Service, Robert: Soudruzi!

Service, Robert
Soudruzi!

ukázka historie

Ne všichni S. Rawiczovi a jeho knize Dlouhá cesta věřili, záhy se objevily hlasy pochybující o tom, že by někdo mohl tak strastiplnou cestu přežít – a nakonec byl autor vcelku logicky obviněn z toho, že si svoji historii vymyslel.

Propagandistický boj
Robert Service: Soudruzi!, překlad Pavel Kaas, Academia a Argo 2009, 508 stran

Ne všichni S. Rawiczovi a jeho knize Dlouhá cesta věřili, záhy se objevily hlasy pochybující o tom, že by někdo mohl tak strastiplnou cestu přežít – a nakonec byl autor vcelku logicky obviněn z toho, že si svoji historii vymyslel. Nikdo však nemohl racionálně zavrhnout šířící se literaturu zabývající se praktikami komunismu. Objevovaly se přesné popisy Stalinova teroru. Už dávno nepocházely hlavně od Trockého a jeho příznivců, kteří si přihřívali sektářskou polívčičku a navíc sami byli komunisté. Do debaty se vmísili mnozí autoři ruského a východoevropského původu. Byli vděční za to, že je osud zavál do Severní Ameriky nebo západní Evropy a zoufale se bránili repatriaci zpět do komunistických států. Židé v jejich řadách upozorňovali na zlořády komunismu dávno předtím, než se v 60. letech dostali do popředí, aby ozřejmili hrůzy holocaustu. Všichni se shodovali v tom, že marxismus-leninismus ve všech svých historických podobách je charakteristický diktaturou, terorem, ideologickou nesnášenlivostí a revolučním expanzionismem. Většina pod komunismem viděla jediný model, který již byl rozvinut v SSSR. Tvrdili, že ve východní Evropě i Číně lze vysledovat tytéž nedemokratické trendy. Tato líčení očitých svědků komunizace pomáhala na Západě formovat veřejné mínění.

K růstu obav přispěly zprávy o amerických zajatcích v korejské válce. Z Koreje přicházely zvěsti, že čínští a korejští komunisté vyvinuli takové techniky ideologického očkování, kterým nikdo nedokáže vzdorovat. Z amerických vojáků i letců se tam tak údajně stávali horliví komunisté. Pro tento proces se vžilo označení vymývání mozků (brainwashing). Populární tisk zachvátila panika. Možná, že by se tito váleční zajatci po propuštění mohli vracet domů jako tajní diverzanti. Trvalo léta, než se ukázalo, že vymývání mozků je jen pouhým výplodem fantazie. Pokud zajatci ztýraní mučením a podvýživou proklamovali svůj příklon k marxismu-leninismu, obvykle počítali s tím, že budou-li předstírat ideologickou konverzi, ukončí to jejich strádání. V té době však byla víra v efektivitu komunistického vymývání mozků a organizace obecně rozšířená. V čele voje táhly komiksové časopisy. Postavičky jako Superman, Kapitán Marvel, Batman nebo Kapitán Amerika nevydávaly energii jen na boj proti fiktivním vetřelcům z vesmíru, ale chránily též Západ před silami komunistického zla. Mladí čtenáři se dozvídali, jak vypadají odznaky na čepicích plukovníků Rudé armády, a seznamovali se vzhledem i kapacitou proudových bitevních letounů MiG. Americké komiksy byly v angličtině i v překladech nesmírně oblíbené po celé západní Evropě. Ve Spojeném království se staly bestsellerem příběhy kapitána W. E. Johnse, anglického autora dobrodužných příběhů pro mládež o válečném pilotu Bigglesovi a jeho věrných společnících Algym a Gingerovi. Jedna kniha o Bigglesovi vypráví o tom, jak hrdina dramaticky zachraňuje svého někdejšího nacistického protivníka von Stalheima, který si nerozumně zvolil život ve východním Německu a byl uvězněn sovětskou státní policií na Dálném východě. Odmítání komunismu čišelo i z detektivek pro dospělé od Agathy Christie a dalších autorů. Ve stejné době byly proti komunismu osnovány i mnohem rafinovanější útoky. Albert Camus v knize Člověk revoltující studoval učení a postupy vzdoru vůči autoritám a kritizoval sovětský režim. Ještě větší vliv pak měla díla George Orwella Farma zvířat a 1984. Orwell nikdy netvrdil, že by tyto jeho romány byly motivovány výlučně odporem vůči SSSR. Skutečně obviňují totalitarismus jak pravicového, tak levicového střihu. Farma zvířat je však příběhem prasat, která se postavila do čela vzpoury hospodářského zvířectva proti kořistnickému farmáři Jonesovi pod heslem „Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné“. Na konci se prasata – vůdci – naučila chodit po dvou a ostatní zvířata – koně, skot i drůbež – donutila k ponižující podřízenosti. Příběh nepochybně vycházel z autorovy analýzy historie sovětského státu. I Velký bratr, vůdce revolučního režimu v románu 1984, má vzdáleného nepřítele v osobě Goldsteina, jehož postava je očividně inspirována Trockým, manipulátorské metody i náplň propagandy Velkého bratra pak připomínají to, co již bylo tehdy dobře známo o Stalinovi. Díla Camuse i Orwella se okamžitě zařadila mezi klasiku 20. století.

K intelektuálnímu a politickému kontingentu odsuzujícímu komunismus se přidávali i sami bývalí komunisté. Tito odpadlíci byli obvykle daleko výbojnější než ti, kteří komunismus nesnášeli odjakživa. Nejproslulejším z nich byl Eugenio Reale. Jako Togliattiho přítel a politický důvěrník zastupoval Reale Komunistickou stranu Itálie na I .sjezdu Kominformy. Jeho zprávy o řízení mezinárodních komunistických vztahů Sověty odporovaly Togliattiho proklamacím politické nezávislosti na Moskvě. Britský labouristický politik Richard Crossman shromáždil výroky intelektuálů z řad bývalých komunistů v knize Bůh, který zklamal (The God that Failed). Ta obsahuje i barvité vzpomínky bývalého německého komunisty Arthura Koestlera na počátek 30. let. Koestler vypráví o krutých praktikách používaných k udržení vnitrostranické disciplíny. Jeho líčení opozičníků zlomených do té míry, že odvolávali naprosto logické názory, zanechávalo v myslích čtenářů hluboký dojem. Velký vliv měl i jeho román Tma o polednách, což byla fikce inspirovaná osudem Nikolaje Bucharina. Koestler v ní prosazoval svůj názor, že Bucharin si nedokázal představit život mimo lůno komunismu a že byl ochoten nakydat na sebe špínu a jít ve vyšším zájmu na smrt. Většina komentátorů se shodovala v tom, že sovětské zřízení je krajní formou fenoménu, který se neomezuje pouze na státní systémy politické levice. Toto byla teorie totality. Bez ohledu na analytickou přijatelnost to byl pro antikomunisty vhodný polemický koncept. Především házel do jednoho pytle SSSR a třetí říši jakožto režimy se shodnou strukturou a postoji. Tak byl aktuální nepřítel Západu pojmově spojen s nedávným nacistickým protivníkem. Globální efekt byl vpravdě elektrizující. Z obdivovaného partnera Spojenců se Sovětský svaz přesunul do role mocnosti – vyvrhele.

Proti této definici se postavilo několik autorů, někteří z nich nebyli členy komunistické strany. V U SA se tito jednotlivci omezovali na studium v ústraní a na úzce zaměřené monografie. (Některé z nich představovaly průkopnické analýzy.) Ve Francii, Itálii a Německu vítězil „totalitní model“. K největší míře polarizace diskuse došlo ve Velké Británii. Prominentní vědci, jako například Leonard Schapiro a Hugh Seton-Watson, označovali SSSR a další komunistické státy za totalitní. Jejich stanovisko bylo trvale terčem útoku. Například bývalý zástupce šéfredaktora listu The Times E. H . Carr a trockistický vědec „na volné noze“ Isaac Deutscher přišli s pozitivní analýzou situace v SSSR – a jejich díla byla v Severní Americe rovněž hojně publikována. Carr a Deutscher byli přesvědčeni, že je SSSR schopen vnitřního vývoje. Podle Carra již SSSR navzdory všem svým špatným stránkám stanovil univerzální model sociálního a ekonomického vývoje. Přesně však již nenastínil, jak se bude situace měnit k lepšímu. Deutscher jakožto marxista se nenechal zmást. Předvídal, že sovětští pracující nakonec povstanou proti svým pánům a v zemi bude uskutečněno cosi jako původní leninská vize. Oficiálnímu komunismu SSSR a Číny nescházela na Západě podpora mezi zástupci umění, vědy, a dokonce i organizované církve. Hewlett Johnson, děkan z Canterbury, nadále velebil úspěchy Josifa Stalina a sovětského zřízení. Komunismus celého světa si vysloužil oslavné ódy v jeho dílech Co jsme viděli v Rumunsku (What We Saw in Rumania, 1948) a Povstání v Číně (The Upsurge of China), které bylo tak nekritické, že je s potěšením zveřejnili dokonce i sami Číňané. V myšlení tohoto duchovního se nic nezměnilo od jeho Socialistické šestiny světa z roku 1939. Britové jeho vliv omezili tím, že k němu přistupovali jako k zábavné figurce – a učitelé i matky od něj drželi žáky koleje v Canterbury dál. K přátelům komunismu v literárním světě patřil i chilský básník Pablo Neruda, který napsal ódu na Stalina. V malířství to byl Pablo Picasso, který na konci občanské války uprchl ze Španělska. Picasso, který v roce 1944 vstoupil do Komunistické strany Francie, přispěl se Stalinovou skicou. Vyobrazení Stalinovi dvakrát nelichotilo – vypadal jako vyzáblý mladíček a v očích všech kromě umělce samotného působil poněkud komicky. V Moskvě se popravovalo i za menší prohřešky. Francouzské stranické vedení v Paříži umělce pokáralo za to, že se odchýlil od „realistického“ stylu, jako kdyby Picasso podle takového principu někdy maloval. Poslední olej mexické malířky Fridy Kahlo patřil rovněž Stalinovi, byl to nevábný obraz, i přesto – nebo možná právě proto – že použila názornější techniku než Picasso. Dalším příznivcem světového komunismu byl Paul Robeson. Protože se stavěl proti rasové segregaci v U SA, byl v SSSR oslavován jako bojovník za pokrok lidstva. Do Komunistické strany USA nikdy nevstoupil. (To ho ovšem neuchránilo před mccarthyovským vyšetřováním.) Pak tu byl anglický spisovatel Graham Greene, který do žádné komunistické strany nikdy nevstoupil a zůstával praktikujícím katolíkem. Přesto jej však významně přitahovalo tvrzení marxistů-leninistů, že vědí, jak zlepšit situaci utlačovaných. Zastával se britského přeběhlíka Kima Philbyho, který byl v roce 1963 odhalen jako agent KGB.

V roce 1949 vydal americký spisovatel John Steinbeck svůj Ruský deník (Russian Journal) jako vzpomínku na cestu po SSSR s Intouristem. Zaznamenal sice výstřednosti sovětského byrokratického jednání, obecně však autority neobviňoval: „Nejen že jsme nebyli pozorováni, kontrolováni nebo sledováni, málem nikdo ani nepřiznal, že tam vůbec jsme.“ (To byl hold efektivitě dohledu, pod kterým tam byl.) Žurnalista Edgar Snow pokračoval v obracení na víru ve jménu Mao Ce-tunga a čínských komunistů tak, jako to dělal před válkou. Několik politických a osobních detailů v Rudé hvězdě nad Čínou nebylo pekingskému revolučnímu režimu příjemných. Snow souhlasil s přepracováním díla, přitom však předstíral, že si zachovává autorskou nezávislost. Na rozdíl od Stalina nebyl Mao zatím v postavení, kdy by mohl sám organizovat zahraniční propagandu. Až do propuknutí korejské války však nebyl terčem žádné významnější kritiky. Díky Snowovi byl Mao politickou levicí Západu oslavován jako hrdina.

Stalin se účastnil redakční rady při příležitosti druhého vydání svého oficiálního životopisu. Veškerý pokrok celého lidstva za poslední léta byl přičítán jemu. „Bez mimořádné Stalinovy snahy“, prohlašovaly bulharské noviny, „by současné vyspělé technologie v masokombinátech, konzervárnách i cukrovarech, rybářství ani nikde jinde v potravinářství neexistovaly.“ Ve všech komunistických státech se Stalinovi stavěly pomníky, všude se vyvěšovaly jeho plakáty. Byly po něm pojmenovávány ulice, továrny, a dokonce i celá města. Jeho autorita byla vzývána donekonečna. Jeho díla se tiskla ve stamilionových nákladech a byla překládána do hlavních světových jazyků. Údajně měl zosobňovat mocenský systém, který dokázal svoji mírumilovnost a demokratičnost za války a představuje jedinou cestu ke světovému míru a všeobecnému ukončení útisku a vykořisťování. USA a jejich spojenci byli obviňováni z budování „tábora mezinárodní reakce“. Severoatlantická aliance byla údajně nástupnickou organizací třetí říše a vůdci západních zemí byli běžně vyobrazováni s páskami s hákovým křížem na rukávech. Konstantin Simonov napsal hru Ruská otázka o americkém žurnalistovi, který napíše knihu o mírových záměrech SSSR a přijde o práci, manželku, dům a nakonec při záhadné nehodě i o život. Simonov tak naznačoval, že na Západě se lidé k pravdě o komunismu nikdy nemohou dostat, hra byla u sovětského publika v poválečném období velmi oblíbená.

Kremelští vůdci mohli po východní Evropě říkat, co se jim zlíbilo. Otevřené odmítnutí jejich propagandy by bylo sebevraždou, a ačkoliv měla většina lidí o Stalinovi své pochybnosti, určitou popularitu nesporně měl. Mezi Čechy, Poláky nebo Maďary nebylo ničím neobvyklým chvástání, že dotyčný zná někoho, kdo zná někoho dalšího, kdo se se Stalinem setkal. Vládl onou magickou přitažlivostí vůdce zahaleného mysteriem a ověnčeného mocí.

Ambice Kremlu se však neomezovaly jen na země dobyté v letech 1944–1945. Jeho vládci chtěli vyhrát propagandistickou válku na celém světě. Jedním z jejich nástrojů byla organizace protiválečných mítinků po Evropě. V srpnu 1948 se v polské Vratislavi konal Světový kongres intelektuálů pro mír. Byli pozváni hosté ze západní Evropy. Francouzský filozof Julien Benda zde oslovil sovětského autora Ilju Ehrenburga: „Jeden z vašich soudruhů nazval ve svém projevu Sartra a O’Neila šakaly. Je to spravedlivé nebo – abych použil hodně mírný výraz – moudré? A proč musíme tleskat pokaždé, když padne Stalinovo jméno?“ Dalším nezávislým myslitelem byl britský historik A. J . P. Taylor. Protože hovořil spatra, jak bylo jeho zvykem, unikl cenzuře a jeho projev byl vysílán v ulicích tohoto polského města. Taylor provokativně, ale přesně připomněl, že „my a Francouzi jsme byli jedinými národy, které šly do války proti nacistickému Německu, aniž by čekaly, až budou napadeny“. Sovětskou delegaci dále popudil voláním po „svobodě [pro všechny národy] bez svévolného věznění, bez tajné policie a bez omezování ve svobodném vyjadřování názoru jak na vlastní vládu, tak na cizí“. V Americe ztrácela komunistická strana na významu ještě předtím, než senátor McCarthy zahájil hon na komunisty i jejich přívržence. Když skončil, veřejný vliv strany se blížil nule. V západní Evropě to však vypadalo jinak. Ve Francii a Itálii byly komunistické strany silné a uměly se ozvat, svobodně působily i v dalších zemích regionu s výjimkou fašistického Španělska a Portugalska. Když se média na konci 40. let obrátila proti komunismu, SSSR a Čínská lidová republika tu stále mohly počítat s určitou mírou aktivní podpory.

překlad © Pavel Kaas
text je ukázkou z knihy Soudruzi!
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

 

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 31.10.2009 17:14
Service, Robert: Soudruzi!
Autorem textu není "Pavek" Kaas. Chaotické mezery (opakované "U SA") se dají pochopit jako zanedbatelný následek importování zaslané ukázky; divné ovšem je, že v originále (dostupný na books.google.com/books?id=Frgm5QodnFoC ) jsou podstatně kratší, smysluplnější odstavce, nemíchající několik úplně... různých témat. Jak je to v českém vydání, budu muset dohledat, ovšem překlad je tradičně ztuhlý a nepřesný: ne-transkripce "Ehrenburg" a "Intourist", komicky otrocký obraz, že skauti by se učili "kapacitu" jednomístných stíhaček...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3128x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce