Letmý minaret
Staněk, Jiří: Pornofilie

Letmý minaret

Tak jako složité testy přinášejí psychologům materiál pro zobecněné zaškatulkování mysli, tak jsou básně obrazem jedinečnosti duše.

Ten chlapec nikdy nebyl já / Zda líbal tě či nelíbal / Na tom dnes nezáleží – ten chlapec byl jsi Ty a zda tehdy líbal‘s ji, na tom dnes, kdo ví proč, záleží. Tak jako složité testy přinášejí psychologům materiál pro zobecněné zaškatulkování mysli, tak naproti tomu básně jsou obrazem jedinečnosti duše. Fascinace Jiřího Staňka juvenilní krásou (četné básně o pannách a maturantkách) tkví patrně v jeho vlastních jinošských letech, o nichž píše též často, ale s menší otevřeností – je tu cítit cosi nevyřčeného, cosi, co je zřídlem palčivé sžíravosti a celkového množství jeho veršů, o němž bude ještě řeč.

 

A v tomto bodě je na místě má alibistická vsuvka – když mi v redakci Tvaru byla tato kniha podávána k recenzi, zprvu jsem odmítal, měl jsem (a mám) totiž za to, že tuto recenzi měl psát někdo, kdo má Jiřího Staňka načteného alespoň jako editor předmětného výboru, nicméně po chabé obraně jsem přijal – nuže…

Básně Jiřího Staňka nejsou melancholické, ale stojí za nimi smutek, jako by autor i v té nejpřírodnější strofě nad modří a pod zelení stále cítil čerň. Smutek voyeura, který se ptá: Jak unést tu letmost? Zraňování se barvou, tvarem, krásou: Tam kde svár spáry Dlouhá puklina / Po létech kamene a žilách slíd / Kořeny dynamit A také rozchodník /… Pichlavost jehlic drzý malachit ta barva / Spečenost borky horkého bochníku / Na omak aksamit a loďky z oné kůry. Častá, výrazná a dobře zvládnutá je u Staňka záliba ve zvuku, jakožto nedílné součásti významu: Zlom mozolů v mollu lomu / Na znělec fonolit /…Z kopce o přestávce výhled / V kadeř zelené nížiny v níž ohař / Ohře aportuje v své tlamě řady chmelnic /…Jen ovocnářská loď Někam po proudu / Jako náš život. Staněk ovšem také: Mučí jazyk aby řekl vše / a ten se zdráhá; to mučení je zbraň dvousečná, aby byla jednoznačně dobrá, musel by básník (sám citlivý a zranitelný) najít dost síly se k mučení vracet. Takto se zdá, že zdráhající se jazyk vpašuje často do básně i všelijaké své kličky – zkrátka, někdy se Jiří Staněk snaží nacpat do básně i to co už jí škodí. To se ovšem stává každému básníkovi a od toho je následná tvrdě nesentimentální práce, která se mi zdá občas Staňkovým básním chybět. Například můžeme číst verš v závorce: (A přesto zkušeného učitele [mučitele?]). Jsem ochoten přijmout v básni jakékoli klišé (třeba i to „slunce – žblunce“), pokud je pro ně v kontextu básně (třeba to nejsurrealističtější) opodstatnění, ale číst jak někdo rýmuje „učení – mučení“ očividně jen proto, že mu to při psaní básně přišlo vhod…, ne, nenazývejme to hravostí – toto je, byť spontánní, otročení dokumentaci myšlenkových pochodů. Jistě je třeba, aby básník věřil ve svůj talent, avšak talent není čert a trpívá mikrospánky. Zároveň s úctou a pokorou k talentu by si měl básník udržovat zdravě kritický odstup od všeho, co napíše, a s ním se k napsanému po čase vracet a škrtat. Ovšem svůj vztah k psaní poezie (byť s nadsázkou) predikuje Staněk už v básnicky útlých osmnácti letech, kdy píše sebe jakožto Hrací automat // Jakýpak básník? /…Vhoďte: // Dobré či zlé slovo, pohled, pivo, peníz, / prošlý den a soumrak… / Vytvořím báseň. Jenomže báseň není čokoláda ani odehraná písnička a automaty netvoří… Jiří Staněk působí též jako recenzent poezie a v této své činnosti osvědčil, že je kritického náhledu schopen. Lze po něm proto žádat, jakkoli je to vůči vlastní tvorbě těžší, aby jej důsledněji uplatňoval při práci se svou poezií. Jistě, nemohu vědět, do jaké míry se kdo napsaným zaobírá, ale někdy by stačil drobný detail a hned bych byl o tom, že se autor se svými texty náležitě mazlí, přesvědčenější. Když například čtu na str. 87 verš: Hoří trávy. Benevolentně a o kus dál, v básni bez přímé návaznosti na tu prvou (nejedná se tedy o náznak repetice), znovu: Popel z cigarety (hořící benevolentně), jen si řeknu, že jako čtenáři by se mi líbilo, kdyby básník ponechal, když už to musí být, hoření cigarety nonšalantní benevolenci, ale u černajících stébel hořící trávy (popřípadě i pro za rohem hulenou marihuanu), by, byť „neautenticky“ dodatečnou úpravou, užil alespoň české synonymum „shovívavě“. Čtení poezie klade na vnímatele dosti velké nároky a místy (ovšem u některých jiných autorů ještě mnohem více než u Staňka!) mám pocit, že ona, básníky tak těžce nesená, přezíravost veřejnosti vůči poezii má jeden z mnoha kořenů i v tom, že když už se někdo do četby básní zahloubá, mívá občas pocit, že autor věnoval cizelování svých poetických nálezů méně energie, než on četbě. Že to už je problém čtenáře? Inu, jak kdy.

Nyní se pokusím, navzdory mé alibistické vsuvce, vyjádřit k práci editora. Martin Reiner (takto též nakladatel Pornofilie Martin Pluháček) ozřejmuje výběr básní v úvodu ke knize a rovnou se tam, vcelku sympaticky, odvolává toliko na vlastní vkus: tohle je Reinerův Staněk. Staněk jak ho mám rád já. Autor, v němž … čtu nápory pudů, nad něž do výšky trčí ten sexuální … čtu to i v té nejsubtilnější lyrice přírodní. To ostatně zmiňuji též jako obhajobu poněkud kontroverzního názvu… On je to hlavně název křiklavý, a dá se vůbec vést spor s křiklavostí? Každopádně se lze v obraznosti dostat zajisté daleko, a mohli bychom, v touze po souladu s názvem, na straně 52 dojít s básní Výlov až k pomyslné ejakulaci rybníka: … bílé rukavičky racků / hozené ve tvář nebi. Souboj s rybou. / Bolest lásky k prázdnu – ovšem TAKTO sexy by měla být každá skutečná poezie! Oproti názvu „pytlácký“ způsob, jaký Staněk často používá ke kladení slov do veršů, např.: … Násadka pečlivost oblých i / Ostrohranných tvarů: písmenka / (Početí básníkovo snadně / Skane do matky kus spermu otcova) / A nezkoumá odkud se v něm berou / Slova za slovy jak meandry …, vystihl Reiner poměrně dobře: Vztek tváří v tvář démonu …vede autora …K znásilňování sémantiky. Mnohý význam … pokud se autorovi zdá nedostatečný, nehodný definitivy, nechá ihned prolnout s významem jiným. Pomyslný mrtvý pes, který je místy cítit ze stránek Pornofilie, je asi zakopán v počtu básní, z nichž bylo vybíráno. Jestliže Reiner ve svém úvodu píše: …poslal mi záhy cca tisíc pět set „předvybraných“ textů … Ten výbor jsem dával dohromady rok a půl…, pak já si myslím, že rok a půl je k posouzení tolika básní málo. Těžko si představit z kolika (dva, tři tisíce?) básní „předvybíral“ autor a jak z takového množství vůbec lze vybírat. Sporným se mi tedy jeví především „tento způsob výboru“, neboť raději bych četl skutečného Staňkova Staňka, tedy to, jak by si sám autor poradil s redukcí své zásobárny do dvě stě dvaceti osmi stran.

Avšak i tato kniha stojí za čtení už pro drahokamy v hlíně, pro perly v masíčku utkvělé: stíny jsou jenom mouchy na krvi krucifixu … Hranolem obzoru splynutí těch barev… na minaretu noci v ruce samopal a dosti dalších. Navíc Martin Pluháček osvědčil vzácně zřídkavou lásku nakladatele k dílu básníka i tím, že svazek po knihařské stránce nechal vypravit kvalitně.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Druhé město, Brno, 2009, 210 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse