Gersão, Teolinda: Mlčení

Gersão, Teolinda
Mlčení

recenze beletrie zahraniční

Prostřednictvím dvou milostných vztahů se v knize odkrývají jednotlivé významy „mlčení“, které se od hranic mezilidských vztahů posouvají do tíživé kritiky slepé společnosti, a to jak společenské situace minulé (diktatura, nesvoboda, patriarchální řád), tak děsivě přetechnizované a lidskosti zbavené budoucnosti.

O touze po pochopení a lepším světě
Teolinda Gersãová
: Mlčení, přel. Lada Weissová, Torst, Praha 2009, 134 stran

Provokativní básnířka Florbela Espancová již v prvních dekádách minulého století šokovala portugalské publikum svojí otevřeností a eroticky laděnou poezií. O něco později se na poli portugalské literatury objevuje autorka Irene Lisboová, jejímiž hlavními postavami literárních děl jsou zejména ženy. Ovšem až druhá polovina minulého století umožnila v plném rozsahu portugalským ženským spisovatelkám, aby si i ony postupně získávaly své čtenáře a kritiky. K nim patří i Teolinda Gersãová (1940). Autorka s dnes již velmi osobitým stylem, který hledala od základní školy a definitivně jej nalezla v roce 1981, v němž sklidila obrovský úspěch za literární prvotinu Mlčení (O Silêncio). Příznivé přijetí bylo korunováno i oceněním portugalského PEN klubu, jehož laureátkou za beletrii se v témž roce stala i méně známá Eduarda Dionísiová, dcera básníka, výtvarníka a jednoho z hlavních teoretiků portugalského neorealismu, Mária Dionísia.

Naléhavě vyznívající próza hojně překládané Teolindy Gersãové se dočkala i českého překladu, který se tak stává pátým svazkem záslužné edice Lusobrazilská knihovna nakladatelství Torst. Témata a motivy objevující se v Mlčení se už z pozdějších románů a povídek Teolindy Gersãové nevytratí. Prostřednictvím dvou milostných vztahů, malířky Lídie a lékaře Afonsa, Lavínie, jejíž skutečné jméno se čtenář nedozví, a učitele portugalštiny Alfreda, se odkrývají jednotlivé významy „mlčení“, které se od hranic mezilidských vztahů posouvají do tíživé kritiky slepé společnosti, a to jak společenské situace minulé (diktatura, nesvoboda, patriarchální řád), tak děsivě přetechnizované a lidskosti zbavené budoucnosti. Protože se mužské a ženské postavy vzájemně připodobňují nikoli pouze po jmenné stránce, ale i povahou, je možné román číst na mnohem obecnější rovině. Totiž, jak také v doprovodné studii ukazuje překladatelka Lada Weissová, jako neustálý a nekončící boj mezi mužským a ženským světem a hledání možností jejich propojení.

Svět složený z tisíce možných mikrosvětů, které si mezi sebou hledají komunikační kanály a po cestě nalézají jen nepochopení a protiklady, je ústředním tématem románu, který spíš než k hutně navrstvenému ději tíhne k lyričnosti, což je ostatně pro portugalskou literaturu jako takovou velmi příznačné. Lídia si na začátku knihy představuje samu sebe zvenčí, jak se pokouší na pláži navázat rozhovor s Afonsem. Protože v partnerském životě nezáleží pouze na fyzické vášni a kontaktu dvou těl, potřeba komunikace je nezbytná také pro nalezení vlastního já. Dichotomie těla a bytí je po celou dobu silně akcentována. Rozhovor však možný není a jediné řešení Lídia na konci knihy nachází v osvobozujícím rozchodu.

Lídia Afonsovi vypráví, a tak se dozvídáme, že její matka Lavínie, nešťastná s Alfredem, hledala útěchu nejdříve u milence Herberta, následně pak v sebevraždě. Ono vyprávění je spíš pomyslné, protože se více než o rozhovor dvou lidí jedná o střípky vzpomínek hlavní vypravěčky. A tak si vybavuje dům první Afonsovy ženy, kterou nikdy osobně nepotkala, ale zkostnatělost a přemrštěná uspořádanost na ni dýchla skrze Alcininu služku Anu, která se po dvaceti letech již stala pouhým inventářem domu. Starší Afonso hledá únik u mladičké Lídie. Alcinu opouští, aby v sobě odkryl zadupanou energii a udušenou touhu. Žít jinak však neumí, jeho minulost ho pronásleduje, nedokáže přestat být sám sebou, oním konvenčním, spoutaným, vyžadujícím řád a přesnost, s životem uspořádaným jako slova v křížovce.

Rozdíly mezi Lídií a Afonsem, patrné již od počátku, se neustále prohlubují. Dialog se mísí s mlčením, fantazie a sen pronikají do skutečnosti, chaos narušuje řád, budoucnost tvoří minulost, představy ovlivňují vzpomínky, uzavřený prostor pohlcuje nekonečnost, plynutí času s sebou přináší pachuť smrti. Lídia je mladá, s energií měnit svět, zatímco unavený a upracovaný Afonso vyhledává svůj zajetý a osvědčený řád. Lídiiným místem je otevřený prostor, hlavně moře a voda. Její partner si oproti tomu libuje v uzavřeném prostoru domova, u lampičky a otevřené knihy, kde má vše své nezaměnitelné místo. Lídia neustále něco hledá mimo konkrétní realitu, nechává se unášet asociacemi barev a vůní, vzpomínek a představ. Mužský svět ji ale snění zakazuje, protože je nepřesné a sny neodpovídají fyzikálním zákonům. Lídie jako revoluční a emancipovaná žena překonává svou matku a nachází v sobě sílu se vzepřít. Lavínia, která v celém románu vůbec nepromluví, před svým mužem rezignuje. Učitel Alfredo je přesvědčen, že život je jako gramatika, aby člověk mohl poskládat větu, musí znát pravidla. Totéž se děje i v obyčejném životě, je nutné přijmout a dodržovat pravidla. Alfredo tato svá pravidla porušil pouze jednou, když si domů přivedl cizinku Lavínii i s dítětem. Její smrt narušila zavedený řád. Lídia nechce přijmout Afonsův řád, naopak, zpočátku se snaží otevřít do domu okna a nechává do Afonsova kamenitě strnulého světa proniknout trochu nespoutaného moře. Je si vědoma nadvlády, kterou nad Afonsem má, a dokonce chvílemi cítí lítost nad jeho křehkostí. Mlčení však narůstá a dialog už není možný.

Teolinda Gersãová se často kriticky vyjadřuje k současné portugalské společnosti. Tímto hlasem promlouvá i skrze Mlčení. Hrdinka Lídia se obává, že mlčení převládá mezi lidmi a že se tím celý svět řítí do šílenství. Ženy musely dlouho mlčet, ale teď je tomu konec, Lídia se nebojí své strachy nahlas pojmenovat. Předvídá strašlivou vizi ochočených dětí, o které se už matky nebudou muset bát. Vše bude dokonale vymyšlené a naprogramované. Na úkor mezilidských vztahů. Lídiina kritika pragmatického a užitkového světa, v němž se nekomunikuje, je poměrně zironizovaná, místy až hraničící s mírnými klišé. Například že krizové linky nahrazují přátelské popovídání si s blízkým člověkem. Lidská křehkost je zesměšňována, zejména pokud jde o muže. Z nich dělá bezcitné oněmělé tvory bez schopnosti hovořit o svých citech a z žen naopak éterické bytosti.

Přestože se Lídia, dcera ruské přistěhovalkyně Lavínie, jež svůj jazyk až na dvě slova úplně zapomněla a z nového se mnoho nenaučila, snaží odpoutat od osudu své matky a vymanit se tak z řádu nastaveného společností, čtenář se nezbaví dojmu, že se vše pohybuje v kruhu. Cykličnosti a neustálého navracení téhož využívá Teolinda Gersãová také ve formální výstavbě románu. Sama spisovatelka říká, že obsah příběhu a jeho forma jsou od sebe neoddělitelné. S textem pracuje experimentálně, roztrhává ho na drobné kousky, které čtenář postupně zase slepuje. Střídání vypravěčů a perspektiv komplikuje lineární plynutí děje, určité pasáže se znovu vracejí a opakují, jako by se jednalo o refrén. Proces tvoření, konstruování příběhu je zřetelný. Vypravěčka Lídia mísí vzpomínky a své fantazie, to vše vidí perspektivou umělkyně míchající barvy pro své obrazy. Kromě hudby a výtvarného umění do románu zasahuje i filmařská technika. Pečlivě zvolená slova, která dokážou navodit autentickou atmosféru, činí z daných pasáží pohyblivé filmové obrazy. Neukončené výpovědi a proud asociací jsou formálně podpořeny nekonvenčním použitím interpunkce. Převaha jmenných forem a sloves v infinitivu napomáhá zkratce, výpověď se zrychluje a zintenzivňuje se její naléhavost.

Teolinda Gersãová se brání označovat své psaní jako ženské. Přesto je nasnadě poznamenat, že je nám v případě Mlčení předloženo spíše ženské vidění problému, jež zvysoka překračuje hranice mezilidských vztahů. Nelineární vyprávění, binární úvahy o těle a duchu, nejistota. A pak také nekončící důraz na ženské tělo, které je zároveň i tělem mateřským. Lídia v rámci touhy ukončit bezesmyslný a nemožný vztah s Afonsem rozhoduje sama a sobecky o osudu svého (jejich) nenarozeného dítěte. Tím činí definitivní čáru za ženskou podrobeností mužskému světu.

Mlčení Teolindy Gersãové není pohodovou a nenáročnou četbou. Díky tomu je však možné román opakovaně číst a nacházet nové skryté smysly a spojovat si je do nových souvislostí. A to vše díky bezesporu pečlivému a kvalitnímu překladu.

 Gersao Gersáo

© Martina Harthová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lada, 17.12.2009 09:01
Gersão, Teolinda: Mlčení
Vážená Ludmilo, začnu drobným upozorněním, autorka recenze neoznačuje knihu za "nenáročnou" četbu, naopak píše, že "...není pohodovou a nenáročnou četbou". Nicméně je dobře, že i knize, která vás na první přečtení neoslovila, věnujete pár řádek v diskusi. Zkuste se ke knížce časem vrátit. Tahle knížka... je útlá, ale je to uzavřený celek. Vhled do nitra, kde se každému z nás opakovaně vracejí stejné pochybnosti, otázky, a ani v nich se často hned nevyznáme. Kniha se snaží co nejúpřimněji zachytit niterný spor dívky, ženy a uzavřít ho do slov. Pokud budete mít čas, zkuste si přečíst doslov. Byl psát mimo jiné i jako určité vodítko v labyrintu fiktivního příběhu.
Vložil: Ludmila, 14.12.2009 16:21
Gersão, Teolinda: Mlčení
Tuto knížku jsem vůbec nepochopila. Buď jsem hloupá a nebo je psaná tak složitě. Vůbec nemůžu souhlasit s paní Hrtovou, že je to nenáročná četba. Pro mě zlůstává záhadou a zřejmě ji věnuji knihovně.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 1609x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce