Drulák, Petr: Metafory studené války

Drulák, Petr
Metafory studené války

recenze filozofie

Čas od času nějaký filozof rozvíjí úvahy o tom, že stejně každý z jeho oboru pouze hledá aspoň trochu racionální vysvětlení pro věci, které jsou ovšem u každého myslitele dány už předem a převážně mimoracionálně, nebo vědec pronese bonmot o tom, že nejprve přednese teorie, na kterých se zakládají jeho fakta.

Petr Drulák: Metafory studené války: interpretace politického fenoménu, Portál, Praha 2009

Čas od času nějaký filozof rozvíjí úvahy o tom, že stejně každý z jeho oboru pouze hledá aspoň trochu racionální vysvětlení pro věci, které jsou ovšem u každého myslitele dány už předem a převážně mimoracionálně, nebo vědec pronese bonmot o tom, že nejprve přednese teorie, na kterých se zakládají jeho fakta.

Rozpracování podobných myšlenek můžeme najít v nejrůznějších kontextech: kupříkladu kognitivní lingvista George Lakoff, o jehož popularizaci u nás má velké zásluhy Dominik Lukeš, ve své knize Morální politika ukazuje, že politická debata nikdy není jednoznačně racionální, ale vždy metaforická. Lakoff ukazuje, že konzervativci a liberálové mají zcela odlišný soubor obrazů a idealizovaných představ o tom, jak funguje třeba ideální rodina. Konzervativní Model Přísného Otce vidí rodinu jako místo, kde pracující otec vychovává děti k samostatnosti fyzickými tresty, vyžaduje jednoznačnou poslušnost a dítě si proto vypracuje dostatečnou vnitřní sílu, aby mohlo být samo úspěšné bez pomoci rodičů. Rodiče zasahující do života svých dospělých potomků jsou proto špatnými rodiči, kteří je buď správně nevychovali nebo kazí jejich samostatnost. Liberální Model Vychovávajícího a Pečujícího Rodiče naopak vidí výchovu dětí jako neustálou péči o jejich duševní i tělesné zdraví. Děti nelze rozmazlovat, ale je nutné jim vykazovat lásku a pomáhat jim nacházet vlastní cestu, aby měly sami touhu se polepšit bez nutnosti přísného trestu. (viz Morální politika podle Lakoffa, Lidové Noviny 2002). Pokud se tyto modely vztáhnou na poměr státu a jeho občanů, zdají se tyto koncepty neslučitelné, a i když političtí protivníci budou v diskuzi požívat tatáž slova, budou u obou táborů naplněna podstatně odlišným obsahem.

Právě z tohoto konceptu metaforičnosti vychází ve své knize Metafory studené války: interpretace politického fenoménu politolog Petr Drulák (1972), ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Autor připomíná různé oblasti, v nichž se dnes zkoumá metaforičnost našeho přístupu ke světu: celá sociologie se „opírá o určité metafory společnosti či sociálních vztahů, a z nich se pak odvíjí logika celé teorie“, společnost se tedy jeví organismus, mechanismus, jazyk, či hra (a vždy se pak jedná o trochu či zcela jinou společnost); bez metafor se podle něj neobejde ani tak abstraktní disciplína, jakou je matematika, takže třeba pojem množiny se opírá o metaforu nádoby.

Sám se pak především zaměřuje na to, jakými metaforami byla a je uchopována historie studené války. Nejde mu přitom o to zjišťovat, jak to jaksi „bylo doopravdy“, ale vlastně o výzkum základních narativních schémat, jejichž prostřednictvím jednotliví autoři – každý po svém – převyprávěli příběh soupeření Sovětského svazu a Spojených států. Drulák se přitom nezaměřuje jen na texty profesionálních historiků, ale také na to, jak bylo totéž téma zachyceno v uměleckých dílech. Zjišťuje, že určité přístupy historiků byly s jistým předstihem anticipovány právě umělci: takže zatímco G. Greene se „překrývá“ s americkými tradicionalistickými historiky, A. Ginsberg předjímá americké revizionisty, J. M. Simmel má blízko k americkému historickému postrevizionismu a S. Kubrick mnohé sdílí s perspektivou historičky M. Kaldorové, pro kterou šlo ve studené válce jen o předstíraný konflikt, jehož oba aktéři se ve skutečnosti navzájem potřebovali a koexistovali ve vztahu vzájemně výhodné rovnováhy.

Aby mohl Drulák takto přímočaře propojit svět politiky a umění, odvolává se na teorii „sociálního pole“ francouzského sociologa P. Bourdieu. Autor přitom analyzuje jednak americké a sovětské vědecké pole, dále americké a sovětské umělecké pole a srovnává, nakolik bylo v obou zemích umělecké pole nezávislé na politice, přičemž nepřekvapivě konstatuje, že v Americe bylo umění svobodnější. Co se týká použití konceptu „pole“, přišlo mi možná místy trochu mechanické, a někdo by mohl autorovi také vytýkat přílišné redukování uměleckých děl na jejich politický obsah. Podle mne je však kontext, v rámci kterého Drulák knihy interpretuje, plně legitimní a autor může díky němu o daných uměleckých dílech říci i mnoho nového a objevného. Drulák se v knize navíc zabývá také staršími spory historiků, ať už šlo ve Francii o Francouzskou revoluci, v Německu o nacismus či u nás o „smysl českých dějin“. Autor si také klade obecné otázky o vztahu umění a filozofie, a přináší v tomto směru i bystré konkrétní postřehy. Třeba Masarykovo zaujetí literaturou podle Druláka vyplývá z jeho poziti­vis­mu, který Masaryka vedl k od­mítání metafyziky coby plané a nevědecké spekulace. Na druhé straně si ale Masaryk byl vědom alespoň některých úskalí ryze pozitivistického a radikálně antimetafyzického pohledu. Chybějící metafyziku proto kompenzuje literaturou. Masaryk se přiznával: „Svou metafyziku jsem prožíval v umění a zejména pak v poezii“ - takže literatura byla pro něj možná i jakýmsi iracionálním únikem z příliš racionální filozofie, čímž se vracím k začátku tohoto textu.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

45%čtenáři

zhlédnuto 2921x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce