Beran, Stanislav: Hliněné dny

Beran, Stanislav
Hliněné dny

recenze beletrie česká

Téma zmarněného života, začínajícího naivním a šťastným dětstvím a končícího deziluzí, pocitem studu a ztroskotáním, je v próze celkem běžné, nicméně stále silné. Vylíčení lidského života jako celku má vždy svou naléhavost. Proto kniha Stanislava Berana čtenáře zcela jistě dojme.

 

Nezajímavě silný příběh
Stanislav Beran: Hliněné dny, Host 2009, 164 stran

Téma zmarněného života, začínajícího naivním a šťastným dětstvím a končícího deziluzí, pocitem studu a ztroskotáním, je v próze celkem běžné, nicméně stále silné. Vylíčení lidského života jako celku má vždy svou naléhavost. Proto kniha Stanislava Berana čtenáře zcela jistě dojme. Ale možná méně, než by se dalo očekávat.

Nejsilnější je paradoxně začátek prózy. Nejspíše proto, že začíná koncem. V tmavé, plechové boudě, do níž zatéká, se choulí zimou a únavou bezdomovec a touží po tom, aby se ráno neprobudil. Autor tedy hned na začátku prozrazuje, jak příběh skončí, čímž mimo jiné naznačuje, že tento konec vlastně není důležitý. Chronologickým začátkem příběhu je až druhá kapitola. V ní se vypráví o malém, roztomilém chlapci Jeníkovi, který se chystá na svou první cestu do školy. Čtenář ihned vytuší, že Jeník a bezdomovec z první kapitoly jsou jedna a táž osoba a prizmatem tohoto poznání pak probíhá veškeré další čtení. Světlé obrazy Jeníkova šťastného dětství jsou již od začátku podbarveny hořkým, ponurým tónem. Autor se nesnaží udržet čtenáře v iluzi ani tím, že by zachovával časovou posloupnost kapitol. Naopak, časové roviny se v jednotlivých kapitolách střídají, a tak jsou idylické epizody, vyprávějící o chytání ryb s tatínkem, následovány obrazy z protialkoholní léčebny či rovnou ze smetiště.

Paralelně s osudem Jana Švarce sleduje vypravěč i další postavu, Petra Brůnu. Životní příběhy těchto dvou aktérů se několikrát protnou a při každém takovém setkání na sebe vrhnou ostré světlo. Jejich osudy se utváří téměř opačně. Odstrkovaného Petříka Brůnu, jehož otec je alkoholik a jehož matku zabili Rusové při osvobozování Československa, vynesou historické události až na místo tajemníka. Vypracuje se na „velké zvíře“ a má téměř vše, o čem snil. Rozmazlovaný Jeník Švarc, smolař a tak trochu lenoch, naopak klesá na společenském žebříčku níž a níž, až se z něj stane alkoholik ve vytahaných teplákách a posléze bezdomovec. Jenže štěstí jednoho a neštěstí druhého nejsou absolutní. Jsou relativizovány tím, že oba nakonec zestárnou a zůstanou sami.

Kniha je mozaikou příběhů, odehrávajících se v průběhu zhruba šedesáti let. Kromě Švarce a Brůny se vypravěč v několika kapitolách soustředí i na další postavy, které nějakým způsobem protnou životy těchto dvou mužů: Švarcova matka, jeho otec, Brůnova manželka (a Švarcova tajná láska) Marie či bezdomovec Olin. Tím, že věnuje některé kapitoly i jiným postavám, snaží se autor dokreslit čtenářův obraz o dvou postavách hlavních. K nejzdařilejším kapitolám patří ty, v nichž vypravěč upírá svůj zrak na Švarcovu matku a na to, jak se vyrovnává s osudem vlastního syna, s nímž zůstala po smrti manžela sama a jehož všude doprovází. Žena z města, která je zvyklá na slušný životní standard a na určité společenské postavení, se ocitne v zapadlé vesnici Dolní Rožínka, kam byl její syn poslán jako obvodní lékař. Matka zprvu nese tuto změnu statečně, ale brzy jí začne vesnické prostředí dusit. Pomlouvání, závist, šeptanda a pohyb spouštěných záclon pokaždé, když někdo kráčí po ulici, ji dohánějí k šílenství. A tak se rozhodne proti svému osudu bojovat. Jednoho dne si oblékne městské šaty, střevíce a klobouk a vydá se ven, jen tak, na procházku. A ačkoliv ji boty začnou brzy tlačit a hlava se jí pod těžkým kloboukem potí, stane se její čin synonymem odvážné, i když zoufalé vzpoury. Vzpoury, které její syn nebyl schopen.

Za zmínku zcela jistě stojí skutečnost, že Beranova próza se nápadně podobá prózám Jana Balabána (shodou okolností vycházejícím také v Hostu). Úvod Hliněných dnů lze kupříkladu velmi dobře srovnat s úvodem Balabánovy knihy Kudy šel anděl. I zde se začíná na úplném konci – Martin Vrána se opíjí v prázdném bytě a vzpomíná na minulost. V následující kapitole jej však zastihneme o několik let dříve, jak se vede za ruku se svou slečnou a je evidentně šťastný. Taková podobnost by samozřejmě mohla být nahodilá, pokud by nebyla podporována dalšími styčnými body: hrdiny próz obou autorů jsou často ztroskotanci, zahánějící samotu a prázdnotu alkoholem. Jejich životy, zpočátku plné naděje, praskají jako křehké vázy, obracejí se v křížové cesty neúspěchů a končí osaměním a smutkem. Jsou to syrové, nepřikrášlené, existenciální příběhy. Ale v něčem se zmínění autoři liší. Beranovi hrdinové postrádají – narozdíl od těch Balabánových – jakýsi metafyzický, duchovní rozměr. Jsou ploší a povrchní. Osud jimi smýká, ale oni pouze pasivně trpí, aniž by byli schopni nějaké hlubší reflexe tohoto utrpení. Jan Švarc pije, což se vzhledem k jeho situaci zdá být možné či dokonce logické, ale o motivaci či pocitech, které ono pití, onen únik před realitou doprovázejí, se nedozvíme téměř nic. Beranovým hrdinům chybí vnitřní konflikt, a proto jsou nezajímaví. Petr Brůna se málokdy dopracuje k sebereflexi a Jan Švarc je postava mělká a loutkovitá. Snad jednou jedinkrát je čtenář svědkem určitého niterného rozporu, a to tehdy, když se Švarc po čtyřiceti letech vydá na Sázavu, kam jezdil s rodiči na prázdniny. Místo domku, který si uchovává ve vzpomínkách, však nalezne jen zpustlé, polorozpadlé stavení. A tehdy snad poprvé a naposled pohlédne sám na sebe a na svůj život: „Další marnost, o kterou jsem se pokusil..... Byl to dlouhej návrat na místo, kam bych se radši nevracel, ale bylo to to jediný, kam jsem doopravdy patřil.“ Přitom právě Švarce se autor zřejmě pokoušel vykreslit nejživěji. Většina kapitol, které jsou mu věnovány, je vyprávěna ich-formou, tedy z pohledu Švarce samotného, který však ani v těchto pasážích nepůsobí věrohodněji.

Ačkoliv je tedy příběh Jana Švarce a Petra Brůny dojemný a hořký a volá po čtenářově účasti, je v konečném důsledku poněkud nezajímavý. A to proto, že nezaujmou jeho aktéři, kteří jsou jen hadrovými panenkami ve větru a nikoliv živoucími lidmi, jež se vztahují sami k sobě, svému životu a ke světu, jehož jsou součástí. Pozornost nevzbudí ani jazyk prózy. Poměrně jednoduchý a strohý styl má zřejmě přispět k autenticitě příběhu, ale bohužel mu jen ještě více ubírá na poutavosti.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2697x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce