Echenoz, Jean: Běhat

Echenoz, Jean
Běhat

studie beletrie zahraniční

Francouzský spisovatel se rozhodl připomenout legendu, k níž vzhlížel po velkou část svého života. Pro Čechy může být poctou, když se jejich osobnosti dostanou na stránky zahraničních knih. Jenže tentokrát jde o případ složitější. Za prvé jde o Emila Zátopka, za druhé o román a za třetí o Jeana Echenoze. Knížka, která ve Francii sklidila velké ovace, se v Čechách musí vyrovnat s trochu jiným očekáváním.

 

Když Zátopek běhá podle Echenoze
Jean Echenoz
: Běhat, přel. a doslov napsala Jovanka Šotolová, Mladá fronta, 2009, ISBN 978-80-204-2000-8

Francouzský spisovatel se rozhodl připomenout legendu, k níž vzhlížel po velkou část svého života. Pro Čechy může být poctou, když se jejich osobnosti dostanou na stránky zahraničních knih. Jenže tentokrát jde o případ složitější. Za prvé jde o Emila Zátopka, za druhé o román a za třetí o Jeana Echenoze. Knížka, která ve Francii sklidila velké ovace, se v Čechách musí vyrovnat s trochu jiným očekáváním.

Za prvé Zátopek: Pro určitou generaci – a jak vidíme, nejen Čechů a Moravanů – je Emil Zátopek symbol, důležitá reference, hvězda. Pro některé typický obraz člověka, na kterém se podepsal poválečný československý režim. I sportovní kariéra totiž přinášela časté střety se stranickými funkcionáři, každé nestandardní gesto mohlo vyvolat řetězec postihů.

Pro dnešní mladou generaci je Zátopek už spíš jen pojem: neprožívali s atletem jeho úspěchy i pády, je pro ně nejčastěji synonymem člověka, který něco dokázal, nejrychlejším Čechem v dějinách. „Běží jako Zátopek,“ říká se, ale ne každý už dnes musí pořádně vědět proč.

Za druhé román: Knížka Běhat není životopis, ale román. Emil je sice hlavní postavou, ale skutečného Zátopka si autor bere pouze jako inspiraci, jako námět.

Za třetí Echenoz: Jean Echenoz je známý a uznávaný francouzský spisovatel. Slavný především proto, že ve své tvorbě od samého počátku hledá nové cesty, snaží se literaturu vidět jinak. Což není nic neobvyklého v zemi, jež se stala kolébkou mnoha uměleckých avantgard a kde se už dávno vedou vážné polemiky o tom, co má být obsahem románu, aby dokázal čtenáři dát něco nového, jak má být román napsaný, aby čtenáře zaujal, a jestli vůbec má v naší době cenu romány psát – když už nemůžou být a nejsou nástrojem pro poznání, vysvětlení světa.

 

Jean Echenoz věnoval svůj předchozí román Maurici Ravelovi. Hudebnímu skladateli tam neřekne jinak než Ravel, popisuje jen posledních deset let jeho života a navíc se spíš než na jeho úspěchy zaměřuje na trpkosti jeho každodenního žití a četné detaily přibližující ikonu francouzské hudby jako obyčejného člověka bojujícího se zcela běžnými, a často přízemními starostmi. I Echenozův Ravel je sice o Ravelovi, ale nikoho nenapadne číst knihu jako věrnou biografii.

Se Zátopkem je to podobně jako s Ravelem, ale i jinak: i u tohoto románu se spisovatel Echenoz předem hájí, že není historik, že se jen na základě dostupných informací – a v jeho případě šlo zejména o dobový tisk – pokusil představit si nejen život své hlavní postavy, ale i jeho okolnosti, tedy situaci v opakovaně okupovaném, nikdy ne příliš svobodném tehdejším Československu.

Už to, že své hlavní postavě autor v celé knize neřekne jinak než Emil (a ve francouzské verzi dokonce přizpůsobeným tvarem jména, Émile), je prvním náznakem jiného než suše a věcně dokumentárního přístupu ke zpracování zvolené látky. Echenoz si opět vybírá světoznámou osobnost, ale úmyslně volí úplně jiný „svět“ – místo do hudby a umění s ním vplouváme do prostředí sportu.

Echenoz psal román o Zátopkovi ne jako jeho přímý svědek, nýbrž z – často omezeného – úhlu, jak velkého českého šampiona viděl svět. Spisovatel přiznává, že Zátopek byl pro něho vždy důležitou a hlavně výjimečnou osobností, vždyť tento velký atlet i jako člověk různě vybočoval z řady. Jeho přístup k běhání byl pověstný, a to jak přímo při závodě, tak při tréninku. A v neposlední řadě musí zejména pozorovatele z jiné, svobodné země fascinovat, jak se světovým šampionem nakládali doma, ona rozporuplnost postoje československých oficiálních orgánů – strany, tisku, sportovních funkcionářů...

Přestože je Echenoz známý svou posedlostí detaily a pověstný neobyčejným úsilím, jaké věnuje dokumentární přípravě svých knih, nejel si pro infomace tentokrát do Čech, nesháněl Zátopkovy kolegy či pamětníky. Román napsal na základě podrobného studia sportovních stránek dobových novin. Kniha tak získává postmoderní rozměr – stojí na nedokonalých poznatcích někdejších novinářů, na útržcích, které se vešly do rozsahu tehdejších reportáží, komentářů, rozhovorů. Odráží nejen pověstnou povrchnost žurnalistiky, ale i zmatečnou dobu studené války, na několika úrovních přiškrcené informační zdroje. Nepřímo ukazuje, co znamená a co způsobuje mýtus, legenda: jak se tradují a mění drobné historky, jak si na základě ne zcela pravdivých a kompletních údajů každý vytváří obraz určitého člověka, společnosti, doby.

Běhat má ale i další rozměr. Román ve zkratce zachycuje atmosféru Československa od konce třicátých do sedmdesátých let dvacátého století. Pro obdivuhodně empatický pohled na tu podivnou, absurdní zemi chvíli rezignující a chvíli bojující s vnucovanou mocí, pro pochopení poválečných československých peripetií spisovateli jako cenná pomůcka prý posloužil francouzský překlad Zábranova deníku (Celý život.Výbor z deníků). Jean Echenoz ve svém románu nekritizuje a nehodnotí postoje lidí, pouze vyjmenovává příčiny a okolnosti jejich životů a chování. Na malém prostoru dokáže věrohodně nastínit tu smutnou, tragickou dobu, jež se tak významně podepsala například i na životě nejlepšího běžce všech dob.

Zajímavým detailem je, že autor svůj příběh zásadně nedatuje: v knize chybí přesné údaje o roku konání popisovaných závodů a dalších událostí. Echenoz tak ještě zdůrazňuje tu souvislost, že se v textu můžeme snadno orientovat se znalostí základních mezníků novodobých evropských dějin – a na stejnou úroveň důležitosti se (podobně jako možná v životě velkého sportovce) najednou dostávají obecně známé skutečnosti jako okupace Československa v roce 1939 a 1968 anebo významné sportovní akce rozměru olympijských her, i dnes takřka zapomenuté mítinky význačné konkrétně pro Zátopka, neboť se mu tehdy staly příležitostí k dosažení nových rekordů.

 

Zatímco v Ravelovi jako by bouřila v podtextu Echenozova textu nespoutaná hudba slavné skladby Bolero, věty románu Běhat se snaží napodobit Zátopkův zvláštní styl uplatňovaný při tréninku i v závodech, jenž byl jednou z atletových velkých zbraní: to přerývané, nepředvídatelné tempo, narušované nebývalým střídáním rychlosti, jež však ve spojení s nezměrnou vytrvalostí a vůlí po vítězství přineslo slavnému běžci nejeden triumf. Podobně jako se v knize píše, že sportovce jeho činnost často i bolí, spisovatel se pokouší dát najevo svůj věčný zápas s jazykem – jímž se ostatně vyznačuje jeho tvorba už od prvních románů z osmdesátých let. Věty chvíli běží o překot, pak chvíli zvolní a vyklusávají při hledání přesného vyjádření nebo trefného obrazu, až se zarazí třeba na nečekaném užití obratu náležejícího k vysoké, archaické poloze jazyka, anebo udělají pádnou tečku dovětkem zcela hovorovým, pomyslně nás přenášejícím do debaty se slavný sportovcem anebo spisovatelem, jako bychom byli staří kamarádi, jako bychom popisované události sledovali „teď a tady“, jako bychom sami vstoupili do románu.

Tak jako Zátopek dokázal pokaždé překvapit své soupeře i diváky, tak je i Echenoz náročný na čtenáře: jako si Zátopek vypracovával vlastní tréninkové postupy, k přípravě i závodění přistupoval zcela po svém a novátorsky, tak i Echenoz nakládá svévolně se zavedenými literárními pravidly. V kratičké pasáži bez upozornění přechází z pásma vypravěče do vnitřního monologu. Aby zmátl hranice přímé a nepřímé řeči, úmyslně neužívá uvozovky. Otázky citované z určité debaty či novin uvádí záměrně bez otazníku. Napodobuje tak autentické vyznění žurnalistického či třeba funkcionářského dotazu, jemuž tón dodává úplně jiné kvality. Velkou oblibu má Echenoz v užití ne zcela jednoznačných formulací, kdy tím, kdo mluví, může být vypravěč (jak jsme zvyklí), spisovatel sám (když si otevřeně posteskne „netuším, jestli tehdy foukal vítr“, anebo postěžuje, že „to začíná být únavné“, případně shovívavě mrkne na čtenáře s tím, že Emil je někdy „fakt děsný“), kdokoli z protagonistů dané scény, anebo dokonce i čtenář sám. Jsou to jemné finesy upozorňující na bohatost různých faktorů komunikace, které činí každou promluvu naprosto jedinečnou a nabízejí mnoho způsobů interpretace: ve své podstatě těžko reprodukovatelnou. A vlastně stejně náhodnou jako každé sportovní vítězství.

 

Echenoz zkrátka rozbíhá svůj vlastní závod se Zátopkem – a volí pro něj román, jehož styl bude jakousi kopií přístupu slavného běžce ke světu: laskavý a skromný, ironický, ale s nápadným citem pro humor, až zbrkle uspěchaný a místy skoro zadýchaný. Spisovateli při tom klání může stačit jen ten, kdo chce a kdo přistoupí na jeho hru se skutečností, kterou vidíme každý po svém a pro niž jedna pravda neexistuje, s fikcí, v níž je dovoleno takřka vše, s jazykem a relativitou interpretace jedinečné konkrétní promluvy, s ošemetností té jeho verze, jež jednou provždy zkamení v literárním díle.

 

U nás vyšlo o Zátopkovi dříve několik publikací, například Případ Emila Zátopka od Františka Kožíka (1949), přepracovaný později do knížky Vítěz maratonský (1952). Český spisovatel Ota Pavel, Zátopkův dobrý kamarád, napsal kdysi reportáž Jak to tenkrát běžel Zátopek (tato první sbírka textů O. Pavla z roku 1967, Plná bedna šampaňského, vyšla opakovaně, naposledy jako první svazek Sebraných spisů Oty Pavla, 2004). Bohatým zdrojem ověřených údajů jsou pak knihy, pod nimiž je Emil Zátopek (společně se svou ženou Danou) podepsaný: Můj trening a závodění (1955), Dana a Emil Zátopkovi vypravují (1960, 1962), Běží Zátopek (1967). Nejnověji se světoznámému běžci věnuje například fotografická publikace Emil Zátopek a sport: objektivem Emila Fafka a jiných (2001) nebo kniha F. Macáka, A. Žurmana a M. Jiráska, Emil Zátopek: olympijská legenda (2002).

© Jovanka Šotolová
doslov vyšel v knize J. Echenoz: Běhat, Mladá fronta, 2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakl. Mladá fronta

Diskuse

Vložil: Ludva, 01.10.2014 06:36
Echenoz, Jean: Běhat
Román již nemůže být nástrojem pro poznání světa? Ha ha!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4079x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce