Gessen, Keith: All the Sad Young Literary Men

Gessen, Keith
All the Sad Young Literary Men

recenze beletrie zahraniční

Jméno Keith Gessen je sice na poli románů nové (tato kniha je jeho debutem), ovšem v literárních kruzích je znám jako zakládající člen redakce časopisu n+1, jenž sice v papírové podobě vychází pouze dvakrát ročně (pokaždé v rozsahu zhruba 200 stran), ovšem jeho web je obnovován každý týden.

Když kůň zemdlí v půli cesty
Keith Gessen
: All the Sad Young Literary Men, Viking Adult, New York 2008, 256 stran

Už z prvního pohledu na obálku románu All the Sad Young Literary Men můžeme odvodit pár věcí. Zaprvé je to samotný titul, který odkazuje k nejrůznějším názvům děl i skupin (Angry Young Men; filmy All the President's Men a All the Young Men a samozřejmě Fitzgeraldova sbírka povídek All the Sad Young Men). Dále je tu adjektivum "literary" – budeme tedy mít co do činění s literáty, nebo alespoň s adepty na literární slávu. A nakonec jsou tu samotné ilustrace. Mezi umně vyvedenými písmeny názvu se vlní nahá blondýna, psací stroj, tanky, plnicí pero, dálniční značka – a Vladimír Iljič Lenin.

Proč? To je zřejmé okamžitě poté, co zjistíme, že autor Keith Gessen se narodil roku 1975 v Moskvě jako Kosťa Gessen a o šest let později společně s rodiči emigroval do Spojených států kvůli "státem řízenému antisemitismu". Keith-Kosťa vyrůstal ve stínu svých rodičů (matka literární kritička, otec programátor) i své starší sestry Máši-Mashy, autorky pěti děl non-fiction a literární publicistky (Slate, Granta, New Republic), která se na prahu čtyřicítky rozhodla vrátit do Ruska. Tam se v současné době nachází i Keith, jenž se ovšem podle všeho hodlá v červnu roku 2009 vrátit zpět do New Yorku.

Jméno Keith Gessen je sice na poli románů nové (tato kniha je jeho debutem), ovšem v literárních kruzích je znám jako zakládající člen redakce časopisu n+1, jenž sice v papírové podobě vychází pouze dvakrát ročně (pokaždé v rozsahu zhruba 200 stran), ovšem jeho web je obnovován každý týden (následováníhodný model pro české výlučně literární servery). Časopis i Gessen sám si poměrně záhy vysloužili pověst provokatérů, jimž ani literární avantgarda, např. Eggersův McSweeney's či Partisan Review není svatá. O prvním z nich Gessen prohlásil, že jde o "regresivní avantgardu", o druhém, že n+1 je mu podobný, ovšem s tím rozdílem, že jde o živou věc. O Gessenovi samotném lze tedy směle prohlásit, že si života (je rozvedený, žije s kamarády v brooklynské čtvrti Prospect Heights) i profese užívá se vším všudy.

 

A je to vidět i na jeho prvotině. Na první pohled působí poněkud nesourodě, a nejen díky zmíněné obálce a názvu. Má totiž hned tři vypravěče: Keitha, Sama a Marka. Shoda jmen v prvním případě není náhodná. Jde samozřejmě o autobiograficky založenou postavu, která – světe, div se! – jako jediná z trojlístku zažívá profesionální i osobní úspěch. Keith je spisovatel, vzdělání získal na Harvardu a žije v New Yorku. Jeho rodiče jsou intelektuálové, kteří emigrovali z Ruska, a jeho sestra má (úspěšné) literární sklony. Keith se živí literární publicistikou a docela mu to jde.

Dalším z trojlístku je Mark, který se zajímá o historii ruských menševiků. I u něj lze najít částečně autobiografické rysy: zájem o Rusko a akademické "komplikace". Markův problém se totiž jmenuje postgraduál: v programu Syracuse University je už dlouho, ale stále se mu nedaří studium zdárně dokončit – podobně jako skutečnému Gessenovi.

Třetí a zdaleka nejzábavnější do party je Sam, jehož životním cílem je napsat "velký židovský epos". Co na tom, že se tohoto úkolu zhostil už Leon Uris ve svém Exodu – Sam jeho dílo neuznává a nepřestává doufat. K tomu jej pronásleduje vztahové schizma mezi pravicovou Tailou, která o něj jeví nefalšovaný zájem (chce s ním mít děti), a zoufalou levičačkou Arielle, již Samovo rozpolcení, o kterém bohužel ví, irituje.

Blíží se konec tisíciletí, hrozba terorismu a s ním spojená traumata zatím v nedohlednu, a tak se naši tři hrdinové, jimž je v románu uděleno zhruba stejné slovo, mohou trápit do aleluja. Že tato atmosféra něco připomíná? Trefa – Claire Messud ve svém románu Císařovy děti nemají šaty (č. Odeon 2008) vytěžila (post)akademické intelektuální prostředí mladých a nadějných, kteří se plácají životem v New Yorku, docela beze zbytku. Na straně kladů stojí Gessenova nepopiratelná schopnost "čitelně" psát – čtenář se nenudí, jen pořád čeká, až se něco stane.

Když se k tomu přidají všudypřítomné narážky na Rusko a jeho kulturu, postava Lauren, modelovaná podle dcera Ala Gorea Kristin (a s ní se pojící dobře odhadnutelné poselství roku 2000), pak lze knihu charakterizovat jednou větou z Amazonu, kde má kniha rovné tři hvězdy: "Started out strong...I didn't even finish the book." A mimochodem, souvislost s Ruskou revolucí je v knize jen velmi volná – Al Gore je pro Gessena kdosi jako Trockij moderního věku. V opozici, avšak stále inspirativní. Čert aby to Rusko už jednou spral.

 

© Richard Olehla

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 114 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2103x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce