Gavalda, Anna: A taková to byla láska...

Gavalda, Anna
A taková to byla láska...

recenze romance

Po úspěšné knize povídek Je voudrais que quelqu'un m'attende quelque part (1999; česky Kdyby tak na mě někdo někde čekal, Mladá fronta, 2003) přichází výrazná francouzská spisovatelka Anna Gavalda (1970) r. 2002 s románem Je l'aimais. Český překlad Silvie Dokulilové na sebe nenechal dlouho čekat – titul A taková to byla láska... vyšel o dva roky později.

 

Gavalda mezi literaturou a psychologií
Anna Gavalda: A taková to byla láska... Přel. Silvie Dokulilová. Mladá fronta, Praha 2004, 149 stran

Po úspěšné knize povídek Je voudrais que quelqu'un m'attende quelque part (1999; česky Kdyby tak na mě někdo někde čekal, Mladá fronta, 2003) přichází výrazná francouzská spisovatelka Anna Gavalda (1970) r. 2002 s románem Je l'aimais. Český překlad Silvie Dokulilové na sebe nenechal dlouho čekat – titul A taková to byla láska... vyšel o dva roky později.

Ten, komu přišly k chuti Gavaldiny povídky, měl by se tentokrát připravit na něco trochu jiného. Autorka je opět stručná, výstižná, přehledná. Literární složka díla jako by však byla více upozaděna. Román (a možná spíše novela) působí často jako záznam rozhovoru z diktafonu, vůbec nás tedy nepřekvapí, že byl příběh letos ve Francii zfilmován – jeho literární verze totiž k tomu přímo vybízí.

O co v knížce jde? Cynik by to možná viděl takto: krásná mladá (ale ne už nejmladší) žena elegantně svede rezervovaného slabošského ženáče a příliš brzo začne tlačit na pilu. Je tu však podstatná netradiční skutečnost – s tím vším se svěřuje tchán své snaše, kterou právě opustil manžel, tedy jeho syn... Zatímco však o tom, co se přihodilo Chloé, se nedovídáme nic bližšího (její manžel prostě jen odešel za jinou), tchán vypráví svůj příběh do nejmenších podrobností. Na jedné straně tak vyvstává holé nevysvětlené utrpení, na druhé se nám předkládá léčivě osvětlující pohled. Ten začíná nečekaným tchánovým tvrzením, že netrpí jen opuštěný, ale i opouštějící. „Ať dělá, co dělá, je nešťastný,“ říká o svém synovi Adrienovi otec Pierre. Pro snachu Chloé pak rozplétá svůj dávný, ale dosud bolestný milostný románek. Zatímco však jeho syn našel odvahu od rodiny odejít, Pierre jako by měl vzhledem ke své nerozhodnosti zvláštní talent učinit nešťastnou jak manželku, tak milenku (a vlastně i děti). O jeho ženě Suzanne se v knize příliš nemluví, vyznívá ale bezesporu jako tragická postava: „Když vidím, co se z ní stalo... Taková panička, tak strašně konvenční... Kdybys viděla, jaký to byl kus... Já jsem ji zadusil. Kvůli mně uvadla.“ Milence Mathilde sice nekonvenčnost nechybí, na štěstí si sice sáhla, ale brzo je ztratila: „Já už jsem všechny slzy vyplakala.“ Pierre je sice nešťastný svým sobeckým zahořklým způsobem, snaží se však o sebereflexi a možná vůbec poprvé se ve svém životě otevírá. Snacha Chloé pro něho představuje jednu z mála radostí, které mu ještě zbyly; chce ji však zachránit především pro ni samotnou. Přiměje ji otevřít oči v ozdravujícím prozření: „Myslím, že si zasloužíš něco lepšího... Něco lepšího než tuhle mírně nucenou veselost... On tě nemiloval tak, jak by měl.“ A jde ještě dál – nutí Chloé, která se dosud především obětovala, aby se konečně také našla: „Přijmi své nadání. Přijmi tuhle zodpovědnost... Teď je řada na tobě... Předveď nám, co v tobě je.“

Příběh působí silně věrohodně, není jistě náhodou, že ho Gavalda psala krátce poté, co se sama rozvedla. Připustíme-li možnost, že v něm nejde jen o literaturu, nabízí se doporučení, aby si knížku přečetli i odborníci na partnerské vztahy.

Michal Procházka se v rozhovoru s Gavaldou Člověk promrhá život i ze slušnosti ptá, zda neměla autorka vystavit své hlavní postavy zkoušce zamilovanosti a lásky. To by však nejenže neodpovídalo tchánově rezervovanosti a úsilí o dokonalost, především by to vedlo k banálnímu rozuzlení a naprosto setřelo filozofický rozměr knihy. Nabízí se spíš jiná fabulační příležitost – hlavní hrdinka mohla příběh typu „mladá žena – stárnoucí muž“ prožít jakoby naruby sama někdy ve své vlastní minulosti. Takto pojaté dvě strany jedné mince by však působily příliš pikantně. Ať raděj zůstane vše, jak je.

K názvu knihy. Nevím, co vedlo překladatelku či nakladatele k barvotiskovému A taková to byla láska... Pochopit by se dal pouze v případě, že by přinášel smysluplný odkaz. V českém kontextu však může poukázat nanejvýš na známou sladkobolnou a sentimentální píseň. Doslovný překlad A já ho milovala (či umocněněji A já ho tak milovala či Já ho fakt milovala) by byl přesnější a troufám si tvrdit: i marketingově úspěšnější.

A jaké že nám to Gavalda přináší poselství? Je vyjádřeno v posledních dvou řádcích prózy, když Pierre hovoří o své dceři: „Jestlipak by ta malá tvrdohlavá holčička neměla lepší život, kdyby byl její tatínek šťastnější?“ Ber, či nechej být...

 

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 143 čtenářů.

Diskuse

Vložil: anezka, 06.10.2009 15:47
Gavalda, Anna: A taková to byla láska...
Změna názvu byla v češtině nutná vzhledem k tomu, že v původním "Je l’aimais" není jasné, je-li subjekt ženského, či mužského rodu: dá se přeložit stejně tak "Milovala jsem ho" jako "Miloval jsem ji" (i milovala jsem ji nebo miloval jsem ho, ale to určitě autorka nezamýšlela). Tuto dvojznačnost jsme... považovali za záměrnou - může to říkat stejně tak Chloé jako její tchán. Proto jsme zvolili takový český název, kde je nejasnost rodu vypravěče zachována. Sice trochu zavání červenou knihovnou, ale tou zavání veškeré psaní A. Gavaldy, takže se nám nezdálo, že by to tolik vadilo.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 5774x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce