Macura, Ondřej: Netopýři

Macura, Ondřej
Netopýři

ukázka beletrie česká

Už několik nocí špatně spím; včera jsem dokonce neusnula vůbec, přestože jsem unavena, vyčerpána intelektuálně i citově, přestože mě bolí hlava a chci zapomenout.

Ondřej Macura: Netopýři, Kniha Zlín, Zlín 2009

1. kapitola (Pavla)

Už několik nocí špatně spím; včera jsem dokonce neusnula vůbec, přestože jsem unavena, vyčerpána intelektuálně i citově, přestože mě bolí hlava a chci zapomenout. A uprostřed té noci jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne latinsky cesta. Dost jsem se trápila, protože mě napadlo pouze via, které ovšem nepřiléhá k situaci svou podivnou libozvučností; teprve když jsem si ráno obouvala boty, vstoupilo mi do hlavy slovo iter a rozeznělo se iter, iteris…, jako když pod nohama křupe led. Třeba mě skutečně neobklopuje nicota a samota: třeba se v té tmě po mně natahuje mnoho laskavých rukou a já je jenom nevidím. A i kdybych je vnímala, i kdybych je uslyšela, nevím, jak bych jim pomohla, protože jsem ještě nepomohla nikdy nikomu. Spíše jsem všechny trápila, ač jsem ani trochu nechtěla a snažila se je opatrovat jako nemocné, ubohé vrabečky v hrsti. Nakonec jsem však asi vždycky trochu víc stiskla, pomaličku, jemně, ale sakra stiskla... Co na tom, myslím si, všichni tito vrabečkové za dvacet let, kdy zase já budu nemocná a ubohá, posedí si v barech se studentkami a budou vrhat pohledy zřetelně démonické, půvabně čtyřicátnické, padesátnické, geniální, neboť budou v nejlepším věku, zralí a připravení. Ale to já budu za tím vším! To já z nich uhnětla démonické génie, jako alchymistická medvědice uhněte svá medvíďata. Mlč! To díky mně jste jistě dozráli, díky mým hrám – tedy díky té trochu smutné lásce, která se vždy změní v partie podivné hry. Láska je černá magie!

Pozdní podzim, skoro zima, před Vánoci, a obloha barvy perel, vzduch vlhký, sytý a chladný. Mám kocovinu, protože jsem vypila trochu té vodky, když jsem neusnula, když už jsem si nevzpomněla, jak se řekne latinsky cesta. Nevím, co mě to napadlo pít, ale napadlo mě to. Ovšem ani pak jsem neusnula. Jen se nade mnou ten čtverec stropu tak kymácel, jako kdyby visel na laně.

Řekla jsem si, že bych měla začít psát novou knihu, abych si nepřipadala tak sama. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny své předcházející a na to, jak mě málem zničila ta poslední, z níž jsem ještě teď utrápená. Ne, skutečně nevím, zda jsem šťastnější, když píšu. Možná nejen že nejsem šťastnější, ale dokonce jsem mnohem nešťastnější; hlava mě alespoň bolívá více a více, když píšu.

Nevěřím, že má to mé psaní nějaký smysl, ale stejně se k němu vracím, abych zapomněla na všechny bolestivé nadávky, které mnou proudily; toužím tvořit jiná, lepší slova, snad i jiné jazyky, sladší, andělské, když už nemohu andělsky žít.

Snad je to dar, to mé psaní, za který bych měla poděkovat. Nikoho ale nezajímá mé psaní, zapomenu- li na ty, kterým nešlo ani tak o mé psaní, jako o mé tělo, a přestože jim vlastně šlo o mé tělo, tak s jakýmsi orgiastickým nadšením listovali mými knihami, jako kdyby se nějak vztahovaly k mému tělu. Dotýkali se myslím mých knih, s jistou dojemnou pečlivostí, jako kdyby zkoumali, zda mě to vzrušuje a jak se při tom na ně dívám.

Když tak kráčím předvánoční Prahou, když jedu hromadnými dopravními prostředky, vidím náhle zřetelněji, že jsem součástí bizarního orchestru. Jsem až omámena jeho monstrózností a monstrózností hudby, kterou hraje. Pištím snad na píšťalu, Robin fidlá na housličky a vlastně všichni hudláme a vržeme k veliké boží radosti. Pískám na píšťalu, tence, jemně, aby se už nikdo ničeho nebál.

Ale do toho v mém mozku spustí všechny nástroje a mně puká hlava tím rámusem. Ale to nic. Předvánoční Praha! Staroměstské náměstí plné nákladních automobilů, stánky, vánoční skřítci v červených čepičkách, ohrady s vánočními lamami či otupělými chudáky poníky, kteří jsou zjevně také vánoční. U těch ohrad bych se asi zastavila, kdybych zrovna úzkostlivě nehlídala žaludek.

Spatřím kamarádku Ivu. A hned se k ní ženu jako zběsilá; skoro pláču, když se jí vrhám do náruče, ale naštěstí to vypadá jako smích. Iva psala lépe než já. Uvědomila jsem si to, až když jsem po letech objevila její texty na dně svého šuplíku. Mezi těmi starými, žlutými dopisy.

Teď provádí cizince po Praze. Angličtina, němčina, holandština.

Má na mě čas?

Neví, právě se jde zeptat, zdali dnes slouží. Pokud ne, můžeme někam...

Cítím, že nejsem sama a s úlevou se usměji, přestože se mi točí hlava a je mi špatně. Protože Iva je krásná a laskavá. Čekám, ona s kýmsi mluví a žmoulá přitom kapesník. Pak se vrátí, vezme mě za ruku a říká, že můžeme jít. Nastupujeme tedy do jednoho z mikrobusů, které v létě s odkrytou střechou vozí turisty. Hlasitě nás tam zval Ivin kolega.

Jedeme pod Letnou, pod kyvadlem – pod tím obludným pražským metronomem. Rozhodly jsme se − podivně v tom jednotné − navštívit výstavu maďarské sochařky, která se údajně zabývá hlavně operními náměty. Jméno jsem zapomněla, křupalo pod zuby a v hrdle jako cesta, po níž dnes kráčím. Hned mě do očí udeřilo sousoší se třemi postavami. Podívám se na název a skutečně tu scénu poznávám. Erik přesvědčuje Sentu, aby si vzpomněla na svou lásku k němu, aby odmítla démonického cizince, toho muže z obrazu. (A vy si, příteli, myslíte, že jste ten muž z obrazu, že?) V tu chvíli se objevil on, strašlivý bludný Holanďan, jenž vše vyslechl: obrovský, monumentální, zčernalý k smrti, zalitý peklem, omámený i svou vlastní krví k šílenství, křičící tisíci ústy: „Tak ani ty nejsi věrná!“ a se svou lodí se propadá do Věčného Zatracení. Senta vykřikne, odstrčí Erika a vrhá se za prokletým cizincem. Za chvíli dvě zářivé duše letí k perlovému nebi jako dva balony. Zatínám pěsti a myslím si, být věrná, věrná má být, ale komu… to je jednoduché přijít si… moc jednoduché – smrkám − a myslet si, že budeme tančit, jak se na nás fidlá.

Iva zmizela na toaletu; mé oko padlo na další sousoší, na podivně bláznovské postavy s píšťalou a housličkami. Udělalo se mi tak špatně, že jsem se taky odbelhala na záchodky. Skoro jsem omdlela a jen cítila, jak mi Iva zajela do vlasů a hladila mě.

© Ondřej Macura
text je ukázkou z knihy Ondřeje Macury Netopýři
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství


Diskuse

Vložil: Honza, 01.12.2009 18:17
Macura, Ondřej: Netopýři
LIBRI
Vložil: stenly1, 01.12.2009 14:17
Macura, Ondřej: Netopýři
Dobrý den, mohl by mě někdo říci , jak se řekne latinsky KNIHY ? Děkuji
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3458x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce