Zápisky z Dillí (aneb o veletrhu guruů a jejich knih)

Zápisky z Dillí (aneb o veletrhu guruů a jejich knih)

aktualita beletrie zahraniční

V Dillí si cizinců opravdu cení, hlavně jejich peněženek.

Zápisky z Dillí (aneb o veletrhu guruů a jejich knih)

V Dillí si cizinců opravdu cení, hlavně jejich peněženek. Když už se horkem znavenému turistovi podaří uniknout všem rikšům, přičemž jich tam na jednoho připadá tak minimálně pět, dostane se třeba do místního Národního muzea, kam platí Indové vstupné 10 rupií, zato cizinci 300. Jedním z mála míst, kde se takovýto rozdíl ve vstupném neprojevil, byl místní 15. knižní veletrh, který se v indickém hlavním městě letos konal od 29. srpna do 8. září.

Na veletrhu, kam mne vyslala Národní knihovna ČR a který se pravidelně koná na výstavišti Pragati Maidan, se prezentovalo leccos: kancelářské potřeby, komiksy, knihy rozličných jazykových komunit Indie a i mnoha oborů, zvláště managementu i různých metod toho, jak zbohatnout a být úspěšný. Našly se ovšem i tituly jako Védická matematika nebo Gandhianský management, které už tvořily jakýsi přechod k tomu typu knih, který byl na veletrhu zastoupen asi nejsilněji: totiž literatuře duchovní. Vedle stánku scientistů či nakladatelství přímo se hlásícího k new age šlo přitom o zástupce různých soudobých proudů hinduismu, a v menší míře i islámu a buddhismu, a nových náboženství vznikajících na jejich základě.

Těmto stánkům vždy vévodil portrét zakladatele či hlavního gurua daného směru, před nímž často hořely vonné tyčinky a někdy se kolem něj i shlukovali modlící se lidé, takže se některé stánky proměňovaly v jakési provizorní malé chrámy. Ostatně to takto v Dillí funguje i obráceně: u mnoha chrámů po celém městě působí malá knihkupectví či vzdělávací centra, propagující knihy daného gurua. Jedním z největších je Ramakrishna Mission. Hlavní myšlenkou učení Rámakrišny (1936 - 1886) bylo to, že všechna náboženství světa jsou správná, protože cílem všech je cesta k Bohu. Centrum se nachází u stejnojmenné stanice dillíského metra a jeho součástí je jak rozsáhlá, volně přístupná knihovna, tak i velké knihkupectví. To nabízí hlavně knihy Ramakrišnova žáka S. Vivékánandy (1863 – 1902), který svojí účastí na Parlamentu světových náboženství v Chicagu r. 1893 rozhodující měrou přispěl k rozšíření myšlenek hinduismu v západním světě. Průběh Vivékánandova úspěchu v Americe, do které přijížděl pouze s velmi obecnou představou o konání jakéhosi náboženského kongresu, ovšem bez informací o tom, kdy, kde a za jakých podmínek je možné na něm vystoupit i bez jakéhokoli písemného zplnomocnění k zastupování hinduistického světa, napínavě vylíčil Romain Rolland v knize Mystický a činný život dnešní Indie, která česky vyšla roku 1931. Přesto je u nás Vivékánanda mnohem méně známý než třeba spisovatel R. Thákur, který zase tím, že roku 1913 získal Nobelovu cenu za literaturu, pro mnoho lidí na Západě rehabilitoval indickou kulturu. Západní nadšení z něj bylo tak velké, že ho brzy vystřídalo částečné (Yeats) nebo úplné vystřízlivění (E. Pound), takže ve 30. letech už o Thákurovi G. Green posměšně psal, že „s výjimkou pana Yeatse už dnes jeho básně sotva kdo může brát vážně“. V Čechách byl oproti tomu trvale ctěn jako představitel utlačovaného národa, Čechy dokonce roku 1921 a 1926 navštívil, stejně jako ho mnozí Češi navštěvovali v Šantinikétanu, a později Thákur našemu státu vyslovoval svoji otevřenou podporu proti hitlerovskému Německu.

Podobnou nauku o jednotě všech náboženství jako Ramakrišna hlásá bahaismus, jehož kořeny jsou ovšem islámské (i když právě v islámských zemích je dnes nejvíce pronásledován). U jeho indického střediska, Lotosového chrámu na okraji Dillí, působí informační a dokumentační centrum prezentující nejen to, jak se slavná stavba budovala, ale hlavně, které významné světové osobnosti se k tomuto duchovnímu směru hlásily a ve kterých nejroztodivnějších jazycích hnutí vydává svoje publikace (na celém světě se prý k němu hlásí 5 - 6 milionů stoupenců) - i když centrum vystavovalo i publikace třeba v maďarštině či polštině, čeština tam chyběla.

Ovšem turisty asi nejvíce navštěvované je International Centre of Gandhian Studies and Research, nacházející se nedaleko místa, kde byl Gándhí zavražděn. Stejně jako Ramakrishna Mission, také toto centrum mělo na veletrhu svůj, i když skromnější, stánek, ovšem knihy o Gándhím se na veletrhu neomezovaly jen na jeho výzkumné středisko, nýbrž byly takřka všudypřítomné a jen v angličtině jich mohlo být přes sto. Pochopitelně mezi nimi převažovaly oslavné texty na tohoto „otce indického národa“, a o to výrazněji se mezi gandiovskou literaturou vyjímal třeba titul The ungandhian Gandhi, jehož autor Claude Markovits si vytkl za cíl ukázat, jak vytváření legendy Gándhího jako světce postupně zatemňovalo skutečné okolnosti jeho politické kariéry, na rozdíl od běžného vnímání Gándhího jako zastánce tradičních hodnot indické kultury Markovits interpretuje Gándhího „protimoderní postoje jako paradoxní projev modernosti“. Trochu podobným směrem mířili i autoři knihy Postmodern Gandhi, podle kterých svým odmítáním čistě technického pokroku a odporem k jednostranné západní racionalitě Gándhí anticipoval postmodernu (podobně se dnes uvažuje o postmodernismu lidí jako G.K. Chesterton nebo Oswald Spengler).

Mezi další populární osobnosti, o kterých veletrh nabízel množství knih, patří třeba Matka Tereza, i když v Indii zřejmě jen málokdo tuší, ze které země pocházela; dále Barack Obama, jehož tam mocně propagovalo Americké centrum, jež má svou pobočku v Dillí; v několika různých vydáních se dal koupit také Hitlerův Mein Kampf. Ve výběru významných osobností vůbec Indové, stejně jako v oblasti náboženství, někdy zaujímají zřejmě až všepřijímající postoj: třeba do knihy 101 world´s great inspiring lives byly vedle Hitlera zahrnuty i „osobnosti“ jako Saddám Husajn či Lenin. S úlevou jsem se sice po otevření knihy dočetl, že první dva diktátoři jsou v ní představeni jako odstrašující příklady destruktivního egoismu, ovšem Lenin je v knize chválen zato, že svrhl krutý carský režim, a kapitolu jemu věnovanou tedy autor, P. Sinha, zakončuje slovy: „Poslyšte, děti, netolerujte nespravedlnost a bojujte proti ní všemi dostupnými prostředky“.

  K mému překvapení na veletrhu naopak nebyla nijak výrazněji prezentována třeba díla soudobých indických (či indicko-britských) beletristů či na Západě vlivných intelektuálů, jako je Fareed Zakaria, jehož Budoucnost svobody úspěšně vyšla česky, Zakaria je přitom oceňován i za to, že dokáže pohlížet na západní svět s odstupen daným jeho indickým původem. Na druhou stranu všude byla na veletrhu propagována kniha Idea spravedlnosti, jejímž autorem je držitel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen. Titul zaujímá i přední místo v žebříčku nejprodávanějších indických knih, ovšem až po dílech Stephenie Meyerové.

Značná pozornost byla v jednotlivých stáncích věnována osobnostem, které se zasloužily o dobré jméno Indie v západním světě, kupříkladu Vivékandově americké žačce Josephině MacLeod(ové), nabízena byla i kniha výroků významných myslitelů o Ramakrišnovi a Vivíkánandovi. Sluší se připomenout, že autorem několika obrazů Ramakrišny a jeho ženy byl český malíř František Dvořák (1862–1927), který však na veletrhu nijak připomínán nebyl. Zato jsem našel několik publikací o zmiňovaném R. Rollandovi, jehož kniha o Gandhím byla v meziválečném období vlivná i u nás: v publikaci The Universality of Man. The Massage of Romain Rolland1 je mimo jiné reprodukován Gandhího dopis Rollandovi, ve kterém vyjadřoval údiv nad tím, že ačkoli francouzský spisovatel žije v úplně jiném a značně vzdáleném prostředí, Gandhího poselství prý západnímu světu předal zcela pravdivě. Kniha dále obsahuje třeba kapitolu o „polských kořenech konceptu nenásilí“ o vlivu Z. Krasińského na Rollanda - v textu se jen letmo mihne také jméno P. Chelčického. Zato v knihách o Gándhím se takřka pravidelně referuje o V. Havlovi, československém nenásilném odporu v roce 1968 (L. Vaculík nedávno přiznal, že už jeho manifest Dva tisíce slov byl inspirován Gándhím) i o sametové revoluci 1989. Z autorů pocházejících z Čech jsem, co se týká jednotlivých titulů, na veletrhu narazil jen na Kafku a vzácněji i na Kunderu. Doložitelně poslední Čech, který o veletrhu přede mnou vydal písemné svědectví, ho přitom navštívil už roku 1994: psal tehdy o tom, že se na veletrhu podařilo „rozehrát nádhernou symfonii sblížení národů, humanity a vzdělanosti“. Můj dojem z 15. ročníku byl výrazně skeptičtější: ve městě, které má více než 13 milionů obyvatel a ve kterém má tamní veřejná knihovna jen 45 874 registrovaných čtenářů (Městská knihovna v Praze jich v roce 2008 měla 205 961), ve druhé nejlidnatější zemi, která je ovšem co do počtu vydaných knih na místě sedmém, jsou knihy u mnoha jeho obyvatel zřejmě zcela mimo rámec jejich existenčních starostí. Klimatizované haly tak pro člověka ze Západu představovaly jednu z enkláv, kde v Dillí nebylo horko ani žebráci, a procházka po veletrhu navíc nabídla svérázný kaleidoskop různých podob soudobé indické spirituality a jejích guruů, kteří milionům chudých lidí pomáhají hledat odpovědi na jejich dilemata a zmírňovat jejich utrpení.

Rozhovor s autorem o veletrhu v Dillí, ČR 3 Vltava

Bohatá fotodokumentace k veletrhu je k vidění zde

1. Tento a některé další zmiňované tituly budou v dohledné době přístupné ve fondech Národní knihovny  zpět

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 17.9.2009
na iliteratura.cz se souhlasem autora i redakce LN

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2122x

Inzerce
Inzerce