Waters, Sarah: The Little Stranger

Waters, Sarah
The Little Stranger

recenze beletrie zahraniční

Ponurý dům kdesi uprostřed rozlehlého parku. Okenicemi lomcují podzimní plískanice a komínem se prohání meluzína. Zdálky působí panské sídlo majestátně, ale při bližším proukoumání si nelze nevšimnout chybějících břidlicových tašek na střeše, olupujícího se laku na oknech a neupraveného okolí

Pád domu Ayresů aneb konec jedné epochy
Sarah Watersová: The Little Stranger, Londýn, Virago, 500 stran

Ponurý dům kdesi uprostřed rozlehlého parku. Okenicemi lomcují podzimní plískanice a komínem se prohání meluzína. Zdálky působí panské sídlo majestátně, ale při bližším proukoumání si nelze nevšimnout chybějících břidlicových tašek na střeše, olupujícího se laku na oknech a neupraveného okolí.

Takto by mohl začít nejeden britský román. Téma upadajícího šlechtického sídla (popř. ještě skrývajícího nějaké to tajemství) získalo za několik posledních staletí na oblibě, a jak vidno na nejnovějším románu Sarah Watersové The Little Stranger, zájem o ně ani na počátku 21. století neopadá. Doylův Pes Baskervillský, Na větrné hůrce Emily Brontëové, Jana Eyrová její sestry Charlotte, v neposlední řadě Zánik domu Usherů amerického mistra hrůzy Edgara Allana Poea. Všechna tato díla spojuje nejen epocha, kdy vznikla, ale především fascinace ponurostí, atmosférou jistého zmaru a značným utrpením protagonistů.           

Panský dům plný tajemství se stal populárním námětem i v moderním románu. Autoři ho již přirozeně vidí jinak; tento někdejší symbol moci, majetku a dokonalosti vyšších vrstev se proměnil v rozpadající se ruinu, která stěží odolává zubu času a která je spíš než chloubou žalostným připomenutím starých pořádků. Spisovatelé pak k této ruině přistupují dvojím způsobem: buď jejím prostřednictvím poukazují s jistou dávkou nostalgie, ale také hořkosti a ironie na viktoriánskou sebestřednost, namyšlenost a aroganci (viz třeba Enigma of Arrival V. S. Naipaula), nebo ji berou jako ideální kulisu pro rozehrání frašky (J. G. Farrell, Nepokoje).           

Sarah Watersová není, co se týče historické prózy, žádným nováčkem. Celá její dosavadní tvorba, která čítá 5 románů, byla zasvěcena právě historii, a to především devatenáctému století. V prvních třech knihách se věnovala tu více, tu méně tématu, které jí je asi nejbližší – ženské sexualitě. Své otevřené portréty netradičních viktoriánských hrdinek zasadila do ulic Londýna a čtenáře zavedla např. do hudebního prostředí (Na špičce jazyka 1998), do ženské věznice a mezi spiritualisty (Spřízněnost 1999) a hlavně po vzoru Defoeovy Moll Flandersové mezi pouliční kapsáře (Zlodějka 2002). Pomineme-li bulvárně atraktivní lesbickou orientaci autorky a její logický zájem o tuto problematiku, nezbývá než souhlasit s kritikou, která ji zařadila v roce 2003 na prestižní seznam časopisu Granta a odůvodnila to mj. stylovou, jazykovou a estetickou vytříbeností jejích románů.           

Sarah Watersové jde v první řadě o autenticitu. Před každým dalším dílem věnuje spoustu času přípravě a četbě a teprve až po důkladném nastudování dané doby se pouští do psaní samého. I proto mívají čtenáři často pocit, že nemají před sebou knihu současného autora, ale nějakého Dickensova nebo Doylova vrstevníka. Nejde však v žádném případě o pastiš, lacinou kopii, spíš o vytvoření dokonalé iluze doby, jakési kulisy potřebné k rozehrání zcela současného příběhu.            

Po prvních třech románech se Watersová na celé čtyři roky odmlčela. Vrátila se ve velkém stylu. Se svým v pořadí čtvrtým románem Noční hlídka se opět probojovala do užších kol obou významných britských lit. cen, hlavně však dokázala, že není autorkou jednoho historického období. Špinavá londýnská zákoutí poloviny devatenáctého století vyměnila za kryty druhé světové války, tápající a rozhárané hrdinky za milenecké dvojice, a hlavně viktoriánsky pedantský, neúprosně chronologicky postupující realismus za lehce postmoderní hru s časem a pamětí hrdinů.                 

Dobu druhé světové války si nevybrala ostatně náhodou, válka nebyla jen historickým předělem celosvětového dosahu, ale představovala zásadní mezník i v ostrovní historii. Předznamenala nejen pád obrovského koloniálního impéria, ale stála rovněž za částečným zhroucením staletími dané hierarchie. Ke slovu se dostala střední třída, ty tam byly někdejší večírky, hony a život z rent. Zlaté časy jednou provždy skončily. A právě do takovéto doby, konkr. roku 1948, zasadila Sarah Watersová svůj zatím poslední román The Little Stranger.           

Zdánlivě jako by pokračovala v duchu svých prvních próz: anglický venkov, sídlo Hundred´s Hall a starobylá rodina, dnes již žijící z podstaty. Horšící se finanční situace, která přinutí rodinu k dříve nemyslitelnému kroku, a to prodeji části zámeckého parku, není však tím hlavním, co členy domácnosti Ayresových trápí. Dům jako by se svým obyvatelům mstil, připravuje na ně nejrůznější pasti, zapaluje jednotlivé místnosti, týrá všechny dotčené a přivádí je až na samou hranici příčetnosti. Jak se však nechala Watersová slyšet v rozhovoru pro Guardian, The Little Stranger není v žádném případě pouhopouhou moderní variací na gotický román. Záleží samozřejmě na každém, jak si duchařskou zápletku přebere, ale sama autorka poukazuje spíš na symbolickou rovinu a na výše zmiňované společenské změny, které na Británii dolehly na konci čtyřicátých let a podepsaly se na ní možná ještě víc než Blitzkrieg.            

Hlavním hrdinou je starý mládenec Faraday, místní praktik, který se s příchodem státního zdravotního systému obává o budoucnost. S velkým nadšením proto přijímá záskok za přítele lékaře v místní šlechtické rodině, neboť doufá, že by mu to mohlo vylepšit reputaci a získat lepší klientelu. Už během první návštěvy pochopí, že rodina Ayresů asi nebude pro jeho kariéru tou pravou spásou. Ayresovi jsou těsně před krachem a jejich vliv na místní obytele již také není, co býval. Faraday však postupem času mezi ponurými zdmi Hundred´s Hall nalézá víc: zázemí, které mu chybělo, a nakonec i lásku, v níž už nedoufal.           

The Little Stranger vyniká především stylem a věrným zachycením prostředí. Pokud by měl být tento román vůbec nějak onálepkován, jde o důmyslné spojení prvků gotického, psychologického a zároveň společenského románu. Ať již ho bude číst čtenář tak či onak, strhne ho čtivý příběh a styl bez zbytečných příkras. Ani ti, kteří u děl Watersové hledají netradiční pojetí vztahů a lásky, nepřijdou zkrátka. Watersová sice zcela opomenula evergreen své tvorby, lesbický vztah, ale i tak vdechla život psychlogicky nadmíru zajímavým postavám: frustrovanému Faradayovi, staropanenské a asexuální Caroline, jejímu válkou zmrzačenému bratrovi Roddiemu i jejich matce snažící se uchovat aristokratický nadhled a střežící bolestné tajemství.           

Slabinou románu The Little Stranger je tempo. Příběh sám o sobě není natolik nosný, aby “utáhl” celých pětset stran. V knize je několik hluchých míst, která bohužel děj zbržďují, některé motivy se navíc opakují. Románu by bývalo prospělo zkrácení a lehké “prostříhání“. Děj by tak měl větší spád a i netrpělivý čtenář by byl lépe vtažen do dění. Takto je The Little Stranger pouze dalším z povedených opusů uznávané autorky, která sice naplnila očekávání, ale dech nikomu rozhodně nevyrazila.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 2775x

Inzerce
Inzerce
Inzerce