Černý, Václav: Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti IV.

Černý, Václav
Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti IV.

ukázka literární věda

Ideology v romantismu budeme rozumět tvůrce, jejichž vlastním polem byla práce ideová, případně přímo vědní či filozofická, kteří však neodlučitelně náležejí historii preromantismu jakožto jen umě l e c k é h o, buď proto, že v romantismu čerpali své popudy...

IDEOLOGOVÉ
Václav Černý: Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti IV.: Pseudoklasicismus, preromantismus, romantismus a realismus, Academia 2009, 584 s.

Ideology v romantismu budeme rozumět tvůrce, jejichž vlastním polem byla práce ideová, případně přímo vědní či filozofická, kteří však neodlučitelně náležejí historii preromantismu jakožto jen umě l e c k é h o, buď proto, že v romantismu čerpali své popudy, buď že romantické umění pronikavě ovlivnili, buď konečně že – a je to osobitý rys doby – svému dílu intelektualistnímu dali výraz vysoce umělecký, a jsou proto články duchovního vývoje současně na několika jeho linkách, mezi nimi vždy i umělecké (Palacký a Michelet, historikové a umělci; Lamennais a Kierkegaard, náboženští myslitelé a umělci; Carlyle, Sainte-Beuve, Bělinskij aj.).Tato kontaminace jakékoliv tvůrčí činnosti, i vědní, ba i politické (!), uměním je vůbec charakteristickým rysem romantismu a jeho doby: to proto, že l y r i c k é z a n í c e n í, citový vznět a prostě mr a v n í e n t u z i a s m u s leží v samé podstatě doby a zbarvuje všechny její projevy. To nám ostatně pomáhá nalézt s p o l e č n é h o, a právě romantického jmenovatele a vtřídit pod společnou střechu myšlenkové jevy tak protilehlé, ba opačné, jako je např. filozofie ancien-régime de Maistrova a sociální pokrokovost Bělinského: oba jsou m e s i a n i s t é, mesianismus je rysem romantické intelektuality vůbec, ne snad jen jedním směrem romantismu polského či jiného.V tom smyslu by bylo lze látku této kapitoly definovat titulem: intelektuální systematikové romantického mesianismu.

Ideologem staršího, předliberálního romantismu katolickomonarchistického a legitimistického je vyslanec savojského krále u cara v Petrohradě a svědek Veliké revoluce francouzské Joseph Marie de Maistre, pronikavě patetický prorok temporis acti.V řadě spisů dějinně-filozofických, teologických a zvláště v umělecky působivých úvahách Les Soirées de Saint-Pétersbourg (Petrohradské večery, 1821) obnovuje bossuetovskou filozofii dějin jakožto determinovaného účinku boží Prozřetelnosti a zdůvodňuje základně antiliberální teorii božského práva absolutní monarchie nad nevyléčitelně věčným dětstvím národů zkažených dědičným hříchem a vtěluje své učení o mravnosti a nutnosti bezpodmínečné autority v patetickou a pesimistickou vizi tří symbolických hrdinů – živých principů, kněze, vojáka a kata.

Chronologicky nejstarší formou romantického mesianismu je nacionalistická, neboť sahá kořeny do 18. století, do preromantismu. Má řadu rovnoběžných projevů a je také nejtvrdošíjnější, neboť některé z nich – přehodnoceny vědně nebo politicky – dosud prudce, někdy zločinně působí. Prvním z těchto tvarů spasitelského nacionalismu je národopisný folklorismus či mystika přírodního projevu lidového; kořeny dlužno tu hledat v Herderovi a nejpronikavější i nejplodnější účinky má tato mystika u národů dosud národně málo uvědomělých, kde může mít důsledky tzv. b u d i t e l s k é (u Čechů, Jihoslovanů a obecně u malých národů střední a východní Evropy), nebo u národů vývojově opožděných, jimž dovoluje kulturní opožděnost lichotivě vydávat za rousseauovsko-herderovskou ryzost přírodní a blízkost původnímu stavu exemplární lidskosti. Učiteli těchto omylů i kladných vědních a národních důsledků těch omylů jsou v Evropě pravidlem Němci, i tam, kde vyučenci jejich použijí nutně těchto idejí proti Němcům. Nejvýznamnějšími účinky této obecné žízně po lidových zdrojích poezie jsou v době romantismu: v Německu dílo romantické školy heidelberské, kde pod vlivem Herdera a Schlegela dva přátelé a švagři, Ludwig Achim von Arnim (1781–1831) a Clemens Brentano (1778–1842), v létech 1806–1808 vydávají slavnou sbírku lidových písní Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh), a jejich přítel Johann Joseph Görres (1776–1848) v r. 1807 svou knihu starých lidových čtení Die teutschen Volksbücher (Německé knížky lidového čtení); ve Španělsku r. 1828–1832 Agustín Durán (1793–1862) vydává úhrn všech známých romancí El Romacero general (Romancero de Durán), v Čechách četná, pilná, záslužná družina sběratelská, vyznačená jmény František Ladislav Čelakovský (Slovanské národní písně, 3 sv., 1822–1827; Mudrosloví národa slovanského v příslovích, 1852), Jan Kollár (Písně světské lidu slovenského v Uhřích, 1. sv. se Šafaříkem r. 1823, 2. sv. 1827; Národnie zpievanky, 1834–1835), Karel Jaromír Erben (Písně národní v Čechách, 3 sv., 1842–1845; národní pohádky), v jejichž díle pokračují generace další (Sušil, Němcová, Bartoš), národní folklor vyčerpá a založí – dík velikým, p ů vo d n ě básnickým talentům svých představitelů vedle jejich činnosti sběratelské – naprosto svérázný rys moderního vývoje české poezie v 19. století, periodicky a v rytmu přes jednu generaci vracet se k zdrojům lidového umění jako k živnému a omlazujícímu prameni inspirace: počínajíc romantismem, vlastenečtí lyrikové intonující z ducha lidové písně (Čelakovský, Erben, Šolc, Neruda, Hálek, Sládek) budou ve své vlasti cítěni jako její největší básníci, budou jimi zhusta, a právě touto nepřesností lokální modu národního způsobí známý osud moderní české lyriky, velmi vysoké, a přece mezinárodně málo známé a uznávané, podobné v tom ostatnímu českému umění téhož typu a inspirace (Mánes, Aleš, Smetana); v Srbsku od let desátých sbírá z popudu Kopitarova, chválen později Grimmem a Goethem, Vuk Stefanović Karadžić písně (Národna serbska pesnarica; Srbský lidový zpěvník, 1815; 2. vyd. pod názvem Srpske narodne pjesme [Srbské lidové písně] o třech knihách, 1823–1824 v Lipsku, 1833 čtvrtý sv. ve Vídni), pohádky, přísloví i obyčeje; Slovinec Stanko Vraz (1810–1851), přítel Miklošićův, r. 1839 vydává Narodnie pjesni ilirske (Ilyrské lidové písně), na Ukrajině sbírá charkovský a kyjevský profesor Amvrosij L. Metlynskyj (pseud. A. Mohyla) a moskevský profesor Josef M. Boďanskij, v Haliči a „uherské Rusi“ Jakov Hołovackij (Narodnyja pěsni galickoj i ugorskoj Rusi); byliny v Rusku vydávány od počátku století ze sborníku tradice sibiřské z 18. stol., teprv po r. 1850 objeven ústní repertoár gubernií voloněcké a archangelské; první domácí sbírka bulharské lidové slovesnosti je B˘algarski narodni pesni i poslovici (Bulharské lidové písně a přísloví, 1842) od Ivana Bogorova (1820–1892). K směru folklorismu dlužno dodat, že ač odpovídá prvnímu generačnímu typu romantismu plynule rostoucímu z preromantika Herdera, neztrácí na popularitě a vlivnosti ani mezi romantiky „mladé Evropy“: Heine, tak ironický k staršímu romantismu (Romantische Schule, 1836) o knize Arnim-Brentanově (Des Knaben Wunderhorn; Chlapcův kouzelný roh) říká, že v ní „cítíš bít srdce německého lidu“, a jména napodobitelů lidové písně svědčí ve všech literaturách o vytrvalé živosti tohoto dědictví (Uhland i Heine; Rivas i Zorrilla; Mácha, Neruda, Hálek; Puškin, Kolcov atd.; srov. žánr tzv. ohlasů a „písní znárodnělých“, z nichž některé se dokonce stávají národními a státními hymnami). Spojitost díla bratří Grimmů (Brüder Grimm) s působením heidelberské skupiny demonstruje, do jaké míry jsou romantické (a romantickofolkloristické) kořeny germanistiky a ovšem i slavistiky, medievistiky jazykové i literárně-historické, národopisu, mytologiky atd. Za blížence Jacoba i Wilhelma Grimma, společně autorů Deutsches Wörterbuch (Německý slovník, 1854–1859, dokončeno v r. 1961, celkem 32 svazků) a vydavatelů Kinder- und Hausmärchen (Německé pohádky bratří Grimmů, 2 sv., 1812–1815), jednotlivě Deutsche Grammatik (Německá mluvnice, 4 sv., 1819–1837), Geschichte der Deutschen Sprache a Deutsche Mythologie (1835 – Jacop) i Die deutsche Heldensage (Německé hrdinské pověsti – Wilhelm, 1829), se hlásí jak zakladatelé medievistiky francouzské (François Raynouard, Paulin Paris, Emile Théodore Léon Gautier), tak vědci slovanští, jejichž kolosální entuziasmus položí během romantismu základy k moderní jazykovědě jednotlivých slovanských národů s příslušnými doplňky lexikografie, ba i stabilizaci spisovné řeči a pravopisu (Jungmann, Hanka; gramatika Hołovackého, slovník a reforma spisovné srbštiny Karadžićova, reforma spisovné chorvatštiny a pravopisu Ljudevita Gaje), k moderní literární historii (J. Jungmann, P. J. Šafařík,V. Hanka, K. J. Erben,V. Nebeský aj.), archeologii (P. J. Šafařík), národopisu i mytologii (Erben).

Byla to namnoze tato Mystik des Altertums, která dala původ další formě mesianismu nacionálního – mesianickému r a s i s m u. Lze o něm do jisté míry říci, že je politicky zacílenou, fantastickou nadstavbou folklorismu a mystiky starožitnické, čím starožitničtější a přírodničtější, tím osobivější a nacionálně výlučnější. Ryzím biologismem krve bude ovšem jen ve své podobě germánské. U Románů se velmi málo bude opírat o důvody fyzické a přírodnické, nýbrž o historii (místo prehistorie a mýtu) a důvody historické civilizační nadřazenosti. Ale je o b e c ný m jevem romantismu, naprosto ne smutným privilegiem jediného národa.V romantismu je časově prvním rasismus slovanské observance české. Jeho tvůrcem je první romantická generace Čechů a Slováků, generace Jungmannova celá se na něm podílí, a koncipoval jej její největší básník Jan Kollár.Tento panslavismus se celý opírá o jedno místo z Herdera (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit; Myšlenky k filozofii dějin lidstva, 16. kniha, 4. kapitola) prorokující Slovanům vůdčí roli v dějinách v budoucnosti; ironie chtěla, aby Slovani uvěřili v svou rasovou prevalenci pod vlivem německého fantastika.Tento panslavismus má v české historii úlohu buditelskou a kromě živlu pseudovědeckého a nesmyslného (Slované pratvůrci evropské vzdělanosti, učitelé Římanů, prausedlíci celé Evopy, rasa rolnicko-idylická, „holubičí“, přemáhající nepřítele láskou) obsahuje živel morální nepochybné úrovně (slovanství budiž dokonalou lidskostí). V praktických důsledcích byl kollárismus bázlivý a skromný („vzájemnost“ filozofická a kulturní mezi Slovany), politicky konzervativní (v Rusku ctil carismus, v Rakousku očekával pomoc pro Slovany od císaře), ba reakční: liberální generace mladších romantiků rozešla se s ním již dřív, než selhal ve zkoušce roku 1848.

Zcela příbuzného typu je tzv. i l y r i s m u s, tj. kulturní, případně politické vzájemnostní hnutí jižních Slovanů, opřené o nedávnou vzpomínku na státní celek Ilýrii, část francouzského císařství (do r. 1814) a čím dál tím namířenější proti maďarizační politice Budapešti. Formuloval jej v první charvátské politické brožuře (Disertacija iliti razgovor; Disertace neboli Rozhovor, 1932) Janko Drašković (1770–1856). Ústředním jeho činitelem je však mystický entuziast Ljudevit Gaj (1809–1872), vídeňský odchovanec Kopitarův, pešťský žák Kollárův, jenž od třicátých let v Záhřebě – řídě se radami Šafaříkovými a příkladem českých buditelů – organizuje národní charvátský život, literaturu, vědu atd. Sourodost s kollárismem projeví se r. 1848 akcí charvátského bána Jelačiće proti maďarskému povstání: také ilyrismus, nadšeně rusofilský, je konzervativní a čeká pomoc pro Slovany shora, od Vídně.

V Rusku slavjanofilství od let třicátých vyvíjí se zároveň z idejí českých a z filozofování domácích kroužků, přísahajících na idealismus Schellingův, pak Hegelův (kroužek Nikolaje Vladimiroviče Stankeviče); jeho prvním formulátorem je Ivan Vasiljevič Kirejevskij (1806–1856), teologický pól představuje Alexej Stěpanovič Chomjakov (1804–1860), politické a sociální myšlení bratří Aksakovové. Slovanství, velmi členité, je v něm čím dál tím více redukováno na formuli ruskou a pravoslavnou a od počátku konstruována antitéze Ruska a Evropy, a to teologicky, sociálně-politicky a eticky. Rusko je nositelem pravého křesťanství skutečné lásky a ztotožnění člověka s Bohem.V Evropě katolictví, zcela pokažené rozumářstvím, zplodilo racionalistický protestantismus, ten zplodil liberalismus, ten demokratismus, samé heretické formy individualistického, egoistického katolictví: všechny znamenají skepsi, nevěru, hnilobu („shnilý Západ“, termín je prof. Ševyrjova). Ruský stát vznikl z principu lásky a důvěry, takže lid dobrovolně odevzdal svou politickou vůli do rukou jedince-pověřence, cara, jenž je samoděržec jednorázovým a definitivním přenesením moci lidové, mravně s ním navždy jedné; na Západě naopak stát vznikl ne dohodou, ale výbojem jedinců – králů, uchvatiteli svobody národů, jimž jest nyní o osvobození politicky zápasit (tato filozofie svobody na Východě dobrovolně odevzdané, na Západě násilně uchvácené, vede ke grotesknímu důsledku chvály caristického absolutismu jakožto patriarchální svobody a politického vývoje západního k režimu národní účasti na vládě, pojímaného jako anarchie otroků). Rusku je obrodit svět. Politicky vyvíjí se slavjanofilství od myšlenky slovanské federace samostatných národů (Ivan S. Aksakov) k představám ruské nadvlády, a v létech šedesátých již k carskému imperialismu, hledajícímu zdůvodnění své politiky balkánské (Danilevskij); v létech osmdesátých slavjanofilství znovu zmystičtí koncepcí Rusa-člověka evangelického, aniž odloží svou fobii imperiální (u Dostojevského).

Tak jako podnětem všech slavistů byla filozofie německá, Němcům, romanticky zvrtošeným mýtem Svaté říše římské národa německého, vytvořil teorii rasistickou nicméně Francouz Joseph-Arthur, comte de Gobineau (1816–1882), diplomat, znalec Východu a romanopisec, ve fantastické etnografii Essai sur ľinégalité des races humaines (Esej o nerovnosti lidských ras, 1853–1855): inspirován zcela hysterickou mánií spojit svůj nepříliš starý šlechtický rod příbuzensky s germánským Olympem Odinovým, francouzský aristokrat zakládá rasismus, první, na principu biologickém, nikoliv na právu mravním (ať už jakkoliv vymyšleném), na vznešenosti krve, v níž prvenství náleží dobyvatelským Nordikům, od nepaměti zakladatelům říší a civilizací, povolaným navždy menšinově vládnout lidským davům ras méně schopných. Jeho ideje, celkem nepozorovány, jsou rozvity teprv na konci století, v době, kdy je ponese zároveň vlna mystického germanismu wagnerovského a imperialistická nálada zmocnělého císařství, poněmčelým Angličanem Houstonem Stewartem Chamberlainem (1855–1927), strašlivého světodějného významu dostane se jim však teprve ve 20. věku v tzv. nacismu, kdy jich za politický nástroj použije zfašizovaná psychóza poraženého národa. Podstatně jiné jsou mesianistické rasismy západní. Zcela cizí biologismu a fyzickým principům, založeny na interpretaci d ě j i n, a nikoliv mýtu, vycházejíce z národa a koncepcí národního p o s l á n í (a nikoliv práva) a míříce k lidstvu (univerzalistické), točí se okolo ideje svobody; jsou to de facto nacionální liberalismy, mesianismy o s vo b o z e n e c k é. Jsou dvojího typu, nábožensky inspirované a laické, ale i tyto jsou zhusta proniklé quasináboženským zanícením humanitářským.Typem nacionálně-liberálního mesianismu opřeného nábožensky je i t a l i a n i s m u s turínského filozofa Vicenza Giobertiho (1801–1852), jenž za éry liberálního papežství navrhuje r. 1843 federaci státu za prezidentsví papeže (Del primato morale e civile degl’Italiani; O mravním a civilizačním prvenství Italů), po revoluci r. 1848 svěřuje však úkol národní jednoty Piemontu a papeže chce zbavit jakékoliv moci světské (Del rinnovamento civile d’Italia; O občanské obnově Itálie, 1851). Prorokem náboženského obrození světa a osvobození národů církví katolickou, jež by se spojila s národy v principu demokratickém proti monarchům, byl bretaňský kněz Félicité-Robert de Lamennais (1782–1854), autor ohnivého manifestu liberálněpokrokového a sociálního katolicismu v Paroles d’un croyant (Slova věřícího, 1834); rozejde se s církví, ale jeho ideje mocně ovlivní vznikající politický útvar tzv. křestanského socialismu (Le Père Lacordaire, Montalembert).

Teprve zde je na místě promluvit o další formě slavismu, totiž o mesianismu polském. Je již druhou formou polského slavismu, neboť již panslavismus kollárovský měl v Polsku své období s básníkem Kazimierzem Brodzińským (1791–1835), než z něho Poláci r. 1830 definitivně vystřízlivěli. Mesianismus let třicátých a čtyřicátých je právě účinkem tohoto vystřízlivění, či přesněji strašného utrpení Poláků po potlačení revoluce. Je to mystika bolestné vlasti, vykupující se a zušlechťující utrpením, a vykupující – jako kolektivní Kristus – svou obětí právo na svobodu pro celé lidstvo. „Národ náš je povolán hlásat lidstvu evangelium národnosti, morálnosti a náboženství“ (Mickiewicz).Tento zoufalý nacionalismus utrpení, přijímaného za školu dokonalosti, je proniknut katolickým pocitem života, dominuje mu ideál bohočlověka Krista, exaltuje se mystikou swedenborgiánskou, je heroickým absolutním idealismem Krále-Ducha. Rozlišuje pomíjivý stát, dílo světa, a nesmrtelný národ, dílo boží. Je i pln západního liberalismu jakožto ideje mravní, a třebas se od liberalismu politického někdy distancuje, čeká právě od západních liberálních režimů pomoc pro Polsku (srov. působení Mickiewicze na Sorbonně a jeho celoživotní hledání spojenců za Západě). Jeho proroky jsou básníci, jeho biblemi básnická díla: Mickiewiczovy Dziady (3 díly, 1832; česky s názvem Tryzna) a Księgy narodu polskiego i pielgrzymstwa polskiego (Knihy národa polského a poutnictva polského, 1832), básnická próza Anhelli (1838) od Juliusza Słowackého (1809–1849), dílo Zygmunta Krasińského (1812–1859); mystický vizionář Andrzej Towiański (1799–1878), mající se za mesiášského vyslance božího, zakládá přímo sektu „Towiańczyků“.

Tím přecházíme k druhému typu západních mesianismů národních, l a i c k é m u: italský je výsostně představován politikem, agitátorem a kritikem Giuseppem Mazzinim (1805–1872), janovským rodákem, apoštolem italské jednoty a republiky, a svobodnému bratrství italo-slovanskému; francouzským obecným přesvědčením radikálních liberálů Francie, že dějinným posláním jejich vlasti je být na světě nositelkou civilizace, svobodné humanity a osvobozenecká hnutí národní případně politickou mocí podporovat (tradice apoštolských válek Konventu).V Itálii a Francii se nacionální mesianismus de facto vůbec neliší od radikálního liberalismu politického a nacionalismus jeho leží v tom, že podle liberálů obou zemí Itálie či Francie má v boji o svobodu národů zaujmout vůdčí postavení vztyčovatelky ideálů. Má pak tento revoluční liberalismus v Evropě své hrdiny, ba i mučedníky: zmínky zaslouží Čech Karel Havlíček Borovský (1821–1856) a před ním již španělský básník, dramatik a novinář Mariano José de Larra (1809–1837), byronovský rozervanec, „transcendentní revolucionář“, hynoucí sebevraždou, pro Španěly navždy donquijotovský symbol tragické vůle národní usilující o svobodu ducha. Ideově i mravně velmi osobité, vlivné a bohaté zvláštní jevy vytvářel v Evropě tento obecný mesianizující liberalismus – tři: ruské západnictví a dějinná díla i filozofie Micheletovu a Palackého.

Tzv. západnictví, jehož členové se skládají z účastníků kroužku Stankevičova a rivalského Gercen-Ogarjovova (ten byl politicky interesovanější, byl dědicem děkabrismu a pod vlivem saintsimonismu), je filozoficky formováno Schellingem, pak Hegelem a jeho levicí. Je antitézou slavjanofilství a v svém názoru na domácí problém bylo zásadně ovlivněno Petrem Jakovlevičem Čaadajevem (1794–1856), jenž opustiv vojenskou kariéru stal se svobodným myslitelem, pobýval na Západě, kde silně podlehl katolické myšlence de Maistrově a Lamennaisově a, samotářsky, mimo kroužky, r. 1829 napsal a r. 1836 publikoval první Filosofičeskoje pismo (Filozofické dopisy); reakce úřední byla krutá, ale ostatní Dopisy byly ponávány v rukopise, celek vyšel až r. 1913–1914 (Sočiněnija i pisma; Spisy a dopisy). Také podle Čaadajeva smyslem lidského života je mířit k Bohu a splynout s ním. Tato cesta je velmi ztížena pro Rusko, jež se odtrhlo od křesťanské jednoty, není ani Evropa, ani Asie, bez kultury, tradice, kořenů, mravnosti, sebevědomí; ničím nepřispělo k společné kultuře – „jsme nemanželské děti historie“. Jediným východiskem je vrátit se do Byzance ke katolictví. Tyto myšlenky strhly ruskou pokrokovou mládež. „Být Evropou, ne se jí zdát.“ Hrdinou jejím je europeizátor Petr Veliký, základními požadavky konstituce, svoboda myšlení a slova.

Největším zjevem hnutí je kritik Vissarion Grigorjevič Bělinskij (1811–1848). Je z nejvlivnějších lidí 19. století, učitel generace své a velkých realistů šedesátých let, ruské moderní svědomí.Vášnivý, přímý, ryzí, drsný do cynismu, přitom citlivý, nepříliš vzdělaný, myšlenkově dost vrtkavý, za pár let absorbuje schellingovství, hegelovskou levici, Feuerbacha a socialismus saintsimonovský. Má typickou liberální koncepci národní – každý národ je jednou ztělesněnou myšlenkou boží, tj. každý má za povinnost vyjádřit nějakou jednu stránku lidskosti. Umění vyjadřuje smysl přírody, tedy národa, je národním sebepoznáváním. Být pravdivá a prostá je jejím základním příkazem. Po hegelovském období zaujme Bělinskij stanovisko proti umění pro umění, žádá od něho analýzu a kritiku společnosti, a žádá, aby bylo výrazem společenských otázek.Tyto zásady, jež Bělinskij uplatnil ve svých studiích velkých současníků, Puškina, Gogola, Lermontova, i počínajících, Gončarova, Turgeněva, Dostojevského, ač vlastně liberálně kritické, měly rozhodující význam pro orientaci kulturního života ruského vůbec a formovaly ruský vývoj sociální a vědecký

Co se vztahu k historii týče, opakujme, že liberální mesianismus západní, na rozdíl od německého a slovanského, se právě h i s t o r i c k ý m i realitami zdůvodňuje, a nikoliv přírodním pravěkem: Francouzi se pokládají za učitele a vůdce lidstva p r o t o, že mohou z dějin dokázat, že jimi h i s t o r i c k y znovu a znovu byli. Obecně pak platí, že romantismus vůbec – jsa nejprv nostalgickým, pak pedagogickým návratem do minulosti, maje smysl pro couleur locale dobovou, maje smysl pro vztažnost člověka k prostředí – moderní historii vytvořil; spolupůsobí převaha citu nacionálního nad interesem antickým i občanská zvědavost na chod dějinných událostí, jejž nyní má občan ovlivňovat. Není národa, jenž by v romantismu neměl celou družinu historiků – zakladatelů vědy: Němci působí iniciativně historikem Říma Bartholdem Georgem Niebuhrem (1776–1831) i historikem německé reformace Leopoldem von Rankem (1795–1886). Velmi se vyhraní typ historika-umělce, jenž chce působit barvitou narací jako román při vší historické přesnosti a dosíci dojmu tzv. résurrection intégrale du passé, úplného zpřítomnění minulosti jako dramatu. Sem patří skuteční umělci, Francouz Augustin Thierry (1795–1856), virtuózní obnovitel lidského dramatu středověkého (Récits des temps mérovingiens, Vyprávění z dob merovejských, 1840), rusky píšící historik pohnutých chvil Ukrajiny (Mazepa, Chmelnickyj, Razin) Mykola Kostomarov (1817–1885), a Angličané Thomas Carlyle (1795–1881) a Thomas Babbington Macaulay, baron Macaulay (1800–1859), esejista Edinburgh Review, poslanec, šlechtic (s titulem Lord Macaulay of Rothley), autor elegantních a duchaplných A History of England from the Accession of James II (Dějiny Anglie od nástupu Jakuba II. na trůn, 1849–1861). Nejčastější typ romantického historika je historik-filozof, snažící se odkrýt zákon či smysl dějin: sem patří François Guizot (1787–1874), Thomas Carlyle (1795–1881), Edgar Quinet (1803–1875), uvaděč Vica a Herdera do Francie, básník, mystik a dějepisec Revoluce, a četní historikové Revoluce vůbec; ale nikdo z nich nedokázal pojmout dějiny ideově-mravní koncepcí tak velkolepou, působivou a hlubokou jako dva, Francouz a Čech.

Francouzem je Jules Michelet (1798–1874), enfant du peuple, entuziasta mohutně lyricky cítící, vibrantních nervů, smělé imaginace až do vizionářství, nadaný neobyčejným darem milovat a vciťovat se do lidí i dob, nenávidět násilí a principy utlačivé (kněze, krále, měšťáka), snad největší prozaik francouzského romantismu; jeho Histoire de France (Dějiny Francie, 6 sv., 1833–1867) je poprvé historií francouzského lidu (Jacques Bonhomme), ne už jen monarchů, obrazem vývoje civilizace pojaté jako „pokrok“, tj. boj člověka proti přírodě i násilí o stále větší míru svobody; v tom Michelet vidí dramatickou jednotu dějin, a neschopen chladu a odstupu, pokládá za povinnost historika soudit a railler les faux dieux, bojovat s bojujícími, ztělesňuje lidský zápas v řadu tvůrčích osobností, zmnožitelů lidové svobody (Jeanne et Jean), jež chápe sic jako výraz boje kolektivně-lidského a nesčíslných drobných úsilí (první ostatně uvádí do dějin vliv geografie a prostředí), ale zároveň i jako postupné plnitele lidského poslání, přemoci všechny determinismy, stát se naprostým pánem osudu („Ľhomme est son propre Prométhée“). Svou dějinnou epopejí chtěl Michelet působit politicky a zpracovával dějinná období dle potřeby chvíle (10.–15. století v létech 1833–1844,Velkou revoluci v létech 1847–1853, 15.–18. století v létech 1855–1867), r. 1851 byl pro svobodomyslnost režimem zbaven profesury na Collège de France a zbytek života věnoval knihám lyrické oslavy přírody (ĽOiseau; Pták, 1856; La Mer; Moře, 1861) a lidu.

Čech František Palacký (1798–1876) pracuje na dějinách své vlasti od let desátých, r. 1836 vychází první díl německé verze (Geschichte von Böhmen), r. 1848 první díl verze české, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, sahají do r. 1626. Jsou monumentem vědy ve své době ab- solutně dokonalé, nesmírné odpovědnosti mravní, monumentem práce buditelské, konečně i monumentem vrcholného umění, ač jiného než romantický poetismus a expresionismus Micheletův. Palacký je svou stylovou formací důstojný klasicista. Národní dějiny vidí jako proces fyzického, duševního i mravního zápolení Čechů s Němci a Římem, a mravní vítězení Čechů v něm; promítají se mu do širšího významu českých dějin vůbec, jejichž smysl vidí v pokroku rostoucí „božnosti“ člověcké. Božnost je „srostnost a podobnost Bohu čili účastenství přírody boží a obraz bytu božského v člověku“. Být dokonale božným, tj. dokonale lidským, je cílem jednotlivců i všech forem života pospolitého (národního, státního, náboženského). Božnost pak je absolutní svoboda, pravda, dobrota a krása.V reformaci spatřuje Palacký, evangelík, pokrok k božnosti nad katolictví, vrchol české reformace pak v českobratrství. Palackého poznání historické a jeho filozofie dějin určují jeho formulaci prvního novodobého politického programu českého, jeť Palacký po celý život politickým vůdcem národa: poprvé je program politicky explicitován r. 1848 pro potřebu vídeňského sněmu a konstitučně-revolučního ruchu r. 1848, a zakladatel moderního českého žurnalismu a básník Karel Havlíček je jeho předním bojovníkem.

To nás znovu přivádí k pojmu mesianického nacionalismu, popř. slavismu, neboť politický program Palackého–Havlíčkův bojovně vytlačuje panslavismus kollárovský a prezentuje se jako nová, v Čechách druhá forma slavismu, forma konstitučněliberalistická, pokroková, typická pro druhou českou generaci romantickou, říká se jí austroslavismus,* poněvadž nemíní odevzdat svobodnou individuálnost národů slovanských ruskému (aniž německému) moři a hodlá přebudovat říši rakouskou (či státní jednotu Dunajské pánve), uznávanou za historickou nezbytnost a jedinou záchrannou příležitost malých tamních národů mezi dvěma obry, ve federální unii malých národních autonomních státních celků. Co do náboženské fundace smyslu dějin světových i českých, jejich interpretace a politického autonomismu malých národů střední Evropy je přímým dědicem programu Palackého vědomě a výslovně T. G. Masaryk.

Romantismus čítá několik myšlenkových zjevů vysoce zajímavých a významných, které nelze zařadit do předchozích skupin, ač ovšem nesou rysy m e s i a n i s m u, jímž jsme charakterizovali ideology romantismu vůbec. Jsou to lidé svou podstatou, ba svým přesvědčením i s o l é s, a právě tím romantičtější než romantikové. Dán Søren Aabye Kierkegaard (1813–1855) je filozof výhradně náboženský, jemuž se však poměr člověka k Otci klade jedinečně a pokaždé zvlášť; jemu se kladl tragicky a jeho spisy (Forførerens dagbog; Svůdcův deník, 1843) jsou de facto filozofujícím deníkem osobního života, antitéz, neřešitelných ani s osobní platností, natož obecně. Je to pascalovský tragik nesmírné opravdovosti a právě svou konkrétností a nepoměřitelností vlivný; jeho vliv se občas vrací u duchů založených nábožensky a eticky, jímž se problém pravdy klade nikoliv racionálně, ale prožitkově jako kategorie svobodného a odpovědného rozhodnutí volního v konfliktu sil: vychází z něho filozofie e x i s t e n c i á l n í posledního dvacítiletí. Angličan Thomas Carlyle (1795–1881) nabyl proslulosti jako historik Friedricha II. Velikého (History of Frederic the Great, 1858–1865), jehož obdivuje, Cromwella, kterého rehabilitoval, a Velké francouzské revoluce (French Revolution, 1837), jíž se štítí jako luzovlády; žák Kanta a kantovců, obdivovatel Goetha, Schillera a Jeana Paula, fanatický spiritualista a nepřítel racionalistického, mechanistického, pozitivistického a materialistického dědictví 18. věku, hlásá vládu aristokratického Ducha, ztotožněného s tvořivou a případně hrdinsky násilnou energií, vytvářejícího na této zemi a bez ohledu k davům vládu other wordliness, čirých hodnot absolutní síly, spravedlnosti a krásy. Jeho puritánský profetismus, emfatický, sarkastický, vizionářský a hluboce idealistický, je ustavičným bojem s duchem pozitivistických a realistických desítiletí, jež prožil, a patetickým mostem k romantismu, k Nietzschemu; nejvíc působil autobiografií Sartor resartus (doslova „Přešitý krejčí“, 1833–1834; hlavní postava německého profesora dr.Teufelsdröckha je autobiografická) a proslulou typologií hrdinství On Heroes, Hero Worship, and the Heroic in History (Hrdinové, ctění hrdin a hrdinství v dějinách, 1841).

Menšího vlivu světového dosáhl méně strhující, vášnivý a průměrněji morální jeho žák a celoživotní přítel Ralph Waldo Emerson (1803–1882), expastor a „mudrc concordský“; základním dílem jsou Representative Men (Představitelé lidstva, 1850), původně sbírka přednášek v Anglii, sbírka idealistických a moralistických úvah-portrétů, Angličani oceňují jeho English Traits (Anglické rysy, 1856) jako výbornou analýzu anglické povahy. Američané v něm vidí zakladatele vlastního amerického myšlení, jehož nezávislost (American Declaration of Intellectual Independence; Americké prohlášení kulturní nezávislosti) vyhlásil r. 1837 v Harvardu přednáškou The American Scholar (Americký vzdělanec).

Romantismus způsobil neobyčejný rozkvět k r i t i k y. Byl sám a svou podstatou kritikou společnosti, historie, politiky, dosavadního umění. Literární kritiku moderní vytvořil.Většina romantických ideologů výše jmenovaných pěstovala literární kritiku a své myšlenky náboženské, sociální, politické, nacionální aplikovali v kritice, šířili také, anebo dokonce zvláště kritikou.V romantismu jsou kořeny kritiky zaměřené sociologicky, sociálně, artisticky i individuálně-psychologicky.Grimmové, Mazzini, Larra, Havlíček, Bělinskij, Palacký, Carlyle jsou pozoruhodní, někdy velcí kritikové. Za zakladatele kritiky a největšího kritika 19. století platí však Francouz Charles-Augustin de Sainte-Beuve (1804–1869), mluvčí a obhajitel romantismu generace Hugovy, sám básník a romanopisec, prošlý s vášnivým zájmem všemi směry a myšlenkami romantismu, a zase je nevěrnicky opouštějící, z něhož vycházejí všechny typy kritiky pozdější. Jeho ideálem je kritika zůstávající uměním a žádající si umělce, a přece zvědečtělá, třídící umělce metodou přírodních věd do duchovně-mravních typů či rodin („přírodopis duchů“) a vysvětlující umělce z prostředí národního, dobového, rodinného atd., ač neredukovatelnost osobnosti zůstává zásadou; princip studia vztahů uměleckého díla prosadil ve vědě a umění definitivně on.

 

© Václav Černý
text je ukázkou z knihy Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti IV.
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Academia

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.