Sorokin, Vladimir: Den opričníka 1

Sorokin, Vladimir
Den opričníka 1

recenze beletrie zahraniční

Důraz na jazyk a neméně na jeho schopnost (de)formovat okolní prostor, je přítomný i v zatím posledním Sorokinově románu s názvem Den opričníka, který v češtině vychází v překladu Libora Dvořáka.

Vladimír Sorokin: Den opričníka, přel. Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, Praha 2009, 176 stran

Prózy Vladimíra Sorokina spojuje soustředěná pozornost na jazyk, přesněji na živou řeč, na promluvy realizované v konkrétní situaci a determinované či přímo deformované bezprostředním kontextem. Stačí si připomenout dva Sorokinovy romány, které vyšly v češtině. V Třicáté Marinině lásce (Tridcataja ljubov Mariny, 1982-84, čes. 1995) se příběh Mariny završuje a sama hrdinka se v podstatě rozpouští ve zrychlující se záplavě nekonečných zpráv ze sovětského tisku, zpráv, které jsou napsané principiálně „nijakým“ jazykem, bezobsažnými frázemi, jež namísto proklamované vítězné reality stvrzují nanejvýše svou vlastní soběstačnost či spíše omezenost. Už v Sorokinově prvním románu Fronta (Očereď, 1985, čes. 2003) to byla cizí řeč, která utvářela nejen podobu vyprávění, jehož se autorský hlas straní, ale také charaktery jednotlivých hrdinů a jejich příběhy. Román je pečlivě poskládán ze zdánlivě dokumentárních rozhovorů, zaznamenaných s přesností diktafonu, zaslechnutých ve všudypřítomných frontách, které se stály prakticky na cokoli. Byla to právě řeč, která z fronty učinila jakýsi živoucí organismus.

A tento důraz na jazyk a neméně na jeho schopnost (de)formovat okolní prostor, je přítomný i v zatím posledním Sorokinově románu s názvem Den opričníka (Děň opričnika, 2006, čes. 2009), který v češtině vychází v překladu Libora Dvořáka. V jediném dni, v němž se děj románu odehrává, Sorokin opatrně konstruuje výhružně utopickou podobu ruského impéria poměrně nedaleké budoucnosti. Přestože nás od ní dělí necelých dvacet let, velmi zřetelně ji v mnohém čteme již v dnešní realitě. Snad také proto, že ji Sorokin buduje z jednotlivých kousků prožitých dějin a opatrně z nich vybírá jen to „nejlepší“. Kromě emblematických skutečností, jako je například výstavba bedlivě střežené zdi, která separuje Rusko od veškerého okolního světa, nebo důraz na vše ryze ruské a pravoslavné či „starost“ o občana ztraceného v moderním světě, která útočí na všechny myslitelné podoby osobní svobody atd., stojí tato neochvějná velmoc také na svébytném ruském jazyce. I ten pochopitelně čerpá z minulosti. I v něm se samozřejmě (a jak jinak než silou) realizuje snaha o panenskou čistotu: „Po řadě veřejných výchovných procesů, po natahování na hlavních náměstích staroslavných měst ruských, po svištění býkovce na Senném a hromadném kvilu na Maněžném náměstí přestal všecek lid prostý okamžitě užívat veškerých slov ohavných, která mu stejně kdys v dávnověku zlí jinozemci našeptali. Jen inteligence se s tím stále nechce smířit, dál dští a dští ten sprostoslovný jed po kuchyních, ložnicích, záchodech, výtazích, spížích, průchodech i v autech a s polypem hnusným na těle mateřštiny naší ruské, kterýžto zasáhl už nejednu generaci ruskou, loučiti se nehodlá. A Západ zahnívající našim ilegálním sprostopravcům nahrává a podkuřuje.“

Ve snaze nalézt svou prapůvodní neposkvrněnost se tak jazyk, stejně jako systém státní bezpečnosti (novodobá opričnina pokračující v díle započatém v 16. století Ivanem Hrozným) vrací hluboko ke svým kořenům. Sorokin pochopitelně neusiluje o dokonalou rekonstrukci středověké ruštiny. Jazyk, kterým román vypráví, je spíše osobitým „newspeakem“ nového totalitního státu. Představuje umělý konstrukt, který je ve velké míře stylizovaný a archaizovaný na všech jazykových úrovních. Zároveň se organicky proplétá s neologismy, jež souvisejí s novými reáliemi či výdobytky techniky, a místy také s čínštinou, která reprezentuje druhou reálnou velmoc „nového světa“. Skutečnost, že se jedná o živý, tj. funkční jazyk, Sorokin stvrzuje nejen na obsahové rovině, kdy vyjmenovává rozsáhlý seznam novodobých děl napsaných v daném jazyce, ale především také samotným románem. Jako by autor i zde byl pouhým zprostředkovatelem cizí řeči, tentokrát dokumentu z budoucnosti – deníku jednoho z opričníků.

V překladu je tato pozornost věnovaná jazyku umocněna na druhou. Čtenáři nestačí uvěřit pouze v reálie (ty jsou i českému čtenáři často známé – jako například věčný boj o dodávky plynu z Ruska), hodnověrný pro něj musí být i sám jazyk a jeho budoucí vývoj. Liboru Dvořákovi se podařilo tento celistvý svět blízké a plíživé hrozby, který je paradoxně založený na teple známých jistot, vybudovat s jemným citem nejen pro ruský, ale především pro český jazyk. Čtenář se tak noří do jakési dávné poetické češtiny, doslova si lebedí v jejím zpomaleném tempu, z nějž ho vytrhují jen neustále se opakující děsivé události. Vždy se však znovu vrací do onoho líného proudu, aby si vychutnával další a další jakoby nově objevovaná slova, jež jsou skutečně naší dnešní realitě velmi vzdálena (bez ohledu na to, kterým směrem na pomyslné časové ose). Zdá se mi, že právě v tomto kontrastu přívětivého, poetického a téměř domáckého jazyka a tragických událostí spočívá poslední Sorokinův román. Proto poněkud překvapí, že u postavy, která v sobě tento rozpor v originálu bezprostředně realizuje, se v překladu ostrý protiklad naprosto stírá. V ruském originálu opričníci svého nadřízeného oslovují „Báťa“, což znamená nejen otec, ale především otec duchovní. České „Táta“ tuto rovinu hluboké úcty zcela postrádá, jeho teplo sálá nanejvýše z papučí, ve kterých táta sedí v křesle ponořený do novin bez zájmu o bezprostřední okolí. Nehledě na jednotlivá slovíčka, o nichž by bylo možné vést dlouhé rozpravy, je překlad Libora Dvořáka nejen věrný originálu, ale především životaschopný ve svém vlastním českém kontextu a pro českého čtenáře může být Den opričníka skutečným požitkem.

 

© Alena Machoninová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 166 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Roman Fikejz, 04.12.2009 12:03
Sorokin, Vladimir: Den opričníka 1
Libor Dvořák se musel u překladu hodně zapotit,ale výsledek určitě stojí za to.Není to četba pro lehké nátury,s hrůzou jsem očekával, co bude na další stránce.Ani Peklo nemůže být horší a hrůznější.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 4562x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce