendu moderní doby ze zdánlivě upadajícího venkova neodstěhovali do Reykjavíku nebo do ciziny. Klima: když je opravdu krásně, teploměr se šplhá k celým sedmnácti stupňům. A vypravěč? Jeho ústy tu promlouvá kolektivní vědomí celé vesnice; ví opravdu všechno, není také divu, na vesnici se přece nic neutají.

A tak se dočítáme třeba o sádelnatém sedláku Kjartanovi, který nade vše miluje svou ženu Ásdís, přesto ji ale podvádí u humen se sousedkou. Nevěra se tu vyjímá ve vší zemité tělesnosti, prsty se noří do notně prorostlého masa, pot teče proudem a oba smilníci musejí odhánět svá rozdováděná psiska, „jdeš!“. Pejsci si také přijdou na své, ale nakonec své páníčky následují, protože, jak mudruje vypravěč, „věrnost a poslušnost převážila nad pohlavním pudem, tak jsou psi lidem nepodobní“. Takových životních pravd si vypravěč na stránkách knihy dovoluje spousty, ale jeho přemoudřelost mu nelze než odpustit. Nechybí mu totiž humor, ale hlavně: nezapře se v něm opravdový básník.

A tak se v příběhu Kjartana a Ásdís končícím tak, že něco takového v literatuře nepamatuji, v jakémsi ad hoc vymyšleném slovníkovém heslu dočítáme, že nevěra je slovo příbuzné slovům konec světa. A Ásdís, matka tří dětí, musí při pohledu do zrcadla konstatovat, že její svého času pevná prsa jsou „nyní povislá, jako kdyby se už neudržela v bdělém stavu.“ Příběh Kjartana a Ásdís je jen jedním z mnoha. Vesničané tu přecházejí z příběhu do příběhu a všechny ty osudy jsou vycizelované tak, jak události dokáže zušlechtit právě jen kolektivní vědomí malého společenství. Z pomyslného zrnka události - ať už je to třeba sebevražda - se v ústech lidí postupem času stává perla v podobě (nezřídka anekdotického) příběhu.

Zůstává pověst
Vyprávění se často blíží magickému realismu. Například vysloužilý politik, který do vsi přibude na vejminek a píše tu své paměti, prostě splyne s večerem, zkrátka zmizí, což je prý mimochodem bytostná vlastnost všech politiků: „rozplynou se, jakmile jsou odsunuti stranou a ztratí svou moc a vliv.“ Po milém politikovi se tudíž nikdo ani nepídí. Místní figurka zvaná Astronom si na živobytí vydělává tím, že – podporován grantem Severské rady – týden co týden pronáší cyklus neslýchaných přednášek s názvem Co je důležité pro každého z nás. Na té první se sejde celá ves. „Srkali jsme kávu, žvýkali koblihy, nedůvěřivě jsme ochutnávali jednohubky, bylo nám veselo a říkali jsme si: Důležité je, aby Arsenal vyhrál titul, abych ho dnes večer uhnala, aby se Goggi neudělal moc rychle, důležité je, abysme měli o víkendu dost pití a pořádně se sťali.“

Román se vlastně snaží o totéž jako Astronom, odpovědět na otázku proč to všechno. Jen odpověď podle Kalmana není ve hvězdách: vůbec nejdůležitější je vyprávění samo, je totiž reakcí na nejistotu plynoucí z onoho dotěrného proč. To Islanďané žijící na hranici obyvatelného světa tak nějak instinktivně vědí už od osídlení ostrova – příběhy tu od éry středověkých ság mají existenciálnější funkci. Jako by tady lidé věděli, že to, co zůstává, je pověst. Kalmanův román je nádherně vřelým zřetězením příběhů islandských venkovanů. Přesvědčivě dokládá, že „život někdy jako by měl na menších místech větší rozměry.“ Pokud se chcete dozvědět něco o Islandu, tak v Kalmanově knize je toho z ostrova v Atlantiku mnohem víc než v deseti takzvaně realistických detektivkách.

© Helena Březinová
článek vyšel v časopise Respekt 34/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 222 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 5728x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce