Sorokin, Vladimir - reportáž 2

aktualita beletrie zahraniční

Vladimir Michal ze slovenského nakladatelství a knihkupectví Artforum se na mě obrátil s otázkou, zda bych jim nepomohl pozvat Sorokina na literární festival do Žiliny. Bylo mi jasné, že Sorokin může zareagovat dvěma způsoby: buď pozvání odmítnout, nebo na ně vůbec neodpovědět. Sorokin obratem odpověděl, že rád přijede.

Opričník podle Sorokina na Slovensku a v Čechách
Cestovní zápisky

Iniciátorem cesty opričníka Komjagy ze Sorokinova románu Den opričníka (2006) do Čech a na Slovensko v doprovodu autora byl Vladimir Michal ze slovenského nakladatelství a knihkupectví Artforum. Prostřednictvím našeho společného přítele, rusínkého básníka a slovenského rusisty Valerije Kupky, se na mě obrátil s otázkou, zda bych jim nepomohl pozvat Sorokina na literární festival do Žiliny. Slovenský překlad Sorokinova nejúspěšnějšího románu pořídil Ján Štrasser, tlumočník klasiků (kromě Sorokina překládal také Charmse a Puškina).

Bylo mi jasné, že Sorokin může zareagovat dvěma způsoby: buď pozvání odmítnout, nebo na ně vůbec neodpovědět. Abych na to srdečné pořadatele komorního provinčního festivalu připravil, vysvětlil jsem jim, že Sorokin, pokud vím, jezdí pracovně výhradně do západní Evropy na série dobře honorovaných čtení z nově vydaných překladů svých knih, občas na významné veletrhy do Paříže či Frankfurtu, případně na premiéry svých divadelních her do velkých divadelních domů. Vyplývalo z toho celkem přesvědčivě, že Žilina nepadá v úvahu. Ale pozvání jsem odeslal, s dovětkem vychvalujícím jeho pisatele. Sorokin obratem odpověděl, že rád přijede. Ředitel Slovanské knihovny Lukáš Babka zamluvil slavnostní sál Klementina pro vystoupení v Praze a postaral se i o ubytování.

Poslední zářijový víkend jsme s Josefem Pazderkou jeli moskevskými zácpami na periferii do obce Vnukovo, pořídit se Sorokinem rozhovor pro Českou televizi a Lidové noviny v jeho domě mezi dačami filmových hvězd stalinské epochy. Prostorný světlý dům z přírodního dřeva stojí za zdí, která není nijak nenormálně vysoká. Ale vysoká jsou železná vrata obsluhovaná ozbrojenou ochrankou, která od okolního světa oddělují celou ulici – z obou stran. Tak dnes žije prozaik, který se už přes třicet let věnuje výhradně literatuře (ačkoliv začínal jako výtvarník) – ovšem slovesnost v Rusku už zase může znamenat chtě nechtě i přímou účast na politickém životě. V jednoduchém a pohodlném domě je ale klid, dost místa pro lidské obyvatele i dva pěstěné chrty, knihovnu, křídlo, velkou kuchyni, o níž Sorokin novinářům z populárních časopisů říká, že je to jeho druhé pracoviště. Později při obědě s Viktorem Pivovarovem přijde řeč na jeho plov (původem ázerbajdžánské či uzbecké jídlo z rýže, skopového masa, kaštanů, sušeného ovoce, ochucené šafránem...), jímž nedávno hostil dvacet lidí – vařilo se ve speciálním kotli venku nad ohněm. V chodbě se povalují četné obaly od hraček pro vnuka Lva.

Politická témata v literatuře považují mnozí spisovatelé i literární badatelé, ačkoliv by se asi zdráhali to tak definovat, za něco povrchního, za nezajímavou pokleslost. Kanoničnost Dostojevského Běsů nebo Shakespeara stojí mimo pochybnost, ale aktuální politická próza vyvolává podezření z žurnalismu, nedostatku estetické invence nebo dokonce konjunkturální špíny. Sorokin svým románem Den opričníka leckoho zklamal – jednoduše napsaná knížka s prostým obsahem některým čtenářům potvrdila podezření, že se autor definitivně zaprodal komerci a masovému úspěchu, na jehož počátku stál před deseti lety jeho román Blankytný špek (Goluboje salo). Do té doby se tvrdilo, že v Rusku Sorokina asi nikdy nebo hodně dlouho vydávat nebudou (některé jeho knihy byly koncem 80. a počátkem 90. let rovnou z rukopisu překládány do němčiny, aniž by vůbec vyšly rusky – v době, kdy cenzura už neexistovala). A potom začaly sice vycházet, ale v malých nakladatelstvích a v malém nákladu. Nelze tvrdit, že by se jeho raná díla netýkala politiky. Sorokin výstižně říká, že jeho hlavním tématem je otázka po příčinách, projevech a smyslu násilí a metafyzika ruského života. A násilí, které autor znázorňuje a líčí, rozebírá a rozkládá na absurdně důsledné prvočinitele ve své tvorbě, se často vyznačuje politickým charakterem. Sorokin zažil dvacet let Brežněvova bezčasí a celý jeho intelektuální život je prosycen vzpomínkami na stalinismus a jeho srovnání s nacismem – dvě ideologie, které se svou zvrhlostí vymykají lidskému rozumu, a proto ho dodnes tak vzrušují a provokují. Proplétání politických a literárních aspektů moci a násilí se projevuje téměř v každém Sorokinově textu. Ve výjimečných případech se sama literatura stává tak mocným nástrojem lidské transformace, že změněný stav vědomí už politickou skutečnost neeviduje. To je případ divadelní hry Dostoevsky-trip, ve které si narkomani šlehají literární světy významných autorů.

Opričník není v tomto ohledu zlom, byť jde rozhodně o nový typ Sorokinovy prózy. Neprobíhají tu žádné komplikované strategie rozpadu, které by se snadno interpretovaly s odkazem na dekonstrukci. Autor sám říká, že chtěl vytvořit lidový lubok – jarmareční divadlo, extrémně jednoduchý a univerzálně srozumitelný příběh z Ruska blízké budoucnosti. Někteří čtenáři to vzali tak zpříma, že začali za jednotlivými postavami hledat reálné prototypy. To je naprostý nesmysl, ale na druhou stranu není nejmenších pochyb, že fiktivní Rusko ovládané legálně etablovanou mafií opričníků, politickou sektou, komandem, které představuje hybrid politbyra, tajné policie, ochranky a lidových milicí, je koncipováno jako možné pokračování Ruska současného. Sám Sorokin to nijak nerelativizuje, vykládá v souvislosti se svou antiutopií ochotně o reálných poměrech ve skutečném ruském státě, které se od 16. století a Ivana Hrozného nijak podstatně nezměnily, nehledě na proměny rétoriky a kulis. Jeho obrazotvornost ohledně poměrů v nejvyšších patrech moci se už před pár lety stala předmětem žaloby, nikoliv za podvracení státu, ale za pornografii. Byl nakonec těsně před zahájením Frankfurtského festivalu, na němž bylo Rusko hlavním hostem, zproštěn viny pro nedostatek důkazů, ale kampaň proti jeho nepřístojné literatuře pokračovala – a pak utichla. Kdykoliv může začít znovu, je přesvědčen autor, který došel k závěru – nepochybně se na tom podílel jeho román Led z počátku tohoto desetiletí – že v Rusku člověk nemá pod nohama pevnou půdu, zřetelné opěrné body jako v takzvaném západním světě, nýbrž led, podloží vratké, kluzké, na němž je třeba naučit se odpovídajícím způsobem pohybovat. Proto ruští krasobruslaři sbírají na ledě zpravidla všechny hlavní medaile – vědí, na čem jsou.

Zatím skandály autorovi přinesly téměř výhradně popularitu. Prohlížíme si v pracovně polici s překlady Dne opričníka. Německá obálka je solidní, výrazná, úhledná. Španělská připomíná průvodce po Moskvě – podlouhlý lesklý přebal je ozdoben kýčovitou variací na Chrám Vasilije Blaženého na Rudém náměstí, který se odráží nebo rozpíjí v jakési louži. Slovenské vydání jako by si vypůjčilo výtvarné řešení obálky z knižního vydání tuctového akčního filmu z prostředí agentů, kteří mají nějaké poslouchátko v uchu, elegantně upevněný mikrofon a ďábelsky krátký sestřih. Nejdepresivnější je finská verze: s lítým psiskem na bezútěšné zimní severské ulici, u chodníku stojí nějaký hrozivý vrak auta...

9. října autor prvně uvidí v Café Montmartre obálku českého Opričníka – a bude s ní velice spokojen. Ale tomu předcházejí četné události: pro televizní kameru spisovatel ukazuje doma za psacím stolem, jak „píše“ – nikoliv prózu, ale aspoň věnování. Pak vychází z domu k outdoorové akci – několika krokům po svém pozemku vedle televizního zpravodaje Josefa Pazderky.

Za pár dnů odvysílá Česká televize dva sestřihy, jeden kratší ve zprávách a druhý delší v pořadu Události v kultuře, s mým komentářem. V televizním salátu se tak světoznámý prozaik ocitl mezi novými songy písničkáře Oldřicha Janoty a v úvahách o ceně Divadelních novin inscenaci Divadla Járy Cimrmana. Ale účinek se dostavil okamžitě: pan řidič po cestě z Kavčích hor zpátky do města, byť nevypadá na milovníka literatury, se ptá, co by si měl od Sorokina přečíst, respektive čím začít. Největší ctitelka v oblasti služeb se ale během Sorokinova pobytu na Slovensku a v Čechách vyklube z recepční malého penziónu v Americké ulici, kde je autor péčí Slovanské knihovny ubytovaný. Ta se v sobotu 10. října hned po ránu pustí do studia interview v Lidových novinách a v neděli si noviny nechá podepsat s věnováním. Vypráví nám, jak byla naposled v Rusku – roku 1960 v Soči. Zkoušíme si ji představit – plavovlasou krasavici na břehu moře.

I na Slovensku se k Sorokinovi hlásili nejen účastníci besed a čtení, nýbrž třeba i číšník ve Steak House na periferii Žiliny, který tvrdil, že o Ledu už rozhodně slyšel. Slovenská cesta začala v Bratislavě, kde se seznámil se svým překladatelem Jánem Štrasserem. Potom následovala cesta možná do nejneobvyklejšího místa, kde kdy Sorokin vystupoval: přijíždíme do maličké vesnice za Žilinou, kde mezi zahrádkami stojí jedno větší stavení – slavné jazykové gymnázium Súčany, kde se nadaní studenti nejen učí slovensko-anglicky, ale taky hojně přibírají ruštinu, takže setkání probíhá bez tlumočení. V úvodním slovu opatrně zjišťuju, jestli o autorovi už slyšeli – ukazuje se, že vědí ledacos. Sorokin se jim za vnímavost odvděčí značnou upřímností a vlastními otázkami. Ptá se jich, proč se podle nich má vůbec číst beletrie, má-li podle nich potřeba lidí nořit se do fiktivních světů nějakou budoucnost, nějaký smysl a co tak čtou, koho znají z moderních ruských spisovatelů. A pak líčí, jak v jejich věku pocítil psychedelickou moc literárních světů, když se v metru začetl do Kafkovy Poměny tak důkladně, že zapomněl vystoupit, zapomněl kdo je a kde se nachází a pochopil tak něco důležitého o povaze literárních drog, byť ne tak patologicky jako pacientka psychiatrické kliniky, o níž se později dověděl od známého psychiatra – to ona je prototypem postav divadelní hry Dostoevsky trip: znala nazpaměť Dostojevského román Idiot a byla jím tak uhranutá, že zešílela: věřila, že žije uvnitř románu. Skončila v blázinci, ale byla absolutně šťastná. Děti samozřejmě zajímá, jak se člověk stane spisovatelem. Po třídě, říká Sorokin, kolovaly opisy erotických povídek, dostaly se k nim ale jen prominentní členové školního kolektivu. Sorokina pojala závist a ctižádost: napsal doma vlastní erotickou povídku a vydával ji za překlad z angličtiny. Překvapilo ho, jak to šlo lehce.

Paní ředitelka nám nabízí lístky na oběd do školní jídelny, bohužel nám ale tento zážitek není dáno absolvovat, obědváme husu v mexickém lokálu vyzdobeném bustami a obrazy Lenina a Gottwalda, na parapetu se povaluje sovětská helma z Velké vlastenecké války, Sorokin mezi chody pro časopis Týždeň vzpomíná na mládí v SSSR, na bezpečnou bázi undergroundu, Led Zeppelin, džíny z černého trhu a na první zkušenost se samizdatem – byl to Nabokov.

V Žilině se čtení koná v podstatě na nádraží. Kulturní centrum Stanica je totiž na perónu činné železniční trati. Vedle stojí divadlo, taky originální: stěny má z bas od piva, ohozených omítkou, strop tvoří spodní část mostu nad tratí. Překlad z Opričníka tam nikdo nečte, promítá se formou titulků, Sorokin předčítá v originále. Pár tazatelů se pak docela zaplete do spekulací o světové oligarchii, zániku demokracie a různých apokalyptických scénářích vývoje světa, jedna ruskojazyčná účastnice taky autora nabádá, aby si západoevropskou civilizaci nepředstavoval nějak moc růžově. Ostatně fakt, že slovenská verze evropanství trpí postkomunistickými neduhy, jsme ve výkladu domorodců zjišťovali na každém kroku. Ve městě byl dvanáct let starostou nacionalista Slota, který měl stavebním firmám svých kamarádů dovolit v rámci do nebe volající korupce zastavět bezprostřední okolí farského kostela gigantickou nákupní halou na místě staré fary... a podobně. Ale z funkcionalismu zbylo v centru dost, synagoga dokončená roku 1936 slouží jako kino, knihkupectví Artforum, hlavní hostitel literárního festivalu, sídlí v bezprostřední blízkosti radnice. Jeho šéf tam teď, po Slotovi, zasedá jako radní. Primátora města potkáváme při procházce, vykračuje si ke kavárně, poklábosí s námi cestou. „Představ si, že jdeš v Moskvě po ulici a potkáš Lužkova,“ komentuje situaci Sorokin. Jeho údiv pokračuje, když mu před kinem Světozor o pár dnů později ukazuju Jiřího Dienstbiera, který tam čeká na tramvaj. O Moskvě Sorokin v pražské besedě říká, že je to město, ve kterém se dobře mohou cítit jenom úředníci, bankomaty a špinavá, velká černá auta, vytlačující všechno ostatní. Provoz na Kutuzovském prospektu, který je jednou z příjezdových cest k Sorokinovu domu ve Vnukovu, se ostatně stal inspirací románové dilogie Den opričníka a Cukrový Kreml. Sorokin říká, že když pozoroval, jak po této široké silnici jezdí do práce a domů kolony mocných, kteří se řítí obrovskou rychlostí s houkajícími majáčky vlastním pruhem po (často beznadějně ucpané) komunikaci spojující Kreml s tradiční lokalitou na Rubljobvské silnici, kde bydlí držitelé moci, uvědomil si, že jde o kastu lidí, kteří jsou od ostatních vyděleni do světa zvláštních pravidel, práv, možností, do života v jiném režimu, vázaném na panovníka a svěřené úkoly. V mnoha případech, kdy řítící se kolony vozů právě na Kutuzovském prospektu někoho smetly, byli žalováni ti, kdo překáželi.

Po besedě na Stanici hledáme nějakou zaručeně slovenskou hospodu. Dostáváme Super Halušky, jak hlásá poutač na fasádě domu, místní víno, strapačky s mákem, pirohy plněné masem. Zakarpatský buditel Valerij Kupka se se Sorokinem domlouvá, že by přeložil nějakou jeho hru do rusínštiny.

Co se týče českých inscenací, vyprávím v Praze v Grébovce, kde ochutnáváme místní víno a taky burčák, Sorokinovi o panu Drábkovi, jenž jeho Dostoevsky Trip inscenoval v Rock Café s herci - profesionály a herci - bezdomovci, pak vydal prozaickou knihu a protože se cítil nějak umělecky vyčerpaný, šel pracovat jako řidič autobusu městské hromadné dopravy. Sorokinovi se to líbí, usuzuje na pravého umělce. Opravdového básníka rozpoznal taky hned v Ivanu Martinu Jirousovi, který vtrhl do nabitého sálu Klementina na čtení se zvoláním „Ja těbja uznal“! Pak se zapojil do besedy, kterou přerušoval monology, kdykoliv uznal za vhodné. Přednesl svůj oblíbený fragment z Lermontovova Hrdiny naší doby o marnosti vzdělání, vychcanosti a smrtelném stesku, v originále a pak ve vlastním překladu, a když se Sorokin zeptal přítomných, koho považují za nejlepší ruské spisovatele 20. století a v současnosti a po sále se nesměle začala ozývat jména Andreje Platonova, Vladimira Nabokova, Michaila Bulgakova a Varlama Šalamova, zahromoval Magor zvučným hlasem a emocionálně: „A co Nikoláj Vásiljevič GOGOL, vole?!“

Po pražské besedě, kde úryvek z Opričníka v překladu Libora Dvořáka četl Bořivoj Navrátil, jsme se spisovateli Jáchymem Topolem, Petrou Hůlovou a nakladatelem Vladimirem Pistoriem přešli Vltavu a zamířili do kavárny Ve mlejně na Kampu, kde Sorokinovi nezbylo než ochutnat lokální pamlsky – chleba se škvarky a cibulí, utopence, nakládaný hermelín. A hodně vína. V pozdějších hodinách po kombinaci s nejednou porcí becherovky přišla řeč na šachy, které Sorokin hrává se zetěm nebo s počítačem. Můj kamarád Radúz, který ten večer fotografoval, taky holduje šachu. Rozpoutala se bitva o několika partijích, všechny vyhrál Radúz. „Jo, opilé šachy, to je zvláštní věc,“ opakoval několikrát Sorokin. Ještě jedno setkání s fotografem nezůstalo bez následků. V pátek ráno jsme měli sraz s fotografem Lidových novin, aby pořídil portrét k rozhovoru v sobotní příloze Orientace. Přišel Ondřej Němec. Vyprávěl jsem Sorokinovi stručně legendu rodiny Němcových, jejich stěžejní roli v českém disentu, undergroundu a příběhu skupiny Plastic People of the Universe a mezitím se ukázalo, že Ondřej Němec nejen bydlí v Ječné 7, na kultovní adrese, kde se po léta odehrávaly důležité děje české nezávislé kultury a společenského života, ale navíc tam zrovna jde. Vzal nás na prohlídku bytu, kde se od normalizace mnoho nezměnilo – přímo do starých časů Sorokin mohl nahlédnout prostřednictvím Ondřejových fotografií. Tak z obálek od fotografických papírů vyvstával Patočkův pohřeb, tančící Havel, Vráťa Brabenec s Kabešem a Pepou Janíčkem při hudební interpretaci Ladislava Klímy, Mejla Hlavsa, Hrádeček, Jirous po propuštění, Jirous před zatčením – a taky někdejší dění v kuchyni bytu, kde jsme se nacházeli.

Zážitky z Ječné Sorokin po návratu z Prahy stručně popsal ve svém blogu, takže do ruského infomačného pole pronikl kousíček světa, o němž má málokdo z ruských návštěvníků Prahy potuchy. Posluchači ruského vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa se také dověděli, že Sorokin svoje čtení v Praze považuje za jedno z nejlepších za dlouhou dobu. Nová budova rádia na Olšanech nás fascinovala – tak nějak si představuju americké vojenské základny. S tím rozdílem, že tady je z okna vidět hrob Franze Kafky.

Z Ječné jsme šli do Montmartru na Starém městě, kde Sorokin odpovídal na otázky Zdeno Pavelky pro rozhovor v Salónu, příloze Práva. Pavelka nás potom vzal naproti do literární kavárny Řetězová, kde občas vaří básníci. Zastali jsme tam nad kotlem jehněčích kostek a gulášem Stanislava Dvorského, básníka a teoretika českého surrealismu. Poslední literární kavárnou, kterou Sorokin v Praze navštívil, byl Louvre na Národní třídě v předvečer jeho odjezdu. Prohlíželi jsme si fotky z počátků historie kavárny po roce 1902. Ta tradice Sorokinovi imponovala víc než jména celebrit, které tam kdysi sedávaly.

Český Sorokinův Opričník zatím pronikl jen na pulty kamenných a internetových knihkupectví, jejich autor se objevil v takzvaných sdělovacích prostředcích. Uvidí se, jak bude český osud aparátčíka Komjagy pokračovat. Mezitím by se ale mělo myslet na překlad dalších děl, především snad románové trilogie o Ledu (Cesta Bro, Led, 23 000).

© Tomáš Glanc

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4092x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce