Fischerová, Viola: Domek na vinici 1

Fischerová, Viola
Domek na vinici 1

recenze beletrie česká

Nová sbírka Violy Fischerové, Domek na vinici, je z převážné části rozhovorem s těmi, kdo již nejsou mezi námi, a střetáváním s tím, co již pominulo.

 

Viola Fischerová: Domek na vinici, Fra, Praha 2009, 112 stran

Jakým způsobem k nám promlouvají mrtví? Kdy a za jakých okolností tak činí? Kdo s nimi hovoří? Obvykle kráčíme vpřed zahleděni směrem k budoucímu a vzpomínky spolu s mrtvými se o nás jen lehce otírají. Nedotýkají se nás o nic víc nežli větve v průběžném lese či poryvy větru, jenž vane venku za oknem. Stačí však, zvolníme-li krok, a již nás dohánějí. Zvláště pak v noci a jak plyne čas, tak jejich hlasy čím dál tím více sílí. „Nezastavuj se, jdi dál; / neohlížej se. / Nemůžeme se vrátit. / Vše, co jsem zemřel, / by mě teď dostihlo.“ Těmito slovy se k nám obrací José Ángel Valente (V kořenech světla ryby, Fra, Praha 2004, str. 24, přel. P. Zavadil) v básni, jejíž dva verše („vše, co jsem ulámal, / vše, co jsem umíral.“) si vybrala Viola Fischerová na úvod své nové sbírky Domek na vinici, která je z převážné části rozhovorem s těmi, kdo již nejsou mezi námi, a střetáváním s tím, co již pominulo. Odtud i druhé motto sbírky, které si autorka vypůjčila ze své knihy předcházející: „Jak křehké jsou stěny / mezi bylo není / a jsem“ (Písečné dítě, Fra, Praha 2007, str. 25). Dům, který na tomto světě obýváme, zdaleka není tak pevný, jak se nám zdá, a jeho zdi nás neochrání. („Když tu nejsi / dotýkám se tě hřbetem ruky / jak do tmy sálající / srpnové zdi // Když tu nejsi / odejdi za svítání / Než se probudím“). Tma jimi, narozdíl od světla, bez zábran proniká, pohlcuje vše, co jí stojí v cestě, přináší s sebou hlasy zemřelých a ozvěny minulého, před nimiž není úniku. I proto výše uvedená Valenteho báseň končí následující strofou: „Ale ty pojď se mnou; / nikdy se neohlížej. / Poskočme poslepu / k dalším korytům, / dokud čas neztiší / své noční kroky / a všechno za námi / nás nedostihne.“ (V kořenech světla ryby, Fra, Praha 2004, str. 25, přel. P. Zavadil). Noc je živlem, v němž se viditelné stává neviditelným. Věci minulosti jsou v ní dávno neviditelné a věci současné jsou v ní již neviditelné. V tom je podobna andělu z Rilkových Elegií a stejně jako on je pro nás „hrozná“, „protože my, kteří milujeme a proměňujeme, dosud lpíme na viditelném“ (z Rilkova dopisu Witoldu Hulewiczovi, přel. A. Bláhová, in R. M. Rilke, Elegie z Duina, Mladá fronta, Praha 1999, str. 57). Básník obývající noc („Za nocí pro nás hledám / nový domov / byt“) je tím, kdo zpřítomňuje neviditelné v sobě, rozmlouvá s mrtvými, tlumočí nám jejich slova a podává zprávu o tom, co jiní vidět neumí anebo nechtějí. Viola Fischerová tak činí s obdivuhodnou vytrvalostí od Zádušních básní pro Pavla Buksu (Petrov, Brno 1993) až po Domek na vinici.

© Jan Havlíček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 116 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.