Janáček, Pavel

Janáček, Pavel

rozhovor literární věda

Literární historik a kritik Pavel Janáček je jedním z členů poroty, která rozhodla o vítězství debutu Vietnamkyi Lan Pham Thi v Ceně Knižního klubu. Osvětluje pozadí udělení letošní Ceny KK a předkládá svůj vlastní názor na oceněnou knihu.

Rozhovor s Pavlem Janáčkem, porotcem Ceny Knižního klubu, o knize Lan Pham Thi Bílej kůň, žlutej drak
Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak, Knižní klub, Praha 2009, 144 stran

Literární historik a kritik Pavel Janáček je jedním z členů poroty, která rozhodla o vítězství debutu Vietnamkyi Lan Pham Thi v Ceně Knižního klubu. Osvětluje pozadí udělení letošní Ceny KK a předkládá svůj vlastní názor na oceněnou knihu.

AC:V souvislosti s vítězstvím knihy Lan Pham Thi se spekulovalo o tom, že Cena Knižního klubu se snaží zvýšit svůj mediální ohlas oceněním titulu, který vedle literární kvality nese i kontroverzní náboj, v tomto případě problematiku vietnamské menšiny i velmi nízký věk autorky. Můžete popsat, jaká kritéria o vítězství rozhodovala?
PJ: Nejprve moje kritéria. Próza Lan Pham Thi byla podle mého názoru literárně nejzajímavějším textem, který do loňského ročníku Ceny Knižního klubu přišel. V posledním kole rozhodování nám zůstalo šest rukopisů, z nichž jsem osobně pět pokládal za publikovatelné prózy. Popíšu zdola nahoru podle svého subjektivního žebříčku ty, nad něž jsme nakonec společně zařadili text od Lan Pham Thi (do soutěže byl zadán pod titulem Legenda o Dračí zátoce).
První bylo na můj vkus trochu násilně beletrizované vyprávění o zkušenosti českého gastarbeitera v New Yorku. Tady jsem měl a mám o publikovatelnosti ony avizované pochyby, ale zároveň musím konstatovat, že názory v porotě byly v tomto případě rozporné – snad nebudu příliš indiskrétní, když prozradím, že Terezu Brdečkovou právě tento rukopis velmi oslovil, a ona rozhodně má takový ten spisovatelský cit pro netriviální, excentrické roviny textů, kterému se vyplatí naslouchat. Dále šlo o zručně napsaný politický thriller situovaný převážně do Nepálu, po jehož dočtení mi ale nebylo tak úplně jasné, proč byl napsán, o román kritický k současnému světu lifestylového tisku obohacený o fantastickou linii, jehož nemalé aspirace ale poněkud sráželo to, že téma disputace s ďáblem náleží k velkým toposům světové literatury a je literárně i filozoficky ohromně obtížné, o deníkový román podávaný středoškolským profesorem češtiny a francouzštiny, který tváří v tvář asertivním teenagerům i jejich podobně pragmaticky a na sebe orientovaným rodičům vyhoří tak důkladně, až zemře, což mi přišlo poněkud bezdůvodně martyrské, a konečně o filozofickou detektivku ze Šumavy, postavenou na známém paradoxu slepého svědka, který se však v tomto případě stává navíc ještě vyšetřovatelem. Posledně zmíněná próza má navíc poměrně komplikovanou duchovní linii, protagonista zažívá prorocké sny, ve vrcholné scéně chápe, že do sebe pojal celý svět ve všech rozporech – je vrahem i obětí i soudcem i katem. Tak se symbolicky motivuje i jeho slepota: v mládí nazřel odlesk Boha a toto poznání nesmírnosti ho smyslově ochromilo. Tento rukopis si část poroty také získal, rozhodně třeba Jaroslava Rudiše, a rovněž já si ho v dané konkurenci zařadil hodně vysoko, na předposlední stupínek (ostatně čtenáři budou mít možnost sami toto dílo, v rukopisu nadepsané Ticho, posoudit – slyšel jsem, že rovněž vyjde nebo už dokonce vyšlo).
Když mám vzpomenout, kterou kvalitou ke mně oproti všem zmíněným textům promluvila Legenda o Dračí zátoce od Lan Pham Thi, řekl bych, že to byla její komplikovaná jednoduchost. Popsal jsem doufám pět ostatních kandidátů ceny dostatečně podrobně, aby vyniklo, že vždy šlo o práce psané nejen s určitou dovedností či talentem, ale i s vysokými ambicemi, o práce nezřídka překombinované, přetížené vzhledem k vlastnímu významovému potenciálu snahou udělat literaturu nejmíň na cenu. Každý ten text pro mne v něčem „skřípal“ – zpravidla v tom, že aspiroval na trochu nebo i hodně víc, než nabízel. Oproti tomu próza od Lan Pham Thi je na první pohled průzračně jednoduchá, párkrát se v ní kompozičně prostřídá nedlouhá legenda a nedlouhá sociální povídka, vyprávění se sype v logicky nejjednodušším modelu věty, podobně odstavce i kapitolky. Za chvilku to přečtete a přitom vás – nebo aspoň mne – celou dobu zajímá, co bude dál. Nemyslím, že to, čím nás text udržuje v napětí, je přitom zrovna hlavní dějový motiv oné sociální povídky, spojený s rasovým násilím a korupcí české společnosti. Spíš je to množství kontrastů a kontradikcí, které trčí pod tím tichým povrchem textu a navzájem se zrcadlí, mnohdy na rovině jazykového kódu, ale nejen na ní, také v žánrech a v perspektivě: romantická legenda a deziluzivní realismus, groteska (závěr prózy) a mýtus (oslavy hlavního svátku roku), čeština a vietnamština, vznešená čeština a obecná čeština, pohled vietnamského Vietnamce a českého Vietnamce, muže a ženy, exotická a vlastní kultura... Tak tohle mne na próze Lan Pham Thi oslovilo. A nevytratilo se to, ani když jsem ji znovu četl, to už v knižní podobě, s několikaměsíčním odstupem před předáváním ceny.
Teď k tomu nízkému věku a „atraktivnosti“ tématu. Porota Ceny Knižního klubu dostává rukopisy anonymizované a letitá zkušenost mi říká, že není nic ošidnějšího než usuzovat na základě implicitního autora, toho, který je vepsán do různých signálů v textu, na autora jako fyzickou osobu. Legendu o Dračí zátoce jsem tedy na ocenění navrhoval s vědomím, že autor může, ale nemusí být český Vietnamec, že autor může, ale nemusí být mlád, a že autor může, ale nemusí být ženou. Proces anonymního posuzování textů je pro literárního vědce mimochodem nesmírně zajímavé pozorovat. Ukazuje se při něm, jak moc je naše interpretace i hodnocení textů vázána právě na autora – navzdory tomu, že to není nijak dlouho, co slovutní teoretikové poslali fyzického autora do hrobu jako tu nejméně důležitou instanci ze všech. Až budu jednou senilní, začnu vyprávět anekdoty „z natáčení“ o tom, jak suverénní následníci těchto teoretiků podléhali při zasedáních poroty sugesci vyprávění, zapomínali rozeznávat už jen vypravěče od autora a mocně se pletli nejen ve svých očekáváních, kdo je původcem určitého anonymního rukopisu, ale v návaznosti na to i ve svých soudech o hodnotách a charakteru posuzovaného díla. To pak je zklamání, když se přečtou jména...
Zpátky k Lan Pham Thi. Když jsme se pro ni rozhodli, dozvěděli jsme se, že autorem je skutečně kdosi tohoto jména, a tedy patrně Češka vietnamského původu nebo česká Vietnamka, to už je subjektivní rozhodnutí. Propagační možnosti a efekty, které z toho vyplývají, jsem pokládal a pokládám za dobrý „bonus“ letošní Ceny Knižního klubu, stejně jako „aktuálnost“ sociálního tématu prózy. Tuhle aktuálnost zároveň nepřeceňuju a od svého prvního vystoupení varuju, aby se Legenda o Dračí zátoce vykládala mimeticky, to jest jako proporcionální odraz protivietnamského rasismu dnešní české společnosti. Jednak je tahle tematická linie prózy jako vystřižená z žurnalistiky dnešního Respektu (a dostalo se jí tam taky aplausu – varovná vizitka z hlediska sebereflexe redakce), jednak si její plakátovité vyostření vyžaduje poetika kontrastu, o níž jsem mluvil. Strašně zajímavě se k této rovině vyjádřil v Hospodářských novinách Tomáš Dimter. Upozornil na to, že afekt vůči majoritní kultuře vyznačuje literární produkci druhé generace přistěhovalců jako všeobecný rys. Aniž bych tuhle znalost německé literatury v době rozhodování měl, jako důležitější aktuální rozměr Legendy o Dračí zátoce jsem vnímal a dodnes vnímám vstup nové kulturní zkušenosti do českého literárního a jazykového prostoru. Protože ze svého učitelského působení na FF UK vím, že nám už dorostla první generace vietnamsko-českých intelektuálů plně vrostlých do české kultury i jazyka, ale zároveň vybavených onou „druhou“ či „první“, tolik pozoruhodnou kulturní zkušeností a identitou, nevnímal jsem Legendu o Dračí jeskyni jako senzaci, ale jako první krok určitého zákonitého procesu, který českou kulturu obohacuje o nové tóny, o nový jazykový cit i kulturní intuice. S touto myšlenkou jsem odtajnění jména autorky přijal.
Měl bych dodat, že takový ten despekt k literatuře, která je aktivní vzhledem k politické či kulturní situaci příslušné chvíle, despekt, na jehož základě před půl stoletím kritikové Tváře odmítali třeba Kunderův Žert jako novinářské psaní, je mi cizí. Respektive pokládám toto pojetí literatury za mrtvé. Myslím, že pro věčnost se nedá psát přímo, ale vždy jen tou cestou, že píšu pro svůj den, pro své čtenáře, pro svůj svět a jeho obohacení. Takže pro mne jazykové a tematické kvality Legendy o Dračí zátoce nebo otázka identita autora nebyly s kritérii hodnoty v rozporu. Asi to je próza jen pro tento den či rok, ale to mne neznepokojuje, i to je kus literární práce, událost v literárním životě svého druhu. Navíc porota Ceny Knižního klubu si nevymýšlí texty, kterým by chtěla prémii dát, ale vybírá z rukopisů, které přijdou. Léty se již ustálilo, že jde převážně o „vstupní cenu“ pro nové autory; s rukopisy známých špiček současné literatury konfrontováni nejsme.
Ještě poslední poznámku k věku autorky: nad jeho marketingovým potenciálem jsme rozhodně nejásali. Naopak. Když už bylo rozhodnuto, vrátila nás ještě Tereza Brdečková k diskusi, zda autorce, je-li tak mladičká, cenou neublížíme, zda to není z hlediska začínajícího talentu korumpující. Po úvaze jsme u verdiktu setrvali, protože většina poroty pokládala text Lan Pham Thi prostě za nejlepší a na jiném bychom se neshodli.

- Redaktor Práva Zdenko Pavelka před dvěma týdny ve svém sloupku přednesl svůj názor, že Lan Pham Thi je smyšlená postava, za kterou se skrývá někdo z pražského novinářského prostředí. Dokládá to na několika citacích z textu, které údajně nemohou pocházet z pera mladé dívky, i na faktu, že ani odpovědný redaktor knihy Jindřich Jůzl autorku na vlastní oči neviděl. Považujete takové spekulace za alespoň částečně opodstatněné?
- Ten sloupek jsem nečetl. Nedomnívám se, že by v případě oceněné autorky šlo o mystifikaci, ale nemohu to samozřejmě vyloučit. Autorem je ale každopádně někdo, kdo zná vietnamštinu i vietnamskou kulturu natolik, aby z tamní mytologie zkompiloval onu průvodní legendu, znal kulturní rituály udržované v diaspoře apod. Při předávání ceny vystoupila vrstevnice předpokládané autorky z pražského klubu Hanoj, rovněž česko-vietnamská intelektuálka, která se k pocitům vyjadřovaným v Legendě o Dračí zátoce přihlásila. Zároveň je to někdo, kdo – vzpomeňte na to, co napsal kolega Dimter – intiutivně nebo vědomě napodobil rozhněvanou gestiku literární tvorby druhé imigrantské generace. Pokud je to tedy některý pražský novinář, pak rozhodně překonal můj – dnes už, přiznávám, poněkud povrchní – úsudek o této societě. Jeho próze nicméně i poté zůstanou tytéž kvality jako v případě, že Lan Pham Thi skutečně studuje kdesi v Malajsii, pouze budou zklamány naše – mé – naděje, že jsme byli vyzváni ke kulturnímu a literárnímu dialogu s lidmi z Vietnamu, kteří spolu s námi tvoří dnešní českou kulturu. Vyzvání k dialogu zůstane, bude to však dialog nás jako příslušníků majority opět zase jen s námi, dialog, v němž ti „naši cizí“ budou opět pouze tématem, nikoli subjektem.

- Co vy sám oceňujete na debutu Lan Pham Thi? Jak knihu vidíte v kontextu současné české literární scény?
- Stran první otázky už jsem se úplně vyčerpal. Pokud jde o kontext současné literární scény, vidím Legendu o Dračí zátoce stát stranou, kromě jistého exotismu (vnášeného do dnešní české prózy cestovateli typu Hůlové či Ryšavého) nenacházím spojovací rysy. Je to pro mne avízo proudu imigrační literatury, který děj se co děj dříve či později svět české kultury rozříší o takové sféry lidské zkušenosti, které by pro nás byly jinak nedosažitelné.
V případě, že by stran autorky šlo o mystifikaci (o čemž, ještě jednou zdůrazňuju, nic nevím), bylo by to vlastně ještě zajímavější, protože by se tím vlastně říkalo, jak moc po téhle zkušenosti toužíme.

© Anna Cermanová

 

Diskuse

Vložil: Pavel Janáček, 28.11.2009 15:34
Janáček, Pavel
I já vám, pane Vaňku, děkuju - za férovou diskusi. K tomu primátorovi jen maličkost - nemusím znát špatně Písek, stačí pokládat primátora a starostu za synonyma. Takových drobných pojmenovávacích diferencí zanedbáváme ve své jazykové praxi hromadu, a to nejen z důvodu slabší znalosti jazyka, oslabené... jazykové kompetence v jedné tematice, nebo i vágní představy o příslušné oblasti jevů. Tuhle jsem nemohl v hospodě jednomu dobrému muži vysvětlit, že poslanec je něco jiného než ministr; rozdíl mezi zákonodárnou a výkonnou mocí mu zcela zakrýval názor, že jeden jako druhý jsou to - říkal on - k..... Dnes jsem chtěl v železářství platit lopatu a oni mi ji nechtěli prodat, protože to byl rýč. Není to úplně ten samý příklad, ale rozumíte mi. Samozřejmě se mi do toho promítá, že když jsem Legendu o Dračí zátoce četl, nevěděl jsem nic o tom, že by její autor či autorka měla žít v Písku, to už je věc následné legendy, s níž porota LCKK neměla nic do činění, neboť její práce končí výběrem vítězného díla. - Ale jinak. Podobně jako paní de Bruin jsem zvědav, s čím přijde pan Cempírek, až s něčím přijde; jen se obávám, že skutečné motivace ani zázemí a rozměry této mystifikace se z jeho vyjádření dozvědět nemusíme. Hezký víkend všem.
Vložil: michaela otterova, 28.11.2009 14:51
Janáček, Pavel
Autorovi dotyčné knihy (ať už jím je kdokoli) děkuji, že svou mystifikací upozornil na všeobecné přeceňování literatury "autentického zážitku". Své peníze si zaslouží. To jsme zas jednou naletěli!
Vložil: Jan Vaněk jr., 28.11.2009 13:00
Janáček, Pavel
P. Janáčkovi tradičně děkuji za podnětný komentář, ale s jednotlivostmi nesouhlasím. Koncept "textu an sich" je mnohdy užitečný nástroj, ale - mějte si mě za naivistu, ano primitiva, který si při čtení slabikuje a volá "Kašpárku, pozor, drak!" - nedá se absolutorizovat. Je vcelku triviální fakt,... že reálie v literárním díle jsou jen výběrem ze skutečného světa, ale to bývá vlastní podmnožina: jistě lze napsat román z Prahy, ba i o Praze, kde nepadne jediná zmínka o existenci Hradčan, metra atp.; pokud v něm ale bude stát, že město leží na Dunaji (a, samozřejmě, z textu nebude vyplývat, že je to součást záměrného ozvláštnění), zůstanu u toho, že to vrhá stín na autorova tvrzení o znalosti materiálu. Co se týče příčiny, resp. motivace "profláknutí": V Pavelkově odhalení není uvedeno, kdo onen mail rozesílal - na www.tyden.cz sice Mandys píše výslovně, že Žák, ale ne způsobem, který by nemohl vycházet ze stylizační nepřesnosti. Připouštím ovšem, že podle www.jihoceskaliteratura.cz jde zřejmě o Žákovu akci. Nicméně viděl jsem už tolik bottom-quotovaných mailů zaslaných omylem třetím osobám, že bych pořád nevylučoval ani Cempírka samotného, a rozhodně ne počestný omyl. (Bohužel kontakt na p. Pavelka jsem nikde neobjevil.)
Vložil: Magda de Bruin, 28.11.2009 12:36
Janáček, Pavel
To rozvíření vášní připomíná odhalení Marka van der Jagta jako pseudonym Arnona Grunberga před několika lety v NL. K důkazu tehdy posloužil italský počítačový program k rozboru textů. Na knize jako takové to skutečně nic nemění, ale s těmi průvodními jevy (rozhovory atd.) je to choulostivější. Myslím,... že se tím přece jen trochu znehodnocuje fakt, že z reakcí mnohých novinářů vyplynul určitý základní postoj české společnosti k menšinám. Novináři teď (právem) mohou poukazovat na to, že je autor bezostyšně vodil za nos. Bylo by zajímavé znát přesné motivy autora.
Vložil: jovanka, 27.11.2009 23:54
Janáček, Pavel
to Jan Vaněk jr: "Závěrem si neodpustím vyjádřit zklamání, že na vývoj kauzy nikdo ze čtenářů a komentátorů iLiteratury neupoornil dříve" - možná proto, že literatura ani iLiteratura není jenom o senzacích a aférách? váhali jsme dokonce, jestli se k tomu ODHALENÍ vůbec vyjadřovat. Pro mě je knížka... stejnou knížkou, ať je pod ní podepsaná Lan, anebo Jan. Vždyť je to jedno!
Vložil: Pavel Janáček, 27.11.2009 19:47
Janáček, Pavel
Tak jsem si dnes také přečetl oficiální zprávy, že Lan Pham Thi je pseudonymem Jana Cempírka. Vzbudilo to mou zvědavost na první dvě jeho knížky (o nichž jsem dosud nevěděl - podobně jako o autorovi), jestli tam uvidím souvislost. Marginálie k předchozímu příspěvku pana Vaňka: ten primátor "dokazuje"... stejně málo jako vrčící kamery nebo nabroušené žiletky, atributy románového města se nemusí shodovat a v literatuře obvykle ani neshodují (už jen v důsledku aktu výběru) s reáliemi města skutečného. A jestli mne neklame paměť, o místě děje se toho navíc v Legendě o Dračí zátoce ("Kůň-drak") moc neříká. Ještě jednou to zopakuji: jediný autor, kterého můžeme "dokázat" z textu, je modelový autor - soubor určitých kompetencí a strategií. O tom, jak mu odpovídá autor-člověk, si můžeme nanejvýš činit určité hypotézy, velmi často mylné. Žádná metoda, jak dokázat z textu, že autor není Vietnamec, nebyl v Písku, holí se strojkem atd., neexistuje. Ještě k té identitě autora. Ani já ani ostatní porotci jsme neskočili na lep, jak míní pan Pavelka, anonymně posuzovanému textu. Tolik zkušeností máme, abychom v tomto bodě byli zdrženliví. Čemu jsem pravda (abych mluvil za sebe) uvěřil, bylo to, že když se účastník soutěže v průvodní zásilce identifikoval jako 19letá Češka vietnamského původu, tak to je 19letá Češka vietnamského původu. Mystifikace mě nenapadla, při anonymním režimu soutěže nemá moc ani smysl. Snad jen jako podpůrná reklamní strategie "na potom", tj. když text vyhraje a bude vydán. Odhalením jména se přirozeně i v porotcích vyvolá pocit "autenticity" tematiky prózy, ale v okamžiku, kdy porota již názor má, takže co z toho? Když jsme před pár lety vybrali "romské" Děvčátko, rozdělej ohníček, copak jsme mu cenu nedali, když nám organizátor soutěže (pan redaktor Jůzl) oznámil, že rukopis poslal nějaký energetik Šmaus? Takže - proč, to mi v tomto případě schází. Ale obraťme list. Podle stránek nakladatelství Labyrint (které vydává také pana Cempírka) vychází (v mých očích) "druhá" práce v pořadí letošní Ceny KK, filozofický thriller ze Šumavy Ticho, náhodou (?) za pár dní, 1. 12. 2007. Autorem je pan Žák, který nyní mystifikaci "provalil". Někde se na zpravodajských serverech píše, že ho štvalo, že před jeho kvalitnějším románem dostala přednost konjunkturální pitomina, tak si za tím šel - a ejhle, mystifikátorem je jeho krajan a známý. Tak jsem zvědav, jestli z jeho knihy udělají teď neliterární média událost velikosti úměrné rozměrům mystifikace páně Cempírkovy. A těším se na bezpředsudečné recenze v tisku literárním, budou-li. Mimochodem, naposledy zde k panu Pavelkovi, úroveň letošního ročníku nebyla (vzhledem k ostatním, kde jsem byl v porotě) nízká, ale nadprůměrná. Dokládat nicotnou úroveň Legendy o Dračí zátoce srovnáním s Pecháčkovým Osvobozeným kinem Mír na mne také moc nepůsobí: Pecháčkův rutinní "středoevropský" román pokládám za jeden z nejslabších vítězných titulů. Kdybych měl srovnávat s něčím literárně skutečně zajímavým, tak bych upozornil na Křístkovu Cestu na poledne - u recenzentů moc neuspěla, ale je to pro mne pozoruhodný experiment v žánru historické prózy.
Vložil: Jan Vaněk jr., 27.11.2009 15:48
Janáček, Pavel
Děkuji panu Janáčkovi; s tou diakritikou je to zajímavý postřeh, celkem jsme se shodli v názorech na jednotlivé body, včetně googlení sousloví "vrčící kamery". Mně tím pádem ale přišel jako nejprůkaznější přišel ten primátor - je logické převzít zavedenou frázi, právě když někdo s televizí doopravdy... nemá zkušenost, ale těžko by si nějaký Písečák popletl, jak se hlavě města říkalo. Jenže vysvětlení toho Pavelka nabídl v dalším článku počátkem listopadu novinky.cz - "reálie v knize, které mají být písecké, jsou českobudějovické. Město bylo zřejmě skutečným autorem či kým v textu nakonec přejmenováno na Písek, ale lajdácký upravovatel si neuvědomil, že v Písku mají starostu". (K tomu se vyjádřit nemůžu, ČB znám slušně, ale knihou jsem zatím jen zběžně listoval a na reálie jsem nenarazil.) Kde rovněž uvedl, že lokální zpravodajové Práva na místních školách nenašli žádnou stopu, že by tam Lan Pham Thi kdy chodila. O článku jsem se dozvěděl z metro.cz jemuž Pavelka i Jůzl poskytli stručné vyjádření. No a dneska vybuchla pořádná bomba: www.novinky.cz (odkazuje i na tuto diskusi) Nojo, u nás se nic neutají, čeští intelektuálové jsou notoricky mizerní konspirátoři. (Nicméně je / bylo by to pro mě docela překvapení; od Cempírka jsem četl ještě v rukopise v LŠSS Rafinerii a pak nějakou novelku a navzdory jistému talentu pro dějovost nepůsobil dojmem, že by zvládl takovou výrazovou kázeň a přesnost, jaká se mi zdála pro podvrh nutná; možná pomohl ten minimalismus.) Mimochodem, právě mě v knihovně praštila do očí kniha Dračí král: vietnamské pohádky: bylo by zajímavé porovnat, nakolik se obsah shoduje - nebo vlastně i jazyk obou románů. (Americký autor SF John Barnes se prý živí jako forenzní textolog, potažmo "consulting statistical semiotician": tomu říkám práce snů.) Závěrem si neodpustím vyjádřit zklamání, že na vývoj kauzy nikdo ze čtenářů a komentátorů iLiteratury neupoornil dříve.
Vložil: Pavel Janáček, 04.11.2009 00:04
Janáček, Pavel
Tak jsem si, vyzván rozhodně panem Vaňkem, přečetl sloupek pana Pavelky. Jeho postřehy jsou jistě zajímavé (a dokázal bych je rozšířit - ten komiks o husitech mi přišel jak z mé vlastní četby z let sedmdesátých...), ale učinit na jejich základě nějaký závěr bych si nedovolil - pouze kdybych tu novelu... napsal sám a tyto indicie do ní záměrně rozmístil. Obávám se, že bych ovšem jimi poté své autorství veřejnosti neprokázal. Na to bych potřeboval ještě podací lístek z pošty... Broušení žiletek ve sklenici neznám ani z literatury, ani ze života. Samo sousloví "nabroušené žiletky" podle mne nutně k této "zapomenuté" technologické operaci neodkazuje. Proč by nešlo jednoduše o určitou metonymickou figuru, jež mírně ozvláštňuje výraz "ostré žiletky", vnáší do něj význam předchozí přípravy na boj? Takových jazykových projevů najdeme v každém literárním textu mnoho. Nejprůkazněji - v tom smyslu, že odkazuje ke kdysi všudypřítomné, dnes již přežilé praxi - zní sousloví "vrčící kamera". Jenže to je zase pro mé ucho téměř automatizovaná jazyková vazba, kterou si nemusíme osvojit tím, že se pohybujeme kolem kamer a nasloucháme jejich (dnes tedy patrně již digitalizací umlčeným zvukům, jestli panu Pavelkovi rozumím - já nic nenatáčím), ale prostě tím, že čteme texty různé časové provenience od pisatelů nebo mluvčích různého věku a jazykové zkušenosti. Ve světě textů bude toto sousloví jistě i dnes masivně komunikováno. Že jde o kolokaci dodnes živou, to nám ukáže i lidový korpus českého jazyka - zadejte si schválně různé varianty do Googlu. Takže opět - jde o postřeh, z nějž nic jednoznačného neplyne. Pokud se týče mé znalosti vietnamštiny i vietnamské kultury, jsou téměř nulové. Můj pocit autentičnosti jazykové stránky novely se zprvu opíral o takové vágní indicie, jako byla bohatá diakritika, s níž by si neznalý imitátor asi nedával práci, a rozsah příslušných pasáží. Pojistkou tu následně bylo z mého hlediska oko vietnamisty, který rukopis prohlédl a sporný se mu nezdál. Jeho posouzení (i stran kulturních zvyklostí a aluzí na mytologii regionu) viz zde: www.klubhanoi.cz Stále mi z toho tedy vychází, že autorem (spoluautorem) textu je někdo, kdo vietnamštinu ovládá a o tradicích komunity ví tolik, aby to nezarazilo ani zasvěceného čtenáře. Že samo vyprávění na rovině tématu podává spíše "stereotypy" o českých Vietnamcích (co se můžeme dozvědět z toho mnou zmiňovaného Respektu), než cosi, co by nás překvapovalo, mne nemusí zarážet - klidně to mohu brát jako projev juvenilního autorsví, které dosud velmi silně podléhá svému kontextu (ostatně svoji zkušenost vždy artikulujeme skrze "jazyk", který je již k dispozici okolo, a tyhle obrazy korupce a rasismu patří dnes v masových médiích k nejvlivnějším, nejvíce naléhajícím na naši pozornost). Shrnu to: Otázky autorské atribuce literárního textu jsou pouze z textu (za použití literární i jazykové analýzy) prakticky nerozhodnutelné. Snad jsem v této poznámce naznačil trochu, proč tomu tak je. Při vědomí tohoto metodologického faktu jsem vyrovnání s argumenty pana Pavelky nepokládal zároveň za nevyhnutelnou součást rozhovoru.
Vložil: Anna Cermanová, 31.10.2009 17:39
Janáček, Pavel
Pan Vaňku, snad vás nezklamu, že v kauze podezření pana Pavelky nebudu nic dalšího podnikat. Mám za to, že v Právu napsal vše, co měl na srdci, a těžko bychom se dozvěděli víc než další (neprůkazné) spekulace.
Vložil: Magda de Bruin, 30.10.2009 10:54
Janáček, Pavel
Pan Pavelka by měl hlavně upřesnit dvě věci: do jaké míry je expert na zvyklosti českých Vietnamců a jak přesně si představuje tu mystifikaci: myslí si, že autorka vůbec neexistuje, nebo že sice existuje, ale propůjčuje jméno skutečnému autorovi? Jinak totiž jeho argumenty zůstávají značně ve vzduchu,... protože jak ví, že čeští Vietnamci nebrousí žiletky nebo že používají při kohoutích zápasech ostruhy? Že devatenáctiletá dívka z Písku neví, zda televizní kamera vrčí nebo nevrčí, je asi pravděpodobnější, než že by to nevěděl (byť i šedesátiletý) novinář. Mimochodem já bydlím jen tisíc kilometrů daleko, ale s většinou svých redaktorů jsem se osobně sešla třeba až po roce mailování, s některými jsem se nesešla dosud, přesto mě ani pan Pavelka nepodezříval z mystifikace :-).
Vložil: Jan Vaněk jr., 29.10.2009 14:14
Janáček, Pavel
Anna Cermanová: Asi slepnu :-( (četl jsem text na mobilu).

Pavel Janáček: Za rekonstrukci vašich úvah a vůbec podrobnosti o letošním ročníku CKK v první části rozhovoru jsem vám velmi vděčný, ale v tomto bodě se zjevně neshodneme: Já myslím, že pro odpověď na otázku, nakolik považujete Pavelkovy... spekulace za opodstatněné, a obzvlášť způsobem "pokud je tedy [dílo podvrh]", NESTAČÍ nic menšího než seznámit se z první ruky s konkrétními detaily z textu, o něž se opírá (koneckonců jsou pouze čtyři nebo pět). Takhle operujete svým posouzením, nakolik autor/ka zná vietnamštinu a vietnamskou kulturu (aniž je jasné, nakolik je znáte vy). Podle mého by vás tedy dobrá tazatelka měla dotlačit k tomu, abyste si Pavelkův sloupek přečetl, a pokud jste se s ním z jakéhokoli důvodu nechtěl špinit, pak aspoň abyste to řekl jasněji. (Případně to napsat sama v poznámce.)

Ostatně, podobně se nabízí zeptat se Pavelky, co jsou ty "další nesrovnalosti obsahové i stylistické", které se mu do sloupku nevešly. Neplánuje iLiteratura v tom směru něco? :-)

Vložil: Pavel Janáček, 27.10.2009 12:34
Janáček, Pavel
Text pana Pavelky jsem k dispozici měl, ale nepřečetl. Není to směr, kterým by mě zajímalo v této věci jít, ale hlavně: soustředil jsem se na rekonstrukci úvah, které doprovázely moji účast v letošní porotě Ceny KK. K tomu informace obsažená v otázce stačila. Pokud jsem o "Legendě..." napsal, že... je v něčem pubertální, tak jsem se tím pokoušel něco popsat, ne odsoudit či marginalizovat. Za upozornění na situaci nizozemské literatury děkuji; situace člověka v meziprostoru kultur bude pro druhou generaci asi obecnější (ostatně je to i určitý motiv předmětné prózy) než mnou zdůrazněný afekt. Rád přenechávám odborníkům.
Vložil: Anna Cermanová, 22.10.2009 10:25
Janáček, Pavel
Děkuju za odkazy. Nicméně pan Janáček Pavelkův text k dispozici měl (jako proklik v druhé otázce, stejně jako je to teď).
Vložil: Jan Vaněk jr., 21.10.2009 17:00
Janáček, Pavel
Díky za rozhovor, jen je škoda, že jste tedy p. Janáčkovi nedali novinky.cz přečíst - je to kratičké, moc by to rozhovor nezdrželo. (Dimterův text v HN je v placeném archivu, nadšená recenze v Respektu - od... Magdalény Platzové - je na respekt.ihned.cz
Vložil: Magda de Bruin, 20.10.2009 12:42
Janáček, Pavel
Pár glos z perspektivy imigranta – vztahuje se i k recenzi A. Cermanové a k článku Z. Pavelky: - z nizozemské literatury nevyplývá, že by se „druhá generace“ šmahem obracela proti majoritní společnosti; řeší se hlavně skutečnost, že druhá generace visí tak trochu ve vzduchoprázdnu: vlast rodičů znají... jen z prázdnin a jsou tam vnímáni jako „Holanďané“, majoritní společnost je ale také nepřijímá bezvýhradně jako „své“, zvlášť když se už od pohledu liší. Dva nejznámější spisovatelé marockého původu Hafid Bouazza a Abdelkader Benali se škatulkování a zdůrazňování exotického původu naopak brání (viz také článek Margot Dijkgraafové o NL literatuře v posledním čísle Hosta). Benali dokonce někde poznamenává, že do jeho psaní těžko můžou prosakovat orientální vlivy, jak psali někteří recenzenti, když má nizozemské školy, knihy doma neměli (jeho rodiče byli negramotní) a vyprávět mu marocké pohádky neměl nikdo čas. - Neřekla bych, že touha neodlišovat se, jinými slovy touha někam příslušet, necítit se vylučovaný, je „pubertální“ (v tom případě jsou pubertální všichni imigranti). - Lakonické konstatování, že kniha nepřináší nic, co bychom už nevěděli (nebo netušili), v podstatě znamená, že nás nevzrušuje situace, kdy u nás žije celá skupina lidí v prakticky bezprávném postavení, považujeme za normální, že se jejich zranitelnosti bezostyšně zneužívá, že se dospělým lidem tyká, prostě že se s celou skupinou na základě původu a vzhledu strukturálně nakládá jako s druhořadými lidmi. Knihy „druhé generace“ v Nizozemsku vzbudily od začátku zájem čtenářů právě proto, že nabídly vhled do společenství, které žije poměrně izolovaně (a nad ryze literární hodnotou se někdy přivíraly oči) - když totiž odpadne jazyková bariéra, je snazší vnímat ty podivné cizince prostě jako „lidi jako my“ a vžít se do jejich situace. (Přitom vzhledem ke koloniální minulosti mají Nizozemci se soužitím s jinými etniky zkušenosti.) Porovnání s českými reakcemi na tuhle první „vietnamskou“ knížku je v tom světle zajímavé. - A ještě poznámka k bodu Z. Pavelky (o otci, který po 25 letech nemluví tak dobře česky, jak jeho dcera tvrdí): kdo emigruje v dospělém věku, až na vzácné výjimky se dokonale a bez přízvuku mluvit nenaučí. To platí o to víc pro tak vzdálené jazyky, jako je čeština a vietnamština (oběma směry). Navzdory přepisu jeho replik tedy „Tonda“ češtinu skutečně může ovládat dobře, protože bez problémů komunikuje (jen používá vietnamskou variantu, tak jako existuje marocká nebo třeba surinamská varianta nizozemštiny, které mimochodem úspěšně pronikají do jazyka nizozemské mládeže).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4105x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce