Toussaint, Jean-Philippe: La Vérité sur Marie

Toussaint, Jean-Philippe
La Vérité sur Marie

recenze beletrie zahraniční

Očekávaný poslední díl ohlášené trilogie, již Jean-Philippe Toussaint nakousl před sedmi lety „japonským“ románem Faire l´amour (česky Milovat se, 2004) a v roce 2005 doplnil „čínským“ dílem Fuir (česky Utíkat, 2006), je velkým překvapením.

 

Jean-Philippe Toussaint: La Vérité sur Marie, Les Editions de Minuit, 2009, 206 stran

Očekávaný poslední díl ohlášené trilogie, již Jean-Philippe Toussaint nakousl před sedmi lety „japonským“ románem Faire l´amour (česky Milovat se, 2004) a v roce 2005 doplnil „čínským“ dílem Fuir (česky Utíkat, 2006), je velkým překvapením.

Toussaint v nejnovější knížce navazuje na dvě předchozí, a i když nabízí setkání s románovým světem, který je jeho čtenářům už důvěrně známý, máme před sebou spisovatele opět o něco svéraznějšího, odvážnějšího a knihu do značné míry úplně jinou. Dosud se totiž autor držel svých dvou stěžejních postav, tedy vypravěče a Marie, s níž se rozchází, a hrál si s časoprostorem, když ten kousíček jejich příběhu zasadil nejprve do Japonska a potom do Číny a vyprávěl ve druhém románu epizodu, která vlastně předcházela ději knihy první. (A v knize třetí navazuje na tu první.) Jeho cílem bylo pokusit se vystavět dílo nabité energií („énergie romanesque“).

Ve volném pokračování La Vérité sur Marie (Pravda o Marii) Toussaint jde ještě dál, dokonale překračuje svůj už tak dobře vyprofilovaný stín. Čtenář nejprve zaskočeně, a pak vlastně s povděkem sleduje autorskou proměnu. Bere do ruky tu knížku natěšený na opětovný vstup do atmosféry toussaintovského psaní, které se úplně nevzdalo někdejší ironie a zlehčování, nadále si bahní v meditaci o nenávratně plynoucím čase, co se (nejen) vypravěči otiskuje do rysů ve tváři a tíží jeho mysl. Otvírá ji s nadějí, že se třeba dozví něco nového o vypravěči a Marii.

Toussaint splňuje očekávání na první stránce („milovali jsme se s Marií v Paříži“), ta idylka ale hned končí, věta pokračuje „v bytech vzdálených od sebe vzdušnou čarou necelý kilometr“. Čtenáře snad ani nezaskočí, že to, co jinde bývá pozadím scény, tady naopak vystupuje do popředí, a lidské osudy, sama podávaná historka jako by jen podkreslila hlavní obraz. Spíš mimochodem se dozvídáme, že vypravěč a Marie už spolu nejsou, shledáváme je oba s novými partnery. Zároveň se ale Paříží po parném dni žene sugestivně popsaná bouřka. Přírodní živel a dusivá atmosféra na chvíli vládnou příběhu, vypravěč jen odevzdaně, chvatně zapisuje a čtenář v té toussaintovsky hmatatelné, vizuálně přesvědčivé scéně jasně vidí, že tohle je to skutečně důležité, co nás přerůstá a co přežije všechny malicherné člověčí starosti. Rozmar počasí jako by ovládal i činy a myšlení postav, jež tu vystupují jako loutky, stíny, přízraky přidušené vedrem, utlumené únavou, upocené, a přitom odhodlané a živelně natěšené k obětí.

Hned druhá stránka však přináší v jediném náznaku také temný leitmotiv tohoto románu, smrt muže, jenž nám dosud nebyl ani představen. Leitmotivem je ale spíš z hlediska čtenářského zážitku: autor sám tu smrt zmíní a popíše na začátku, načež přiškrtí chronologii a tradiční postup vyprávění. Připomínka smrti pak vlastně jen visí ve vzduchu, v čtenářově paměti a představivosti.

Ve druhé části románu se totiž vypravěč vrací časem zpět a podělí se s námi o závěry svého systematického pátrání po podrobnostech o Mariině novém milenci. Poskládává detaily z hledání na internetu, z vlastních vzpomínek, z Mariina vyprávění i jejích nechtěných zmínek a vše dotváří velmi věrohodným postupem žárlivého (?) a zavrženého (?), tedy bývalého partnera, který se potřebuje dobrat pravdy a detailů (vynechme spekulaci o vině a nevině, o příčině rozpadu jejich vztahu, v tom jsme se babrali už v předchozích dvou knihách).

Čtenář si možná ani nevšimne, jak z vypravěčem zcela „subjektivně“ popisovaného skoro detektivního pátrání Toussaint pomalu přejde k jinému příběhu podanému vlastně také ústy vypravěče, jenomže ten jako by se vypařil: skutečně zapomeneme, kdo nám to všechno sděluje, čteme "jiný" román, který má i úplně nového hrdinu. Ne že by autor ten přechod skrýval, sám naznačuje, že celá dlouhá další románová pasáž je vlastně „fabulací vypravěče“, že jde o příběh, který si vystavěl na základě jen mála opěrných bodů: „Co se skutečně odehrálo mezi Marií a Jean-Christophem de G. po těch několik měsíců, co se znali [...], nemohl v podstatě nikdo vědět. Mohl jsem si jen představovat, co Marie dělala, když s ním byla, mohl jsem si představovat, jakou měla náladu a na co myslela, a to na základě potvrzených, zjištěných či smyšlených drobností, které jsem mohl propojovat s některými vážnými a bolestnými záležitostmi, o nichž jsem věděl, že je Jean-Christophe de G. prožil, a tak vnášet aspoň pár kousků nepopiratelné pravdy do neúplné a rozpukané mozaiky plné děr, nesrovnalostí a rozporů, jakou pro mě byly poslední měsíce života Jean-Christopha de G.“ (s. 74-75)

Změna perspektivy vyprávění je tak nenápadná zásluhou strhujícího podání další části románu. Tato vrcholná pasáž, kterou si čtenář vychutná, až nejspíš nedokáže knihu odložit, dojde jistě i ocenění nejednoho teoretika: autorská hra zde zachází za hranice běžného a provokuje tím, že hrdinou se v románu, který dosud „patřil“ vypravěči a Marii, najednou stává nikoli Mariin nový partner, jak by se dalo předpokládat, ale kůň Zahir. Celých sedmdesát následujících stran je zasvěceno banální historce o tom, jak Jean-Christophe de G. s Marií převážejí dostihového koně z Tokia zpět do Evropy. Dozvíme se sice, že plnokrevník Zahir je naprostý favorit nejprestižnějších dostihů, avšak místo vítězného závodu budeme sledovat kradmé, skoro potupné stažení koně z dostihu i Japonska pro nebezpečí, že by se roznesly podrobnosti o výsledcích antidopingové zkoušky. Vcelku nepodstatná záležitost vyvolá v Toussaintově románu řetězec vypjatých situací, které sotva zvládá kůň i jeho početný doprovod, řízený právě Jean-Christophem de G.

V třetí, závěrečné části románu přivádí Toussaint vypravěče s Marií na známé místo na ostrově Elba, do domu Mariina před rokem zesnulého otce. Otěže děje zde bere do rukou nově Marie, vypravěčovo „já“ jen nečinně přihlíží, sekunduje, podřizuje se – a neskrývá, že Marii miluje a touží po ní. I tady hraje příroda v podobě záludné a neovládnutelné univerzální síly hlavní roli: ať jako takřka romantická kulisa pro úplně obyčejnou náplň jemně plynoucího času náhle zklidněné, konečně usebrané a vyrovnané Marie, jak jsme ji dosud nepoznali, anebo jako znovu zuřícího živlu, tentokrát ničivého, krutého požáru, jemuž se nelze bránit, tak jako nepochopitelným zvratům ve vztazích, tak jako smrti.

Jak už první dvě stránky románu předznamenaly, celou knihu nese silný náboj více či méně marného boje člověka s nespoutanou nadřazeností přírodního živlu: bouřka v Paříži, turbulence v letadle nad oceánem, ničivý požár na Elbě. Jean-Philippe Toussaint není jen spisovatel, také fotí, točí filmy, dělá výstavy. V tomto románu ale dokazuje sílu slova. Bouřící živly, které se ženou textem románu, se jistě dají zvěčnit fotografií nebo nafilmovat, nikdy ale nebude dojem z takových scén podobný tomu, jak ho dokázal zachytit Toussaint v románu. Strhující popisy zběsilého činění vystresovaných postav v kontrastu s nezvladatelnou a nepřátelskou přírodou by se na filmovém plátně lehko zvrhly v klišé. V Toussaintově románu jsou oslavou mocnosti slova, dokladem, že popsat lze i nepopsatelné, že je možné zachytit v textu to, o čem jsme se domnívali, že nelze vypovědět.

Detailem svědčícím o autorské proměně a posunu od předchozích knih je, vedle třeba mnohem shovívavějšího pohledu na Marii (ačkoli například gag s kupou nesmyslných zavazadel nebo výstup při stěhování skříně do sklepa nám ji ukazuje jako důvěrně známou tvrdohlavou, nevypočitatelnou, vždycky „svou“), i taková maličkost, že polovinu děje knížky „řídí“ Jean-Christophe de G. strohými pokyny do mobilního telefonu – aparátu, který Toussaintovu vypravěči naháněl takovou hrůzu už v románu Utíkat (a až symbolický strach z telefonu se promítl i v jiných knihách J.-Ph. Toussainta). Toussaint je odvážnější v aluzích na příběhy biblické, ve hře s motivy a symboly – a přitom dokáže i na okraji vypjatých scén zachovat svůj známý škodolibý, anebo bolestný, až bolestínský tón. O tom, jak promyšlená je autorská strategie, to zvláštní propojení řeči autora, vypravěče i „dvojitě vyfabulovaných“ postav, se spisovatel přímo i zmiňuje – a můžeme tu pasáž číst jako přiznání autorského souznění s vznikajícím dílem, jako další vypravěčovu meditaci, anebo také jako implicitní vyjádření spisovatele Jean-Philippe Toussainta k literárním teoriím, které se už dávno rozhodl rozvíjet pouze v praxi („byl jsem [všem těm událostem] důvěrně přítomen, nejen jako jediný zdroj právě přivolané vzpomínky, ale přímo uvnitř každé z těch postav, s nimiž mě pojila důvěrná pouta, pouta zadupaná, soukromá, tajná, nepřiznatelná – neboť jsem byl sebou samým, stejně jako každým z nich“. (s. 167)

Francouzské recenze knihu většinou chválí, říjnové číslo revue Magazine littéraire přináší s autorem velký rozhovor. „...zajímá se zároveň o vše neskonale nepatrné (každodennost, detaily, maličkosti, život se vším, co je v něm bezvýznamného) a neskonale velké (čas, smrt, láska, život se vším, co je v něm metafyzického). Nacházíme v něm autorovy oblíbené motivy jako noc, světlo, voda (zde v doprovodu ohně), a také sladěné s událostmi: po rozchodu na pozadí zemětřesení z Milovat se, zde máme infarkt za bouřky...,“ shrnuje román Minh Tran Huy. A spisovatel se zpovídá z autorského zápasu: „Zděšený úprk koně na tokijském letišti Narita, který čtenář sleduje pár minut, jsem já prožíval celé dny, týdny, měsíce...“

I když Toussaintova nejnovější kniha ponouká k zamyšlení o poslání, hranicích a metách současné literatury, pořád ji lze číst jako pěkný román, jako upřímnou zpověď člověka, který se trápí (a pěkně dlouho) s jedním nedořešeným vztahem k ženě, s níž ho pojí vzájemná touha, a přitom spolu až dosud nedokázali žít. Pařížské, japonské i středomořské pozadí příběh zajímavě rámuje, epizoda odehrávající se v nebesích (v letadle) je stejně neskutečná jako věrohodná. Neobyčejně barvité, ač slovy zbytečně nehýřící popisy rozlícených živlů kontrastují se stejně dokonale zachycenou úzkostí lidí i zvířete. Střízlivý děj (zas tolik se toho v románu neudá, přestože obsahuje mnoho neskonale napínavých stránek) vypravěč s nadhledem sobě vlastním komentuje toussaintovskými lehce ironickými dovětky a občas nás ve vší té hrůze zaskočí komická scéna... Zkrátka Jean-Philippe Toussaint jak ho známe, i jak jsme ho dosud nepoznali.

ukázka na webu nakladatelství Les Editions de Minuit

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 99 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jovanka šotolová, 07.07.2016 19:47
Toussaint, Jean-Philippe: La Vérité sur Marie
Chystá, měl by vyjít v nakladatelství Fra :)
Vložil: pavel suhajek , 05.07.2016 10:48
Toussaint, Jean-Philippe: La Vérité sur Marie
Dobrý den, chysta se uz preklad tohoto romanu? Děkuji
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 3135x

katalogy

Inzerce