Giordano, Paolo: Osamělost prvočísel

Giordano, Paolo
Osamělost prvočísel

studie beletrie zahraniční

V roce 2008 vydává šestadvacetiletý fyzik Paolo Giordano svou prvotinu Osamělost prvočísel (č. 2009, La solitudine dei numeri primi). Román se záhy stává bestsellerem, o kterém se všude píše a mluví, a začne získávat literární ocenění, jejichž výčet završí prestižní cena Premio Strega. Podobně jako v případě Moraviova debutu se zdá, že napsal správnou knihu ve správný čas.

Veleúspěch Prvočísel aneb nelehký závazek senzačního debutu
Paolo Giordano
: Osamělost prvočísel, přel. Alice Flemrová, Euromedia-Odeon, Praha 2009

Když v roce 1929 vydal tehdy dvaadvacetiletý Alberto Moravia svou prvotinu Lhostejní (č. 1933, Gli indifferenti), stal se z něj rázem enfant terrible italské literatury, a třebaže fašistická kritika dílo neocenila, čtenáři je přijali s nadšením. Moravia později tento nečekaný úspěch vysvětloval tím, že Italové po bezmála třech desetiletích modernistických experimentů a avantgardních antinarativních programů toužebně očekávali román, společenský román těžící z tradice realismu. Ačkoli mají Lhostejní svou formou a strukturou blíž k dramatickému textu, nabídli čtenářům alternativu, která nejvíc odpovídala jejich požadavkům a představám, a stalo se to v příhodné chvíli. Obraz nefungující římské středostavovské rodiny a degenerace vztahů mezi lidmi, obraz úpadku morálky, citového manka, vulgární omezenosti a neurvalého egoismu příslušníků tzv. „lepší společnosti“ dokonale rezonoval s pocitem nevolnosti, který se právě v té době pomalu začal šířit nejen Itálií, ale celou Evropou.

O téměř osmdesát let později, v roce 2008 vydává šestadvacetiletý fyzik Paolo Giordano svou prvotinu Osamělost prvočísel (č. 2009, La solitudine dei numeri primi). Román se záhy stává bestsellerem, o kterém se všude píše a mluví, a začne získávat literární ocenění, jejichž výčet završí prestižní cena Premio Strega. Ta se sice neuděluje pouze věkovitým a kritikou posvěceným autorům, ale Giordano se stává jejím zdaleka nejmladším laureátem. Podobně jako v případě Moraviova debutu se zdá, že napsal správnou knihu ve správný čas. Slovo lhostejní v názvu Moraviova románu je určující pro příběh a jeho protagonisty stejně tak, jako je osamělost klíčová pro Giordanův opus. Samota a neschopnost komunikace není nikterak originální téma, ale Paolo Giordano je zpracoval způsobem, který většinu čtenářů zasáhl.

Alice a Mattia, protagonisté jeho románu, jsou outsideři vláčející životem těžká traumata z dětství. Ovšem ani vedlejší postavy nepřekypují štěstím, v podstatě lze říct, že v knize potkáváme jen samé nešťastné lidi, kteří se trápí a snaží se s něčím nelehkým vyrovnat. Ať už je to homosexualita (Mattiův spolužák Dennis), ztráta minulosti a asimilace v cizí zemi a v cizí rodině (Alicina hospodyně Soledad), neschopnost odpustit vlastnímu dítěti a milovat je (Mattiova matka), pocit viny za neštěstí své dcery (Alicin otec), nenaplněné otcovství (Alicin šéf), vykořeněnost a citové vakuum (Nadia), rakovina (Alicina matka) a v tom chmurném seznamu by se dalo ještě pokračovat. Nakonec i zdánlivě nejvyrovnanější postava, kterou je Alicin manžel Fabio, musí kapitulovat před zmarem a destrukcí, jež do jeho života přinesla jeho žena. Čili máme před očima skutečně bohatý vzorník lidského trápení, které přitom postavy vzájemně nesbližuje, ale naopak je nutí, aby mezi sebou stavěly zeď. Některé kritické výtky adresované Prvočíslům mířily právě na přehnanou černotu a beznaděj jejich románového světa. Na první pohled a možná i na první přečtení se skutečně může zdát, že autor je v zajetí neukojitelné negativistické obsese a neví, kdy přestat. Alice tedy není jen kulhavá, ale navíc je i anorektička, a aby toho nebylo málo, umírá jí matka na rakovinu. Mattia nejspíš trpí Aspergerovým syndromem, k tomu se sebepoškozuje tzv. cuttingem a jeho matka před ním nedokáže skrývat zášť, kterou k němu cítí. Když se ale do textu začteme pozorně, uvědomíme si, že autor chce především ukázat, že neštěstí je jako rakovina, která se „drolí“ v těle Aliciny matky. Šíří se dál a dál a dokáže metastázovat úplně všude. Přitom léčba by v mnoha případech nemusela být ani drastická, ani beznadějná. Možná by stačilo jen málo, možná by stačilo jen zbořit zeď: „Dostala chuť ho obejmout a všechno mu povědět a zeptat se ho, co má dělat…“ Jenže pro Giordanovy hrdiny jsou právě tato běžná, každodenní gesta nesmírně těžká, ba dokonce nemožná: „…ale jen o chviličku později se při té myšlence otřásla. Otočila se a zamířila rozhodným krokem do koupelny.“

Při čtení románu si uvědomíme, že lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, nebo lépe řečeno, nikoli proto, že by nevěděli, jak z ní ven. Dokonce i Mattia, postava skrývající se před světem za těmi nejtlustšími hradbami, ví, že nastal okamžik, kdy má něco udělat: „Měl vstát a jít si sednout vedle ní. Měl se usmát, podívat se jí do očí a políbit ji. To je všechno, byla to jen mechanika, banální sled vektorů, aby se jeho ústa setkala s jejími.“ Mattia ví přesně, co má udělat, ale nikdy to neudělá. Je zcela zřejmé, že ve dvojici Alice-Mattia představuje aktivní prvek ona. Mattia si dobře uvědomuje, že Alice vždycky jedná místo něj, a vadí mu to, nicméně neumí tento „stav“ zvrátit. Jen jednou si role vymění, to když Mattia v závěru řídí auto, ale skončí to téměř bouračkou a boulí na čele.

Tím se opět dostáváme k Moraviovu románu, který v úvodu rozhodně není zmíněn náhodou. Jeho hlavními protagonisty jsou sourozenci Carla a Michele. Jsou mladí a nešťastní a jejich lhostejnost je především výrazem neschopnosti aktivně jednat. Pokud jednají, končí to buď sebedestrukcí, nebo fraškou (Michele jde zastřelit muže, který svedl jeho sestru a zničil celou jejich rodinu, ale zapomene si nabít revolver). Podobně Mattia ani Alice nedokáží jednat, a pokud se k tomu odhodlají, zákonitě pocítí „tíhu následků“, řečeno s Alicí. U nich je strach z gesta podmíněn dvěma nešťastnými rozhodnutími, jež oba učinili v dětství. Alice se odhodlala sjet sama na lyžích v mlze do údolí a trvale se zmrzačila, Mattia nevzal mentálně retardovanou sestru na oslavu spolužákových narozenin, nechal ji čekat v parku a už ji nikdy nenašel. Jakési motto románu by se skutečně dalo shrnout do Mattiovy myšlenky: „Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.“ S oběma protagonisty se setkáváme v dětském věku a sledujeme jejich seznámení, odloučení, opětovné shledání a definitivní sbohem v časovém oblouku téměř pětadvaceti let. Text tedy můžeme číst i jako Bildungsroman, jen s tím rozdílem, že u obou traumatizovaných hrdinů nesledujeme žádný vývoj ani přerod. A spíše než výchova se na nich podepisuje jakási antivýchova, deformující vliv nefunkční rodiny, školy, dětského kolektivu. V tomto ohledu je mnohem zranitelnější Alice, která touží být součástí „normálního světa“, chce chodit na večírky chce mít kamarádky, kluka. Mattia žije už od dětství v izolaci od okolí, necítí potřebu se začlenit a pokud později zatouží dělat „normální věci, co dělají normální lidé“, je to jen kvůli Alici. Nicméně vyděděnci jsou oba a procházejí krutým časem dospívání: „on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá.“

Paolo Giordano ve svém debutu pečlivě boří mýtus šťastného a bezstarostného dětství. Pokud se v jeho vyprávění objevují šťastné okamžiky, jsou matné a prchavé a váží se k nejranějším letům protagonistů: vzpomínka na malé rodinné rituály: Alice váže otci kravatu, Mattiův otec fouká svým dětem do tváře, aby je ochladil. To je však příliš málo na to, aby z toho člověk mohl později čerpat sílu a útěchu.

 

V panoramatu současné italské prózy si Giordano našel místo, které lze vlastně charakterizovat onou osamělostí, jež je emblematická pro jeho románovou prvotinu. Především proto, že ač se poučený čtenář dovtípí, že se většina příběhu odehrává v autorově rodném Turíně, místopisná identifikace a identita pro příběh není důležitá. Zatímco mladí italští prozaici většinou kladou na vykreslení prostředí důraz a zasazují své hrdiny do velmi konkrétních převážně italských kulis, kde významnou roli hrají specifika jednotlivých regionů, jež se projevují na jazykové podobě díla, v užití dialektálních prvků apod., v Prvočíslech se Itálie objeví jen letmo a jen při pohledu z odstupu, z dálky, a to když Mattiův kolega Alberto s manželkou a kamarádkou Nadiou vzpomínají na pochoutky domácí kuchyně, které jim na severu scházejí. I další odlišnost či specifičnost Giordanova románu souvisí s prostředím. Alice pochází z jednoznačně bohaté rodiny a také Mattiovi rodiče jsou vcelku dobře situovaní. Autor nás zavádí mezi vyšší vrstvy turínské společnosti i mezi snobské dětičky movitých rodičů. V románu jakýsi prototyp zlaté mládeže představuje Viola Bai, dívka-trýznitelka, které však nelze upřít jeden dobrý skutek, byť vykonaný nevědomky: díky ní se Alice a Mattia setkávají. Na stránkách současných italských próz ale převažují spíš hrdinové z nižších sociálních vrstev nebo sledujeme společenský střet dvou rozdílných světů. Souvisí to zejména s tradiční levicovostí italských spisovatelů, motivovanou dlouhodobým vývojem politické situace v zemi. Jako příklad můžeme uvést třeba romány Niccola Ammanitiho Já se nebojím, (č. 2005, Io non ho paura, 2001), Vezmu tě a odvedu tě pryč (č. 2008, Ti prendo e ti porto via, 1999) nebo Jak pánbůh káže (Come Dio comanda, 2006), ve kterých dětství také není nahlíženo růžovými brýlemi, kde však lze viníka traumat a problémů malých hrdinů hledat v sociálním systému a v deformovanosti italské společnosti obecně. Ammanitiho hrdinové jsou ale navzdory takto špatně „nastaveným“ okolnostem vůči deformujícímu tlaku zdravě imunní a ze svého okolí se vyčleňují tím, že se jako jedni z mála snaží rozlišovat dobro a zlo a chtějí jednat správně. A pokud v nás tito hrdinové dokáží vzbudit sympatie, hledat si cestu k poloautistickému Mattiovi či potravu odmítající Alici je o poznání obtížnější. Giordano navíc odměřeně, až lakotně dávkuje humor, který bývá v podobných případech dobrým prostředníkem.

Z italské románové produkce posledních let je nicméně možné jmenovat jeden výrazný titul, který má s Prvočísly mnohé společné. Tím je prvotina římského univerzitního profesora francouzské literatury Alessandra Piperna nazvaná S těmi nejhoršími úmysly (Con le peggiori intenzioni, 2005). Také Piperno se zaměřil na svět bohatých, konkrétně na římskou smetánku, a podobně jako Giordano odhaluje skutečnost, kterou velice trefně vyjádřil Diesel, postava z románu City (č. 2000) Alessandra Baricca: „Že boháči vědí velký hovno o zbytku lidstva, to se ví, ale věc, kterou nikdo nechce pochopit, je, že zbytek lidstva ví prd o nich, o boháčích, a nemá šanci je pochopit.“ Jinými slovy, Giordano i Piperno nám ukazují, že i děti vyrůstající v blahobytu mají své problémy. S tím rozdílem, že Piperno volí silně sebeironické vyprávění v ich formě, trápení a frustrace jeho hrdiny tak dostávají groteskní rozměr, zatímco Giordano se snaží zachovat tragickou polohu a jako vypravěč si udržuje od svých postav odstup, který od něj, možná bezděčně, přejímá i čtenář.

V souvislosti s výše citovaným spisovatelem Alessandrem Bariccem stojí za zmínku, že Paolo Giordano v letech 2006-2007, kdy dokončoval studium fyziky na turínské univerzitě, absolvoval dva kurzy na škole tvůrčího psaní Holden – pojmenované podle protagonisty Salingerova románu Kdo chytá v žitě –, kterou v roce 1994 založil v Turíně právě Baricco. Škola Holden už vychovala několik literárních talentů a kromě mnoha významných italských spisovatelů na ní přednášeli i zahraniční tvůrci zvučných jmen jako Ian Mc Ewan, Mario Vargas Llosa nebo Abraham Yehoshua. Je zajímavé, že ač v poskytnutých rozhovorech Giordano uvádí jako svého oblíbeného italského autora již zmíněného Ammanitiho, v jeho románu najdeme spíš prvky bariccovské, především pokud jde o témata: genialita, výjimečnost, sebedestrukce, neschopnost komunikace. Avšak pokud jde o styl, pak u Giordana bychom stopy Bariccova manýrismu hledali marně. A nenajdeme tam ani rysy, které dnes v italské próze dominují: využívání dialektů a sociálních slangů, jazykový pastiš vzniklý kontaminací vysokého literárního stylu vulgarismy, stavbou věty napodobující mluvený projev nebo jazykem reklam a komiksů. Giordano píše spisovnou, uhlazenou italštinou, je precizní v detailu, v pásmu vypravěče sklouzne do hovorovosti jen výjimečně a ani v dialozích se neprojevuje výrazná orální expresivita. Vypravěčově autenticitě dost napomáhá, že jeho styl se proměňuje ruku v ruce s tím, jak Alice s Mattiou dospívají, to znamená, že je stále propracovanější, elegantnější a komplexnější. Giordanův zdrženlivý tón se výborně hodí k obsahu a dotváří celkový charakter díla. O tom, že i spisovným jazykem lze oslovit dnešní teenagery, svědčí nesmírná popularita Prvočísel u mladých italských čtenářů, kteří vítají Giordana na literárních čteních jako nějakou rockovou hvězdu a nedají se odradit ani explicitním odkazem na matematiku v názvu knihy. Paolo Giordano přiznává, že titul vybral redaktor nakladatelství Mondadori Antonio Franchini, on sám chtěl dát románu název Ve vodě a z vody venku, který pak zůstal jen jedné z kapitol. Konfrontace světa lidí se světem čísel se opravdu ukázala jako velice podnětná, a ačkoli většině čtenářů se zalíbilo zejména přirovnání Alice a Mattii k prvočíselným dvojčatům, autorovi se zároveň podařilo ukázat matematiku jako mnohem dobrodružnější vědu, než za jakou ji považuje laik.

Po vydání románu začal Paolo Giordano psát pravidelně sloupky do časopisu Gioia, přispívá do různých novin, uvádí další mladé literární debutanty. Zároveň však pokračuje v doktorském studiu a zkoumá elementární částice. Jeho čtenáři zatím dychtivě očekávají další román. Je jasné, že po tak úspěšné prvotině má před sebou nelehký úkol. To neznamená, že už nemá co zlepšovat. Prvočísla nejsou dokonalá, například tempo vyprávění je v závěru dýchavičné a poslední kapitola působí v rámci celku trochu nesourodě. A to je vlastně dobře, jenže autora svazuje fakt, že se hned první román stal literárním případem, senzací, a proto pro něj bude těžké napsat příští román tak, aby se zavděčil milovníkům Prvočísel a jeho samotného zároveň posunul dál. Proto doufám, že naznačená paralela s Moraviovy Lhostejnými už nebude dál pokračovat. Třebaže se Alberto Moravia stal slavným italským spisovatelem, troufám si tvrdit, že lepší román už nenapsal.

 

© Alice Flemrová
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 9897x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce