Chwalba, Andrzej: Polsko 1989–2008

Chwalba, Andrzej
Polsko 1989–2008

ukázka historie

„Konečně jsme ve svém vlastním domě“ – toto heslo Solidarity z roku 1989 celkem výstižně vyjadřovalo stav polské duše a naděje, které se upínaly k zítřku. Znamenalo, že konečně můžeme utvářet své osudy ve shodě s vlastními národními zájmy.

My a naši sousedé
Andrzej Chwalba: Polsko 1989–2008, překlad Jiří Ogrocký, Centrum pro studium demokracie a kultury 2009, 256 s.

„Konečně jsme ve svém vlastním domě“ – toto heslo Solidarity z roku 1989 celkem výstižně vyjadřovalo stav polské duše a naděje, které se upínaly k zítřku. Znamenalo, že konečně můžeme utvářet své osudy ve shodě s vlastními národními zájmy. Kroky podniknuté už v roce 1989, na něž jsme navazovali v následujících letech, vedly k novému definování místa Polska v Evropě a ve světě jako nezávislé a suverénní země. Strategickým cílem se stalo navázání nových a na zásadách dobrého sousedství založených vztahů se sousedními státy. Polsko proto pokládalo za nezbytné definitivně potvrdit poválečné hranice a zabezpečit práva menšin žijících po obou jejich stranách. Polští politici stejně jako běžní občané si v zásadě uvědomovali, že požadavky na nějaké úpravy hranic by neodčinily způsobené křivdy, ale jen by zkazily atmosféru sousedského soužití a mohly by vést k novým neštěstím a konfliktům.

Za nejobtížnější jsme pokládali navázání partnerských vztahů se Sovětským svazem a později s Ruskem. Zatěžovala je historie, která byla nejen krvavá, ale často i lživě vykládaná. Jejím symbolem byl katyňský masakr, o němž se celou dobu všeobecně vědělo, ale oficiálně se připisoval hitlerovskému Německu. Teprve v dubnu 1990 přiznal Michail Gorbačov, že polské válečné zajatce (především dů stojníky) zavraždila NKVD. Rusko předalo 14. října 1992 Polsku dokumenty o tomto zločinu, včetně kopie rozkazu, podepsaného mimo jiné Stalinem, „aby byl vůči polským zajatcům a internovaným osobám uplatněn nejvyšší trest, smrt zastřelením“. Toto rozhodnutí mělo velký význam pro vyjasňování okolností katyňského masakru i pro polsko-ruské vztahy. Ruský prezident Boris Jelcin, který pobýval v Polsku na návštěvě v srpnu 1993, prohlásil: „Odpusťte, pokud můžete.“ Tehdy bylo přijato rozhodnutí o vybudování tří hřbitovů, kde by spočinuly ostatky 22 tisíc zavražděných polských válečných zajatců: v Katyni, v Miednoje a v Charkově. Hřbitovy byly vysvěceny a zpřístupněny v roce 2000.

Rusko přesto až do konce roku 2004 záležitost katyňského masakru plně nevysvětlilo. Nepadla také slova, na něž Poláci čekali: že byla spáchána genocida (zločin proti lidskosti). Ruská strana také nezveřejnila jména osob odpovědných za masakr, ani neusilovala o jejich byť jen symbolické potrestání s tím, že tato záležitost už byla promlčena a tehdejší činitelé, kteří o tom rozhodovali, vesměs členové nejvyšších orgánů bolševické strany VKS(b), už nežijí. Rusko se navzdory úsilí polské diplomacie v této záležitosti zastavilo v půli cesty. Nicméně díky úsilí polských orgánů a polské společnosti při objasňování okolností katyňského masakru učinilo více než v případě mnoha jiných zločinů, které se na ruské půdě odehrály v letech 1917–1953. V zájmu Ruska však nebylo nazvat tento nebo jiné zločiny genocidou. Moskva nedozrála ke zpytování svědomí a k pokání za zločiny komunismu a ruská společnost nevyžadovala žádné vysvětlení; o událostech v Katyni ostatně neměla téměř žádné informace. Historie tedy i nadále rozděluje nejen naše státy, ale i národy, a nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k dávno očekávanému zlomu, kterému by předcházel akt lítosti. Dokladem stavu ducha a politických postojů našeho východního souseda bylo také prohlášení ruské strany při příležitosti šedesátého výročí vypuknutí varšavského povstání, že Rusko nevidí důvody, aby se Polákům omluvilo za to, že Rudá armáda neposkytla povstalcům pomoc.

Na začátku devadesátých let byl nejobtížnějším problémem ve vzájemných vztazích pobyt vojsk Sovětského svazu/Ruska na území Polska. V roce 1989 Polsko stále patřilo do sovětské/ruské sféry vlivu. V 59 posádkách zde bylo dislokováno téměř 60 tisíc sovětských/ruských vojáků. Rusové využívali 15 letišť a disponovali 6 polygony, mohli tedy kontrolovat značnou část polského teritoria. Kromě toho Polákům nebylo jasné, zda pořád platí Brežněvova doktrína, nebo zda už je mrtvá (podle této doktríny bylo největším nepřítelem NATO a země východní a střední Evropy pokládala za satelity). Tak či onak Polsko bylo (a stále je) závislé na dodávkách ruských surovin a zdrojích energie. „Tahat ruského tygra za ocas“ by proto nebylo nejmoudřejší. Dobře si to uvědomovali alespoň někteří polští politici, stejně jako to, že je těžké budovat suverénní Polsko, když v zemi pobývají cizí vojska. Perspektivu jejich stažení otevřelo teprve rozpuštění Varšavské smlouvy 31. března 1991. Krátce poté započaly dvoustranné rozhovory, které 26. října 1991 vyústily v Moskvě v podepsání dohody o stažení vojsk z Polska a několik týdnů poté následovaly další rozhovory o tranzitu vojsk přes Polsko z území bývalé NDR. Stěží to lze nepovažovat za úspěch vlády premiéra Bieleckého, i když jí nahrávala i doba, protože Sovětský svaz právě v prosinci tohoto roku přestal existovat. Nakonec 22. května 1992 v Moskvě oba prezidenti, Jelcin a Wałęsa, podepsali smlouvu o přátelské spolupráci a dobrých sousedských vztazích mezi Polskem a Ruskou federací a o podmínkách stažení ruských vojsk z Polska, i když stahování začalo už několik týdnů dříve.

Slavnostní rozloučení s poslední skupinou ruských vojsk pobývajících v Polsku proběhlo v září 1993 v Belwederu. Odjíždějící vojáci si s sebou brali vše, co mělo nějakou hodnotu, přičemž po sobě zanechávali zdevastované objekty, majetek i životní prostředí, když půda a podzemní vody byly silně znečištěné ropou, rtutí, olovem a jinými škodlivými látkami. Tvrdá vyjednávání vedla k přijetí nulového řešení: obě strany rezignovaly na vzájemné nároky (původně Rusové uváděli kvótu 27 miliard rublů jako cenu za osvobození Polska od hitlerovské okupace).

Navzdory smlouvě a dalším více či méně intenzivním kontaktům lze polsko-ruské vztahy, zvláště v ekonomické oblasti, jen stěží pokládat za uspokojivé. Rusko Jelcina a Putina přistupovalo k Polsku s chladným, a dokonce přezíravým odstupem. Nejnapjatější vztahy měly tyto státy v polovině devadesátých let, kdy se v Polsku projevovaly silné pročečenské sympatie a naopak antipatie k Rusku a kdy Polsko intenzivně pracovalo na přistoupení k NATO. Přes podepsání výše zmíněné smlouvy nikoli nejlepší vztahy připadaly na období, kdy byl prezidentem Wałęsa. Dlouhou a neutichající polemiku mezi táborem prezidenta a Wałęsou osobně a okolím pre miéra a SLD vyvolala účast premiéra Józefa Oleksyho na moskevských oslavách Dne vítězství v roce 1995.

Na komplikované polsko-ruské vztahy měla nepochybně vliv i naše alergie vůči Rusku, tradičně velký odstup a nedůvěra ke skutečným záměrům velkého souseda i určitá neschopnost strategicky využít polohy Polska po ruském boku. Ve vzájemných vztazích bylo důležité také vědomí velkého rozdílu ve velikosti a potenciálu obou států. „Ve vyjednávání s Rusy jsme buď psychicky závislí, nebo směšně nadutí a bez ochoty ke kompromisu,“ konstatoval Aleksander Gudzowaty, polský podnikatel už léta působící na ruském trhu. Poláci se obávali především ekonomické závislosti, zvláště závislosti na energetických surovinách, na plynu a ropě. Tuto nedůvěru, jak se zdá, potvrzují snahy ruských naftových koncernů ovládnout polský palivový trh nebo i dramatické a hrozivě vypadající případy, jako byla například situace, kdy Gasprom omezil v únoru roku 2004 dodávky plynu do Polska. Tehdy protestovala polská vláda, protestovala EU, ale nejvíce byla pobouřena polská opozice, která v tom viděla porážku a chybu Millerovy vlády, která na rozdíl od dřívější vlády Jerzyho Buzka neměla zájem na diverzifikaci dodávek plynu a ropy.

Pro Rusko bylo a je Polsko jen jednou z mnoha zemí Evropy, zemí sice důležitou, ale nikoli nejdůležitější. Dokonce i choulostivou záležitost s Polskem sousedícího ruského Kaliningradu se Moskva rozhodla raději řešit v Paříži nebo v Berlíně než ve Varšavě. Naopak pro Polsko bylo Rusko a vztahy s ním vždy velmi důležité.

Ještě horší vztahy než s Ruskem, pokud jde o naše sousedy, jsme měli s Běloruskem, a to hlavně kvůli specifikám zahraniční i vnitřní politiky jeho diktátorského vůdce Alexandra Lukašenka. Ze všech zemí bývalého Sovětského svazu si Bělorusko zachovalo nejvíce rysů starého sovětského systému, což signalizuje už polsko-běloruská hra nice, kterou přejít je stejně obtížné jako před patnácti lety a kontrola tam trvá stejně dlouho. Nicméně Varšava s Minskem udržovala poměrně intenzivní kontakty, čímž se lišila od mnoha jiných zemí EU, které vztahy s Běloruskem v podstatě zmrazily. Vzájemné vztahy poněkud zhoršila a nepochybně zkomplikovala nutnost zavedení vízové povinnosti pro Bělorusko, Rusko, Ukrajinu a Moldavsko, což bylo spojeno s polským přístupem k EU.

Lepší vztahy jsme měli s Ukrajinou, zvláště na prezidentské úrovni. Prezident Kwaśniewski se mimořádně často setkával s prezidentem Ukrajiny Leonidem Kučmou, ale počet slov, která padla během jejich setkání, byl nepřímo úměrný k jejich politickým a praktickým výsledkům. Přestože Polsko jako první země na světě uznalo nezávislost Ukrajiny a staralo se o její zájmy v Bruselu, vztahy na úrovni společností a národů nejsou nejlepší, ačkoli nelze nevidět, že mají daleko k nepřátelství, tak typickému pro polsko-ukrajinské vztahy v první polovině 20. století. Naše kontakty po roce 1990 byly do velké míry zatíženy dědictvím historie, zvláště druhé světové války a poválečného období. Ukrajinská strana po léta vytrvale žádala odsouzení akce „Visla“ (která skončila vysídlením ukrajinského obyvatelstva z jihovýchodních oblastí Polska), navrácení půdy a nemovitostí Ukrajincům, znormalizování působení ukrajinské katolické církve byzantského/uniatského ritu (což se nakonec stalo), a dokonce i to, aby byla vojákům Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kteří byli obviněni z vražd Poláků, přiznána práva válečných veteránů. Ukrajinská strana očekávala rovněž od polských obyvatel a státu pochopení ohledně vztyčování pomníků UPA. Oproti tomu polská strana očekávala, že Ukrajinci umístí nápis, který připravili Poláci, na hřbitově Orlat ve Lvově, k čemuž nakonec došlo v červnu 2005. Spor o nápis trval od roku 1997. Očekávalo se také, že ukrajinské úřady potrestají Ukrajince, kteří se provinili četnými zločiny na Polácích v době války, na Volyni a ve Východní Haliči. Ukrajinci popírali, že by se tehdy dopouštěli aktů genocidy; v roce 2003 jen 8,7že se musí Polákům za tyto zločiny omluvit. Většina tvrdila, že vinu mají Poláci: právě oni kdysi okupovali ukrajinské území, začali olupovat a vraždit ukrajinské obyvatele a polská Zemská armáda prý kolaborovala s Němci. Polské vzpomínky na události na Volyni, obsáhle zdokumentované a zveřejněné při příležitosti šedesátého výročí tohoto zločinu, a ukrajinský pohled na stejnou dobu jsou – jak se ukazuje – naprosto různé záznamy minulosti. Poláci byli hluší k argumentům Ukrajinců, Ukrajinci nepřijímali argumenty polské. Na Ukrajině, zvláště v její západní části, měla ještě velký vliv nacionalistická uskupení. Perspektiva proto není příliš povzbudivá. A jak už víme ze zkušeností po roce 1989, zejména s Němci, bez objasnění historie a bez vyjádření lítosti není možná spolupráce založená na demokratických základech.

