Macura, Ondřej: Netopýři

Macura, Ondřej
Netopýři

recenze beletrie česká

Básník Ondřej Macura se novelou Netopýři představuje také jako prozaik. Vyprávění, které se noří do pocitů bohémů, intelektuálů a básníků, je avizováno jako výpověď jedné generace.

Román o psaní
Ondřej Macura: Netopýři, Kniha Zlín, Zlín 2009, 192 stran

 

Básník Ondřej Macura se novelou Netopýři představuje také jako prozaik. Vyprávění, které se noří do pocitů bohémů, intelektuálů a básníků, je avizováno jako výpověď jedné generace. Prozaický debut Ondřeje Macury v sobě nezapře autora poučeného literaturou. Její historii tu reprezentují jak mnohé aluze a přímé citace (Epos o Gilgamešovi, Cizinec, Květy zla, Faidra…), tak exkursy do hodin literatury na gymnáziu, které vede jedna z důležitých postav, Robin, a jež tvoří tematickou náplň některých kapitol. Dlužno říci, že Robinovy literární úvahy spojené s interpretací konkrétních textů (Baudelaire, Camus…) patří k pozoruhodným pasážím knihy nejen pro zmíněnou poučenost. Mají zpravidla formu dialogu učitele se studenty, kdy odborný pohled zevnitř je doplňován laickým postřehem zvenčí. Interpretace je přednášena a současně vnitřně reflektována učitelem, zároveň komentována a upřesňována jeho žáky. Není tak ustrnulou poučkou, jakousi jedinou možností, ale aktivním procesem, ve kterém její možnosti krystalizují.

Nejde o to, co, ale jak
Znalost literární teorie zase autor prokazuje strukturováním svého textu a užíváním množství narativních postupů. Román je zprvu vyprávěn v ich-formě jednotlivými postavami, jež se střídají po kapitolách. Na čtenáře téměř začíná doléhat pocit malomyslnosti: zase román, který se snaží svoji poutavost založit na střídání hledisek vyprávění a v němž se ponoříme do pocitů rádoby nevšedních hrdinů, v tomto případě ještě ke všemu bohémů, intelektuálů a básníků!

Pak se ovšem ich-forma mění v autoritativní vyprávění v er-formě (ač se v něm na způsob skazu vypravěč projevuje jako nespolehlivý, když explicitně vyjadřuje svoji neznalost či nejistotu), a později je vypravěčovo pásmo čím dál častěji kontaminováno řečí postav – ve formě nevlastní přímé řeči a polopřímé řeči, tedy získává formu smíšené textury. Do textu tak začínají pronikat prvky sebeodhalující fikce a nám dochází, že jsme se stali součástí literární hry. Vypravěč navíc vstupuje do textu jako autor, komentuje vlastní tvorbu a odhaluje její konstruovanost: „Jistá má známá během jedné letní chvíle pravila, že při tvorbě svých postav postupuji tak, že zcela ignoruji fyzickou podobu (…).“

Fabule románu, již tvoří příběhy několika životem se potácejících mladých mužů i žen v roli básníků, učitelů literatury či filosofie, vysokoškolských pedagogů, milenců i hospodských kumpánů, se dostává na vedlejší kolej. Přestává jít o to, „co“, a začíná jít o to, „jak“. V případě románu Netopýři je to dobře.

Kdykoli totiž začínají hrát osudy hrdinů podstatnější roli, zjišťujeme, že nás přestávají zajímat. Vývoj a náznaky osudovosti jejich vztahů působí příliš chtěně a vlastně jako literární klišé (které, ač na jiných místech ironizováno, zde ironicky nepůsobí) – sexuální vztah mezi učitelem a žačkou, mezi mladíkem a zkušenou dámou, mladým mužem a sestrou ženy, kterou osudově miluje… Snad je to dáno i tím, že jsou si všechny postavy vlastně velmi podobné a působí tak trochu jako postava jediná.

Špehování poťouchlého autora
Určitým problémem je též jistá autobiografičnost textu. Autobiografickým hrdinou, který se nakonec prosadí jako hrdina klíčový, se stává Robin. Zároveň se v textu objevují postavy, z nichž je okatě cítit, že mají předobraz v lidech, které autor zná a rozhodl se je zvěčnit ve svém díle, aby jim udělal radost či aby je naštval – ovšem z pohnutek poněkud neliterárních. Tyto krátké úseky textu pak ztrácejí obecnou platnost a stávají se spíše jakousi kronikou party, jež má největší hodnotu pro ty, kdo byli její součástí.

Vše ovšem, jak bylo řečeno, zachraňuje ono „jak“. Nejsilnějším charakteristickým rysem Netopýrů je ironický odstup, kterým jsou nahlíženy nejen osudy postav, ale hlavně akt tvorby literárního díla. Ba ani recepce nezůstane ušetřena autorova spikleneckého mrknutí: „Nicméně nejširší panorama se skýtá tobě, čtenáři, neboť ty pozoruješ i mě. Na tebe, můj milý, se nedívá nikdo.“ A protože autor ironizuje zaběhlé literární postupy, záměrně boří strukturu svého díla, a to dokonce i samotnou fabuli (jak jinak pochopit poslední kapitolu románu?), zjišťujeme, že nás sice samotný příběh postav přestává zajímat, ale že je nám to zároveň jedno, protože se můžeme bavit rozkošnou a duchaplnou literární hrou. A nijak nevadí ani fakt, že na obálce avizovaná „přesná výpověď jedné generace“ se vlastně nekoná.

Připočtěme skvěle odpozorované situace a odposlouchaný jazyk a máme před sebou text, kterému se obvykle říká nadějný debut. Nadějný jistě, ale hlavně nesmírně zábavný.

© Kryštof Špidla
recenze vyšla v obtýdeníku A2 (19/2009)
na iliteratura.cz otištěno se souhlasem redakce i autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložil: zdeňka, 06.08.2010 17:27
Macura, Ondřej: Netopýři
Prostě jsem to začla číst a nepřestala jsem na to myslet dokud jsem to nedočetla a pak ještě dlouho potom.
Vložil: Jakub Vaníček, 14.10.2009 15:33
Macura, Ondřej: Netopýři
Nesouhlasím s hodnocením. Podle mě je kniha ukázkou autorovy neschopnosti zaujmout postoj ke skutečnosti, jež ho obklopuje. Vše v románu je ploché, bez života, papíroví panďuláčci s narychlo načrtnutou grimasou. Více jsem o tomto "podařeném" debutu napsal zde: jakubvanicek.bloguje.cz
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 3692x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce