Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové

Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové

rozhovor beletrie česká

PH: Čím vás štvaly? MR: Asi tím, že mě občas tlačí do role takový folklórní osoby, takovýho jako Eskimo Welzla, kašpara ze Sibiře. A ptají se mě na takový věci jako... jestli jsem na Sibiři sežral syrový játro nebo, víte, co myslím...

Kolem syrovýho játra
Rozhovor Petry Hůlové s Martinem Ryšavým

PH: Já bych se asi na začátek zeptala, ty rozhovory s váma se točily většinou kolem Sibiře, a ne moc kolem knihy jako textu, literární věci, jestli vás to třeba štvalo a potom jestli si myslíte, že to, o co jde v tý knížce, je ta Sibiř, anebo jestli je to něco jinýho, co s tématem Sibiře třeba zas až tolik nesouvisí. Já si třeba pamatuju, že když vyšla moje první knížka Paměť mojí babičce, která se odehrává v Mongolsku, tak se lidi furt ptali na Mongolsko a mě to štvalo, protože jsem měla pocit, že tam jde o obecný věci, a vlastně by se ten příběh ani nemusel odehrávat v Mongolsku.
MR: To je taková senzačnost, která se stejně ztratí, že jo, za pár let to nikoho nebude zajímat, co z toho ten spisovatel konkrétně prožil - neprožil, to nemá žádnou velkou váhu.
Ale na druhou stranu se vůbec nedivím, tomu se těžko lze ubránit, to je přirozený, že se lidi na to ptaj. Ale pokud se týká původního literárního záměru, tak já jsem měl v devadesátých letech, díky tomu, že jsem studoval FAMU a předtím ještě lidovou konzervatoř a že jsem se jakoby dostával k literatuře a k filmu takovým školským způsobem, tak já jsem měl v sobě strašnou spoustu různých stylů a jakmile jsem začal něco psát, tak jsem hned věděl, kdo to tam píše. Že to nepíšu já, ale někdo jinej. A ve chvíli, kdy jsem začal psát tohle, jsem byl strašně vděčnej, že ta realita, prostě to, co jsem dejme tomu zažil nebo viděl, je natolik zajímavá a natolik pro mě pevná, jako kostra vyprávění, jako kostra románu, že si můžu dovolit říct na ten styl kašlu, pokusim se co nejpřesnějš, co nejzřetelnejš popsat to, co jsem doopravdy viděl. A vlastně ta realita, kdyby to byl film, tak bych řekl "předkamerová realita", byla tím, co mě vedlo. Čili já jsem se o ni opravdu opíral, ze začátku úplně strašně, něž jsem si začal bejt jistější, a to bylo, až když jsem napsal první třetinu nahrubo. Najednou se mi to začalo otvírat tak, že jsem už se cítil svobodnějš. Ale ze začátku to, že jsem vlastně měl silnej dokumentární materiál, o kterým jsem si řekl, že ho stačí jen dobře popsat a už to bude něco, tak to mně hodně pomáhalo. Že jsem nemusel o stylu nějak přemejšlet. Paradoxně to opravdu začalo s vědomím, že chci, aby to byla literatura, nicméně ten rozjezd se prostě děje v dokumentárním stylu a pak se uvidí. Takhle zhruba nějak to začalo.

Tisíc dobrejch historek
PH: Přemejšlela jsem nad tím, jestli to, jak přirozeně, normálně to působí, jakoby neliterárně, jestli to je výsledek toho, že jste vlastně především chtěl mluvit o svejch zkušenostech...
MR: Určitě.

PH: ...a o tom, co jste zažil a viděl a cejtil, anebo jestli normalita toho stylu byla vlastně něco, na čem jste vědomě pracoval, výsledek vaší reflexe, anebo jestli to tak jako přirozeně vyplynulo.
MR: Obojí je pravda. Snažil jsem se nepracovat vědomě s žádnou stylizací, ani původní, ani nepůvodní, prostě zvolit si podle svýho měřítka, nějakýho přibližnýho, neutrální styl. Abych si nemusel myslet, že vytvářím něco jinýho, než že popisuju co nejpřesnějš to, co chci popsat. A tahle neutralita stylu, to bylo východisko. Ale na druhou stranu to, k čemu jsem od začátku směřoval vědomě, a co je taky stylová kvalita, to je, že mám rád, když jsou knížky plný historek, když ta věc pořád jede dopředu. Nemám moc rád, když se dělají nálady a mám rád třeba Haška, že to je jedna historka za druhou. A tak jsem si říkal, že chci, aby vyprávění pořád jelo dopředu, aby se to nezastavovalo u nějakých popisů, prostě aby každý odstavec měl svůj vlastní mikrosyžet. To vlastně byla druhá taková opora, že jsem si říkal, i kdyby to bylo sebeblbější, tak když odvyprávím, já nevím, tisíc dobrejch historek, tak to přece někoho zajímat bude, když ty historky budou dobrý, jenom je potřeba je napsat přesně. Ale to, co pro mě v psaní bylo překvapivý, co jsem předtím neznal a k čemu jsem se dobral a hrozně se mi to líbilo, bylo zjištění, že nejlepší metoda, jak udržet text v kvalitě, která by pro mě byla plus mínus akceptovatelná, je opakovaně si ho číst. A tím opakovaným čtením text korigovat. Ona ta kniha vlastně si myslím, že je, aspoň jsem se o to snažil, vhodná k hlasitýmu čtení, měla by bejt mluvená. A při psaní jsem se toho snažil docilovat tím, že jsem si to opakovaně četl...

PH: ...a při tom čtení měnil...
MR: ...a korigoval to. Čili vlastně i to, jak věty budou dlouhý, jak se budou slova řadit a jakej to bude mít tón. Pořád je v tom, jako kdyby se vypravěč obracel k nějakýmu posluchači. Sem tam dokonce je tam i pár takovejch slovíček, který to tak jako zvýrazňujou...

PH: Jo, tak mi to přijde, že člověk vyloženě slyší člověka, jak mluví, když to čte.
MR: No, je to vyprávění. Můj táta mi furt četl a vyprávěl, tak ono je to takový převzetí štafety. A druhá věc je, že já jsem si při tom opakovaným čtení našel měřítko, který mě překvapivě začalo fungovat. Já jsem prostě zjistil, že to je nejlepší způsob, jak si udržet kvalitu textu. Ono vás to musí bavit podruhý, ale taky podesátý. Jakmile vás při pátým čtení už některej odstavec nebaví jako při prvním, tak je v něm chyba. 

PH: S tím souhlasím.
MR: To musí fungovat i podesátý. A to jsem předtím nevěděl, já jsem si tohleto zjistil. Většinou jsem napsal kus a potom jsem musel nuceně z nějakýho důvodu tu práci přerušit, že jsem někam odjel, nebo jsem měl jinou práci, a nastala pauza. Když jsem se po pauze k psaní vrátil, tak jsem začal tím, že jsem to celý od začátku přečetl. Což ze začátku bylo jednoduchý a pak, když to začlo mít těch pět set stran, to začlo bejt zdlouhavý, ale vždycky jsem to udělal a vždycky se to absolutně vyplatilo. Tohle opakovaný čtení, to je vlastně dneska pro mě něco, co považuju za naprostej základ toho, abych měl pocit, že píšu dobrou knihu, nebo dobrej text. 

PH: Souhlasím, ale jak jste si řekl už teda dost? Protože se to dá přečíst jednou, dvakrát, člověk tam něco opraví, odloží to, pak zase, a číst to teda desetkrát? Nebo stokrát? Kdy přichází moment, kdy s tím končím?
MR: Tam se staly dvě věci. Zaprvé, že se ukázalo, že ty pozdní kapitoly se mi psaly lehčejc, prostě to bylo jednodušší napsat, protože už jsem to měl za sebou...

PH: ...už jste měl ten tón...
MR: ...už to bylo odpracovaný, takže zatímco první kapitoly jsem četl mockrát, tak ty druhý jsem četl míňkrát. Tam to najednou bylo lehčí. A druhá věc je, že ty poslední kapitoly do značný míry určily tón, kterýmu jsem to vlastně uzpůsoboval. Najednou jsem zjistil, že ta stará část zestárla, během času, i díky nezkušenosti se mi to nepovedlo udržet ve stejný rovině, protože prošlo osm let, a já jsem najednou zjistil, že za těch osm let jsem už začal psát jinak. Takže jsem se k tomu musel vrátit a nějak to dorovnat, což je tam cejtit. Ale myslím si, že by to bylo cítit míň, kdyby mi to v Revolverce úplně nevyrvali z ruky. Já bych to klidně ještě dva roky přepisoval. Jiná věc je, jestli by to bylo k dobru věci nebo ne, ale v době, kdy jsem to odevzdával, jsem neměl pocit, že je to úplně hotový.

PH: Vyrvali z ruky znamená, že si to vzali a hned se jim to líbilo a hned to chtěli vydat...?
MR: Oni si to vzali, ještě když toho byla půlka. Já už jsem to potom dopisoval s vědomím, že na to čekají, což na jednu stranu je příjemný, ale na druhou stranu to zas tak příjemný není, prostě to člověka nutí zrychlovat tempo.

PH: A jak to vlastně vzniklo, že na to přišli, a...?
MR: To vzniklo tak, že Jíra Soukup, který je takový vyhledávač autorů a čte leccos, kdysi před lety učil na FAMU a vlastně jsme se tam sešli a znali jsme se. A on věděl, nebo jsem mu řekl, nebo se nějak dozvěděl, že já tu knihu píšu. A už v době, kdy jsem ji psal, mě opakovaně žádal, abych mu dal ten začátek přečíst. A já jsem docela dlouho odolával, a když mě pak teda ukecal, tak nejenom že mě ukecal, ale ještě to rovnou vzal a odnesl to do Revolverky, kde on je něco jako spřízněnec redakce

K čemu deník
PH: V nějakým rozhovoru jste říkal, jestli jsem to dobře pochopila, že vlastně všechno, co ve vaší knize je, je víceméně autobiografický; jediný co tam není podle skutečnosti, je ta chronologie, že je to zpřeházený, ale vlastně jinak to je realita.
MR: To ne, to úplně takhle není. Je to realita v různejch stupních, protože ty různý kapitoly byly podložený různým materiálem. Zaprvé ty starý kapitoly jsou pořízeny čistě na základě vzpomínek, tam nejsou k dispozici žádný deníkový záznamy, takže je to rekonstrukce zpaměti. A ještě navíc s vědomím určitýho zjednodušování těch situací, míň postav, dejme tomu, a tak dál. Potom ty pozdější kapitoly jsou rekonstruovaný na základě špatnejch poznámek. Poznámky, který svědčej spíš o blbý náladě, nebo o náladě, ale ne o konkrétních událostech. Čili je tam představa o tom, jak se člověk cejtil, ale není tam konkrétní materiál. A ty nejpozdější kapitoly vznikaj už na základě docela podrobnejch deníkovejch záznamů. A to zásadním způsobem ovlivňuje poměr tý řekněme fikce a toho, co se opravdu stalo. A potom ta knížka je v různým stupni fikcí podle toho, jaký materiál se v ní zpracovává. Zaprvé jsou tam události jako takové, konkrétní, v prostoru, v čase. Šel jsem tam a tam, tam jsem si sednul, povídal jsem to a to. Fakta. Pak je druhá rovina, a to je, jakou jsem při tom měl náladu nebo jak jsem se cejtil dlouhodobě. A to už se dá rekonstruovat dost blbě, člověk si nanejvejš třeba vzpomene, jestli ta emoce byla dobrá, nebo špatná. Ale myslím si dokonce, že i kdybych si chtěl vzpomenout na tak výraznej moment, že třeba zrovna tady v tuhle hodinu mě nejvíc bolely zuby, tak bych si nevzpomněl. To ze vzpomínky uteče. Což znamená, že celej emocionální náboj těch situací je předmětem rekonstrukce, která je fiktivní. Tam se nelze vrátit, do té emoce, jenom velmi přibližně. A pak je třetí vrstva, která je totálně fiktivní, a to je, co jsem si při tom myslel. Člověk když se nachází v nějakejch dějích, tak nepřemejšlí strukturovaně. To jsou takový útržky, co se děje v hlavě. A ta kniha má v tomhle smyslu ironickej tón, protože tam se často opakuje naprosto ironicky míněná větička "myslel jsem si" nebo "říkal jsem si". Copak víte, co jste si říkala před dvaceti lety ve tři hodiny odpoledne? 

PH: To mně taky přišlo dost neuvěřitelný.
MR: To je ironie tý knihy, a je zároveň taková, že si jí nemusíte všímat, když nechcete. A samozřejmě není falešná v tom smyslu, že bych chtěl klamat, že bych chtěl napsat něco jinýho, než co jsem si myslel. Ale já to fakt nevím. Já jenom asi zhruba vím, jako v jakých rozporech třeba jsem se já, potažmo hlavní hrdina, nacházel, tak se snažím s pomocí tohohle vědomí zrekonstruovat to, co si člověk asi zhruba myslí. No ale prostě to je úplná fikce!

PH: Vy jste začal s psaním knihy, když jste už měl něco odžito z toho, co se v tý knize odehrává. Takže v jeden moment jste začal jakoby s vyprávěním toho, co bylo, a současně jste si v ten moment, nebo posléze, když jste odjel na Sibiř, začal psát deník...
MR:... ano, už s vědomím, že budu pokračovat. Ale procento toho, co je v deníku a co je v textu románu stejný, se blíží nule. Já jsem ty deníky používal tak, že jsem si je přivezl domů, přečetl jsem si je nebo jsem si je četl, a na základě přečtenýho jsem vyráběl text, ale neměl jsem ten deník před očima, vůbec.

PH: A co se týče množství toho textu, byl pro vás ten deník jakoby soupisem bodů, z kterejch jste potom vycházel a rozepisoval je, a nebo naopak byl ten deník cosi rozsáhlýho, co jste potom vlastně škrtal a třídil?
MR: Ne, to byl úplně jinej text. To je jinej text, subjekt toho deníku funguje úplně jinak než subjekt románu. On si říká a myslí úplně jiné věci.

PH: To jo, ale bylo deníku víc než románu, nebo míň, nebo stejně, co se týče množství textu?
MR: Já si myslím, že ty deníky co do rozsahu rostou. Čím pozdější kapitola, tím bohatší deníkovej materiál. Protože jsem si ho už pak opatřoval s vědomím, že se mi bude hodit. Takže ty poslední deníky jsou dost tlustý, ty první jsou úplně kratičký. Ale říkám, v knížce je z toho materiálu deníkovýho překvapivě málo. Respektive on tam je všechen, ale znova převyprávěn. Mě by to vůbec nebavilo, a ono to ani nefunguje, ten deník řeší věci, který do toho románu ani nepatřej, který jsou opravdu nějakej můj praktickej problém toho dne tam. Takže ty deníky jsou jenom zdroj připomenutí si, na základě kterýho se prostě rozjede vlastní vzpomínání a vlastní fantazie, a nesloužej ani jako nějakej závaznej mantinel pro psaní, vůbec ne.

PH: Mně přijde fascinující, jak na základě deníků nebo popisů, co člověk zažil, viděl, cejtil, myslel si, vznikne text, kterej je uzavřenej. Deník je přece něco, co teče odněkud nikam, kdežto tohle je věc, která má začátek a konec a je tam i cosi jako úvod, vrchol a závěr.
Jak se to povedlo?
MR: To už se dostáváme na jedno z polí tématu toho vyprávění. Ten hrdina má touhu, aby se mu dostalo jistých znamení, aby s ním realita komunikovala. Aby rozpoznával, které ty životní náhody jsou ty příběhotvorné, ty, které ustavujou smysluplnej příběh, a ty, který jsou bezvýznamný. A já teďka řeknu něco, co jsem asi ještě neříkal, protože do jistý míry jsem to považoval za tajemství, který možná ani není dobrý říkat, no ale tak možná je dobrý říct
všechno, to je asi úplně jedno... (smích)
PH: Jak je libo... (smích)

Kdoví, jak to vlastně bylo
MR: To, co mně realita přihrála, já do dneška nevím, jestli jsem si to vlastně nevymyslel. Nebo jestli se to stalo, protože jsem si to vymyslel, nebo jsem si to vymyslel, protože se to stalo. To propojení těchhle dvou rovin je pro mě samotnýho neanalyzovatelný. Ono se to stalo ruku v ruce. Vlastně jsem začal psát v momentě... celá první kapitola, vůbec první kus textu, kterej jsem napsal, byl vlastně ten svátek rybářů, kde se hrdina setká s Anželikou, vyměněj si ty kamery, tam to začalo. A pak když jsem dopsal kus, tak jsem si najednou uvědomil, že smysl toho setkání je nejasnej, pokud neodvyprávím těch deset let předtím. 

PH: Takže to je relativně pozdě v tom textu...
MR: To je konec prvního dílu, poslední kapitola. Tam to začalo, ta vznikla jako první, a pak jsem si řekl: to nikdo nepochopí, já musím odvyprávět, co bylo předtím. A řekl jsem si, že to odvyprávím tak na deseti stránkách. Pak jsem zjistil, že desetistránkovej úvod vůbec nefunguje (smích), že musím odvyprávět všecko. A pak začla asi ta nejstrašidelnější fáze psaní, kdy mi to nešlo a nebavilo mě to, protože zaprvé jsem si nepamatoval ty události, musel jsem je lovit z hlavy, musel jsem vyrábět rámec těch syžetů, aby to drželo, ale hlavně jsem potřeboval srozumitelně odvyprávět celou tu úroveň metafyzický spekulace, kterou ten hrdina permanentně dělá a je to vlastně obsese, ty šamani a ta mystika... A já jsem věděl, že k tomu, abych to udělal srozumitelně, potřebuju bejt mocnej esejistickýho psaní na úrovni, kterou prostě nemám. Takže jsem se v tom topil úplně hrozně. To byla taková temná noc... Nejenom to odvyprávět, ale ještě to sestavit v čase. Třeba to, jak se prolíná fakticita těch cest s tím, jakým způsobem se ty metafyzický úvahy tím proplejtaj, to bylo kompozičně úplně nejtěžší, co jsem udělal. A přesto, že to do dneška vypadá jako že to je možná nejslabší část knihy, je to pro mě strašný vítězství. Že je to aspoň takovýhle (smích). A teprve když jsem tuhletu linku jakžtakž měl, tak jsem mohl začít říkat, co bylo dál. 

PH: A pro to, co bylo dál, už jste vycházel ze zápisků, který jste si začal dělat od momentu, kdy jste začal s tou retrospektivou.
MR: Protože teprve ve chvíli, kdy na scénu vstoupila Anželika, mi bylo jasný, že ten román se dá napsat. Protože s ní do toho vstoupila postava. Jsou spisovatelé, kteří se dívaj do svejch snů a tam viděj všechno, co potřebujou. Ale já jsem to tak nikdy neměl, já musím koukat na lidi kolem sebe. A je fakt, že v momentě, kdy mi to začalo docházet jako člověku, tak se zároveň přihodila ta událost setkání. Jak kdyby se ozval hlas: tak tady to je. V tu chvíli jsem věděl, že se to dá napsat, a bylo mi jasný, že je vlastně jedno, že to nemá konec, v tuhle chvíli. Protože každej konec, kterej se stane, kterej se v budoucnu odehraje, už bude dobrej, už bude navazovat. Takže to byl impuls. Pak jsem dopsal celou tu minulost a dopředu už jsem šel dál s vědomím, že vlastně jdu sbírat materiál na knížku, která už je v půlce.

PH: Jasně. Takže vlastně jestli tomu dobře rozumím, tak vy jste vlastně teprve v momentě, kdy jste se s Anželikou seznámil, vůbec začal pomejšlet na to, že napíšete knížku. Protože do tý doby jste...
MR: Do tý doby bych mohl napsat jenom dokument. Mohl bych napsat cestopis. 

PH: A do tý doby jste vlastně ani s tou knížkou nezačal, jenom jste ty věci zažíval, a pak při setkání s Anželikou jste si říkal, to by mohlo něco bejt a začal jste psát.
MR: Já jsem si dokonce řekl, to MUSÍ něco bejt, protože to bylo strašně silný a nedalo se to zachytit na film. To se nedalo zfilmovat. A nejenom ona, ale nedalo se třeba zfilmovat
ani to, jak ty lidi tam rozebrali to muzeum. Najednou ani strašně důležitý momenty toho syžetu, který jsem sledoval filmařsky, jsem nebyl schopnej posbírat. Najednou jsem věděl, že jsou to silný věci, ale film pro to není vhodný médium. A to víte, že jsem měl chuť napsat nějakou knížku. Ale jaksi si neumím moc vymejšlet. Já to všechno musím někde potkat, nebo aspoň si to o sobě myslím. Třeba jednou něco vymyslím, já nevím. Ale jsem rád, když ty syžety ke mně přijdou. Když dlouho žádnej nepřicházel, tak jsem samozřejmě žil v nervozitě, ale minimálně už jsem se dostal do tý fáze, že jsem věděl, že nic vymýšlet nemůžu, že prostě musím počkat.

...a kdo to režíroval
PH: Takže jste prostě chtěl napsat knížku, nebo přemejšlel jste o tom, že byste rád něco napsal, a tohleto byl takovej spouštěč, kterej vlastně vás k tomu přived...
MR: Dá se to tak říct.

PH: Takže jste chtěl psát. Já jen, že... to jsem nevěděla ...
MR: Já jsem s tím koketoval vlastně celý mládí... V mládí jsem zkoušel psát poezii a písňový texty a za moc to nestálo, tak jsem toho nechal. Pak jsem začal psát scénáře, protože jsem byl na FAMU, tak jsem napsal asi tři scénáře a jednu divadelní hru, a to už bylo o něco lepší. Nebyla to literatura, byly to scénáře. Ale myslím si, že kdyby ty scénáře byly úspěšný, kdybych měl šanci v tom pokračovat a třeba i režírovat filmy, že bych nezačal psát. Já jsem s těma scénářema vlastně velkej úspěch neměl, ono to nebylo to, co bych rád. Psal jsem vlastně celý devadesátý léta. Čtyři scénáře, to není bůhvíco, ale pořád jsem vlastně seděl u počítače a něco psal, furt jsem zkoušel něco psát. Ale spíš to mělo charakter divadelní hry nebo filmovýho scénáře. Nemělo to charakter literatury. To se vyvinulo dál, když už jsem vlastně vědomě sbíral materiál na knihu...

PH: Přesně jsem se na to teď chtěla zeptat...
MR: ...Ohledně toho, co se potom dělo – já samozřejmě nevím, do jaký míry jsem tomu byl režisérem. Já jsem se snažil pokud možno nebejt. Já si osobně myslím, že jsem se fakt snažil v podstatě ty situace neovlivňovat nijak, ale člověk... nevim...

PH: To je samozřejmě věc, kterou člověk nedokáže, myslim, úplně reflektovat, ale je v tom určitá taková... perverzita – teď to nemyslím jakkoliv v kritickým smyslu...
MR: Ne, to tak je..

PH: Anželika pro vás byla románovým charakterem, a zároveň člověkem důležitým pro váš osobní život. S tímhle se nějakým způsobem popasovat je asi těžký...
MR: Ono to hlavně vede člověka k tomu, že ať chce, nebo nechce, tak promejšlí ty lidi svrchu... 

PH: Jinak...
MR: ...jak bůh. Představuje si jejich život, jejich smrt, všechno to probíhá představama a... to není úplně dobrý. 

PH: Takže jste to, co se vám dělo, reflektoval způsobem: aha, tak o tomhle bude zajímavý psát... Anebo teďko proběhlo čtrnáct dnů, který jsou vopravdu literárně k ničemu, a už se těším, až přijde něco, co tam budu moct zapracovat...
MR: To si pamatuju, zvlášť tu poslední cestu. Já jsem neměl pocit fakt ani dne, kterej by byl plonkovej. Všecko jako... všecko hrálo. Čím to je, proč to je – já nevim. Tak jako na začátku tý knihy je ta představa, že svět vůbec nemluví, tak na konci je pocit, že to mluví všecko, a všecko dává smysl a všechno je z tohohle hlediska úplný štěstí. Ale má to svůj háček, že jo: kdo to dělá? Dělá to svět, nebo to dělám já? Nevim.

PH: No a potom se člověk nachází v situaci, kdy se mu to, že to, co zažívá, je literárně plodný, jeví důležitějším než to, že je to z hlediska jeho osobního života třeba k ničemu nebo nešťastný nebo tak...
MR: Ano, přesně tak.

PH: ...literatura získává navrch.
MR: Myslím, že ta kniha v tomhletom bodě přesně končí. Když se láska nedaří, ale kniha se tím završuje. Takže autorské štěstí maximální a... a jinak vlastně něco, co je smutný. A... nevím, nemám k tomu žádný komentář. Ten můj pocit dneska je úplně stejnej jako byl tenkrát. V podstatě se to nedá léčit. Je to neléčitelná věc. Neléčitelná, protože když se ta realita s románovou fikcí takhle propletou, tak vy ji potom už nemůžete ze sebe vyndat. Je to vlastně vztah, kterej nemůže skončit. I když skončil, tak neskončil. 

PH: Myslíte vztah mezi vá...
MR: No, vono se to proplete úplně. Se udělá taková vánočka.

PH: Jako vy, text a ty lidi...
MR: A ty hrdinové, ano... 

PH: ...který jsou zároveň postavama a zároveň lidma sami vo sobě...
MR: Kdybych měl o tomhletom dál mluvit, tak bych řek, to se uvidí časem. Já jsem s těma lidma furt nějak v kontaktu, i s Anželikou, s Afoňkou, pořád nějak vo sobě víme. Ale samozřejmě to nejsou už žádný intenzivní vztahy, prostě se slyšíme po telefonu. A nakonec to je možná to nejlepší, že to lidsky funguje dál na normální přátelský úrovni a já už ani netoužím o tom psát nějakej další román. (smích) 

PH: Ještě mě napadl takovej moment... Já se někdy setkávám s takovou reakcí typu, ty vydáváš knížku, to je hrozně vosobní a dáváš se všanc a to nemáš strach? A moje knihy jsou přitom asi mnohem míň autobiografický než vaše Cesty na Sibiř, takže já tenhleten pocit strachu, že se nějak ukazuju, nemám. Ale měla bych ho, kdybych měla psát vo svým vopravdu životě, kterej žiju, to bych se bála, nechtěla bych to... Já obdivuju... nebo chci říct, jak vám to přijde, že jste o sobě řekl hrozně moc a otevřel jste se takhle lidem, co se týče vašeho osobního života a...
MR: No, jasně...

PH: ...a vaší partnerky v Praze, s kterou jste se rozešel, a věci, který jsou vlastně hrozně intimní, jste takhle jakoby dal ven, jaký to pro vás je? Pro mě by to bylo nepředstavitelný, tohleto vlastně udělat.
MR: No to víte, že jsem se bál. Ale zároveň jsem věděl, že se nic jinýho nedá dělat. Že to je způsob, jak se vrátit jako domů. 

PH: Jak to myslíte?
MR: Abych nebyl tajemnej pro lidi. Abych nebyl nesrozumitelnej. Abych nebyl blázen, když se to přežene. Prostě ta situace, ve který jsem tu knihu začal psát, byla vopravdu dost podobná tomu, co se popisuje v tý knize. Nebyl jsem na tom psychicky nějak extra dobře. Tahle práce, to byla taková samoléčba. Ale nejenom samoléčba ve smyslu, že jsem to popisoval, ale zároveň jsem si tím říkal, že to je určitá šance. Že když to napíšu, a lidi uviděj, co tam je napsaný, tak že se... že se mi bude líp komunikovat s lidma. Že... 

PH: Že jakoby vám odpustěj...
MR: No ani nemusej! Ani nemusej! 

PH: ...Odpustěj vám, že jste se nechoval dobře, protože vzniklo zajímavý dílo. (smích)
MR: To ne. Takhle vychytralej bych nebyl. (smích) A navíc, když jsem to začal psát, tak že vznikne zajímavý dílo, to nikdo netušil, ani já ne. S touhle kalkulací, to bych daleko nedošel, ale... Já jsem spíš myslel, že to, že jsem to začal psát, byl krok k lidem, abych se dostal ze samoty. Ono se to taky okamžitě projevilo... ono se to projevilo vlastně prakticky hned, asi ve třech takovejch bodech, který pro mě ještě do dneška mají velkej význam. Jednak to, že jsem to vlastně okamžitě začal probírat i s Anželikou, čili ona byla sama konzultantem, což je ještě další věc, kterou... 

PH: Konzultantem textu?
MR: Ona to teda dycky zapomněla. Ale v podstatě jo. A potom jsem měl dva lidi tady v Praze, kterejm jsem dával ty věci od určitý doby číst. Oni pak jednak měli vliv na podobu textu, ale daleko důležitější bylo to, že kontakt, kterej nad tím textem vzniknul, byl pro mě...

PH: Lidsky důležitej...
MR: Což byl zisk, kterej ještě dneska bych dal mnohem vejš, než je samotná ta kniha. Prostě se najednou nad tou knihou začaly vodehrávat vztahy, který pro mě byly správný, nebyly zatížený minulostí, a naopak šly dopředu v tom, co bych si přál já, jaký bych chtěl mít vztahy s lidma. To byl tak jednoznačnej úspěch, že na vlně tohohle úspěchu se mi potom psalo dobře. A navíc ty lidi mi byli schopný říct... z jejich pohledu samozřejmě...vnášet korekce do toho, co jsme si jakoby... nebo co já jsem si a co oni si mysleli, že už je ta hranice intimity, která se překračovat nemá. Ta kniha přes veškerou votevřenost určitou hranici ctí. A kdykoliv jsem ji při psaní překročil, tak buď jsem si to uvědomil já, a nebo mi to řekli.

Pornografie
PH: A co je tou hranicí? Protože mně právě... Já jsem tam právě takovouhle žádnou hranici necejtila. Já jsem tam necejtila, že by to bylo: píšu, vycházím ze svýho života, ale je to vocaď pocaď. Já jsem tam cejtila jako absolutní reflexi všeho. Takže kde byla ta hranice?
MR: Ta hranice se dá posunovat různejma směrama, ta odpověď není jedna. Určitě se ta kniha nevyžívá v popisování nějakých intimních scén, což je jedna věc...

PH: Sexuálních?
MR: Ty nejchoulostivější věci se vodvyprávěj jakoby v hrubejch obrysech. Vodvyprávěj se jako historka. Řekne se prostě: stalo se to a to, a doplní se to nějakým vtipem, třeba i ironií, která je zlá nebo vostrá, ale vlastně se ta věc nerozpatlává. Ona se spíš konstatuje. Todle
todle a todle jsem dělal, nebo todle a todle se stalo, takovej jsem byl nebo takovej byl tamten, a hotovo. Přitom jsou romány, který by se na tomhletom vyžily, v tom smyslu, že by... že by tu situaci jako...

PH: ...rozpitvaly...
MR: ...rozpitvaly zevnitř, ty emoce, který tam jsou, by předvedly... Protože já si myslim, že... Witold Gombrowicz má moc pěknou definici pornografie, myslím, že snad přímo v románu Pornografie to neříká, ale je to v komentáři, proč nazval „pornografie“ knihu, která vo pornografii neni. Nejsou tam žádní nahatí lidé... Nevím, jestli jste ji četla... Je moc krásná a... 

PH: Nečetla..
MR: On to tak nazval proto, že z jeho pohledu pornografie je především předvádění emocí. Ty nahý těla jsou nanic, pokud člověk, kterej se tímhle způsobem exhibuje, u toho ještě neudělá ty vlhký voči. To teprve dělá pornografii – já to teď parafrázuju, on to takhle neřek, ale v knize Pornografie jde vlastně jenom o to, že starší muž, kterej zjistí, že dva mladý lidi se maj rádi, a on je naučí, takovou ďábelskou manipulací, že mají předvádět určitý svý emocionální hnutí ve chvíli, kdy vědí, že je pozoruje. Nebo že někdo je pozoruje. Mít rajc z toho, že jsou pozorováni v intimní chvíli, ale ta intimní chvíle nemusí nutně bejt sexuální. Třeba jeden z vrcholnejch momentů toho pozorování ukazuje to, že najdou žížalu a zašlápnou ji, a zašlápnou ji společně, kluk s holkou, mladej kluk s mladou holkou zašlápnou společně žížalu ve chvíli, kdy je někdo pozoruje. A ještě je to navíc tak, že ta holka je z vyšších kruhů a von je čeledín. Takže ještě ta perverze je...

PH: ...třídní, jojo..
MR: No, takže tam vzniká: žížala, čeledín, slečna a perverzní pozorovatel a to celý vytváří pornografickou situaci bez jakýkoliv nahoty. A já mám pocit, že se dá vlastně říct cokoliv, skoro jakákoli intimní podrobnost, a nemusí to bejt pornografický. Nemusí se tam předvádět emoce způsobem, který by se na čtenáře přenášel. Protože kdyby čtenář ruku v ruce se mnou se styděl nebo ruku v ruce s jinou postavou se červenal, tak to si myslím, že bych nechtěl. Ale samozřejmě míru, do jaký se to daří, nemůžu vodhadnout, to je riziko. A mám pocit že i lidi, když to čtou, i tohleto riziko je může nějak vzrušovat…

PH: Myslím, že tam tenhleten moment je. Tu knihu ale drží u země to, že je to plný odpozorovanejch věcí z jinýho prostředí, který jsou fascinující. A pak jsou tam právě místa takovýho povotevření dveří do určitý... do určitýho... jak to říct... manipulace nebo perverzity pozorovatele... takovýhle znepokojující místa tam jsou, ale myslím, že je to držený hrozně zkrátka, že tam tydlety momenty občas jen problesknou a hned se zase schovaj. Což asi tak mělo bejt, že? Já nevím, jestli jste tam tyhle momenty chtěl mít, nebo jste se jim bránil, a voni se tam přesto dostaly.
MR: Ne, já bych je tam chtěl mít, protože já takový jsem. Vono jde říct všechno. Ale něco jinýho je, když člověk popíše hambatou scénu a takříkajíc si to užije, a druhá věc je, když řekne zabil jsem toho a toho, vyspal jsem se s tou a tou, a nebudu vám říkat, jak to probíhalo, protože to není důležitý, a co je vám do toho, ale musím to říct, jinak byste nepochopili, co se stalo dál, čili prostě v zájmu děje vám to sděluji, ale to ostatní, to, co by právě tvořilo maso tý pornografie nebo tuctovýho románu, tak tam přece nebudu dávat. Čili měřítko toho, co mám říct a nemám říct, bylo určovaný tím, že určitý věci jsou nutný pro to, aby děj dával smysl, a určitý věci se říkat nemusejí. A nikdo z lidí, kteří se mohli urazit na základě těchhle věcí, tak se neurazili. Nebo se mi zdálo, že to nikdo nenes úkorně, z lidí, kterejch by se to mohlo týkat. 

PH: A to myslíte z toho důvodu, že jste se tam s vosobníma věcma vyrovnal chladně nebo popisně, nebo...
MR: Mám pocit, že to plus minus nějakou mez slušnosti snad udrželo.

Psát dál?
PH: A takhle se zeptám vlastně na to, co jste tu už teď trochu řek, a stejně se zeptám... Co to myslíte, s váma udělalo, skutečnost, že jste si svůj život tímhle monumentálním způsobem zrekapituloval? Co to pro vás znamenalo. Mění se nějak tímhletím vaším (románem) vnímání toho, co jste zažil, nebo vás samotnýho?
MR: No tak zaprvé mně ten román občas jakoby zabere místo tý skutečný minulosti. To znamená, že se někdy přistihuju při tom, že už se dívám na minulost skrz ten román. Pořád si myslím, že kdybych se dobře zamyslel, že bych byl schopnej rozlišit, co se opravdu stalo a co ne (smích). Ale... občas se na to takhle koukám… Druhá věc, která se stala: ta odvedená práce a lidský vztahy, který vznikly nad tou knihou, a i v období, kdy už byla téměř dopsaná, to pro mě byla velká životní změna, začlo se mi žít o hodně líp. Ta nejmíň příjemná věc je, že jsem se nějakou dobu ještě snažil, a možná do jistý míry ještě snažím, o nějaký pokračování. 

PH: To jsem se taky chtěla zeptat…
MR: Ale, ono se to ukazuje jako nemožný. 

PH: Proč?
MR: Vodpověď je těžká, protože jsem si ji ještě vlastně nepromyslel.

PH: Mě napadá jedna věc... možná to tak není, ale to je to, co napadá mě, že jakoby ten román je dílem z části věc, která k vám jistým způsobem přišla sama vo sobě a vy jste se jenom chopil nějaký příležitosti. Došlo vám, že by z toho mohl vzniknout text a začal jste ho tvořit, kdežto jít do knihy s tím, že to bude reflexe mojí žitý reality vodteď dál, je něco jinýho. Je tam moment chtění a...
MR: A manipulace...

PH: ...a manipulace a jakoby vypočítavosti a člověk z toho nemá dobrej pocit, ne?
MR: Dvě věci... nebo tři věci se už staly, který…Prostě jsou to příběhy, který teď žiju, tak mám pocit, že se mi ještě nechce, že ještě někam dozrajou... Ale ty tři věci: jednak jsem natočil film Malupien, kterej byl opravdu vedenej nostalgií a touhou tu věc nějak ještě oživit...

PH: A ten film vzniknul už...
MR: ...po tý knize, no.

PH: ...po tom, co jste skončil.
MR: Já jsem dokonce ještě chtěl tu kapitolu kolem natáčení toho filmu tam nějak zařadit, dokonce jsem ji i napsal, ale už bylo vidět, že to je po sezóně, že to nejde. Ale přitom na druhou stranu ten film není marnej, takže ono to ještě něco vydalo. A já si myslím, že ten materiál, co se týče literárního tvoření, si svý místo třeba ještě hledá. Myslím si, že není špatný si myslet, že ta kniha má pokračování, ale je špatný si myslet, že já si můžu určit, kdy a jak se to pokračování bude vodehrávat. Takže jsem si to trochu poopravil. Chvíli jsem si myslel, že to jde, aby to pokračovalo, pak jsem si chvíli myslel, že to vůbec nejde, a teď mám pocit, že to samozřejmě bude nějak pokračovat, ale já úplně nerozhoduju vo tom jak. 

PH: Tak, jak bude pokračovat prostě váš život, že jo, to je jistý...

Znásilňovat uši
MR: Psát nějak budu prostě. Buď psát o sobě, nebo o někom jiném, to nevím. Ale druhá věc je, že jsem si myslel, že když skončil Malupien, že už tam nepojedu, že už fakt nemám žádný důvod, a najednou jsem jel natáčet medvědy, nějak to pokračuje, a kam – to vůbec v tuhle chvíli nevím. Najednou se stýkám v Jakutsku s jinejma lidma, s mladšíma, který jsem předtím neznal, ale proč a nač, to v tuhle chvíli nevím, protože to ještě nenabízí takový smysl, který by se třeba mohl stát jednou románem. To že mám zkušenost z předtím, mi dává docela velkej klid. Nepotřebuju v týhle chvíli vědět, kam to vede. A dokonce i když to k žádnýmu románu nikdy nepovede, tak mě to v týhle chvíli vůbec netrápí. Takže ono to jakoby pokračování má. Pro mě přes veškerej smutek to má hrozně pozitivní pokračování, já tam mám dobrý vztahy se spoustou lidí a můžu tam točit film vo medvědech a v Moskvě mám spoustu kamarádů, který jsem si po cestě udělal, ty věci budou určitě nějak pokračovat, a jestli z nich bude kniha, to mě fakt netrápí. Dneska bych to ani už nenazval, že jsou to vedlejší zisky. Jsou to prostě hrozně důležitý zisky. Když jsem psal knihu, tak jsem je viděl jako vedlejší, ale teď se najednou stávají hlavníma a co z nich vzejde, nevím. A pak je ještě jedna věc, která je podstatná. Že jsem začal psát další text a celej ten text je vlastně... jeho hrdinou je jedna z marginálních postav toho románu, která tam vystupuje v jednom odstavci a o který jsem si nikdy nemyslel, že by mohla hrát nějakou roli v mým životě, natož v nějaký knize. A najednou se zase stala událost, kterou jsem si nijak neplánoval, právě proto, že jsem tomu člověku vůbec nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Nějakou shodou náhod jsme spolu prožili čtrnáct dní a najednou z toho vzešlo něco, co už teď cejtim, že je základ dalšího textu. Ten text se okrajově dotýká, nebo okrajově navazuje na můj román, to znamená, že to skutečně nějaký pokračování má, ale kupodivu tím pokračováním není můj příběh, ale příběh tohohle člověka. Ta kniha je psaná znova v první osobě, ale už je to jeho osoba. A skutečně, kdyby to člověk četl chronologicky, napřed ten román a pak tenhle text, tak ta chronologie je tam evidentní a vlastně to navazuje, ale už je to jinde. A zase se potvrzuje prostě, že... že ta věc ke mně přišla. Nebyl bych schopnej si jí vymyslet, natož zmanipulovat, natož zrežírovat. Tam jediný, co se změnilo, je to, že člověk už je ostražitej a trochu připravenej, když se najednou ty věci začnou dít tak, že zavětří, že by tam mohl být dobrý materiál, rychlejš se soustředí. Nepropásne to. Ale jinak v tom žádný rozdíl není, zase se to nabídlo samo.

PH: A dá se říct, že i tenhle text, na kterým teď pracujete, vzniknul podobným způsobem, a sice že najednou se přihodilo něco pro vás zajímavýho nebo důležitýho, co vás jaksi upozornilo na to, že by to mohlo bejt jádro nebo začátek cesty někam literárně, to znamená že jste popsal zázemí tý situace nebo minulost toho, co se stalo, a od tý chvíle jste šel synchronně s časem a zaznamenával jste to, co se děje?
MR: Ta forma je jiná a vychází z toho, že člověk, kterýho se to týká, tak…já si myslím, že pro řadu svých přátel je něco jako baron Prášil…člověk, kterej... já si myslím, že mnozí v Moskvě by řekli, že prostě žvaní. Oni všechny jeho historky slyšeli už stopadesátkrát a mají jich plný zuby. Ale já jsem ho slyšel poprvé, a navíc jsem je slyšel právě v kontextu situace, v jaký jsem tehdy byl, to znamená, že jsem skončil psaní a nastalo prázdno. A on do toho prázdna přišel s tím svým vypravěčským apetýtem…nevím, jak bych to řek, brutální vypravěč, znásilňovač uší. Když se mu někdo dostane do spárů... (smích) To je člověk, který se ráno v devět probudí, začne mluvit, a dokud večer neusne, tak mluví pořád. První dny mě otravoval, než vyprávěl takovou jednu historku, že jsem si řek: no tak páni teda, to jsem pěknej vůl, že jsem si to všechno, co bylo před tou historkou, už dávno nezapsal. Ale von naštěstí je ten typ, kterýmu nevadí něco zopakovat. (smích) Takže všechno mi řek znova. A navíc von je člověk... původním povoláním divadelní režisér, takže.... myslím si, že je naopak rád, že se stává literární postavou. To je člověk, kterýmu to vyloženě dělá dobře. Tam ta spolupráce je úplně jiná. Já ho nemusím manipulovat. To on spíš manipuluje mě. S velkým potěšením mi vypráví tu svoji minulost pokaždý jinak, snaží se tam ty významy dodávat ze svýho pohledu a... vlastně se mě snaží trochu režírovat a... je to strašně zábavná spolupráce jako taková. 

PH: Takže jestli to chápu dobře, tak teď píšete text, kterej je zaznamenáním života tohodletoho člověka, vámi samozřejmě nějak přetvořeného. On vám něco řekl, vy jste to nějakým způsobem pro sebe ztvárnil literárně, a kam pro vás ta cesta vede dál? Nebo už je hotovo?
MR: Ten text je skoro hotovej, no. Snad během prázdnin ho dokončím. Nebo určitě. Není na tom už moc práce. Ten taky...

PH: Takže nečekáte, co se s tím člověkem bude dít dál....
MR: Ne, vůbec... 

PH: To teď není...
MR: To není tématem, ani rozsahem, ta kniha nebude tak dlouhá. A ani ne proto, že bych si dal předsevzetí, že budu míň trápit vydavatele a budou teď kratší texty, to vůbec ne. Ta kniha má být takhle krátká a její časový období, který zahrnuje, je právě jenom to, co mi vypráví, samozřejmě stylizovaný, třeba v průběhu dvou měsíců. Různě intenzivně, v různě velkých blocích. Ta kniha je udělaná tak, že jsou to vlastně dva dny a dva takový kompaktní vyprávěcí akty tohodle člověka, to znamená, že ve dvou kapitolách odvypráví, co odvypráví. Jsou to takový dvě posezení se zajímavým vypravěčem řekněme.

PH: Teď eště...
MR: To znamená, že vlastně i to vyprávění končí v tom momentě. Že se neví, co bude dál. Je to vlastně celý vyprávěný s vědomím, že se skrzeva to vyprávění člověk chystá na budoucnost. Jo, že to je takový... než se něco stane... tak si... 

PH: ...tak si něco řeknem (smích)
MR: ...sedneme a něco si řeknem. Jelikož my si vo budoucnosti nemůžeme nic říct, protože o ní ještě nic nevíme, tak si vlastně vyprávíme, co bylo, a tím se jako nalaďujeme. Takový ladění času přes to vyprávění. 

PH: A můžete říct, jak se to bude jmenovat? Nevím, do jaký míry o tom nechcete mluvit. Nebo už je to víceméně skoro uzavřená věc, o který se takhle normálně mluvit dá?
MR: Z tý knížky jsem kousek přečetl někde veřejně, takže už to tak avízuju. To víte, já to mám tak, že vždycky už to hrozně moc chci číst, třeba napíšu pět stránek a už bych je nejradši někomu přečet. (smích) Ale zároveň nechci, že jo. To je hrozný praní sám se sebou. A... Takže já současně chci i nechci. 