Polsko-ukrajinské usmíření stejně jako vyslovení slavnostního „odpouštíme a prosíme o odpuštění“ znesnadňují také stále se vyskytující stereotypy: na jedné straně ukrajinského zabijáka, schopného jen vraždit a nenávidět, a na straně druhé licoměrného, pyšného a sebevědomého pána Lecha. Přes tyto potíže se opakovaně projevovaly snahy o vysvětlení a sblížení postojů. Z iniciativy primase Glempa se 8. srpna 2004 konala v ukrajinské mariánské svatyni v Zarwanicy polsko-ukrajinská pouť smíření. Spoluorganizátorem byl kardinál Lubomyr Huzar, lvovský katolický arcibiskup byzantsko-ukrajinského ritu. Pouti do Zarwarnicy předcházela celá řada setkání v duchu „katechismu smíření“, v nichž aktivní roli sehrával zmíněný kardinál Huzar, který se zúčastnil mimo jiné i setkání mladých Poláků a Ukrajinců v Lednici.

Na konci roku 2004 se poměrně neočekávaně objevila dosud největší šance na zásadní a opravdový zlom v polsko-ukrajinských vztazích. Poláci totiž masově poskytli morální a někdy i přímou faktickou podporu „oranžové revoluci“ a Viktoru Juščenkovi, tehdejšímu kandidátovi na prezidenta a dnešnímu prezidentovi Ukrajiny. Jako účinná se ukázala také pomoc prezidenta Kwaśniewského. To otevřelo naprosto novou kapitolu v historii obou národů. Nejnovější průzkumy veřejného mínění v obou zemích přesvědčivě potvrzují nárůst vzájemných sympatií. Od prosince 2004 se duchovní a mentální vzdálenost Kyjeva a Varšavy značně zkrátila. Přičinily se o to mimo jiné i četné informace v médiích obou zemí. Ukrajinská média s radostí a vděčností přijímala veškeré důvody spontánní pomoci Polska a Poláků a také polské lobbování ve prospěch Ukrajiny v Evropském parlamentu, kdežto polská média široce a se sympa tiemi informovala o ukrajinském zápase za systémovou změnu.

Tím, co ztěžuje a bude ztěžovat vzájemné kontakty a poznávání, je vízová povinnost, zavedená v souvislosti s přístupem Polska k EU. To se samozřejmě netýká jen obyvatel Ukrajiny, kteří se vydávají do Polska a zemí Unie, ale také Bělorusů a Rusů (hlavně z kaliningradské oblasti). Na polské vízum se čeká dlouho. Na podzim roku 2003 se jen ve Lvově na takzvaném společném seznamu nacházely tři tisíce Ukrajinců čekajících na vízum. V Brestu a ve Lvově se dalo místo ve frontě na vízum koupit za 5 až 15 dolarů. V Brestu se denně vydávalo 600 víz a ještě více, až 1 zlepšila: 98–99řes půl milionu. Polská politika na rozdíl od české nebo slovenské je liberální a nevede k příliš velkému poklesu počtu návštěvníků (a klientů) přijíždějících k nám z Východu.

Také v případě polsko-litevských vztahů se projevily historické zátěže. Po roce 1990 se Litevci obávali polských nároků na Vilnius a Vilensko a zároveň žádali po Polsku odsouzení akce generála Lucjana Żeligowského z roku 1920, která vedla k ovládnutí takzvané Střední Litvy a jejímu přičlenění k Polsku. Poláci sice akci neodsoudili, ale žádná z hlavních polských politických stran nevznesla požadavek na revizi hranic nebo na vytvoření polské autonomní oblasti ve Vilensku. Smlouva, která byla nakonec mezi Polskem a Litvou uzavřena 26. dubna 1994, se příliš nevracela do minulosti, ale soustředila se na budoucnost. V praxi se přes deklaraci přátelství a řadu setkání a návštěv podařilo vyjasnit jen poměrně málo sporných otázek (na řešení stále čeká například záležitost pravopisu polských příjmení). Stále toho o sobě mnoho nevíme, i když už kvůli společné historii by se mohlo zdát, že opak je pravdou. Stěží to lze změnit, protože na obou stranách se nedostává odhodlání a důslednosti a neexistuje ani nějaká vize polsko-litevských vztahů.

Nicméně díky tomu, že jsme prošli podobnou cestu do EU, máme časté oficiální i neoficiální kontakty a společně jsme v NATO, začínáme se pokládat za důležité partnery v této části Evropy. Objevila se také první významná gesta odkazující k historii z doby druhé světové války. V červenci 2004, během odhalení pomníku vojákům litevské divize generála Pavilase Plechavičiuse, který mimo jiné bojoval proti partyzánům ze Zemské armády v Litvě, k němu položila květy i polská delegace. Litevci zase postavili čestnou stráž u pomníku Zemské armády, který se ostatně nachází poblíž pomníku vojáků generála Pavilase Plechavičiuse. Byl také konečně zaregistrován Klub veteránů Zemské armády ve Vilniusu. Možná to bude počátkem polsko-litevského smíření.

Pro polskou zahraniční politiku se však v posledním patnáctiletí stala nejdůležitější nikoli východní, ale západní orientace, zejména vztahy s Německem. Pro Polsko bylo věcí zásadního významu zejména to, aby Spolková republika Německo uznala naši západní hranici. Vláda kancléře Helmuta Kohla zpočátku uhýbala a celou záležitost protahovala. Kohl, zdá se, Polákům a jejich citlivosti ohledně hranic a válečných zkušeností příliš dobře nerozuměl. Nakonec však – pod vlivem diskrétního nátlaku čtyř mocností, Francie, Velké Británie, SSSR a zejména USA, na Berlín – přistoupil na rozhovory. Symbolem usmíření se stalo setkání Mazowieckého a Kohla v Křížové v Dolním Slezsku na podzim 1989.

Intenzivní rozhovory „4+2“ (tedy 4 mocnosti plus 2 německé státy, SRN a NDR), které probíhaly v roce 1990 s účastí (v poslední fázi) polské strany, vedly k odsouhlasení podmínek sjednocení Německa a k německému potvrzení garance polsko-německé hranice na Odře a Nise. V Bonnu pak Polsko a Německo podepsaly 17. července 1991 smlouvu „o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“, která doplňovala dohodu o hranicích, uzavřenou v roce 1990. V říjnu 1991 Sejm tuto smlouvu ratifikoval. To byl úspěch Bieleckého vlády, stejně jako podepsání souběžné dohody o tom, že Německo poskytne půl miliardy marek polsko-německé nadaci Smíření, která měla vyplácet odškodné polským obětem války a Polákům nuceně nasazeným ve III. říši. V praxi Němci vypláceli vyjednané odškodnění svědomitě, protože chtěli konečně uzavřít pro ně obtížnou minulost. Definitivně tak urovnali nároky Poláků za nucené práce v Německu v době války.

Do roku 2003 se naše vztahy s Německem, včetně příhraničních a mezilidských kontaktů, zdály čím dál lepší. Němci docenili význam polského přelomu a politiky Jana Pavla II. pro zboření berlínské zdi a polskou podporu myšlence sjednocení Německa. Postupně se zlepšoval i obraz Německa v Polsku a stále více Poláků vyjadřovalo přesvědčení, že sblížení se západním sousedem je ve shodě s polskými národními zájmy. Zdálo se, že jsme již pohřbili vichřici války a v klidu si můžeme hojit válečné rány, když propukla takzvaná záležitost vyhnanců a vytvoření Centra proti vyhnání. Myšlenka na vytvoření tohoto centra, silně zpopularizovaná jeho šéfkou Erikou Steinbachovou, se sbíhala s procesem německého přehodnocování, zvláště u mladé generace, zkušeností druhé světové války. Němci se totiž začali, stejně jako jiné národy Evropy, pokládat za válkou poškozené, za její oběti. Podle německých průzkumů z roku 2002 se až 90a vlastně samozřejmý. Němci jsou přesvědčeni, že akt jejich vyhnání z dosavadních sídel, z východního pohraničí III. říše a z Československa, který proběhl ke konci války a po válce, byl aktem nejen nespravedlivým, ale i zločinným. A domnívají se, že když byl na německém národě spáchán zločin, pak by jeho původci (Spojenci, Poláci, Češi) měli být potrestáni a vyhnanci dostat zadostiučinění. Záležitost vyhnanců a hodnocení druhé světové války jsou spojeny s širší otázkou – s problémem současného obrazu Německa a Němců, kteří už nechtějí nést vinu za rozpoutání světové války a odpovědnost za válečné zločiny. Hodnocení druhé světové války není tedy jen lokální polsko-německou záležitostí, ale týká se i jiných národů Evropy (Španělů, Dánů, Švýcarů, Francouzů, Italů) i národů Dálného východu. Publicista Jacek Żakowski to obrazně nazval „pochodem kostlivců“.

Myšlenka Centra proti vyhnání a německá diskuse na téma vyhnanců Poláky zaskočily. Poláci sice přiznávají, že Němci měli a mají právo na vzpomínky na své oběti, že také umírali na frontách a mnoho vytrpěli, nicméně lze stěží uvažovat o vině a utrpení těch, kdo válku vyvolali, na stejné rovině s těmi, kdo byli jejími oběťmi – oběťmi německé agrese. Připomínají, že vysídlení Němců neodporovalo právu, které stanovily okupační mocnosti – tedy Spojenci. Někteří to dokonce ironicky komentují s tím, že Steinbachová a jiní vyhnanci očekávají, že se Poláci budou omlouvat za to, že po roce 1945 nemohl wehrmacht zůstat v Polsku. A poukazují na to, že ne my, ale právě Němci, a ne v roce 1945, ale už v roce 1939, začali s vysídlovacími akcemi. Polští občané se obávají, že jednání vyhnanců může způsobit, a nejen v Německu, překroucení historických faktů a výměnu rolí. Pokud šéf Pruského pověřenectva (Preussische Treuhand) a slezského krajanského sdružení Rudi Pawelka přímo prohlašuje, že „Polsko si dosud vždy připisovalo roli oběti“ a nyní se „nedovede vyrovnat s rolí původce“, je to pokus zpochybnit poválečné uspořádání Evropy a zneplatnit část postupimské dohody, kde se hovoří o nuceném vysídlení.

Někteří Němci začali vznášet nároky na polské statky a nemovitosti, přestože to německé orgány nepodporují. Hlavní roli v tom sehrává Pruské pověřenectvo, existující od roku 2000. Jeho cílem je „zabezpečení nároků a navrácení majetku na Východě zkonfiskovaného vyhánějícími státy“. Německem obíhala slova pruského junkera Alexandra von Waldowa: „Ukradené zboží je nutno vrátit.“ Waldow a jiní dovozují, že Polsko sice mělo právo převzít majetek náležející III. říši, ale nemělo právo zkonfiskovat soukromý majetek německých obyvatel.

Poláci zase varují, že budou požadovat odškodnění za zavražděné, za zbořené domy a za spálená města a vesnice. Varšavské úřady, v čele s primátorem Lechem Kaczyńským,41 se domnívají, že škody v hlavním městě představovaly v roce 1945 odhadem 3,5 miliardy dolarů, což dnes odpovídá částce 31,5 miliardy dolarů. Proto a také kvůli tomu, že by se roztočila spirála nároků samospráv jednotlivých polských měst a regionů i obyvatel, německé orgány včetně kancléře a prezidenta SRN politiku vznášení nároků nepodporují. Polskou odpovědí na německé nároky byla deklarace Sejmu, že Polsko a jeho obyvatelé mají právo na válečné reparace.

V průběhu těch několika měsíců eskalace vzájemných obvinění se sice nezbořilo vše, co se s takovým úsilím bezmála patnáct let budovalo, ale vyvstaly nové bariéry, které vedly v Polsku k návratu pocitu ohrožení ze strany Němců. Znovu se zjevil obraz nebezpečného Prušáka a úskočného křižáka. Slova kancléře Schrödera o polské odvaze, hrdosti, lásce ke svobodě a o německé hanbě, která pronesl při příležitosti oslav výročí varšavského povstání, německou pověst vylepšila jen málo.

Z iniciativy Německa došlo také k bližší spolupráci Polska s Francií. V srpnu 1991 se konala první konference prezidentů a ministrů zahraničí Německa, Francie a Polska v rámci takzvaného výmarského trojúhelníku. Podle záměrů iniciátorů konference měl výmarský trojúhelník pomoci Polsku při vstupu do EU. Myšlenka výmarského trojúhelníku byla nepochybně jedním ze zajímavých politických nápadů té doby, ale jeho praktický význam se ukázal menší, než se původně slibovalo. Setkání se konala jen jednou za čas a v praxi z nich mnoho nevyplynulo. Výmarský trojúhelník tedy stále zůstává nenaplněnou, ale nabízející se šancí. Často navzájem odlišné politické cíle Polska, Německa a Francie, náš mnohem slabší demografický potenciál a ještě horší hospodářský potenciál však bohužel hodnotu trojúhelníku minimalizují. Dnes, kdy Polsko dosáhlo hlavních politických cílů spojených s přistoupením k EU, zůstává otázka smyslu existence trojúhelníku otevřená.

Během uplynulého patnáctiletí se relativně nejlepší vztahy podařilo vybudovat s našimi jižními sousedy. Dokladem bylo vytvoření takzvané Visegrádské skupiny. Dne 15. února 1991 prezidenti Polska, Československa (od roku 1993 samostatná Česká republika a Slovensko) a maďarský premiér deklarovali na zámku ve Visegrádu dohodu o spolupráci na cestě do NATO a EU. Skupina zahrnovala státy nejlépe připravené na členství v obou těchto organizacích a zároveň politicky nejodhodlanější. Spolupráce spočívala v nepravidelných mezivládních konzultacích. Jedinou stálou institucí se stal Visegrádský fond, sídlící v Bratislavě, který podporoval kulturní, vědecké, vzdělávací a sociální aktivity v členských státech skupiny. Rozsah těchto aktivit je však skromný. Přítomnost zemí čtyřky v kultuře sousedů je omezená. V Praze také nejevili příliš mnoho zájmu o polské nebo maďarské záležitosti a v Budapešti zase o záležitosti české nebo slovenské. V důsledku toho povědomí o existenci Visegrádské skupiny a o společných zájmech a velkých možnostech nebylo ve společnostech členských zemí příliš silné. Nicméně přes přistoupení zemí Visegrádu k EU skupina i nadále existuje. Díky těmto kontaktům státy skupiny často vystupují navenek jednotně a solidárně – ať už při politických akcích, nebo – to častěji – v podnikatelské či kulturní oblasti (např. na mezinárodních vzdělávacích veletrzích).

Překlad © Jiří Ogrocký
text je ukázkou z knihy Polsko 1989–2008
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3526x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce