Pilátová, Markéta: Má nejmilejší kniha 2

Pilátová, Markéta
Má nejmilejší kniha 2

ukázka beletrie česká

Jmenoval se Pták. No ano, Pták. Celé jeho jméno a příjmení vypadalo španělsky takto: Pájaro de Nieves neboli Sněžný Pták. Měl ptačí masku a sedm lesklých balonků. Černé tričko s dlouhým rukávem a černé džíny.

Markéta Pilátová: Má nejmilejší kniha, Torst, Praha 2009, 276 stran

Pták

I.
Jmenoval se Pták. No ano, Pták. Celé jeho jméno a příjmení vypadalo španělsky takto: Pájaro de Nieves neboli Sněžný Pták. Měl ptačí masku a sedm lesklých balonků. Černé tričko s dlouhým rukávem a černé džíny. Nastoupil do příměstského vlaku. Nejprve jeho prohnutý pršák, hned za ním úzká ramena a nakonec dlouhé čapí nohy. Pleť barvy čaje Earl Grey. Nastoupil do vagonu a tiše jako kočka se protáhl kolem průvodčího, který ho znal. Spiklenecky na něj mrkl, protože díky Ptákovi bral dvakrát tolik. Pták si totiž spočítal, že platit průvodčímu stojí za to. Dnes měl Pták přesně půl hodiny, než vlak dojede na konečnou. Nacvičeným nenápadným pohybem sáhl do černého batohu a vytáhl z něj masku. Představení mohlo začít. Maska mu přikryla obli-čej a mohutný zoban z kartonu na sebe navlékl hutné pachy vagonu. Lesklé barevné peří se třepotalo podél škvír pro Ptákovy medově hnědé oči. Mohlo mu být šestnáct nebo dvanáct, podle toho, jak moc krčil čelo. S maskou vylovil také balonky a stříbrné kužele. Vyhodil je do vzduchu a zavýsknul. „Ej… láááá. Ej. Héj.“ Všichni ztuhli. Byl to výkřik Apače, vřískot zraněné opice, trubka nahluchlého hasiče, znamení, že nic se teď nesmí stát nadarmo. Když předměty letěly vzduchem, roztočil Pták celé své vyzáblé, nepatřičně vysoké tělo, vířil kolem balonků, chytal kužele, zase je vyhazoval do vzduchu, pohyboval se elegantně a všechno kolem něj mělo najednou svůj čas a svou sílu. Lidé, kteří jeli vlakem ze stanice Ritmolángolo na konečnou do Luces, mohli na chvíli zapomenout na špínu podlahy s mapami hnědých plivanců, blízkost cizích podpaždí a vyhřezlé molitany trčící z každé sedačky jako vnitřnosti prastarých vysušených zvířat. A z hlavy se jim vypařili všichni ti otravní, nenápadití prodavači sodovek, růžových obrázků s Ježíškem a modliteb načmáraných na ruce.

Pták vířil, chytal, točil se uprostřed tlukotu kolejnic jako rozvážná černá káča. Lidé fascinovaně hleděli na tu jiskřivou přehlídku jisto ty. Každý, úplně každý si v duchu říkal: „Ten je dobrej! Fakt dobrej!“ Když žonglér jménem Pták skončil, pochytal do batohu svoje náčiní, a aniž by si sundal masku, začal vybírat vstupné. Nikdo nešetřil. Všichni měli pocit, že dostali jedinečnou šanci sdílet něco velkého. Věděli, že si mohou dojmy z téhle půlhodiny schovat někam do šuplíku a dát na něj krasopisnou popisku: „Až budu ztrácet balanc, stačí vytáhnout tohle.“ Vlak se rozjel, průvodčí se zazubil a Pták na něj kývl, že ano, že jako obvykle v osm v restauraci v centru, kam spolu chodili na kafe s dvojitou smetanou, při němž Pták průvodčímu zaplatil jeho díl z vybraných peněz za to, že ho nechává nastoupit a v klidu předvést, co umí. Věděl, že vlak je to místo. Místo, kde mu všechno vychází, odkud se může rozhlédnout a rozmyslet si co dál. Místo, které se pořád pohybuje, má svůj řád a dává mu možnost odrazit se a skočit jinam, do jiné vrstvy světa.

 

II.
Když Pták vyhazoval míčky do vzduchu, vždycky si představoval svou matku, starou tlustou Babalu de Nieves, která učila kluky ze slumu hrát fotbal a denně obsloužila až pět klientů na široké blankytně modré posteli vzadu v pokoji. V kuchyni, druhé obytné místnosti jejich neomítnuté krabice z cihel, si během Babaliny odpolední a noční šichty její syn Pták na stole nacvičoval své představení, nebo si četl, nebo hrál na levné konzole hry. Myslel na Babalu vždycky, když potřeboval sílu, když potřeboval uslyšet ve vzduchu vibrování něhy, když potřeboval, aby míček malinko zpomalil a nespadl o vteřinu dřív, než měl. Pták Babalu miloval. Za to, že mu nikdy nelhala a nikdy mu neříkala, že jejich chudoba je přechodná, nebo že až bude velký, tak mu koupí kolo. O jeho otci mu Babalu taky určitě řekla pravdu.

Babalu mu tehdy řekla tohle: „Miláčku drahej, tvůj táta a já! Pcha. To byl normální kšeft. Kterej se prostě nepoved. Promiň, drahoušku, vlastně poved, dyť ty seš zlatej… no jednou, nevím už proč, asi že jsem byla ve městě teprv chvilku a nic jsem tady neměla prolezlýho, tak jsem já kráva pitomá místo v nějakým spolehlivým rajónu vysedávala v umělecký putyce v centru. Jo, už vim proč! Měli tam na skle namalovanou nějakou nabídku, něco jako: jedna porce smažených vajec, grog k tomu, no prostě něco, na co jsem skočila. Vlezu tam, drahoušku, no a hned mi bylo jasný, že tam nepatřim ani náhodou, že tam nevydělám ani cent. Všechno bylo zašlý, takový jako pomalovaný nějakýma revolučníma nápisama, rudý hvězdy přelepený novinama a kolem stolků takový ty barbíny s nosem nahoru v batikovanejch hadrech, snad i spoďáry měly ověšený korálkama a batikovaný. Řekla jsem si, že teda jako sním ty vajíčka, vypiju grog a jdu. No ale přised si ke mně nějakej takovej chlápek s bradkou, všichni, co se motali kolem těch hadrovatejch holek, měli bradky a džíny a flekatý bavlněný trika. Tenhle ale ne. Byl čistej, měl bílou vyžehlenou košili a modrý, to si fakt, kluku, dodnes pamatuju, že měl modrý manšestráky. No a to byl tvuj tatík. Méno po mně nechtěj. Optal se, jestli prej jsem kurva. To se teda trefil, že jo. Tak jsme šli k němu, já ještě neměla vlastní bydlení, přišla jsem ze severu úplně švorcovatá a bydlela jsem v pronajatý špeluňce naproti ve slumu na kopci, kterou mi za hubičku nechávala teta Wanda. No, kde jsem to přestala, jo tak tvuj táta neměl moc peněz. Ale na mě to tenkrát stačilo. Pamatuju si, že se mi hrozně líbil. Hrozně moc, kluku! A ty seš po něm, seš mu děsně podobnej, někdy se na tebe podívám a… málem se rozbrečim. No prostě pak byla facha, zaplatil a šel. Jenže co já vim, asi že třeba prasklo něco, co prasknout nemělo, nevim fakt, zaboha si nemůžu vzpomenout, kde to nesedlo. No a pak ses mi narodil a bylo.

Hrozný to teda bylo! To ti povim, musela jsem makat jak šroub, uklízela jsem po bohatejch, protože řemeslo jsem dělat nemohla, no, ale Wanda mi tě pak hlídala a já jsem vlastně ráda, že tě nakonec mám, že jo. Vydělávat umíš a seš muj zlatej chlapeček, pocem…“

Když se Pták zeptal, jestli po jeho tátovi něco nezbylo, jestli třeba nenechal něco na památku, pouzdro na cigarety nebo adresu… Babalu zašátrala v nočním stolku a podala mu ohmataný kus papíru, na němž byla propiskou napsaná básnička, možná text písničky. Babalu Ptákovi papír podala: „Tohle. No ale já nevim, co to má bejt. Nevim, ale zvláštní je, že tomu rozumim, že vim, že je to o mně, že je to jako milostná básnička, takový to co asi načmáral potom, když jsem usnula, a dal mi to s penězma. Píše tam, že prej smrdím. Cha. No to měl tenkrát pravdu pravdoucí. Koupala jsem se v městský kašně. Tetka teda koupelnu neměla, to teda né.“

Pták si papír přečetl několikrát. Slabikoval si text pomalu, jako dyslektik, kterým nebyl, ale jen tak si dokázal pomalu pomalounku vytvořit v hlavě otcův obraz, jeho vzkaz matce, jeho výkřik přidaný k rozkoši z prodejné lásky, jeho tápání vesmírem studeným jako krev psa zabitého nad ránem. Otcova slova se mu sama od sebe skládala v přehledný obrazec a on věděl, že jeho byl určitě někdo, kdo život chápal v celé nestoudnosti, kdo si na nic nehrál ani na sebe moc nevsázel. V básničce o jeho matce, která by někomu klidně mohla připadat urážlivá, bylo taky všechno o jeho otci. A Ptákovi to stačilo.

Nemůžu spát a město protýká kolem mě prstama

Slepýma chodbama
Cizíma očima, zmrzlýma ulicema
Zapni se ke krku
Radí mi Babalu
Pálivá Babalu, co míchá na rohu omáčky postaru

Líná, smradlavá Babalu
Říká, zapni se ke krku, je tady zima 

Zírám do smradu hemžení pitomý Babalu
Co radí postaru
Zapínám ke krku
Všechno to nespaní
Padám a usínám Babalu v náručí
Smradlavá zástěra, široký volány 

Hýbej se pomalu, zapni se ke krku
Líná, smradlavá Babalu, rozumí omáčkám,
chlapům a fotbalu
Zapínám ke krku macatou Babalu
Miluje postaru, líně a poctivě zapíná ke krku město,
co protýká
Holýma rukama
Slepýma očima
Svý chudý posílá za starou Babalu
Co svoje maso má k dostání na trhu

Jako by to neznámý otec věděl. Dokázal odhad-nout na roky dopředu, jak bude Babalu vypadat. I to, že si jí dodnes všichni považují. Včetně šéfa slumu Širokého Joãa, který jí toleruje, že v neděli dopoledne vede děti ke sportování na prašném hřišti za svou boudou. Babalu je totiž přesvědčená, že když je trochu zabaví, tak nebudou tak snadno podléhat Joãovým nadháněčům, kteří potřebují neustále nové poslíčky a roznašeče balíčků s kokovým práškem. „Jo, João!!! Já byla jeho první, takže je na mě dodneška hodnej, dávám mu půlku všeho, co vydělám, ale zase mám svůj klid, no né?“

Pták byl na svou matku hrdý. Musela se ohánět, přes den uklízet v bohaté čtvrti a v noci nastavovat klientům. Věděl, že všechno dělala pro něj, protože on dával jejímu životu smysl. Babalu na Ptáka spoléhala. Odmalička mu tvrdila, že ona to někam dotáhla! Z vyprahlého severu, kde nebylo co jíst, kde krávy chcípaly jako mouchy při každé vlně vedra, kde se nemoci producírovaly zahalené do doušků vody z jediné tekoucí říčky, se dokázala na střeše otlučeného autobusu dokodrcat za tetou do Velkého města a uchytit se ve slumu. Prostě se rozhodla přežít.

Dnes se nají každý den, vodu si může koupit v igelitové láhvi s obrázkem ledního medvěda a má syna, který to vezme za dobrý konec ještě mnohem líp než ona. Bylo to prostě tak. Ne že tomu Babalu věřila. Babalu to věděla. Vůbec si nelámala hlavu s tím, jak to asi Pták udělá. Ona to taky nějak udělala. Nebyla hloupá. Uměla číst, psát a počítat. Naučila se to od misionářů ještě na severu. Neházela po nich blátem jako jiné děti, naopak poslušně chodila na jejich hodiny a snažila se pochytit všechno, co dokázala. Proto ji klienti nešidili a proto mohla číst noviny a povídat si o tom, co v nich psali. Byla příjemně tlustá a spolehlivá. Paničky v rozlehlých vilách o ní věděly, že nekrade a umí vycídit i tu nejzašlejší kachličku v koupelně. A i když už měla nejlepší léta a výdělky za sebou, každý klient se v ní ztratil a spočinul na ní jako na pečlivě natřepaném, lesklém polštáři.

Pták taky uměl číst a psát. Babalu ho to naučila už v pěti letech, aby jí mohl předčítat romány, detektivky a komiksy, které si půjčovala v městské knihovně. Bylo to zadarmo. Nejraději měla detektivky Agathy Christie. Dokonce si přečetla i její životopis, ale nechápala, proč to tak chytrá ženská proboha uměla tak blbě s chlapama. Zbožňovala příběhy o upírech a celý den dobře začal, když jí její syn ráno u snídaně dětským hláskem předčítal. Babalu byla totiž přesvědčená, že když bude Pták chytrý jako Agatha Christie a dobře vychovaný jako upíři, nehrozí mu v životě žádné nebezpečí. Jisté stopy to na Ptákovi zanechalo – snažil se upíry napodobovat. Své dlouhé černé vlasy nosil vzadu hladce sčesané a chodil neustále v černém oblečení. Jednou se své matky zeptal: „Proč se, mami, jmenuju tak divně? Proč se prosím tě proboha jmenuju Pták?“ Babalu nezaváhala ani vteřinu. Nejdřív se na něj káravě podívala a pak pronesla: „Tak hele, prvně neber jméno Boží nadarmo do huby! A jmenuješ se Pták, protože netopýr by bylo ještě divnější.“ „Cože?“ „No já mám ráda dva druhy zvířat. Ptáky a netopýry. Protože lítaj. A andělé třeba taky lítaj, dyť to sou taky ptáci!“ Babalu se zasněně podívala na malý mosazný obrázek s andělem strážným na neomítnuté cihlové zdi, třikrát se pokřižovala a pak pokračovala. „Mně se děsně líbí lítání. A taky netopýři žerou hmyz, kterej nenávidím. A jsou navíc tajemní.“ Babalu přimhouřila šibalsky oči. Jsou to vlastně upíři, že jo. A ptáci jsou krásní. Jako ty!“

Pták chodil do státní školy, která ho k smrti nudila, protože učitelé byli špatně placení a nervózní ze střelných zbraní, které tam kluci ze slumu nosili, aby se před nimi mohli vytahovat a občas pedagogům ukázat, že skutečně není třeba psát žádné domácí úkoly. Byl nadaný, ale žádný z učitelů – učitelky do těchto končin posílali málokdy – mu nevěnoval pozornost. Byli přesvědčení, že za svůj plat a za nebezpečenství, jež podstupují, mají odvádět pouze nezbytné minimum zájmu.

Ve slumu ale pracovala neziskovka zaměřená opravdu velkoryse. Podporovala totiž „počítačovou gramotnost v chudinských čtvrtích“. Celé to vypadalo úplně obyčejně. U pěti počítačů v dřevěném domku natřeném na žluto většinou vysedávali kluci a holky od šesti do patnácti let, hráli počítačové hry nebo chatovali. Dobrovolníci z neziskovky si mysleli, stejně jako Babalu, že je to lepší, než kdyby bezcílně bloumali po hliněných ulicích slumu. Pták tam chodil od svých třinácti let každé odpoledne. Mladý Američan jménem Joe se ho snažil naučit trochu anglicky a především mu ukázal internet. Pták byl světélkující obrazovkou s bílým pozadím a modročervenými nápisy uhranutý hned napoprvé, když pochopil, jak funguje vyhledávač Google. Bavilo ho vyhledávat odpovědi, na cokoli si vzpomněl. Ponořil se do blikající změti informací a jako námořní lupič vylovil z nepřátelské lodi přeplněné všemi těmi věcmi, o nichž nevěděl zhola nic, to co si usmyslel pochopit.

Joe mu všechno trpělivě vysvětloval. Pták byl totiž jediné dítě, o němž se dalo předpokládat, že mu rychlý internet bude k něčemu dobrý. Právě vystudovaný informační inženýr upřímně pochyboval o smyslu celosvětového nadšení pro projekt „Počítač za sto dolarů pro každé dítě ze slumu“. Bylo mu jasné, že bez slušných základních škol, kde by učil i někdo jiný než nervní ztroskotanci a alkoholici, které nikde jinde nechtěli, jsou počítače v rukou chudých dětí jen další zbytečná komplikace nebo závislost. Na pornu, na YouTube nebo vyhledávání nesmyslných týlení. V případě Ptáka tomu ale bylo jinak a Pták byl taky pro Joa jediné dítě, kvůli kterému se roz-hodl, že ve Velkém městě, kam si přišel zakoketovat s nebezpečenstvími třetího světa, zůstane celý rok, tak jak to měl ve smlouvě.

Joe byl totiž znechucený tím, kolik se z očtu počestné neziskovky s mezinárodním renomé a financované z peněz spořádaných amerických protestantů musí vydávat na úplatky pro Širokého Joãa nebo jemu podřízených policistů. Kdyby to neziskovka nedělala, ani by si ve slumu bez Joãovy ochrany neškrtla, natož aby mohla nainstalovat drahé počítače a připojit se k internetu. Bylo to prostě tak, nedalo se nic dělat. Buď bohulibá činnost a úplatky vládci slumu, který se naparoval ve svém jediném omítnutém domě v okruhu padesáti kilometrů, nebo vyhazov a ustřelené koule. Jako životní lekce to nebylo k zahození, ale Joe si říkal, že ztracené iluze jsou jedna věc a ztracený čas druhá, a uvažoval o tom, že z humanitární činnosti dezertuje. Zůstával vlastně jen kvůli tomu čipernému, záhadnému kloučkovi s dlouhými vlasy v černém tričku a možná, proč si to nepřiznat, kvůli nepřekonatelným dovednostem a nízkým cenám jeho matky. Jednou se Pták Joa zeptal: „Když někdo nejde vygooglovat, co to znamená, Joe? To je jako by nebyl, ne?“ Joe na dítě zadumaně hleděl. „No, teď jsi na to káp,“ řekl nakonec.

Pták nad tím dlouho přemýšlel. Přišlo mu to kruté, že není, protože když zadal do Googlu Pájaro de Nieves, nic mu nevyjelo. Jen samé nesmysly, o něm ani slovo. Dokonce ani o jeho matce nebo třeba o jeho otci. Zadal taky kousek textu z Babalina šuplíku. Nic. Nic, co by dávalo smysl. Připadal si najednou a poprvé v životě odstrčený, jako by mu na čelo namalovali nějakou sprosťárnu a na hlavu dali bílou kartonovou čepici. Není. Protože není ve vyhledávači. „Tak se musíš snažit, aby si tě starej dobrej Google všimnul!“ poradil mu Joe. Jeho něco takového netrápilo. Zajímaly ho programovací systémy, fungování hardwaru a softwaru a nové možnosti síťového propojení malých a středně velkých podniků. Chápal ale Ptákovo oložení, a dokonce to, že zatoužil něčím doopravdy být. Tedy existovat na Googlu. Joe si ale nebyl jistý, jestli je to totéž.

Pak Joe odjel. Uplynul rok, smlouva vypršela a Joe přišel na to, jak Ptákovi doopravdy pomáhat i na dálku. Naučil ho všechno, co mohl. A vysvětlil mu, že když spolu budou pravidelně udržovat kontakt přes internet, sežene mu práci.

Po svém odjezdu Ptáka tak trochu zkoušel. Pravidelně si s ním dva měsíce dopisoval, aby se dozvěděl, jak umí být přesný, jak dokáže rychle odpovědět na mail a jestli se na něj Joe může stoprocentně spolehnout, i když nesedí na rozviklané židličce ve žlutém domku. A Pták se doopravdy snažil. Byl si jistý, že mu někdo podává ruku, která ho vytáhne z hliněných stok slumu na světlo světa, v němž existuje splachovací záchod, teplá vana a čisté povlečení. Když neziskovka zavřela svůj domek plný počítačů, protože vyschl velkolepý grant, začal Pták chodit do malých „cybercafé“ v centru, prošpikovaných kouřem z cigaret, potem, nervozitou hráčů s konzolou v ruce a zadržovaných vzdechů virtuálních onanistů. Hodil na pult jeden bolívar a mohl napsat Joeovi, že je všechno oukej, že má spojení, že je on-line, že žije a může pracovat. Joe mu začal posílat soubory, které potřeboval nejrůzněji přeformátovat, drobné úkoly, na které neměl sám čas, ale které mu v očích jeho šéfa pomáhaly k obrazu supervýkonného zaměstnance. Prostě na Ptáka přehrával to, co nestíhal, a platil mu za to na americké poměry směšné kapesné – pro Ptáka to ale byl královský plat. Joe mu taky, ještě než odjel, založil dolarový účet, kam mu posílal výplatu, a chtěl, aby Pták nikomu kromě Babalu o své práci neříkal ani slovo a to, že má nějaký příjem, aby zamaskoval nějakou nenápadnější žebravou činností. Třeba tím svým žonglováním ve vlaku. Pták se totiž naučil žonglovat z dlouhé chvíle od jednoho zákazníka své matky, obstarožního cirkusového klauna. Ten když čekal, až Babalu bude mít čas, vytahoval balonky a učil Ptáka nejrůznější ekvilibristické kejkle. Ptáka to bavilo, uklidňovalo ho to a rád potom sám pro sebe cvičil. Dohodli se tedy s Joem na tomhle maskování, protože bylo lepší nevzbuzovat zvědavost drogových bossů, kteří by mohli vycítit, že je syn Babalu nějak při penězích, a přinutit ho odvádět desátky, tak jak to dělali všichni.

Daně pro potřeby Širokého Joãa se vybíraly vždycky v noci. Tři rychlá zaklepání na boudu. Natažená krabička a do ní vhodit polovinu výdělku. Tak se dostávali z vězení Joãovi poddaní, tak se kupovaly zbraně a tak se držel celý slum pod palcem. Na desátky dával Pták polovinu toho, co vyžongloval ve vlaku. Díky tomu se taky dostal nepozorovaně do města, kde vyřizoval práci pro Joa. Cybercafé pravidelně střídal, aby si jeho pracovní rutiny nikdo nevšiml.

 

© Markéta Pilátová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3155x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce