Fischerová, Viola: Domek na vinici 2

Fischerová, Viola
Domek na vinici 2

recenze beletrie česká

Fischerová je považována za jednu z předních českých básnířek současnosti. Po dvou tematicky a náladově ucelených sbírkách Předkonec a Písečné dítě (obě 2007) vydává nakladatelství Fra její Domek na vinici, knihu, o které básnířka sama říká: „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“

Viola Fischerová: Domek na vinici, Fra, Praha 2009, 112 stran

Poezii Violy Fischerové není čtenářům třeba dlouze představovat, prakticky už od vydání Zádušních básní za Pavla Buksu (1993) je Fischerová považována za jednu z předních českých básnířek současnosti. Po dvou tematicky a náladově ucelených sbírkách Předkonec a Písečné dítě (obě 2007) vydává nakladatelství Fra její Domek na vinici, knihu, o které básnířka sama říká: „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“

Tři oddíly básní dedikované Pavlovi, Matce a Dorotě skutečně přinášejí důvěrně známou poetiku založenou na úspornosti a precizním zacházení s významy. Působivost komorních veršů Domku na vinici je přitom umožněna citlivě vyladěnou rovnováhou mezi zdánlivými kontrasty. Jejich prostor je na jednu stranu dán životní zkušeností a moudrostí, na straně druhé je poznamenán pokorou a vědomím, že to podstatné zůstává bolestně utajeno. Jde o prostor výsostně intimní a subjektivní, ten je však zároveň prožíván skrze neustále tušenou přítomnost toho druhého. Příznačné je pro Domek na vinici také napětí mezi filozofickým nádechem veršů a jejich připoutaností k všednodennímu životu – poslední věci člověka jsou tu nahlíženy jak s existenciální úzkostí, tak zcela nepateticky a přímočaře („odvezu si tě / v kovové piksle / domů“). V neposlední řadě, tak jako sbírky předchozí (a platí to stejně o Písečném dítěti jako o sbírce Předkonec), je i on utvářen osobní perspektivou subtilně unikajícího a míjejícího života, perspektivou, z níž se ukazuje, „jak křehké jsou stěny / mezi bylo není / a jsem“.

„Ten domek je můj / ale jakoby nebyl“. Tímto dvojverším, v mnohém příznačným, vstupujeme jako čtenáři do prostoru Domku na vinici. Hned s prvními verši se tak ocitáme ve výsostně intimním světě, který se nám napříště bude dávat pouze skrze jedinou subjektivní perspektivu – domek zkrátka je, ale „jakoby“ nebyl. A stejné jakoby nás bude provázet celou sbírkou: zvíře už mrtvé, ale stále málem zajíček; milenec, který tu není, ale stále znovu se ve všem zjevuje a stále jako by bylo možné hřbetem ruky se ho dotknout. Objektivně přijímaná realita přestává být směrodatná a pach potu navždy ztraceného milovaného člověka je najednou přítomnější než mnozí živí. Lyrické já nás každým veršem zve do bytostně svého světa, v němž i předměty získávají hodnotu teprve spojením s osudem milovaného člověka. Ostatně, i sám domek na vinici je důvěrně blízký tím, že jeho práh je ještě teplý a že v jeho zdech kdysi míjely roky štěstí i neštěstí. V tomto smyslu je Domek na vinici skutečně knihou jedinečného životního svědectví a zkušenosti – rekapituluje, co pominulo a stále nepozorovatelně míjí, je ukotvený v minulosti a v osobní vzpomínce. Bezprostředně s tím souvisí specifické prožívání času – zatímco minulost tu znamená lásku a smíření, přítomnost je chápána negativně jako mizení, prázdnota a „holé teď“ bez nakročení k budoucnosti. Básně tak často mají podobu zpovědi, vzpomínky nebo testamentu („A přesto jsme se lásko / zalykaly smíchy …“, „Kolik jich překročilo / práh mého domku …“, „Tobě má lásko / zanechám mušli / k slyšení“) a tam, kde je poznamenává přítomnost, se nesou spíše v trpkém nebo sarkastickém tónu („Jaký však lásko / Zlatý věk / A čeho počátek“ nebo „Jak špatně se malují rty / s vrypy“). Z obavy před uplýváním času vzniká přirozeně touha z času se vymanit, uvíznout v proudu a nespět, „skrýt se ve stínu koruny / A nesčítat a netřídit tváře / na minulé a budoucí“.

Domek na vinici je skutečně pozoruhodný tím, kolik živých i mrtvých tváří se v něm zjevuje. Prakticky všechny básně jsou směřovány k druhému, zračí se v nich obava z izolovanosti a osamocení. Ta je umocněna tím, že osobní perspektiva, z níž se člověk nemůže vymanit, není v rámci Domku na vinici chápána a prožívána jen pozitivně. Nepřináší totiž jen možnost obklopovat se vůněmi toho, co už tu není, nebo nechat všechny věci, aby stále znovu a znovu zjevovaly toho, koho jsme milovali. Je také něčím, co brání nakročit ke druhému, zmocnit se jeho světa a připoutat ho k sobě. Ten druhý je stále zahalen tajemstvím, slyší hlas cikád a zvučící temno nekonečna, zatímco my stále ještě nevíme, že trpí závratěmi a neslyšíme, co má na mysli. A tak se nakonec vždycky nacházíme – „ty na špičkách před zdí / já vzteklá za dveřmi“, abychom se stejně vždycky minuli, „já ustaraná / ty celý černý v dlouhém zimníku“. Vědomím bolestného nesrozumění jsou poznamenány především básně věnované Pavlu Buksovi, ty se mnohdy nesou v duchu otázky, zdánlivě už nepodstatné, avšak zároveň symbolizující onu sžíravou touhu vědět: „To mi budeš muset vysvětlit / proč jsi umýval ty hrnky?“. Touha dozvědět se je stěžejním tématem také pro krátkou čepovsky laděnou prózu Cesta středního hříchu, která je do knihy vřazena.

Verše Violy Fischerové již řadu let prozrazují, že máme co do činění s básnířkou, která má výjimečnou schopnost vyznat se ze svého intimního světa, aniž by se přitom nechala svést k teatralitě nebo sentimentu. Její tiché, a přesto obsažné básně patří k tomu nejlepšímu, co v současné české poezii máme, a právem si nacházejí množství čtenářů. Domek na vinici však zároveň odkrývá největší slabinu, kterou poetika Violy Fischerové má. Její neoddělitelná spjatost s básnířčiných životním nakročením nepřináší totiž jen sílu a uvěřitelnost, ale také přirozené tematické zúžení. Fischerová tak zůstává i v Domku na vinici básnířkou Písečného dítěte a Předkonce, neotvírá se novým podnětům, mimovolně jako by se začala opakovat. Pokud je ale nejslabším momentem sbírky opakování dobré poezie, můžeme si jen přát více takových textů.

 

© Jana Sieberová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.