Ackroyd, Peter

Ackroyd, Peter

portrét beletrie zahraniční

Může-li si někdo dělat nárok na titul skutečné „velkého“ autora současné anglické literatury, pak je to Peter Ackroyd. V prvé řadě proto, že jeho tvorba stojí na základech neobyčejně uceleného originálního uvažování.

 

Minulost a přítomnost Petera Ackroyda

Může-li si někdo dělat nárok na titul skutečné „velkého“ autora současné anglické literatury, pak je to Peter Ackroyd. V prvé řadě proto, že jeho tvorba stojí na základech neobyčejně uceleného originálního uvažování. Spisovatel se teoreticky zabývá hlavně literaturou, povahou jazyka, času, prostoru, popřípadě jejich vzájemných souvislostí. S Ackroydovým myšlením se čtenář může seznámit - a zároveň vytušit vývoj, kterým během let prošlo – zejména ve dvou esejistických souborech: Notes for a New Culture: An Essay on Modernism (1976) a Albion, kořeny anglické imaginace (Albion, The Origins of the English Imagination, 2002, č. 2004). Další literární žánry jsou pak pro Ackroyda v jistém smyslu volným polem, kde může ústřední oblasti svého zájmu zkoumat jinými prostředky, než čistou analýzou.

Peter Ackroyd se narodil 5. října 1949 v hrabství Middlesex. Studoval v Cambridgi a v roce 1972 se zúčastnil Mellonova programu na univerzitě v Yale, kde vznikly zmíněné Notes. V 70. letech pracoval také jako editor časopisu The Spectator. Posléze se stal jedním z jeho výkonných ředitelů a filmovým kritikem. V současnosti mimo jiné zastává post hlavního knižního recenzenta britských The Times a uvádí literárně zaměřené pořady v rozhlase. Od roku 2002 připravuje pro televizní stanici BBC dokumentární filmy o významných spisovatelích (The Romantics, Dickens), Londýně (London, Peter Ackroyd´s Thames – pro ITV, London Visions – Artsworld) či čerstvě o Benátkách (Peter Ackroyd´s Venice). Už od svých pětatřiceti let je Ackroyd členem Royal Society of Literature (Královské společnosti pro literaturu) a v roce 2003 byl za četné zásluhy o literaturu odměněn řádem Britského impéria (CBE).

Mladý Ackroyd se cítil být v prvé řadě básníkem. Celkem mu vyšly tři poetické sbírky, poslední v roce 1987. Od psaní poezie poté zcela upustil; v jednom rozhovoru však prohlásil, že mu připadá, jako by básnické vidění přesídlilo do jeho prózy. Jedním z projevů tohoto specifického vidění může být Ackroydova tendence budovat svá díla na konfrontaci starších textů anglické literatury se současností: zmíněná poslední sbírka se kupříkladu jmenuje The Diversions of Purley (1987), což je v prvé řadě název dialogické básně J. H. Tooka z přelomu 18. a 19. století. V jiné sbírce, London Lickpenny (1973), se zase Ackroyd inspiroval stejnojmennou středověkou satirou na zkorumpovanou londýnskou společnost. Velmi podobným směrem se pak spisovatel vydal už ve svém prvním románu The Great Fire of London (1982), ve kterém proces oživení staršího díla přímo tematizuje. Hlavním hrdinou knihy je mladý filmový režisér, jenž chce nadčasovým způsobem zadaptovat Dickensovu Malou Dorritku. Stejný cíl si klade i román sám o sobě. Ackroyd v současném Londýně nachází typicky „dickensovská“ témata (jako třeba život nejnižších vrstev obyvatel), všímá si pitoreskních pouličních figurek, využívá „dickensovských“ zamlžených kulis a komiku některých postav, po vzoru klasikově, zdůrazňuje legračními jmény.

Dalo by se říci, že ve svých prozaických dílech Ackroyd výše nastíněný postup už nikdy neopustil. Kupříkladu v románu Chatterton (1987, nominovaný na Bookerovu cenu) se inspiroval osudem a dílem Thomase Chattertona, mladého básníka-padělatele, který stál u kořene anglického romantismu. V Milton in America (1996) nechal Ackroyd autora Ztraceného ráje odcestovat do Nového světa a založit tam kolonii. Clerkenwell Tales (2003) zase představují svéráznou variaci na Canterburské povídky. Převážně kanonickým dílům a literárním klasikům Ackroyd takto dopřává svěžího moderního přehodnocení, a nejen to; daný výsek literární tradice zase často – v případech, kdy autor užívá vícero časových rovin - dointerpretuje současnou realitu.

Jak se již dalo vytušit, velkým tématem Petera Ackroyda je historie, a to především dějiny anglického národa a jeho literatury. Do oblasti Ackroydova zájmu spadají i různé aspekty historie jazyka; například v románech Hawksmoor (1985) a Chatterton dal této zálibě prostor společně se svou vášní pro imitaci – několik kapitol obou knih napsal v takzvané „raně současné angličtině,“ jazykovém standardu, jenž byl na Britských ostrovech živý zhruba v letech 1500-1880. Jiným příkladem Ackroydova až ohromujícího umění imitace je jeho Poslední deník Oscara Wildea (The Last Testament of Oscar Wilde, 1983, č. 2006), ve kterém perfektně napodobil dramatikův styl a dodal barvu jistým bílým místům jeho životopisu.

Hlavním znakem času Ackroydových děl je splývání minulého s přítomným. Ve zmíněném Hawksmoorovi jako jedno z médií, kde se obě časové roviny setkávají, slouží právě jazyk, jenž tak dostává historickou dimenzi odlišnou od té, kterou zmiňuje předchozí odstavec. Kupříkladu děti ulice (neustále se znovuobjevující motiv) ve dvacátém století hulákají stejná říkadla jako jejich o dvě staletí starší předchůdci. Celkem vzato, minulost v tradičním slova smyslu v Ackroydových knihách dostává, slovy jejich autora, podobu „perpetual presence of the past:“ neustále přítomné minulosti. Stejně jako angličtina dosud používá formy, které pamatují Viléma Dobyvatele, tak i přítomnost podle Ackroyda obsahuje střípky minulosti, jež vlastně nikdy doopravdy nepominula.

Pro Ackroydovu tvorbu je nesmírně důležité ukotvení v určitém prostoru, zejména v Anglii a jejím hlavním městě. Ackroyd do značné míry přebírá přesvědčení Forda Madoxe Forda, podle nějž „je tradice přenášena či předávána teritoriem.“ (Albion, 17) Kromě jazyka tedy v Ackroydově díle jako pojítka minulosti s přítomností fungují i zmíněná místa. Zjednodušeně vzato to v praxi kupříkladu znamená, že postavy všech časových rovin dané spisovatelovy knihy často žijí a umírají ve stejných londýnských ulicích.

Anglii a zejména Londýnu se Ackroyd nevěnuje jen v próze, nýbrž i naučné literatuře, kterou coby žánr pojímá vcelku nekonvenčně. Jeho kniha o Temži Thames: Sacred River (2007) podle jedné recenzentky řeku, a všemožné jí příbuzné kulturní fenomény, jednak jednoduše popisuje, ale také metaforicky vykládá. K Ackroydovým naučným knihám věnovaným jeho vlasti a městu dále patří zmíněný Albion a London: the Biography (2000). Druhý hlavní proud Ackroydovy nebeletristické tvorby představuje množství biografií kulturních velikánů jako Wiliam Blake, malíř William Turner, Isaac Newton či filosof Thomas More. I v této oblasti se spisovatel soustředí především na osobnosti, které mají co dělat s Londýnem, takzvané “cockney visionarists“ (volně přeložitelné jako „vizionáři z lidu“). Chce se stát historikem specifického myšlenkového proudu a druhu vnímání, nikoli „pouhým“ autorem několika biografií.

Coby lehce zarážející znak Ackroydovy tvorby by se dala vnímat její příbuznost s různými rysy anglické kultury, tak jak je spisovatel odhaluje ve svých teoretických, kulturologických či biografických pracích. Vezměme si kupříkladu rys eklektičnosti. Se stejným gustem jako britská vláda přijímala do země emigranty, angličtina cizí slovní zásobu a s jakým někteří angličtí spisovatelé „kradli“ kusy děl svých kolegů, Peter Ackroyd ve svých úvahách přeskakuje od výtvarného umění k literatuře a hudbě, mísí detektivní prózu s filozofií, případně – jak už bylo mnohokrát řečeno – historii se současností. Podobných spojitostí bychom našli více. Skoro se až zdá, jako by Ackroydovo dílo mělo titánské spády stát se imitací anglické kulturní tradice v celé její šíři. Pokud je to pravda, pak jde o imitací, která pramení z hlubokého sepjetí se svým vzorem, jejž za pomoci dávky ironického nadhledu obohacuje a věrně odráží.

 

 

© Johana Labanczová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2775x

Inzerce