PH: Takže mi neřeknete, jak se to jmenuje?
MR: Ne, víte co, já to řeknu, ale úplně to nechám na vás, jestli to zveřejníte nebo ne. Mně obě ty varianty budou asi stejně milý, ale je jasný, že prostě v momentě, kdy to vyjde, tak jedna mi bude milejší. Ale nevím která (smích). 

PH: Jestli to teď řeknete do tady toho zapnutýho, tak to tam bude.
MR: Já fakt nevím v tudle chvíli. Tak to radši vypněte, ať to tam není.

Kamera jako vstupenka k literatuře
PH: Co se týče toho vztahu filmu a literatury u vás, tak první otázka je – já mám z toho pocit, že filmy, který jste natočil, tak ty jsou o lidech nebo o realitě, ke který se vztahujete jako dejme tomu čistej pozorovatel, zatímco ta literatura, je vlastně hodně o vás a o tom, co vy zažíváte, a je to z vašeho pohledu, kterej se v tom filmu myslím nesnažíte moc neakcentovat, souhlasíte? Druhá věc je, já musím říct, že já jsem nejdřív četla vaší knížku s tím, že jsem věděla, že točíte filmy a tak jsem si říkala: tak to bude asi nějaký rozvedení toho, co jste natočil, a jakejsi k tomu komentář. Pak jsem ty filmy viděla a vlastně mi přišlo, že spíš literatura je to hlavní těžiště...
MR: Určitě...

PH: ...přišlo mi to zajímavější a lepší než ty vaše filmy...
MR: No jasně... 

PH: Takhle byste to řekl? Že literatura je to hlavní a filmy jsou to vedlejší?
MR: No, určitě. Určitě to tak cejtim. Ty filmy mi zaplatily cesty, tam jsou vyšší granty a hlavně ta kamera je fakt amulet. Jakmile si vemete kameru nebo foťák, tak lidi vás akceptujou, jako že... 

PH: Máte funkci nějakou...
MR: Mám nějakou funkci v tom jejich prostoru. Jsem sice divnej, ale srozumitelnej, že tam jsem. Kdybych tam přišel jenom prostě sbírat nějaký zápisky, psal si do deníčku, tak budu takovej... 

PH: Nedůvěryhodnej...
MR: Nedůvěryhodnej. Oni viděj, že pracuju. S kamerou se musí pořád chodit a musí se s ní nějak hejbat (smích), prostě vytváří to dojem – to je práce. Navíc já jsem si uvědomil, že práce s kamerou je pro mě cvičení, taková meditace, když to takhle vznešeně nazvu. Prostě já ve chvíli, kdy si tu kameru vezmu, tak si za ní nějak odpočívám. Ta ambice u těch dokumentů je prostě menší.  

PH: Takže se dá říct, že ačkoliv vlastně donedávna jste byl známej jako dokumentarista, tak vlastně to, co je pro vás důležitý, je především psaní?
MR: (smích) No, určitě. Ale ono to je obojí. Ono mi to filmování teďka začalo říkat už trochu něco jinýho. Já třeba když jsem natočil Malupien, tak tam už je autobiografickej prvek přítomnej a pro mě to znamenalo změnu ve vidění světa, v tom, co s kamerou můžu dělat. Takže určitě ve filmování chci pokračovat. Jednak proto, že mám pocit, že to – byť třeba pomalu – taky postupuje někam vpřed, do teritorií, kde jsem ještě nebyl. Takže se třeba od sebe můžu dožít i nějakejch překvapení, který teď neumím předpovědět. A druhá věc je, že mně to opravdu opatřuje materiál na psaní, a zároveň mě to nějakým způsobem přivádí mezi lidi. Já vod svý přirozenosti bych seděl doma zavřenej a čučel bych do knih nebo do počítače a mezi lidi bych moc chodit nemusel. A tohle mě k lidem přivádí. Čili ono to... Já si to tak trochu ordinuju. A zase na druhou stranu, tím, že ve filmu nemám tak obrovskou ambici, tak si fakt můžu dovolit tu kameru použít třeba jako magneťák. Mám ji s sebou, a když zjistím, že někdo třeba hezky vypráví, tak ho ani nenatáčím na obraz – jenom zapnu mikrofon. Vlastně ve chvíli, kdy jsem jel natáčet ten první velkej film, Duše v muzeu, tak jsem s kamerou prakticky neuměl zacházet a bylo to pro mě fakt trápení. Jenom jsem se modlil, aby ten film byl aspoň nějakej. Aspoň snesitelnej. Ale už ve chvíli, kdy jsem do toho natáčení vstoupil, tak jsem se seznámil s Anželikou a okamžitě mi naskočil ten román. A první, co mě napadlo, a vlastně se to od tý doby nezměnilo, že jsem si řek: no, jestli to má nějak pokračovat, nebo jestli něco bude, tak to zase bude jenom přes filmy. Čili ono to... 

PH: To je prostě do sebe jakoby zakouslý...
MR: No, vono to je tak, že... jak jste říkala, tu otázku, že jsem jakoby napřed točil ty filmy a pak se stal ten román, to právě vůbec není pravda.  

PH: Jojojo.
MR: On ten román se dokonce stal možná jakoby dřív, protože já kdyby toho nebylo, kdybych to nezačal psát, tak bych tam už nejel točit toho Afoňku, a Malupien by nenastal a vlastně nic dál by nenastalo. 

PH: To je dost nezřejmý pro lidi, protože dřív znali ty filmy než tu knihu...
MR: No jasně…Já si myslím, že kdyby se to opravdu mělo změřit nějak časově, tak doslova první záběr toho filmu vzniká ve chvíli, kdy tam Anželika přichází s tou kamerou. Ty věci jsou takhle úplně vedle sebe v čase. Úplně jako v tutéž vteřinu se ty věci se narodily, jo. A kdyby se takhle nenarodily vedle sebe, tak dost pochybuju, že bych na základě toho, jakej výsledek měla Duše v muzeu, si řek: pojedeš točit ještě něco. Mě by tam nikdo nevyhnal... (smích)

Sibiř
PH: Teď mě napadla jiná otázka. Prostor Sibiře pro sebe vnímáte jako literárně uzavřenej, anebo máte pocit, že je to prostor, kterým se dál chcete nějak literárně zabejvat?
MR: To v tuhle chvíli nevím. Mám pocit, že události, který se staly kolem posledních natáčení, přinesly řadu zábavnejch historek, který by stály za napsání, ale představa nějakýho směřování, tu nemám zatím. Já mám trochu pocit, že vona ta Sibiř... nebo možná že to nebude Sibiř, ale prostě Rusko, že vono to přijde sem. Že tak jak já jsem jezdíval tam, tak ono to teď bude jezdit za mnou. Ono už se to vlastně v nějaký podobě děje. Teď najednou mě oslovili, abych jel natočit ty medvědy... A ty lidi, který byli za tím, to jsou městský lidi z Jakutska, mladý lidi, který mají chuť cestovat. To není generace těch, který se všeho bojej a jsou podivně sovětský, to jsou lidi, který můžou zejtra přijet do Prahy, můžou tady bydlet, najednou se ty světy můžou začít propojovat. A oni už začínaj. Já teďka vím o jedný Jakutce, která už zvedla kotvy, teď žije v Moskvě a chce se přestěhovat do Prahy, má na to schopnosti, peníze, prostě tady bude žít. Neříkám, že bude nějakou postavou z mý knihy – vůbec, ale prostě ty světy se propojujou, to určitě nastane. A další věc je, že v Moskvě mí kamarádi plánujou nějaký věci, který by bylo zajímavý natočit, pro mě i pro ně. Neboli zase dokumentární film. Takže je docela možný, že se budou dít věci, který já ani teď nedohlídnu. Ale neplánuju to. Že bych si teď plánoval, že zas pojedu do Ruska a napíšu tam román, to ne. Co se týče tady těch věcí, tak jim nechávám úplně volnej průběh. Já jsem ten román psal osm let a nejradši bych ho psal deset let, a tuhle svobodu bych si rád uchoval. To znamená, že pokud se to stane, tak to budu třeba vědět za tři roky a pak za dalších pět let to třeba dopíšu, jo. Prostě to nehoním... Ten román mě v tomhle směru úplně zformátoval. Když to má nastat, tak to nastane, a jde o to jenom, abych to neprošvih. Ať se stane, co se stane, a uvidí se, co bude. A co se týče nějakých plánů, já bych si přál napsat text, kde bych si to všechno úplně vymyslel. Protože já neumím nic jiného než opisovat. Popisovat, co vidím, aspoň ve snu nebo tak. Ale prostě začít z nějaký vopravdu fiktivní reality, ze svýho výmyslu, to bych chtěl zkusit, protože je to něco, co jsem fakt nikdy nedělal. Anebo když jsem to dělal, tak jsem to vždycky nějak zkazil, ty texty se mi nelíbily. To bych třeba... ale stejně nevím, co by to mělo bejt.

Psaní je cesta
PH: Takže nemáte nápad pro příští sibiřskou věc anebo třeba pro příští pražskou věc…
MR: Aha, já vím, co řeknu. Já mám takový předsevzetí, že bych si psal deník. Takovej ten pomocnej, co jsem si psal i tam. Protože jsem zjistil jednu věc. Já nějak tuším, že když si ho začnu psát, tak že vznikne podobnej pocit, jako kdybych vodjel.  

PH: Jojojojo.
MR: Že efekt cesty je v tom deníku nějakým způsobem... 

PH: Zpřítomněnej bez toho pohybování se vlakem...
MR: Zpřítomněnej bez toho pohybování v prostoru. Mám pocit, že pokud to budu psát, tak mně to začne ukazovat nějaký možnosti, který, si myslím, budou analogický tomu, co to házelo na Sibiři. Určitě bych to dělal s tím pomyšlením, že by toto moh bejt prostě materiál... Ale čerti vědí, no. Já nevim. Ale když jsem si psal deníky s tim, že to bude podklad, tak se ta realita začla chovat prostě jinak. Nebo jsem se na ni začal jinak dívat. Chci to zkusit. Mám pocit, že by to mohlo bejt napínavý, tenhleten způsob.  

PH: Ještě mě napadlo teď, jak jste řikal vo tom, že jste vlastně introvertní člověk, kterej by nejradši seděl doma...
MR: Buď bych seděl doma, nebo ve vlaku, to je stejný, ale rozhodně teda sám... (smích) 

PH: Tak pak jste řikal, že když napíšete nějakej text, tak byste ho nejradši hned někomu čet, tak mně to k tomu nesedí. Respektive nemáte strach – já takovej strach mám –, že když bych četla někomu něco, co je teprve rozepsaný, tak by se to mohlo nějak pokazit. Ať už z toho důvodu, že věřim v magii mezi tím textem, psacím procesem a vůbec světem vokolo, a zadruhý mám pocit, že bejvám sama v takovým křehkým a nejistým stavu, když píšu, že dokud to není hotový, tak mám pocit, že mě i drobná kritická nebo jiná poznámka může nějak vyhodit, cosi se mnou udělat, a já si chci udržet ten svůj vlastní stav a bojím se, že by mi ho někdo naboural. Tak vy tohle nemáte?
MR: To víte, že to znám, ale ten román byl natolik dlouhej a já jsem se bez pomoci druhejch lidí neobešel. Měl jsem to štěstí, že jsem si našel jednoho dva, kteří mi tuhle pomoc poskytovali. A vždycky to pro mě byl problém, dát ten dílčí text přečíst, ale zároveň ta věc byla natolik rozsáhlá a já jsem s tím si hlavně v těch prvních letech nevěděl rady. Takže to bylo z nezbytí. Ale zároveň jsem si na tom uvědomil, že člověk, pokud si najde tu správnou hlavu, která si to přečte, ten náboj se mu tím neztratí. Tu zkušenost mám.

„Povolání spisovatel“
PH: Mohl byste říci něco o v uvozovkách povolání spisovatele? Jestli si dokážete představit, že byste se tím živil, a tak...
MR: Nedovedu si to představit. Zaprvé se tím neživím, musím se živit tím, že pracuju na FAMU, umělecká činnost by mě neuživila. Samozřejmě představit si, že bych se živil jenom psaním, to můžu, ale myslím, že bych to vždycky kombinoval s filmem, protože psaní mě drží doma na židli a filmování mě vyhání mezi lidi, což je asi rytmus, kterej je pro mě zdravej. Takže já bych to nějak takhle kombinoval, a kdyby mě to uživilo, tak by to bylo samozřejmě příjemný, ale to nevím, jestli někdy nastane, no. Jsem to zestručnil. 

PH: Co se týče obživy, to jste vlastně už mluvil... Jestli vás psaní živí nebo točení filmů, takže vlastně je to hlavně působení na FAMU, to, z čeho vlastně...
MR: No, jako samozřejmě, občas nějaký honorář se najde, ale je to fakt úplně směšný. To prostě nejsou peníze, za který by se dalo žít. A to dokonce i v případě... 

PH: I v případě Cest na Sibiř, knížky, která dostala Magnésii Literu a je vlastně velice úspěšná?
MR: No, v našich poměrech to vopravdu nejsou velký peníze, co ta kniha vydá. Já samozřejmě ještě nějaký honorář dostanu, ještě jsem si ho nevyinkasoval, nevím, co mě čeká za peníze, ale žádný horentní sumy to nebudou. Ale vo to fakt nejde... 

Zdroje
PH: Zeptám na vaše inspirační zdroje, mluvil jste o tom, že na začátku, když jste psal, tak jste psal jako někdo, tak kdo byl ten někdo, koho jste třeba míval v hlavě...
MR: Koho jsem míval v hlavě, no, to je náhodný, ani bych neřek, že bych těma lidma žil až doteď. Já nevim, to je fakt hodně... Třeba Franz Kafka, kterýho mám moc rád, ale – co to je za nápad (smích), že jo, jmenovat Franze Kafku, to je blbost... No, skoro se stydím. Nebo třeba Karel May nebo... tak různě. 

PH: A co se týče autorů, kterejch si vážíte, tak to jste zmiňoval Gombrowicze...
MR: No, tady nejde ani vo to, že by na mě lidi jako třeba Gombrowicz měli vliv v tom smyslu, že bych je napodoboval nebo že bych z nich čerpal inspiraci. Ale oni spíš sloužili v době, kdy jsem psal, jako takové tahače. Když jsem potřeboval nahodit motor, třeba po delší pauze a neměl jsem – jak se to řekne – takovej ten...  

PH: ...drajf...
MR: ...drajf, tak jsem si přečet kus z nějakýho textu, kterej mi posloužil jako takovej... 

PH. ...rozšlapávač...
MR: ...rozšlapávač, roztahovač, no, jak jsem řikal, no. Četl jsem Witolda Gombrowicze, Célina, Bunina, koho jsem zapomněl, Charlese Bukowskýho, Haška koneckonců, z českejch autorů asi bych nikoho jinýho nejmenoval. To stačí. Fakt řikám, nemyslim si, že bych ty lidi potřeboval jako nějakou inspiraci, spíš opravdu jako nakopávače.

PH: Máte kolem psaní nějakej rituál a představujete si nějak čtenáře, pro kterýho píšete?
MR: Ne, čtenáře si nepředstavuju. Mám pár nejbližších lidí, který čtou rukopis, nebo se kterejma jsem měl zkušenost, že četli můj rukopis dřív, než jsem ho dával vydavateli. Takový třeba dva lidi mám. Ale jestli jsou to nějaký ideální mí čtenáři... ne, prostě nějak to takhle funguje... a co se týče nějakýho rituálu nebo něčeho takovýho, to asi ne. Já jenom potřebuju delší čas na rozjezd. Třeba když si udělám čas, že teď budu mít týden čtrnáct dní, prostě víc času, tak třeba první den někdy i dva z těch čtrnácti dnů proflákám. Že si vykládám pasiáns nebo si čtu Gombrowicze (smích) nebo si předčítám starej kus textu... A tak se jako vybuzuju. Někdy to fakt třeba trvá dva dny a zvnějšku to vypadá, že nedělám nic, a já opravdu nedělám nic. Jenom to bzučení tak jako narůstá.

Umět se flákat
PH: Já přesně vím, co myslíte...
MR: Ale jako rituál – vono to vlastně nemá žádnej přesnej průběh... 

PH: Někdo třeba může psát jenom ráno, někdo v noci, někdo si, já nevím, já si třeba po každý stránce většinou dám cigáro...
MR: Já taky. Stránka hotová – tak pauza. Já zjistil, ale to je opravdu v ideálním případě, že ráno píšu nový věci a večer přepisuju už napsaný. Ráno se mi líp vymejšlí to nový, tam je víc takový tý lopoty, a večer je zase lepší, když už je kus napsanej a já ho čtu a předělávám ho a nastává taková ta jemnější práce. Pro mě je ideální režim dvoufázovej. Ráno vstát, pokud možno brzo, i když já normálně vstávám dost pozdě, ale když už to musí bejt, tak vstanu brzo, pak třeba pracovat do voběda, pak se flákat a pak třeba vod šesti hodin večer zase dělat.  

PH: Flákat se je myslím úplně zásadní...
MR: No, musí to mezi tím bejt... 

PH: ...bez toho to nejde, no.
MR: No. Nebo se odměňuju. Napíšu stránku, já teda nekouřím, takže já si třeba jdu já nevím, něco koupit sladkýho nebo jdu do lesa. Nebo si jdu zaplavat, v létě. Tak to tak prokládám takovejdlema radostma.

PH: Čtete, co u nás v Čechách vychází? Současný český texty, nebo vyhledáváte nějak společnost lidí, který píšou, nebo nějak se s nima vo psaní bavíte...
MR: No já...  

...bez čeho se obejdu...
PH: Vlastně je vám jedno, kdo co píše, vy si prostě děláte to svoje a...
MR: Ne, já mám samozřejmě okruh známejch z FAMU, scenáristi, se kterejma se stýkám i z titulu toho, že tam pracuju, ale to bych neřek, že je to vyloženě můj zájem. To je spíš vyvolaný tím, že tam dělám, takže díky tomu mám možnost vnímat práci českejch scenáristů. Což teda není vyloženě mý hobby... že bych to dělal s nějakou vášní, ale prostě to tak je. Pokud jde vyloženě vo spisovatele, tak... tak asi nemám žádný blízký přátele mezi spisovatelema, kromě toho, že se znám s Bárou Hřebíčkovou, která napsala moc krásnej román, ale vona sama je profesí chemik, není spisovatelka. Teď zrovna prodává někde barvy laky a nic nepíše, takže to je vlastně sváteční autorka. Ale vyloženě mezi spisovatelskou obcí nějak ani nemám známý. 

PH: A čtete ty věci, zajímají vás, nebo vám vlastně přijde, že je lepší si přečíst něco zahraničního, že ta kvalita českejch věcí třeba není taková jako to, co si člověk může přečíst v překladu...
MR: Já nemám potřebu mít systematický povědomí vo tom, co se děje. Takže je to dost náhodný. Ale je fakt, že třeba jeden čas jsem se dost snažil se hodně systematicky vyznat v ruský literatuře. Takže jsem si na to i dělal čas, že jsem si četl něco, co bych ani třeba nečet normálně, protože mě to úplně nebavilo, ale zajímalo mě, co se v tomhletom řečišti prostě valí. Takovej zájem o českou literaturu, že bych chtěl vědět, vo čem tady jde řeč, to na mě nikdy nepřišlo. Samozřejmě nějaký knížky znám, ale je to úplně takový... nesystematický. Něco znám, ale asi je toho málo, předpokládám. Vobčas se něco najde, když třeba studenti scenáristiky adaptujou literární předlohu, tak se mi dostanou do ruky i český texty, to jo, ale znalec český literatury ze současný doby, to teda fakt nejsem. 

PH: Je nějaká otázka, kterou nemáte rád? Na kterou se vás třeba ptají v rozhovorech, která vás štve?
MR: Nevim. Některý ty rozhovory mě vopravdu štvaly. Ale teďka asi neumím říct jednu otázku. 

PH: Čím vás štvaly?
MR: Asi tím, že mě občas novináři tlačí do role, jak bych to řek, takový folklórní osoby, takovýho jako Eskimo Welzla, kašpara ze Sibiře, že jo. (smích) A ptají se mě na takový věci jako... Ale možná že... bez zbytečnýho vyostřování tý záležitosti... je to vlastně to, co jste říkala na začátku, že lidi se na vás koukaj jako na exota, víc než že by je zajímalo, jak je ta kniha udělaná a vo čem vlastně je. Místo, aby se ptali na to, co je tématem tý knihy, tak se zajímaj vo to, jestli jsem na Sibiři sežral syrový játro nebo, víte, co myslím...

PH: To by se mohl tak jmenovat tenhle rozhovor. Nejsem Eskimo Welzl. (smích)
MR: A navíc i to by bylo blbě, protože Eskimo Welzl vlastně nebyl žádnej kašpar.  

PH: …nebyl žádnej „Eskimo Welzl“.
MR: To nebyl žádnej takovej. Byl to hodně šikovnej chlap a ne nějakej ochutnávač exotických laskomin... Tahle poloha mi není blízká, ale chápu samozřejmě, proč to dělaj...
 

Petra Hůlová hovořila s Martinem Ryšavým

 

 

Diskuse

Vložil: jana matějková, 24.09.2009 09:08
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
ano, jak už jsem (kdysi dávno) psala na facebooku, tenhle text potřebuje redakci jako prase drbání.ostatně nechápu tu snahu o zachování "autencity", nevybavuju si totiž ani na ilitu jiný rozhovor publikovaný v surovém stavu, jako pouhý přepis... to snad není otázka jazykového kódu... jinak samozřejmě... zacházení petry hůlové s češtinou (mluvenou i psanou) je velmi specifické, až téměř kontroverzní. při všech příležitostech si obvykle vystačí s její nejošklivější a nejkrkolomnější variantou (jen články v respektu se tak psát zatím zřejmě nedají). to ale není charakterová vlastnost, že jo.
Vložil: Kanibal sr., 22.09.2009 23:02
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Rozhovor století i těch budoucích. Slovní plevel zaručen. Smutný obraz stavu myšlení. Obdivuji ruce, co to přepsaly. Směji se. Upadám v pláč. Lámu Hůl.
Vložil: bára gregorová, 05.09.2009 22:26
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
autenticita takového rozhovoru(připočteme-li délku) je podle mého spíš na škodu (nehledě na obsah), mnohé čtenáře zkrátka unaví nebo je přestane bavit se jím prokousávat.a je potom úplně jedno, kdo, s kým a kde ho dělal...
Vložil: Martina Neradová, 05.09.2009 21:46
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Myslím, že důkladnější redakce by textu prospěla. Takhle se to dost špatně čte a na ty, kteří si neuvědomují, jak velký rozdíl je mezi mluveným a psaným projevem, to pak vážně může udělat dojem, že spisovatel mluví "hrozně" a nebude asi patřit k nejchytřejším. To by byla škoda. Jiná věc by byla, kdyby... měl rozhovor zvukovou podobu, jak o tom výhledově uvažujete. Jinak je to dobrý nápad (díky!), jen doufám, že se spisovatelé přidrží doporučení a nebudou si ke "zpovědi" vybírat kamarády. To by mohlo celý projekt zabít.
Vložil: Magda de Bruin, 05.09.2009 12:36
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Jako jedna z přepisovaček (na facebooku prý kdosi vyjádřil pochybnost, zda Martin Ryšavý vůbec takhle "hrozně" mluví) bych chtěla poznamenat, že text mírně zredigovaný je, ale sama si také myslím, že by zásadnější redakce prospěla, aby lépe vyniklo, jak je ten rozhovor obsahově zajímavý a přínosný (do... spisovatelské kuchyně prostě umí kolega-spisovatel nahlížet lépe než průměrný novinář). Petru Hůlovou jsem viděla vystupovat několikrát - z toho i v cizině v angličtině (Utrecht, Brusel, Amsterdam) - a moje zkušenost je, že vždycky na obecenstvo svým přirozeným osobním šarmem zapůsobí. Na posledním Světu knihy taky skvěle moderovala vystoupení vlámské spisovatelky Saskie de Costerové (ze zkušenosti přitom vím, že jiní spisovatelé odmítají vystoupit takhle "ve službách" kolegy).
Vložil: Radek Jašík, 04.09.2009 18:24
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Souhlasím s Anou, s Annou a s Janem Honem - redakce není cenzura! Poslouchat rozhovor je opravdu něco jiného než ho pak neupravený číst! Hovorová čeština se přece dá zachovat, ale s určitými úpravami, též co se týče plynulosti textu apod. - Nicméně zrovna Hůlová se nedá ani poslouchat (několik rozhovorů... s ní v TV mi tedy bohatě stačilo), je to taková pozérka, rádoby zahloubaná, ale tak jako lidově - ale to je pochopitelně jen můj názor a moje nechuť k její osobě i k jejímu psaní...
Vložil: Jan Hon, 04.09.2009 14:49
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
jája: Dík za upozornění, ten úvodník jsem přehlíd - jeho zdůvodnění se mi ale příčí. Redakce přece není cenzura a spontánní mluvený projev člověk přece vždycky vnímá jinak než projev psaný. Čekal bych, že zrovna literáti a novináři tohle budou dobře vědět z vlastní praxe. Tohle se nedá číst, je to bezohledně... užvaněný a spíš než aura autenticity z toho čpí aura pozdně letní lenosti. (Anebo když už tak už: ať ještě doplní značky pro dikci, tempo řeči, mimiku, gestiku a možná by nebylo špatný vůbec to přepisovat ve fonetický abecedě. Nebo si na to prostě založit kanál na youtube.)
Vložil: Anna, 04.09.2009 12:25
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Záměr chápu, ale mám pochybnosti... Poslouchat plynutí myšlenek, jejich odbočky, neukončené věty apod. je něco jiného, než je číst. Je to sice autentické, ale číst se to moc nedá. Úprava textu do čitelné podoby snad není cenzura. Cenzurovat, prosísm ne!, upravit - možná by to přeci jen bylo lepší.
Vložil: jája, 04.09.2009 10:28
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Redigovat?... - cituji z článku Spisovatel vs. spisovatel: "Když vznikl první rozhovor a pořídili jsme přesný přepis nahrávky, dlouho jsme zvažovali, zda redigovat, nebo ne, zda upravovat a cenzurovat – ale nakonec jsme došli k tomu,... že chceme, aby rozhovory byly autentické. (...) Účelem rozhovoru je představit spisovatele jako lidi, a ne figuríny vytvořené novináři a tlačené běžně v rozhovorech k vyjadřování jen v povolených mantinelech, které nenabourají tu předem utvořenou představu novináře..."
Vložil: Ana, 04.09.2009 08:57
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
No nevím, ale když člověk čte tu hovorovou češtinu takhle černé na bílém, tak je to hrozné, sice to má drajf, to je pravda, ale je to strašně rozčilující, ani to celé nemůžu číst najednou - ale to byl jistě jeden z účelů...
Vložil: Jan Vaněk jr., 03.09.2009 16:35
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Drajf, drajf! volali mloci a radostně tleskali ručičkama. Ale no tak, redigovat Hůlovou?!
Vložil: Jan Hon, 03.09.2009 14:38
Ryšavý, Martin - rozhovor Petry Hůlové
Redigovat! Prosím...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5808x

Inzerce
Inzerce